Edgar Degas - impresionismus v pohybu

Impresionističtí malíři se velmi často ztotožňují s malováním přírody v drobných skvrnách, spojujících se až z odstupu v působivý obraz, ve skutečnosti jsou však u těch, kteří se alespoň částečně k tomuto směru počítají, dost velké rozdíly, někteří malovali i portréty (např. Édouard Manet), „otec impresionismu“ Claude Monet opakovaně maloval katedrálu v Rouenu a nakonec propadl malování leknínů v jezírku na své zahradě, Camille Pissarro se nejvíce proslavil zachycením pařížských ulic přeplněných dopravními prostředky, Auguste Renoir často maloval akty, Paul Cézanne zátiší s ovocem a horu Sainte Victoire, Vincent van Gogh slunečnice, sebe a své ošetřující lékaře, Paul Gauguin Tahiťanky, Henri Toulouse de Lautrec atmosféru pařížských nočních klubů a Edgar Degas (1834-1917), kterému je věnován tento text, baletky, koňské dostihy a ženy v jejich intimní zóně.   

Degas je však originální nejen náměty obrazů, ale i tím, že na rozdíl od ostatních malířů mu byly prostředkem k vyjádření pohybu.   

Malíř pocházel z bohaté rodiny, dědeček i otec byli bankéři, matka pocházela z New Orleansu z rodiny úspěšně podnikající v obchodování s bavlnou. Edgar tak nebyl bezprostředně nucen hledat vlastní obživu. Studií práv zanechal a ani v Akademii výtvarného umění v Paříži dlouho nepobyl a v malířství se zdokonaloval hlavně jako samouk zkoumáním děl v Louvru, výrazně jej ovlivnil také tříletý pobyt v Itálii (1856-1859), v Neapoli, v Římě a nakonec ve Florencii, kde kopíroval díla starých mistrů. Své malířské tvůrčí schopnosti ohodnotil značně kriticky: „Neznám umění tak málo spontánní, jako je moje. Všechno, co dělám, je výsledkem přemýšlení a studia velkých mistrů. O inspiraci, spontaneitě a temperamentu nevím nic. Totéž téma je třeba předělávat desetkrát, stokrát. V umění se nic nesmí podobat náhodě, ani pohyb ne.“ 

I když je řazen k impresionistům a vystavoval společně s nimi, hlásil se k realismu a zpočátku maloval v akademickém stylu. Příkladem je obraz Spartské dívky vyzývají chlapce k boji (1860, National Gallery, Londýn).

Kopií obrazu jiného mistra je Vstup křižáků do Konstantinopole (1860, Kunsthaus, Curych) podle Delacroixe, malíře, který byl v této rubrice představen minule.

Seznámení s Manetem ho přivedlo k portrétům osob známých i bezejmenných. V první koláži jsou dva obrazy z r. 1867, vystavené v Kunsthalle v Hamburku: Joséphine Gaujelinová (tanečnice v pařížské Opeře a později i herečka) a Studie pro portrét ženy.

Následují Portréty Eleny Carafové (1875, National Gallery, Londýn), Carla Pellegriniho (1876-1877, National Gallery, Londýn) a Diega Martelliho (1879, National Gallery of Scotland, Edinburgh). Elena Carafová byla Degasova sestřenice, žijící s rodiči ve Florencii, Carlo Pellegrini byl portrétní karikaturista, Degasem zachycený v gestu typickém pro Pellegriniho tvorbu, a Diego Martelli florentský spisovatel a kritik umění.   

A dále pak v koláži Muž s doutníkem (1882, Národní galerie, Praha) a Hlava ženy (1894, National Gallery, Londýn) a nakonec Portrét Hélene Rouartové v otcově pracovně (1886, National Gallery, Londýn), dcery Degasova přítele, sběratele umění Henriho Rouarta. 

Degase však nejvíce zajímalo vyjádření pohybu, a to našel v námětech z tanečního a baletního prostředí a také v koňských dostizích. Tanečnice (a stejně tak ženy při nejrůznějších činnostech) zobrazuje v přirozených postojích, kdy jako kdyby o přítomnosti malíře vůbec nevěděly, často v zákulisí divadelních scén, při zkouškách a o přestávkách. 

Typickými obrazy jsou: Baletní třída (1871-1874, Musée d'Orsay, Paříž), Taneční třída (1874, Metropolitan Museum of Art, New York), Taneční foyer v pařížské Opeře (1874, Musée d'Orsay, Paříž), Taneční foyer v Opeře Le Peletier (1872, Musée d'Orsay, Paříž), Zkouška na jevišti (1874, Metropolitan Museum of Art, New York), Baletní zkouška (1875-1877, Puškinovo muzeum, Moskva) a Tanečnice cvičí ve foyer (1880, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň).

Z nehraných postojů tanečnic se vymykají obrazy Tanečnice pózující pro fotografa (alternativně Tanečnice před oknem, 1873-1875, Puškinovo muzeum, Moskva) a Dvě tanečnice na jevišti (1874, Courtauld Institute of Art, Londýn).

Malíř trpěl oční chorobou a v 90. letech 19. století téměř oslepl. Se zhoršováním zraku se jeho obrazy stávají méně detailní a naopak v barvách zářivější. Dokumentují to obrazy: Tanečnice v zeleném (1877-1879, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Tanečnice v červených sukních (1884, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Před představením (1890, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Modré tanečnice (1893, Musée d'Orsay, Paříž), Baletky (1890-1900, National Gallery, Londýn), Modré tanečnice (1898, Puškinovo muzeum, Moskva), Dvě tanečnice (1898, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Skupina tanečnic (1898, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Ruské tanečnice (1899, National Gallery, Londýn) a Dvě tanečnice (1905, Albertina, Vídeň).  

Malíř se nikdy neoženil a ani není známo, že by se ženami navázal poměr, žil sám s hospodyní, přátelství ho však pojilo s malířkami Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou a Suzanne Valadonovou, kterou si zvlášť považoval. Neexistence intimního vztahu zavdávala k dohadům, zda pozorování tanečnic není pro malíře určitou náhražkou. Jeho slova to však vyvracejí: „Říkají o mně, že jsem malíř tanečnic, a přitom nechápou, že baletky byly pro mě jen záminkou k malování krásných látek a k zachycení pohybu.“

Degasovy akty a znázorňování žen při nejrůznějších činnostech stejně tak působí voyerským dojmem, jako kdyby vstupoval bez jejich vědomí do jejich soukromé zóny. I k tomu měl Degas vysvětlení svého přístupu: „Je to lidský živočich, který se zabývá sám sebou, kočka, která se líže. Až do dneška se akt vždy maloval v pózách předpokládajících obecenstvo. Moje ženy jsou však prosté, počestné ženské, které nezajímá nic jiného než fyzický úkon, který právě dělají. Tady máte zase jinou, ta si umývá nohy, je to, jako byste se na ni díval klíčovou dírkou.“ 

A na poslední výstavě impresionistů vystavil soubor aktů pod názvem Akty žen, jež se koupají, umývají, utírají, suší, češou nebo se dávají česat. Následující se nazývají Venkovské dívky koupající se v moři za soumraku (1875-1876, National Gallery, Londýn), Po koupeli (1886, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím), Toaleta po koupeli (1888-1889, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Po koupeli, žena při vysoušení (1890-1895, National Gallery, Londýn), Po koupeli (1895, Musée du Louvre, Paříž).

Ženy při nejrůznějších činnostech maloval ale i oblečené: Žena při žehlení (1869, Neue Pinakothek, Mnichov), Pedikúra (1873, Musée d'Orsay, Paříž),  V kloboučnictví (1883, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Česající se žena (1894, Ordrupgaard, Kodaň), Rozčesávání vlasů (1896, National Gallery, Londýn). 

Dostihový sport v Degasově díle přibližují obrazy Závod gentlemanů před startem (1862, Musée d'Orsay, Paříž), Závod amatérů (1879, Musée d'Orsay, Paříž), Na dostihovém závodišti (1861-1862, Kunstmuseum, Basilej), Průvod, dostihové koně před tribunami (1866-1868, Musée d'Orsay, Paříž), Dostihové koně v krajině (1894, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Padlý žokej (1896-1898, Kunstmuseum, Basilej).

Venkovní scenérie Degas nevyhledával a maloval je zcela výjimečně: Dvůr domu, New Orleans (1873, Ordrupgaard, Kodaň), Place de la Concorde (náměstí Svornosti) (1875, Ermitáž, Petrohrad).

Mnohem raději vysedával se společností malířů a literátů v kavárnách, nočních barech, v cirkusu, v Opeře. Proslulý je obraz V kavárně (Absint) (1875-1876, Musée d'Orsay, Paříž), kde lidské trosky, závislé na tomto tvrdém alkoholickém nápoji s údajně halucinogenními účinky, zastali Degasovi přátelé Ellen André a Marcellin Désboutin.

A do cirkusu a Opery nás zavedou obrazy Slečna La La v cirkusu Fernando (1879, National Gallery, Londýn) a Orchestr v Opeře (1870, Musée d'Orsay, Paříž).

Když kvůli zesláblému zraku Degas již nemohl malovat, začal se věnovat vytváření sošek a soch z vosku, které byly (většinou) po jeho smrti odlity do bronzu. Společně s Renoirem je mezi impresionisty nejvíce ceněným sochařem. 

První sochou je Čtrnáctiletá tanečnice (1880, Metropolitan Museum of Art, New York) a dále ještě bez sukénky z r. 1881 a Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani. 

V další koláži je ve dvou podobách Velká arabeska (1880, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň).

V následující trojici pak Portrét ženy (1872-1875, Courtauld Institute of Art, Londýn), Studie v bronzu a Masérka (1882-1885) (obě z Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani).

Závěrečná koláž ve dvou pohledech zobrazuje Tanečnice při pohledu na chodidlo pravé nohy (1895-1900, Courtauld Institute of Art, Londýn). 

Tel Aviv - moderní metropole Izraele a architektura Bauhaus

Tel Aviv s necelými 470 tisíci obyvatel je po Jeruzalému druhým největším městem Izraele a současně jeho hlavním městem. Izrael sice za své hlavní město považuje Jeruzalém, ale OSN jej neuznává, a proto také až na výjimky většina států má svá velvyslanectví v Tel Avivu. V r. 2018 v prvním prezidentském období Donalda Trumpa do Jeruzaléma přesunuly svou ambasádu USA a celkem tak učinily pouhé 4 státy. V Tel Avivu také sídlí izraelské ústřední orgány, budova Knesetu (jednokomorového izraelského parlamentu se 120 poslanci) se ale nachází v nové části Jeruzaléma nedaleko The Israel Museum, jehož skvělé sbírky jsou téměř výhradně tvořeny dary a z odkazů v závětích bohatých židovských patriotů z celého světa (např. rodiny Rotschildů).   

Při pobytu v Izraeli začátkem května 2025 jsme se do Tel Avivu dostali jen na několik hodin v odletovém dnu, hlavní byl pobyt v Jeruzalému a výlet zmíněný v dřívějším článku, navíc kvůli šabatu by byly značné problémy s dopravou a mě zajímající Tel Aviv Museum of Art mělo otevřeno v nevhodné dny, kdy jsme měli jiné plány.

Můžu však přidat pohledy z okna letadla při příletu na Ben Gurionovo letiště, které je asi 15 km za městem. Z nich je pěkně vidět, že Tel Aviv je moderní město s hustotou mrakodrapů skoro jak na Manhattanu v New Yorku. Ty také mohou být cílem po izraelském útoku na Írán. A my můžeme být rádi, že jsme v Izraeli byli začátkem května a ne až teď, protože izraelský vzdušný prostor je uzavřen a letecké společnosti zrušily lety až do konce července. 

Tel Aviv leží na pobřeží Středozemního moře a na prvních třech snímcích jsou vidět i městské pláže. Původní záměr se tam jít vykoupat jsme ale zavrhli, protože nedávno se zde jeden plavec stal obětí smrtelného útoku žraloka. Představa, kam až se žraloci z oceánů mohou dostat, je děsivá a možná se nakonec vyplní dávné hrůzostrašné zprávy o napadení českých učitelek na Jadranu.

A takto mrakodrapy vypadají z ulic. Podle množství jeřábů na prvních dvou snímcích je patrné, že výstavba výškových budov je prioritou, dokonce to bylo vidět i v Jeruzalémě v místech asi 1 km vzdálených od Starého Města. 

V následující koláži je Amot Atrium Tower (dokončený r. 2015 s výškou 158 m) a vpravo SIA Diamond Jewelry, jedna z budov Israel World Diamond Center, centra výrobců a obchodníků s diamanty. 

V další koláži vlevo dvojitý mrakodrap v horní části propojený mostem je Young TLV Tower 2 (alternativní název je Arlozorov Young Tower 2), dokončený r. 2020 s věžemi vysokými 170 m a 151,7 m. Samostatně stojící mrakodrapy vpravo tvoří Exchange Ramat Gan (Ramat Gan je název čtvrti), vyšší z nich (206 m) je obytná a nižší (198 m) je kancelářská.  

Na následujícím snímku vpravo od Young TLV Tower 2 stojí kancelářská budova H-Tower Recital a nižší a široká budova uprostřed je We TLV Tower, která z tohoto pohledu nevynikne, zajímavá je ale tím, že má trojúhelníkový průřez. 

Štíhlá válcová budova s „čepcem“ je Věž Mošeho Aviva (Moshe Aviv Tower) a s 244 m je v Izraeli nejvyšší. Byla postavena v letech 1998-2003 podle projektu studia Israel David Architects a jméno má po investorovi stavby, ten se však dokončení nedožil, protože r. 2001 zemřel.   

Tel Aviv jako moderní město, založené v r. 1909 na předměstí přístavního města Jaffa, se přirozeně nemůže chlubit historickými památkami, zajímavostí je ale Ohnivá a vodní fontána (Fire and Water Fountain) na Dizengoffově náměstí (Dizengoff Square) z r. 1986. Je dílem Yaacova Agama a tvoří ji pět ocelových kruhů. Ty se zpravidla mezi 11. a 13. a mezi 19. a 21. hodinou otáčejí, sloupce vody se mění podle hudby a při rotaci uprostřed hořící plynový plamen vytváří iluzi spojení ohně a vody. Tento efekt jsme ale bohužel neviděli.

Po obvodu fontány jsou vystaveny portréty izraelských vojáků i civilních obětí konfliktů s Araby.

Tel Aviv však má i památku UNESCO z r. 2004, zasloužil si ji čtvrtí bílých domů ve stylu architektury Bauhaus z 30. let minulého století. Původ má ve stejnojmenné škole, kterou v německých městech Weimar a Dessau vedl architekt Walter Gropius s cílem propojit architekturu, umění, design a řemeslo v jeden celek. Kromě architektů v ní působili i malíři, z dříve zmíněných Vasilij Kandinskij a Paul Klee. Když nacisté školu uzavřeli, protože podle jejich mínění produkovala „zvrhlé umění“, židovští architekti odešli do Izraele a v Tel Avivu ve stylu Bauhaus postavili přibližně 4000 domů, což je nesrovnatelně více než v Německu. Čtvrti se také říká Bílé Město.      

Na závěr alespoň několik ukázek Bauhausu z ulic, které vedou z Dizengoffova náměstí.