Chaïm Soutine - extatický malíř i jeho model(k)y

Chaïm Soutine (1893-1943) se narodil jako 10. z 11 dětí v rodině židovského krejčího v malé obci poblíž běloruské metropole Minsk, ale často je také uváděn jako litevský malíř, protože své umělecké vlohy rozvíjel v letech 1910-1913 v malířské akademii ve Vilniusu. 

Nejvýznamnějším impulsem pro jeho tvorbu byl odchod do Paříže, kde se brzy spřátelil s dalšími umělci tzv. Pařížské školy, mezinárodního společenství malířů a sochařů z počátečních dekád 20. století. Nejbližší mu byl Ital Amedeo Modigliani, Bělorus Marc Chagall a původem litevský sochař Jacques Lipchitz. S Modiglianim a Lipchitzem ho spojoval nuzný život a sdílel s nimi i ateliér. 

Modigliani Soutina doporučil básníkovi a obchodníkovi s uměním Léopoldu Zborowskému, který se oběma snažil získat uznání a podporoval je i finančně, i když jemu samotnému se příliš nedařilo.  

Modigliani maloval výhradně portréty a akty a Modiglianiho Portrét Chaïma Soutina (1916, Stiftungsfonds Jonas Netter) je první ukázkou.

Zatímco Modiglianiho prokletím byl alkoholismus a závislost na drogách, Soutina sužovaly deprese, několikrát se pokusil o sebevraždu, svá díla často ničil a období, kdy nebyl schopen nic vytvořit, střídaly chvíle extáze a neobyčejné tvůrčí plodnosti. V tom měl hodně společného s Vincentem van Goghem a podobně jako on také často vytlačoval barvy z tub přímo na plátno. 

V Soutinově stylu se projevuje vliv expresionismu a fauvismu, v pohledech jím portrétovaných osob je patrný neklid a napětí, oči jim uhýbají a často působí jak omámené či v extatickém vytržení, a to i v případě velmi mladých jako např. v obrazech Dítě s hračkou (1919, Kunstmuseum, Basilej), Malá cukrářka (1922-1923), Snoubenka (1923, Musée de l'Orangerie, Paříž) a Chlapec v modrém (1924, The Israel Museum, Jeruzalém).

Soutine kromě portrétů maloval i krajiny a Zborowski mu doporučil Céret v Pyrenejích, kam pak umělec na téměř 3 roky odjel a namaloval zde přibližně 200 obrazů. I v zobrazení naklánějících se stromů a budov a zkroucených korunách stromů se odráží neklid malíře. Obrazy Krajina s postavami (1918-1919), Velký modrý strom (1920-1921), Nakloněný strom (1923-1924), Vesnice (1923) jsou vystaveny v Musée de l'Orangerie v Paříži a Muž stoupající schodištěm (1922) v National Gallery of Ireland v Dublinu.

Zájem o Soutinova díla se zvýšil a r. 1923 americký sběratel Paul Barnes koupil 60 jeho obrazů. 

Soutinův ateliér se nacházel blízko jatek, což zřejmě přispělo k jeho zvláštní zálibě zobrazovat mršiny zvířat. Inspirován Rembrandtovým obrazem Stažený vůl (1655, Louvre, Paříž) na dalším snímku si nechal z jatek přivézt poraženého vola a 2 týdny ho maloval. 

K tomu ho navíc poléval hrnci krve, až narůstající zápach vyburcoval sousedy k přivolání policie. Obraz Hovězí bok a telecí hlava (1923, Musée de l'Orangerie, Paříž) měl však úspěch a brzy byl prodán.    

K obrazům mrtvých zvířat patří také Bažant (1924, Albertina, Vídeň), Mrtvý bažant (1926-1927, Kunstmuseum, Basilej), Zátiší s houslemi, chlebem a rybou (1922, Kunstmuseum, Basilej) a svým způsobem i kýty masa na obraze Stůl (1919, Musée de l'Orangerie, Paříž).  

Obrazy Nejlepší muž (1924-1925) a Číšník pokojové služby (1927) v typickém Soutinově portrétním stylu jsou opět z Musée de l'Orangerie v Paříži. 

Některá témata maloval opakovaně a v letech 1925-1928 vytvořil cyklus Ministrantů. Dva z nich, z r. 1927 (Kunstmuseum, Basilej) a z r. 1927-1928 (Musée de l'Orangerie, Paříž), jsou v následující koláži.  

Nejšťastnějším Soutinovým obdobím byla 30. léta, kdy žil v Lèves poblíž Chartres na zámku svých přátel, mecenáše umění Marcellina Castainga a jeho manželky. Tehdy také namaloval obrazy Kuchařka s modrou zástěrou (1930), Mladá Angličanka v modrém (1931) a Mladá Angličanka (1934), všechny vystavuje Kunstmuseum v Basileji. 

Po nástupu Hitlera a zahájení 2. světové války s cílem dobýt celou Evropu a také definitivně „vyřešit“ židovskou otázku se k depresím senzitivního umělce přidal strach ze smrti v plynové komoře. Skrýval se na venkově a v r. 1943 při urgentní operaci prasklého žaludečního vředu zemřel. 

Ze Soutinových obrazů je mým nejoblíbenějším Žena v červeném (1923-1924). Býval v Bakwinově sbírce v New Yorku a po smrti majitele, Harryho Bakwina (1894-1973), profesora medicíny a pediatra, jeho potomci obrazy nabídli do aukcí a zápůjček galeriím a před léty jsem ho viděl v Paříži v Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou). Jenže tehdy se tam nesmělo fotografovat. Před dvěma roky při nové návštěvě jsem ho zde k mému velkému zklamání nenašel. Dnes je v muzeu s podobným názvem Musée d'art moderne de Paris, jeho prostory ale byly vyhrazeny výstavě naší surrealistické malířky Toyen, zmíněné v dřívějším článku. Výjimečně ho sem proto zařadím překopírovaný z webu (a bez rámu). 

Kdysi jsem v jednom našem společenském časopise (Spy nebo Story) k němu četl vtipnou poznámku, že zřejmě nakoupeno (= byli opilí) měli malíř i jeho modelka. A tento příměr by asi šlo vztáhnout na mnoho dalších Soutinových portrétů.   

Gent - historické centrum Východních Flander

Gent (v angličtině Ghent) s přibližně 265 tisíci obyvatel je hlavním a největším městem vlámské provincie Východní Flandry v Belgii. Z Bruselu je snadno dostupný vlakem, je od něj vzdálen jen 55 km. 

Jeho historie osídlení sahá daleko před náš letopočet, od jeho začátku až po 5. století byl pod nadvládou Římanů a poté se situace ještě mnohokrát změnila, ovlivnili ji Vikingové, panovníci a vyšší šlechta Francie, Anglie, Španělska, Holandska, Flander a také náboženské konflikty a napoleonské války, dnešní stav je výsledkem belgické revoluce v r. 1830.

Gent měl zvlášť významné postavení v 13. století, kdy byl po Paříži 2. největším městem Evropy na sever od Alp a větší i než dnes 13milionová Moskva. 

Katedrála svatého Bavona (Sint-Baafskathedraal/Saint Bavo Cathedral), nahradila původní kapli z r. 943, věnovanou sv. Janu Křtiteli. Sv. Bavo je patronem Gentu, žil v letech 589–654, po smrti manželky rozdal majetek chudým a stal se poustevníkem, podle legendy se po doteku jeho mrtvého těla uzdravila žena posedlá ďáblem.    

Gotická stavba byla postupně rozšiřována a doplňována, vitráže jsou z r. 1550. 

Vlevo následující koláže je hrobka monsignora Joannese-Baptisty de Smet (Praalgraf van Monseigneur Joannes-Baptist de Smet).

Katedrála sv. Bavona je prvořadým magnetem Gentu zásluhou velkého 12dílného deskového oltáře (plochu má 25 m čtverečních) od Jana van Eycka (1390-1441), na němž se zpočátku podílel i jeho bratr Hubert van Eyck, o němž se ví jen to, že zemřel r. 1426. Oltář, dokončený Janem r. 1432, se v proslulosti může směle měřit s Michelangelovými freskami v Sixtinské kapli ve Vatikánu. V katedrále je umístěn v kapli s placeným vstupem, kde není povoleno fotografovat, ale ve volně dostupných prostorech jsou k vidění věrné kopie. 

V horní části uprostřed je Panna Marie, Bůh otec a Jan Křtitel, úplně vlevo je Adam a vpravo Eva. 

Klanění Božímu beránkovi (De Aanbidding van het Lam Gods/The Adoration of the Lamb of God) ve středu spodní části v beránkovi, obklopenému anděly, symbolizuje utrpení Krista. V popředí vlevo jsou proroci a patriarchové a vpravo apoštolové a mučedníci. Beránek otáčí hlavu k pramenu Života a na obzoru se vypínají stavby Nebeského města. 

Náboženské výjevy jsou i na zadním křídle oltáře.

Kostel sv. Mikuláše (St.-Niklaaskerk/Saint Nicholas Church), rovněž v gotickém slohu, je z poloviny 11. století.

Město měl chránit kamenný hrad Gravensteen, který flanderský hrabě Filip Alsaský (Filips van de Elzas/Philip of Alsace) r. 1180 nechal postavit místo původní dřevěné pevnosti.

Zvonice Belfort se 44 zvony byla postavena na přelomu 13. a 14. století.

Další gotickou stavbou je Velký masný krám (Groot Vleeshuis/Great Butcher's Hall) z let 1408-1417. 

Neogotická budova pošty (Postgebouw/Post Office) propojuje gotiku s renesancí. 

Justiční palác (Justitiepaleis/Palace of Justice), postavený v letech 1836-1846 v neoklasicistním slohu, je dílem místního architekta Louise Roelandta. Před ním stojí socha Hippolyta Metdepenningena, právníka a politika (1799–1881).

Starobyle působí také Veřejné divadlo (Publiekstheater/Public Theatre), jehož název vyplynul z (neúspěšné) snahy sloučit všechny divadelní domy v Gentu pod jednu střechu. 

V historickém centru se nacházejí i novější budovy, které vedle historických nepůsobí nijak rušivě, příkladem je tržnice (Market Hall) z přelomu 20. a 21. století, již navrhli architekt Paul Robbrecht a architektky Hilde Daem a Marie-José van Hee. 

Gent leží na soutoku řek Šelda a Leie, která se vine celým centrem, a proto také nabízí projížďky výletními loděmi. 

Nábřeží Graslei a Koomlei lemují obchůdky a zahradní restaurace.

Několik náhledů do ulic (kromě posledního z centra města).

V městě najdeme ale i budovy v novodobém stylu s velkými prosklenými stěnami, jako jsou Veletržní koncertní sál (Handelsbeurs Concertzaal/Concert Hall/Concerts de Musique), Obchodní komora (Kamer van Koophandel) od architekta Woutera Vense a Úřad místní správy v Gentu (City of Ghent Administrative Offices).

Zvlášť extravagantní je Veřejná knihovna De Krook (Stadsbibliotheek De Krook/Ghent’s Public Library) architektonických studií RCR Arquitectes a Coussée & Goris Architecten, dokončená r. 2017.  

Samozřejmě nemohou chybět ani sochy. Skupinové sousoší je památníkem Jana van Eycka.

V koláži skupinu soch Pramen pozůstalých (Bron der Geknielden/Spring of the Bereaved) vytvořil gentský sochař Georges Minne a Kolemjdoucí (De Passanten) vpravo dole, kteří s barevnými pokrývkami hlavy vypadají jako venkované na návštěvě velkého města, jsou dílem Michaëla Borremanse.

Lidové tvořivosti se meze rovněž nekladou.

Před nádražím stojí fontána Setkání (Fontein Ontmoeting) a zbývá již jen vstoupit do nádražní budovy a vrátit se do Bruselu, odkud jsme do Gentu přijeli.