Michelangelo Merisi da Caravaggio - malíř naturalistických výjevů a psanec

Zatímco v rockové hudbě se mluví o Klubu 27, kam patří hudebníci, kteří zemřeli ve 27 letech (Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Gary Thain, Kurt Cobain, Amy Winehouse, …), Michelangelo Merisi da Caravaggio (1573-1610) by mohl s Raffaelem (1483-1520), Antoinem Watteau (1684-1721) a Vincentem van Goghem (1853-1890) utvořit Klub 37 mezi malíři.     

Jméno, pod nímž je v dějinách umění zkráceně uváděn, je odvozeno od obce Caravaggio, ležící asi 40 km na východ od Milána, kde se údajně narodil. V novějších pracích se ale již častěji dočteme, že se ve skutečnosti narodil jinde a o něco dříve: v Miláně r. 1571. Ať to však bylo jakkoliv, malíř se při svém způsobu života ani nemohl dožít vyššího věku. Nejasnosti ale panují také u roků, kdy Caravaggio obrazy namaloval, protože s výjimkou jednoho je nesignoval, v různých pramenech tak najdeme odlišné odhady a u některých je jeho autorství nejisté.

Umělec se narodil do neklidné doby. V umění doznívalo období renesance, představující návrat k antice a odklon od středověkých náboženských dogmat, v obrazech a sochách se projevila inspirace příběhy z řecké mytologie, ve středověku nemyslitelné zobrazování nahých těl (Botticelli, u Michelangela dokonce i v dílech s náměty z bible, benátští malíři Tizian, Giorgione, Tintoretto, …), růst vlivu šlechty a bohatnoucích měst severu Itálie se promítl do podpory významných umělců, kteří již nebyli odkázáni jen na církev a její zakázky. 

Proti papežem z Říma centralizovaně řízené katolické církvi se navíc začala vymezovat protestantská hnutí, Martin Luther přišel s rozsáhlou kritikou činnosti církve, např. prodávání odpustků, vystoupil proti bohoslužbám v latině i církevním rituálům (např. zádušní mše měla být věnována jen skutkům zesnulého), moc církve nebyla po chuti ani mnohým panovníkům,  Jindřich VIII., když nedostal od papeže souhlas k rozvodu s první ze svých šesti manželek, si založil anglikánskou církev a sám se prohlásil za její hlavu a také si mnohé církevní statky „znárodnil“.

Snahy o oslabení vlivu katolické církve (z mnoha nesourodých a regionálně rozprostřených směrů tam vedle luteránů patří také kalvinisté a již v počátcích 15. století naši husité, později i názory definující víru jako soukromou záležitost každého jedince, nepotřebujícího k tomu žádnou církevní instituci) se označují reformace, katolická církev zareagovala protireformací a násilnou rekatolizací. Významně jí v tom pomohlo, že část rozdrobené Itálie byla pod nadvládou španělské větve Habsburků (celý jih i střed včetně Říma), která společně s jezuitským řádem a inkvizitory prosazovala rekatolizaci.

Přestože knihtisk byl objeven již v 15. století, knihy byly dostupné převážně jen vzdělanějším a bohatším, značné množství lidí bylo ještě negramotných a nábožensky zaměřené obrazy vedle bohoslužeb byly jedinou možností, jak církev na tyto vrstvy mohla působit.  

A jedním z „nájemných“ náboženských malířů se nakonec stal i Caravaggio, i když k tomu svým povahovým založením neměl žádné předpoklady.   

Ještě v dětském věku strávil několik let jako pomocník v milánské dílně nevýznamného malíře, v r. 1592 přešel do Říma k dalšímu, pro něhož maloval zátiší s ovocem a kytice. Získané dovednosti pak využil v samostatných obrazech, např. Nemocný Bakchus z r. 1593 a Bakchus (1595), oba jsou reprodukovány v článku Bakchus (Caravaggio) i s podrobným výkladem. Bohužel v obou galeriích bylo původně zakázáno fotografovat. U dalších obrazů jsem měl větší štěstí, 10 jich je ze společné výstavy se sochařem Berninim ve Vídni na přelomu let 2019/2020 a zbývající z kostelů a dalších galerií v Římě při návštěvě v r. 2024. 

Již v raných obrazech se projevil Caravaggiův smysl pro neidealizované pojetí, v obrazech Bakcha zcela chybí bezstarostnost poživačného boha, jeden je ztrápený nemocí a v košíku druhého je napůl shnilé jablko. Chlapec kousnutý ještěrkou (1594-1595, National Gallery, Londýn) ukazuje hocha vyděšeného z neškodného tvora, tak vzdáleného od obrazů s neohroženými hrdiny.

Obraz Loutnista (1595, Metropolitan Museum of Art, New York) patří k těm, kde se diskutuje, zda je autoportrétem, portrétem některého z malířových přátel, anebo dokonce zobrazením děvčete. 

Kající se Marie Magdalena (1594-1596, Galleria Doria Pamphilj, Řím) na rozdíl od obvyklého pojetí námětu zpodobňujícího dámu z bohatých kruhů v roli Magdaleny zobrazuje obyčejnou trpící dívku.  

Biblický příběh o útěku Svaté rodiny do Egypta po varování andělem, že král Herodes chce zabít narozeného Ježíše, Caravaggio v obraze Odpočinek na cestě do Egypta (1564-1596, Galleria Doria Pamphilj, Řím) pojal rovněž nezvykle. Anděl otočený zády rodině hraje na housle. 

V obrazu Věštkyně (1595-1598, Musée du Louvre, Paříž) si mladík od cikánky nechává číst z ruky, omámený jejím smyslným pohledem si nevšiml, že mu přitom sundala z ruky prsten.

Zlom v Caravaggiově životě znamenal obraz Extáze sv. Františka (1595-1596, Wadsworth Atheneum Museum of Art, Hartford). Zaujal kardinála del Monte, který si obraz koupil a na dlouhou dobu malíři poskytl střechu nad hlavou a finančně ho podporoval. 

Sv. František (František z Assisi) byl mnich žijící na přelomu 12. a 13. století, který viděl smysl života v absolutní chudobě a lásce k Ježíši Kristu. Tím prvním ovšem těžko mohl někoho nadchnout, proto odešel do lesa, kde kázal zvířatům. Je považován za jejich patrona. 

Podle legendy František chtěl poznat utrpení Ježíše Krista, odešel do divočiny, kde se mu Ježíš zjevil a proudy krve z jeho ran probodly Františkovy ruce a nohy a způsobily mu stejná zranění (stigmata) jako Ježíšovi na kříži. Na tomto obraze však ještě na rozdíl od mnoha budoucích zranění a krev vidět nejsou, František, který ztratil vědomí, je jemně podpírán andělem.       

Tomuto svatému Caravaggio o 10 let později věnoval ještě další dva obrazy se stejným námětem: Sv. František při meditaci (1605-1606, Museo Civico Ala Ponzone, Cremona) a Sv. František při meditaci (1606, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím).

Mistrovským dílem je Povolání sv. Matouše, které pro kapli římského kostela francouzské kolonie San Luigi dei Francesi a za peníze z dědictví francouzského kardinála Cointrela (Contarelliho) namaloval v r. 1600. Sv. Matouš byl původně výběrčím daní, Kristus si ho ale nečekaně vybral za jednoho ze svých 12 učedníků (apoštolů) a ten pak později sepsal Evangelium podle Matouše, popisující život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Caravaggio na rozdíl od tradičního znázorňování scény ve vnějším prostoru ji umístil do hospody. Matouš se svými společníky přepočítává denní výnos, Kristus vstupuje zprava a ukazuje na Matouše, který s nevěřícným gestem se ptá, zda opravdu on. Všichni jsou ztuhlí v němém úžasu. 

V umění byla v tu dobu již známa technika šerosvitu, spočívající v kontrastech světla a tmy, Caravaggio ji však rozvinul v temnosvit (tenebrismus), kdy scéna je nasvícena kuželem světla ze skrytého vnějšího zdroje. Na obraze je patrný nad hlavami postav. 

Podle legendy Matouš odešel do Etiopie a protože tamějšímu králi zakázal sňatek s neteří, král ho nechal zabít.  

Mučení sv. Matouše (1600) je dalším z Caravaggiových obrazů v kostele San Luigi dei Francesi. V drastické scéně Matouš leží na zádech a úpěnlivě zvedá ruku, nad ním se sklánějící kat s mečem ale nemá slitování.   

V kostele je ještě třetí umělcův obraz: Inspirace sv. Matouše (anebo také Sv. Matouš s andělem, 1602). Přítomnost anděla symbolizuje boží inspiraci při psaní evangelia.

Další dva Caravaggiovy náboženské obrazy, Ukřižování sv. Petra (1601) a Obrácení sv. Pavla (1601), jsou k vidění v Bazilice di Santa Maria del Popolo v Římě.  

Sv. Petr byl první z Kristových učedníků a po Kristově smrti převzal jeho roli. Rostoucí počet Kristových stoupenců se ale nezamlouval králi, obvinil je ze založení velkého požáru v Římě, Petra nechal zatknout a odsoudit k trestu smrti ukřižováním. Petr se necítil hoden stejné smrti jako Kristus, a nechal se proto ukřižovat hlavou dolů. Důstojnost starce na kříži kontrastuje se špinavými nohami katova pomocníka.  

Sv. Pavel byl z židovské rodiny a původně patřil mezi pronásledovatele křesťanů, při výpravě do Damašku zatknout křesťany z nebes zazářilo světlo a ozval se hlas Ježíše: „Pavle, proč mě pronásleduješ?“ Pavel pak konvertoval ke křesťanství a podnikl několik misijních cest s cílem jej šířit. Stejně jako sv. Petr byl nakonec příkazem krále zatčen a sťat mečem.     

Caravaggio Pavla zachytil v okamžiku, kdy oslněn světlem spadl z koně.  

Obraz Večeře v Emauzích (1601, National Gallery, Londýn) zachycuje okamžik, kdy se vzkříšený Ježíš v podobě bez vousů zjevuje dvěma učedníkům Lukášovi (vlevo) a Kleofášovi (vpravo) ve městě Emauzy. Ti ve chvíli, kdy Ježíš žehná pokrmu, ho poznávají. Kleofáš v údivu roztahuje ruce do tvaru kříže, překvapený Lukáš chce vstát z křesla. Ovoce má symbolický význam – jablka a fíky připomínají prvotní hřích v Edenu, hrozny a z nich vyrobené víno symbolizují Krev Páně a granátové jablko Vzkříšení, jeho semena jsou zárodkem budoucího života.

Na obraze Sv. Kateřina Alexandrijská (1597, Thyssen-Bornemisza, Madrid) je světice zobrazena s kolem, na němž podle legendy měla být za trest umučena, protože si dovolila odmítnout nabídku k sňatku od egyptského císaře. 

Zatčení Ježíše Krista (1602) je chloubou National Gallery of Ireland v Dublinu, obraz je také reprodukován na titulní straně průvodce galerií.

Korunování trním (1603, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) zachycuje scénu, kdy vojáci Krista před ukřižováním ponižují nasazením věnce z trní na jeho hlavu, představujícího parodii na korunu židovského „krále“, a jako „žezlo“ mu do rukou vložili rákos.  

Předpokládá se, že ze stejného r. 1603 pochází i obraz Kladení Krista do hrobu, který byl zamýšlen jako oltářní obraz pro římský kostel Santa Maria in Vallicella a dnes je vystaven ve Vatikánských muzeích (Musei Vaticani). Zaujal řadu dalších malířů, kteří jej pak kopírovali, mezi nimi Rubens, malíř rokoka Fragonard a dokonce i postimpresionista Cézanne. Naopak některým církevním hodnostářům vadilo málo důstojné vzezření apoštolů, nesoucích bezvládné Kristovo tělo.    

O Caravaggiově autorství u následujícího obrazu Narcis (1600, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím) se trochu pochybuje, stejně jako u výše uvedeného obrazu Korunování trním.

David s hlavou Goliáše (1600-1601, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je jeden z mnoha Caravaggiových naturalistických obrazů s odříznutými hlavami. Podle biblického příběhu se David v boji Izraelitů proti Pelištejcům postavil obávanému obrovi Goliášovi a přemohl ho tak, že jej zasáhl do hlavy kamenem z praku a omráčenému usekl hlavu. Hlava Goliáše je malířovým autoportrétem.   

Obrazy Vítězný Amor (1602, Gemäldegalerie, Berlín) a Sv. Jan Křtitel (1602, Museo Capitolino, Řím) a zženštilé tváře mladých mužů zavdaly k dohadům o malířově sexuální orientaci. Na prvním sebevědomý, drzý kluk šlape mezi rozházenými hudebními nástroji a v druhém bychom asi sotva hledali asketického kazatele, který v Jordánu křtil věřící a mezi nimi i Ježíše Krista. 

Sv. Jan Křtitel (1603-1606, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím) je další verzí kazatele v jinošském věku.

Na Portrétu Maffea Barberiniho (1606) ze soukromé sbírky je kardinál, který se později stal papežem a přijal jméno Urban VIII. 

Růžencová Madona (1606, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) znázorňuje při modlitbě sv. Dominika, kazatele a zakladatele řádu z přelomu 12. a 13. století, později pojmenovaného dominikáni. Dominik drží v ruce růženec (šňůrku s korálky a křížkem), který modlícím se usnadňoval odpočítávání dílčích modliteb.  

Dobré živobytí u kardinála a zájem o jeho obrazy malíři zvedlo sebevědomí a dalo také průchod jeho prchlivé povaze. Se svým sluhou, který mu nosil meč, se procházel ulicemi Říma a vyhledával záminky k rvačkám. Jeho výtržnosti neměly konce, obscénním způsobem urážel ženy, kamením rozbíjel okna, ale co horšího, při potyčkách způsobil i krvavá zranění a r. 1606 jednoho protivníka zabil a musel z Říma uprchnout. Nějakou dobu se ukrýval u svého známého v Neapoli a odtud pak r. 1607 odjel na Maltu. Tam se stal členem Řádu maltézských rytířů a namaloval několik obrazů. 

Portrét maltézského rytíře Antonia Martelliho (1607-1608) vlastní Gallerie degli Uffizi ve Florencii. 

Rozměry 361 x 520 cm největší a jediný signovaný Caravaggiův obraz Stětí sv. Jana Křtitele (1608) je umístěn v Katedrále sv. Jana ve Valettě. V drastickém výjevu jak na jatkách Jan Křtitel má už částečně odříznutou hlavu a Salome s talířem čeká, aby ji tam mohla položit.  

Podle biblického příběhu král Herodes byl při oslavě svých narozenin okouzlen tancem Salome a slíbil jí odměnu podle jejího přání. Salome na radu své matky požádala o hlavu Jana Křtitele, který si dovolil kritizovat její vztah s Herodem, ačkoliv byla manželkou Herodova bratra. 

A dokonaná akce je na obraze Salome s hlavou Jana Křtitele (1609-1610, National Gallery, Londýn). Výše uvedený obraz David s hlavou Goliáše vypadá jako detail tohoto obrazu a i zde hlava na talíři je malířovým autoportrétem. 

Vedle Davida a Goliáše, Salome a Jana Křtitele i biblický příběh Judity a Holoferna končí odříznutím hlavy. Podle něj se Judita nechala zajmout velitelem vojska Holofernem, dobývajícím město Betulii s cílem jej zničit, Judita ho však oklamala a usekla mu hlavu, vojsko pak bez svého velitele odtáhlo a město bylo zachráněno. Caravaggio mu věnoval obraz Judita stíná hlavu Holofernovi (1599) a totéž v reliéfu Judita a Holofernes (1598-1600), obě díla vlastní Galleria Nazionale d'Arte Antica v Římě.

Ve zmíněné katedrále ve Valettě je ještě jeden Caravaggiův obraz, Píšící sv. Jeroným (1607), v malířově představě křesťanského spisovatele a teologa, který ve 4. století přeložil bibli do latiny. 

Malíř se při své násilnické povaze nevyhnul problémům ani na Maltě, po jedné potyčce byl uvězněn, z vězení uprchl, dostal se na Sicílii, odtud se vrátil na italskou pevninu, potuloval se po hostincích a nevěstincích, v Neapoli byl pobodán maltézskými rytíři a při čekání na loď do Říma v nesnesitelném vedru na pobřeží umírá.

Tím se předčasně uzavřelo dílo malíře, který do umění přinesl nové pojetí v technickém výrazu (temnosvit) a zpracování námětů. Zatímco dřívější malíři zobrazované postavy idealizovali, např. Raffaelovy madony musely být výhradně mladé a krásné, Caravaggio si dovolil namalovat Pannu Marii podle známé prostitutky, jindy postarší a vrásčitou, jeho světci často působí jako nuzáci, některé obrazy mají hororový charakter, kdy z podříznutých hrdel prýští krev. Patří mezi největší umělce baroka (někdy bývá řazen i k manýrismu, přechodné éře mezi renesancí a barokem) a svým dílem, které jeho soudobí konkurenti a kritici viděli jako likvidaci umění, ovlivnil řadu dalších mistrů, např. Rembrandta, Vermeera i naše malíře Škrétu a Brandla.      

Let balonem

Loni jsem od rodiny k narozeninám dostal poukaz k letu balonem, protože je však mám v zimě, která se k letům nehodí, pozapomněl jsem na něj a uvědomil si, že je někde založený až o letošních prázdninách. Byl už nejvyšší čas, protože měl platnost do 31. 12. 2020. Hned jsem objednal nejbližší podvečerní let (28.7.) se startem v Brně a nedočkavě odpočítával dny. V den D všechno vypadalo nadějně, bylo hezky, jenže kolem 13. hodiny přišla SMS se sdělením: „Dnešní let je pro nevyhovující předpověď letového počasí zrušen.“ A skutečně: večer se zatáhlo a začalo silně pršet. Další volný termín byl 12.8. A tentokrát jsem se v podobnou hodinu z SMS už trochu rozvitějším zdůvodněním dozvěděl: „Dnešní let je pro nevyhovující předpověď letového počasí zrušen (vysoké teploty a silný vítr v podvečerních hodinách).“ S rušením letů se ale prodlužovala fronta neuspokojených vzduchoplavců a i když jsem takřka okamžitě řešil přeobjednání, volné místo se našlo až 15.9. A kdo ví, jaké počasí bude za měsíc a jestli let nebude zrušen pro změnu proto, že vůbec nefouká. A mohlo by se také stát, že žádný další vhodný a současně volný termín už nenajdu a poukaz propadne. 

Naštěstí napotřetí to už vyšlo. Na prostranství u golfového hřiště v Brně Jundrově se sešlo několik týmů a náš balon s košem pro 24 účastníků byl největší. Mladý muž v černém tričku je pilot. 

Balonové létání se datuje od 5. 6. 1783, kdy bratři Joseph-Michel a Jacques Étienne Mongolfierovi uskutečnili první let horkovzdušným balonem. V koši balonu však ještě neseděli oni sami, ale zvířecí posádka beran, kachna a kohout. Úspěch letu a přežití všech pasažérů pak vedl k rozmachu létání, s lidmi poprvé v listopadu téhož roku.

K vzletu balon potřebuje médium lehčí než vzduch, u vzducholodí se zpočátku používal vodík, pro jeho vznětlivost a řadu tragických nehod (nejznámější a také ve filmu zaznamenaná je katastrofa německé vzducholodi Zeppelin LZ 129 Hindenburg v r. 1937, která po přeletu Atlantiku vzplanula při přistávacím manévru v Lakehurstu u New Yorku) byl pak nahrazen heliem. 

Horkovzdušné balony, podle objevitelů také nazývané montgolfiéry, speciální plyn nepotřebují, využívají toho, že zahřátý vzduch uvnitř balonu je lehčí než vzduch v jeho okolí. A intenzitou ohřevu a s využitím odlišného směru větru v různých výškách se balon dá řídit. Bratři Mongolfierovi však neměli k dispozici ohřev vzduchu hořícím plynem z propanbutanových láhví, ale spalovali slámu.

Vzducholodi s rozvojem letecké dopravy pozbyly význam (a vidět je můžeme už jen ve filmu a obrazech Kamila Lhotáka), v 70. letech ale došlo k renesanci balonového létání pro zábavu, k vynášení zdaleka viditelných reklamních nápisů i k fotografování z ptačí perspektivy.

Při startu horkovzdušné balony byly tak blízko sebe, že se při nafukování navzájem dotýkaly, „můj“ má modrobílé pruhy. 

Vzlétaly však postupně, podle toho, jak piloti uvolňovali lana, kterými byly připoutány k autům. Jakmile se balon napřímí, je čas k nástupu.

Při velikosti balonu jsem měl obavy, že odletíme i s autem. 

Balon měl 4 hořáky, zažehnuty byly ale jen 2, další byly rezervní. Ovšem stát vedle plynových bomb s nemožností úniku nebylo zrovna příjemné.  

Za pouhou minutu se můžeme rozhlížet nad Brnem. Bílá budova uprostřed je dominantou areálu Fakultní nemocnice v Brně Bohunicích, na dalším snímku se vine řeka Svratka a v pozadí je sídliště v Jundrově.

Zalesněný svah přiléhá k Masarykově čtvrti, vlevo je kostel na nám. Míru, světlá budova na vrcholu kopce je Cyrilometodějské gymnázium (kdysi jedna z budov Stavební fakulty VUT v Brně), jehlovitá stavba od něj mírně vpravo v pozadí je AZ Tower, se 111 m stále ještě nejvyšší budova v ČR, a vidět je i hrad Špilberk na menším kopci v levé části vzadu. 

Podle oválné budovy Pavilonu Z se dá poznat areál Brněnského výstaviště.

Dlouhá budova mírně vpravo od středu následujícího snímku je vozovna trolejbusů v Brně Komíně. 

Od centra se však vzdalujeme, protože letíme severozápadním směrem k 22 km vzdálenému Tišnovu. Nejdříve vidíme Žabovřesky a Královo Pole, na horizontu sídliště Vinohrady a Líšeň a vlevo písčité svahy u Cementárny Maloměřice.

Vysoká tmavá budova se žlutými pruhy vlevo je Fakulta strojního inženýrství VUT v Brně.

A zde je Brněnská přehrada a za ní čtvrť Bystrc.

V popředí následujícího snímku je Hotel Atlantis u Brněnské přehrady, využívaný i jako konferenční centrum. K venkovnímu bazénu a kurtům se ještě dostavuje wellness. 

Brno necháváme za sebou a vznášíme se nad lesy a polemi.

Blížíme se k Tišnovu, jeden ze žlutých balonů přistál na poli, ale s dalšími letíme ještě dál.

Tady evidentně nemají hluboko do kapsy. 

Ze sloupů vysokého napětí je mně úzko, abychom nedopadli jako vzducholoď Hindenburg.

Chvílemi to také vypadalo, že skončíme v korunách stromů. 

Bezděky jsem si vzpomněl na dramatickou scénu z románu Pět neděl v balonu Julese Verna (na str. 159-161), kdy silný vítr hnal jeho hrdiny přímo proti ostrým štítům hor, ti ve snaze neroztříštit se o skalní stěnu vyhazovali všechno, co měli s sebou, a když i tak na výšce ještě trochu chybělo, jeden z nich vyskočil na skalní plošinu, přitom se držel koše, balon se mírně vznesl, přeletěl kritické místo a náš hrdina se nad propastí vyšplhal zpět do koše.    

Před námi je již Tišnov. Rozkládá se mezi dvěma vrchy – Květnicí (470 m n. m., chráněnou přírodní rezervací s nalezišti vzácných minerálů) v pozadí a Klucaninou (415) v popředí, na níž stojí rozhledna. A před prvním z kopců je vidět, jak velký kus pole zabraly solární panely.  

Rozhledna v následujících dvou záběrech nad Tišnovem se z velkého odstupu jeví jako bílý „komínek“ na zalesněném vrchu.

Tišnov má mezi 9 až 10 tisíci obyvatel a rozlohu asi 17 km čtverečních.

V detailu je patrný původně gotický farní kostel sv. Václava, novorenesanční radnice na náměstí Míru a bílý rohový dům vpravo dole je funkcionalistická budova spořitelny z r. 1933, postavená podle návrhu Bohuslava Fuchse a Jindřicha Kumpošta, dnes v ní sídlí Komerční banka.    

Rozsáhlý komplex budov na dalším záběru vpravo patří cisterciáckému opatství Porta coeli (v latině Brána nebes) v Předklášteří, asi 2 km za Tišnovem. 

Jde o jediný ženský cisterciácký klášter v České republice, žijí v něm řeholnice řádu sv. Benedikta. Nejvýznamnější částí kláštera je románsko-gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z 13. století. 

A na okraji Předklášteří je zase něco pro stavaře a silničáře – kamenolom, kde se těží žulorula.  

Společně s druhým balonem od stejné firmy jsme asi po hodině a 15 minutách přistáli nedaleko odtud u obce Štěpánovice.

Místo přistání se nedá úplně přesně odhadnout, ale pilot je ve spojení s firemními řidiči automobilů, kteří při rychlosti letu do 25 km/hod se snadno mohou držet jeho směru a včas sem dojet. 

Před nástupem výletníků do aut, která je odvezou zpět na místo odletu, je třeba balon splasknout, smotat a naložit.   

A také podstoupit křest šampaňským s předáním křestního listu vzduchoplavce. 

Prosím, abyste si povšimnuli, že 15. 9. 2020 jsem byl povýšen do šlechtického stavu balonářů a jsem teď baron ze Štěpánovic.  

František Ringo Čech - Dívčí válka v Čechově prozatímně osvobozeném divadle

František Čech (1943) byl zakládajícím členem a textařem skupiny Olympic, hrál v ní na bicí a v polovině 60. let byl dokonce vyhlášen nejlepším bubeníkem našeho rocku, a tím si vysloužil přízvisko Ringo podle bubeníka Beatles Ringo Starra. Poté víc než rok žil v USA a hrál v jazzových kapelách (mimo jiné se slavným klavíristou Oscarem Petersonem), po návratu se prosadil do Divadla Semafor s rockovou skupinou Shut Up, později přejmenovanou na Skupinu Františka Ringo Čecha, kam se mu nakonec podařilo přetáhnout zpěváka Jiřího Schelingera. Soubor s mnoha výbornými hudebníky (např. s kytaristou Stanislavem „Kláskem“ Kubešem) patřil ke špičce našeho hardrocku, Čech ho zásoboval texty, ale psal i pro další, např. Pražský výběr (známá je skladba Pražákům, těm je tu hej, kterou v době zákazu Pražského výběru dokonce nazpíval a nahrál k ní klip, kde hrál venkovana bloudícího v Praze s kozou na vodítku). Čech se tehdy s velikášskou nadsázkou prohlašoval za „génia a císaře československého rocku“. Když mu kdysi první manželka k narozeninám věnovala malířské potřeby, hned se jich chopil a jako samouk se stal úspěšným malířem ve stylu naivního umění. Hrál v několika filmech (např. Jak svět přichází o básníky). Zkoušel to také v politice a v jednom období byl poslancem za ČSSD, byl i kandidátem na ministra kultury, ale tehdejší premiér Paroubek dal přednost herci a politickému turistovi Jandákovi, další pokusy v barvách Zemanovců už byly neúspěšné. Je oblíbeným účastníkem zábavných pořadů a vedle stovek písňových textů napsal i několik knih a divadelních her a Dívčí válka prý je po Tylově Strakonickém dudákovi a Jiráskově Lucerně nejčastěji reprízovaná hra za celou historii českého divadla.  

Autor hru charakterizuje jako „odpočinkový žánr, v jehož rámci přináší hodokvas nejkrásnějších žen, kterými naše zubožená vlast disponuje, a Čechům tak vynahrazuje neúspěchy v tržní ekonomice.“

Dívčí válku jsme viděli v polovině září v náhradním termínu za zrušený březnový. Začíná příchodem autora. Vidět je však jen jeho hlava, protože pomocník celou postavu zakrývá plachtou.

„Já ve hře také hraju.“ (Hraje krásného vladyku Ctirada.)

„Mám překrásný kostým, který jsem nechtěl, děvčata, profláknout dřív, než vylezu na scénu coby herec. Proto jsem požádal vedoucího své techniky, jestli by nebyl tak laskav a nepodržel mi ho, abyste potom, až vám ho ukážu, viděli, jak je pěkný.“

…

„I když je to příběh o ženách, je určen převážně nám mužům. Hoši, nebylo tomu vždycky tak, jako je tomu nyní, že muž je absolutním pánem a vládcem rodiny, které vládne s rozkošným, ale spravedlivým despotismem a žena je věrnou, něžnou, oddanou, milou, pokornou služebnicí a v některých rodinách téměř otrokyní.“ (Nic pro feministky.)

…

„Za tuhle vymoženost vděčíme právě našim mužským předkům, kteří nám ji vybojovali se zbraní v ruce: knížeti Přemyslovi, vladykovi Bivojovi.“

„Přátelé, nebudete litovat, že jste přišli na dnešní představení, protože uvidíte největší bitevní scény v dějinách divadla vůbec. Po Bondarčukově Vojně a míru jsem to já, který přivedl na scénu největší počet bojujících statistů.“

Čech představuje členy svého souboru – Romana Skamene v roli vladyky Bivoje, imitátora Petra Jablonského coby božského pěvce Lumíra, Uršulu Klukovou jako Vlastu, sestru v krásných 31 letech zesnulé kněžny Libuše a stejně jako Libuše pyšnící se věšteckými schopnostmi, Annu Kadeřávkovou, ctnostnou krasavici pannu Šárku, …

Herečky v roli Šárky byly vždy jedním z taháků hry, hrávaly ji krasavice – modelka Iva Kubelková, herečka Sabina Laurinová, … a podle legend si ji musely vysloužit „ústními zkouškami“, jaká je ale skutečnost, Čech uvádí v rozhovoru v Blesku.       

K tématu se dostal i v úvodním slově o krásných herečkách: „Říká se: ’Co je v domě, není pro mě,‘ ale já mám jinou filozofii: ‘Co platím, to klátím.‘ “

Podle ženské přitažlivosti byl nejdříve „horňák“, pak se změnil v „dolňáka“ a teď je mu to jedno. A Uršula Kluková splňuje obojí.

Vlastní děj hry začíná pohřbem kněžny Libuše, podobně jako v Čechovových hrách se o této důležité události jen mluví. Autor spletité vztahy postav hry přibližuje takto:

„Kníže Přemysl, kolísající mezi smutkem po ztrátě milované ženy a radostí nad nově nabytou svobodou, se stává terčem útoků vdavekchtivé ctižádostivé Vlasty, která dovede nejistotu a strach dívek o podíl na veřejném životě využít ve svůj osobní prospěch a ambice nastoupit na místo kněžny Libuše. Při svém temperamentu a vášni neváhá k dosažení svého cíle použít jakékoliv prostředky. Kníže Přemysl nemá naprosto v úmyslu vstoupit s Vlastou v nový svazek manželský.“

Jeho zájmy jsou trochu širší, jak je patrné z rozhovoru se Ctiradem.

Přemysl: „Prozraď, kolik máš otrokyň?“

Ctirad: „16 a všechny jsou velice sečtělé.“

Přemysl: „Sečtělé? No, to ti chválím, chlapče, to ti chválím. Poslouchej, pošli mi někdy navečer pár svých otrokyň. Já bych s nimi potřeboval prodiskutovat něco … ze stavebních památek. Víš, literatura před spaním, to bylo vždycky moje. Člověk přijde na jiné myšlenky. Ale neposílej mně žádné šeredy.“

„Přemyslova eroticko-estetická pozornost se obrací k půvabné Kazi, Libušině sestře, která, žel, již před časem spojila svůj život se statečným rekem vladykou Bivojem a jeho nerozlučným kancem Ervínem. Čestná, leč milostně založená Kazi váhá mezi oběma jedinci, tj. mezi svým mužem a knížetem, až se nakonec rozhodne ke kompromisu, tj. k oběma skvělým mužům.“

Nevytíženou Vlastu popadnou militantní choutky a věštbou se snaží strhnout i další ženy: 

„Vidím kouř a vidím čmoud, … nářek a skřípění zubů,  vidím stovky mrtvých a jsou to samí chlapi, … a nad nimi vítězná dívka na koni s oštěpem. Konečně pořádek, nastává vláda žen. Hanba ženám, kterým muž vládne.“

 …

Diktuje:

„Muži (muži s měkkým), vy plémě hadí, protože nás jenom utiskujete a nic jste nám nedali, jen trápení a těhotenství, … vyhlašujeme vám válku.“

Bivoj a Kazi dostanou dopis.

„Táto!“

„Mámo!“

Oba dva: „Vojna!“

„Vlasta mě volá. Táhneme na tu mužskou chásku.“

„Přemysl mě volá, táhneme na tu ženskou chásku. Tak hezky jsme si spolu žili, musím balit.“

„Já taky.“

„Vezmi si, mámo, tuhle teplou kožešinu, ať ti nenastydnou vaječníky.“

…

„A nechoď moc dopředu, ať tě neseknou, byla by škoda toho tvýho ksichtu.“

Přemyslovi neuniklo, že pěvec Lumír se k válce nemá.

Přemysl: „Kde máš zbraň, Lumíre?“

Lumír: „Na co zbraň? Má píseň je zbraň.“

Přemysl: „Budeš bojovat jako všichni ostatní. Ty nešťastné děvuchy nám totiž vypověděly válku, ďábelská pýcha se jich zmocnila. Ale my je zaženeme zpátky do kuchyně.“

…

Bivoj: „Naděláme z nich fašírku.“

Ctirad: „Z mý Šárky tady nikdo fašírku dělat nebude. Z tvý Kazi uděláme fašírku.“

…

Lumír: „Zadržte, barbaři. Slabší děvčata byste rubali? Že vám není stydno.

…

Na něžná stvoření musíte veršem, že. Písní, že. Květinou, že. Poezií, že.“ (podle dovětku narážka na vyjadřování Václava Havla) 

„A taky družným úsměvem.

…

Dívčí srdéčka pak zjihnou a poddají se.“ 

Přemysl: „Nerozkládej mi tady armádu.“

…

Bivoj: “Lumíre, víš, co mě napadlo? Stejně žádná válka nebude. Já tam mám Kazi, Ctirad tam má Šárku, Přemysl s Vlastou má krávy, … stejně se to nakonec zvrhne do sexu jako vždycky.“

Na scéně se zjeví duch (přestrojený Lumír).

„Kdo jsi, duchu? Dobrý či zlý?“

„Jsem duch kněžny Libuše. … Vyhrajete, ale musíte mě ve všem poslechnout.“

„A co máme dělat, kněžno?“

„Jako všichni správní branci a odvedenci a rekruti se musíte podrobit zevrubné lékařské prohlídce.“

Vlasta: „To se mi nějak nezdá. Jsi ty vůbec duch kněžny Libuše?“ Vyhrne mu plášť a vyděšeně vykřikne.

Následuje srážka mužů a žen, šermování v nepřehledné skrumáži se změní na křepčení ve stylu kankánu.

…

Šárka táhne Ctirada za plentu.

Ctirad: „Ale já jsem osvobozenej od tělocviku.“

…

Vlasta: „Lumíre, rozvaž mě. … Já jsem tvá válečná kořist.“

…

Lumír: „Já patřím všem. Všem ženám, všem mužům. A také mě čeká velké turné do Gálie a do francké říše. A také mě velmi často, ale velmi často zvou do Las Vegas“ (s napodobením hlasu Karla Gotta)

Vlasta: „To vůbec nevadí, budu ti dělat manažerku.“ 

A tak vše dobře dopadne bez ztráty na životech.

Hru na téma starých pověstí českých prokládaly poznámky k nedávné minulosti i současnosti, např.: „Od doby, co nás navštívil vladyka Klaus, si chráním své péro.“ a „Musím si pospíšit, než bude v karanténě.“ 

Bohužel mnohé z dialogů jsem nezachytil, protože dvě ženy v blízkém sousedství se smály se značným přesahem do dalších replik, celá hra je však na YouTube k vidění v televizním záznamu z r. 1991.

P.S. Pokud se někdy vydáte na tuto hru, je možné, že herecké obsazení bude zase jiné, protože „autor a ředitel Čechova Prozatímně Osvobozeného Divadla F. R. Čech si vyhrazuje právo uvádět na scénu nové objevy a talenty - budoucí hvězdy domácí i světové umělecké scény.“