Berlín (1) - vzpomínky na minulost

Co návštěvníka Berlína zaujme na první pohled, je, že ve městě panuje čilý stavební ruch. Ať zavítáme kamkoliv, téměř všude vidíme staveniště a les jeřábů. Historické budovy a události se tak prolínají s novými. Názorně to symbolizuje skleněná kupole na Reichstagu a Památník holocaustu s jeřáby na horizontu. Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser Wilhelm Gedächtniskirche), z něhož po bombardování zůstala menší věžička a narušená hlavní věž, které Berlíňané říkali Vykotlaný zub a ještě v r. 2007 jsem ho měl možnost vidět, také neušel zraku stavbařů a dnes je obestavěn budovou a vykukuje z něj už jen kříž na menší věži.

V ekonomii je rozmach stavební činnosti považován za příznak prosperity a asi není pochyb o tom, že Německo je z hospodářského hlediska v EU dominantním členem.

Samozřejmě však ne všem se daří skvěle a ve východní části bývalého NDR (DDR - Deutsche Demokratische Republik) je dost lidí, kteří nostalgicky vzpomínají na doby, kdy každý měl práci, nikdo nežil v bídě a všichni se měli zhruba stejně. A stesk (nostalgie) po sociálních jistotách východního (ost-) bloku obohatil jazyk o nové slovo - ostalgie.

Připomínek je zde opravdu dost, teoretik socialismu a komunismu Karel Marx má v Berlíně Karl Marx Allee, Karl Marx Strasse, Karl Marx Platz a v parku přes ulici naproti Berlínského dómu (Berliner Dom) narazíme na sousoší Marxe a Engelse. Sedícího Marxe mají rády i děti, ty po něm šplhají, proto se mu tak lesknou boty, kolena a předloktí. Ale není to jen záležitost Berlína, či dokonce jen jeho východní části, před 10 lety v celonárodní anketě, hledající největší osobnosti Německa, se Marx umístil na 3. místě.

Ani zakládající členové Komunistické strany Německa Karel Liebknecht a Rosa Luxemburgová nejsou zapomenuti, připomíná je významná třída Karl Liebknecht Strasse a po R. Luxemburgové je pojmenována ulice i náměstí.

V Berlíně je také DDR Museum. Mladší generace se na socialistickou éru, kterou nezažila na vlastní kůži, často dívá s humorem. Proto mohl mít tak velký úspěch film Good bye, Lenin!

U Braniborské brány (Brandenburger Tor) jsou památníčky obětí, které byly zastřeleny při pokusu překonat berlínskou zeď, když se však půjdeme podívat na 1300 m dlouhé torzo 3,5 m vysoké zdi (z původních 165 km délky) na Mühlenstrasse mezi mostem Oberbaumbrücke a nádražím Ostbanhhof, lidé si se zájmem prohlíží malby, které zde v r. 1990 vytvořili umělci z celého světa, a přitom se dobře baví. A přestože řada maleb má nesporné umělecké kvality a myslím, že by se za ně nemuseli stydět ani surrealisté Dalí, Magritte a Ernst, největší úspěch má "francouzský polibek" komunistických tajemníků SSSR a NDR Leonida Brežněva a Ericha Honeckera, vyskytuje se na dvou různých místech zdi a stále se před ním tísní lidé a všichni se chtějí s tímto výjevem vyfotografovat.

Na zdi nechybí ani Michail Gorbačov, sice ještě sedí za volantem ze srpu a kladiva, ale stavba už se hroutí.

Ze zájmu o upomínky na minulou dobu těží muž v uniformě (nejspíš pohraničníka od berlínské zdi), který sem přistavil proslulý lidový automobil trabant a prodává dobové relikvie a CD. Neodolal jsem a koupil si sadu skládající se z pohlednice, víza pro obyvatele západní části Berlína a Marxem vylepšené bankovky.

Zeď jako symbol, který rozděluje lidi i život a smrt, byla ztvárněna v literatuře (Jean Paul Sartre a jeho novela Zeď) i hudbě (album The Wall skupiny Pink Floyd). A právě pád berlínské zdi završil velký koncert, který v Berlíně r. 1990 zorganizoval baskytarista Pink Floyd a duchovní otec alba The Wall Roger Waters, na jeho konci byla zbořena 170 m dlouhá a 25 m vysoká zeď, tvořící kulisu koncertu.
Z tohoto alba se mně nejvíce líbí skladba Comfortably Numb, na níž se vedle Waterse autorsky podílel také kytarista David Gilmour. Pěkně zní i na koncertu více než čtvrt století po nahrání alba, kdy se znovu sešla kompletní sestava skupiny. V následujícím sestřihu z koncertu skladba začíná v čase 16:25.

Modern Life

V tomto článku chci upozornit na amerického malíře Edwarda Hoppera a díla, která byla k vidění na jeho poslední výstavě 'Modern Life' ve Whitney Museum of American Art před dvěma lety.

Zuzana

O Hopperově životě a díle je možno se dovědět na mnohých internetových stránkách, (zejména ti zájemci, kteří čtou anglicky, jakých je v ČR jistě obrovské množství), tedy jen stručně. Hopper taky nedává rozletu fantazie a spekulacím prostor. Dostanete jenom to, co vidíte, přehledně, organizovaně a s neuvěřitelnou čistotou. To, řekla bych, má Hopperova práce společné s minimalismem. Hopper nenaznačuje, on to jasně říká: Cením čistotu stylu a jednoduchost, na které se např. minimalisti mohli hodně poučit. Možná taky jeho práce připomíná obrazy Maurice Utrilla. Na druhé straně Hopper neprovokoval a nepřicházel s něčím zvlášť novým, tudíž umělecký úspěch už za jeho života je celkem pochopitelný.

Edward Hopper zůstává čtyřicet let po své smrti jedním z nejznámějších amerických umělců dvacátého století. Hopperovy krajiny a strohé obrazy velkých měst i malých městeček a interiérů jsou zajímavé díky velmi zvláštní osamělosti zobrazovaných míst, emotivnímu užívání světla a výjevům, zobrazujícím vlhké ranní slunce, filtrující prázdné pláže, oslňující žárovky v hotelových pokojích a hru stínu na budovách a vylidněných ulicích. Narodil se v r. 1882 v Nyack, New York (u Hudson River). Od dětství jevil zájem o umění a přirozený talent pro kompozici a kresbu a v osmnácti letech začal studovat u známého realisty, malíře Roberta Henriho v New York City. Mezi lety 1906-1910 podnikl dvě cesty do Evropy, včetně několika návštěv Paříže, kde se seznámil taky s fauvismem a kubismem. Nicméně - na rozdíl od mnohých jiných amerických malířů - zmíněné umělecké styly nikdy nezkoušel, nenapodoboval ani nekopíroval a zůstal záměrně u svého původního stylu - kvintesenčního amerického umění.

V polovině dvacátých let minulého století Hopper maloval vylidněné přímořské scenérie a drsné městské prostředí - pro Ameriku tak typické. Pocit izolovanosti prostupuje celou Hopperovu uměleckou práci. Figury na obrazech, procházející denním životem v kancelářích, restauracích, kinech, hotelech i venkovských domech, jsou buď osamělé, nebo psychologicky distancované od dalších lidí na témže místě. Hopperovy akvarely, především obrazy krajin a moře, poskytují o něco optimističtější svět. Se svojí ženou Jo strávil hodně času a pobřeží New England a jeho obrazy majáků, lodí a námořních výjevů a lokální architektury, stěží kdy zahrnují lidské postavy. V těchto obrazech se Hopper soustředil téměř výhradně na sluneční světlo a dramatické stíny v přírodě i na budovách.

Hopper vždycky uměl uhodit na strunu amerického publika a jeho malby měly na výstavách obrovské úspěchy i za jeho života. Po smrti v r. 1967 (bylo mu 84 let) a po smrti jeho ženy v r.1968, Hopperovo celé umělecké dílo, to znamená olejové malby, akvarely, ilustrace a archivní materiály - byly odkázány Whitney Museum of American Art. Museum zorganizovalo několik posmrtných výstav, včetně hlavní retrospektivní výstavy v r. 1980 a výstavu 'Edward Hopper and the American Imagination' v r. 1995. Poslední se konala na přelomu let 2010 a 2011 a zúčastnilo se ji i několik dalších známých umělců, podrobnosti jsou v následujícím odkazu:

Edward Hopper and His Time

Gejzír v Herľanech

Pokud chceme vidět gejzíry, ideální je navštívit Yellowstoneský národní park v americkém státě Wyoming, kde se jich nachází kolem 500, v Evropě je jich pak nejvíce na Islandu.

Není však třeba cestovat tak daleko, jedním se může pochlubit i vesnice Herľany, necelých 30 km severovýchodně od Košic. Zatímco některé termální prameny na Islandu slouží k vytápění měst, herľanský gejzír je mnohem skromnější. Netryská ani nepřetržitě, ale jen asi 25 minut, nepravidelně jednou za 34 až 36 hodin. Tím je vzácnější a je opravdu napínavé čekat, kdy se ozve strašidelné bublání v podzemí a nakonec vystřelí proud vody.

Gejzír vznikl uměle r. 1870 navrtáním termálního pramene v lázních na léčení žaludečních, střevních a revmatických chorob. Lázně měla v oblibě maďarská šlechta a údajně svého času svým věhlasem snesly srovnání s Piešťanami a Trenčianskými Teplicemi. Během 2. světové války byly však zničeny a pak se je už nepodařilo obnovit. Zůstal však gejzír a několik budov, které jejich dnešní vlastník, Technická univerzita v Košicích, využívá ke konání odborných i kulturních akcí.

Zpočátku gejzír tryskal do výše 112 m více než týden a po 7 až 9 hodinách pauzy se proud vody znovu objevil. Tlak vody a vydatnost gejzíru se však neustále snižuje a dnes již dosahuje výše jen 10 až 15 m.

Před několika roky jsem tam byl 2 a půl dne a byl jsem zvědavý, zda se podaří gejzír spatřit. A zrovna u oběda byl z venku najednou slyšet šum a gejzír už chrlil proud vody. Všichni jsme vyběhli ven spatřit ten div. Bohužel však mezitím do kašny stačil vlézt jeden domorodec a do plastikových lahví horečně chytal a nabíral vodu z gejzíru, objevuje se tak skoro na všech záběrech. Proti očekávání voda ztratila i teplotu a má už jen 14 až 16 °C.

Okolí Herľan je hezké i na vycházky, krajina je mírně zvlněná a z pahorků je hezký kruhový výhled.

A na závěr ještě jeden hudební gejzír. Ne že by se mně ta skladba nějak zvlášť líbila, discopop neposlouchám, ale její název se k článku dobře hodí.

What is tinnitus?

Zvonění v uchu není v mnoha případech vážný problém, spíš je to nepříjemná věc, která většinou rychle odejde.

Zuzana

Není to nemoc sama o sobě, ale symptom nějakého problému v pozadí. Trpí tím spousta milionů lidí. V naprosté většině případů může ten zvuk slyšet pouze pacient.

Tinnitus může vzniknout ve třech částech ucha = vnějším, středním a vnitřním, nebo může být způsoben i abnormalitou mozku. Některá zvonění v uších jsou normální jev. Kdo vejde do zvukotěsné kabiny, kde venkovní zvuk je redukován, náhle si tyto normální zvuky uvědomí. Běžně si to lidí neuvědomují, protože hluk a zvuky všude kolem to maskují. Má-li člověk v uších vosk neboli 'špunt', nebo nějaký předmět, který se mu dostane do ucha a blokuje okolní zvuky, víc si uvědomuje a slyší zvuky ve vlastní hlavě. Zvonění v uchu může taky způsobit tekutina, infekce, nemoc středního ucha nebo problém s ušními bubínky. Taky lze slyšet zvonění ve vlastních uších při změně atmosférického tlaku.

Jedna z nejčastějších příčin tinnitu je poškození mikroskopického zakončení nervu ve vnitřním uchu. Pokročilejší věk je všeobecně doprovázen určitou dávkou poškození tohoto nervu a následným hučením v uších a ušními šelesty. Příčinou těchto zvonění je i pravidelný pobyt v nadměrně hlučném prostředí. Přílišný hluk taky ničí sluch. Spousta lidí si tohoto nebezpečí není, bohužel, tak úplně vědoma. Tinnitus mohou způsobit i jisté medikamenty, jako například aspirin, eventuálně nemoci vnitřního ucha, jako Menierův syndrom. Zvonění v uších může taky být (v řídkých případech) symptomem vážných nemoci, jako aneurysm, nebo mozkový nádor. (U dlouho ženatých mužů i s jinak zdravým sluchem se pak vyskytuje syndrom zvaný 'ochranný útlum' neboli 'šumění vodopádu', šum, který muži slýchávají místo ženina hlasu během domácích rozepří.)

Zvoní-li vám často v uších, nečistěte si uši vatami na špejli, protože těmi můžete zatlačit ušní vosk k ušnímu bubínku, což může způsobit tinnitus. Máte-li vysoký tlak, který rovněž způsobuje zvonění v uších, berte na to medikamenty. Pracujete-li v hlučném prostředí, užívejte ušní chrániče. Totéž učiňte v jakémkoliv příliš hlučném prostředí. V každém případě se poraďte s lékařem, zvlášť věříte-li, že zvoní-li vám zrovna v uchu, někdo na vás intenzivně myslí. ;)

A zde je odkaz na můj článek z loňského září, který s tímto úvodníkem má jistou souvislost:

John Cage

Johann Gregor Mendel - od křížení hrachu k heuristikám

Johann Gregor Mendel (1822-1884) je všeobecně znám jako "otec genetiky" a svým působením v Brně. Pokud se chci dostat městskou dopravou do centra nebo na nádraží, musím přestupovat na Mendlově náměstí, kde se uprostřed mezi svatostánkem věřících, bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, a naopak velmi světským pivovarem Starobrno v areálu augustiniánského kláštera nachází jeho muzeum, a navíc se odtud naskýtá pěkný pohled na hrad Špilberk.

Do muzea jsem po delší době znovu zavítal. Uvnitř se nesmí nic fotografovat, jen jeho portrét na chodbě, ten je však za sklem, na němž se odráží okolní prostředí, proto jsem ho raději naskenoval z brožury Gregor Johann Mendel - člověk, opat a vědec, vydané Masarykovou univerzitou. Mendelova socha kdysi stávala na náměstí, ale během socialismu byla přestěhována do klášterní zahrady a tam už zůstala. Tehdy asi nebylo únosné příliš zviditelňovat církevního představitele, dnes se tím sníží riziko, že se na něm vydovádí sprejeři.

Mendel se narodil v malé vsi Hynčice na Broumovsku a po maturitě na gymnáziu v Opavě studoval na Filozofickém ústavu v Olomouci a teprve poté se dostal do Brna, když (částečně i z důvodu hmotné nouze) vstoupil jako řeholník do zmíněného kláštera.
V 26 letech dokončil studium teologie, jeho víra mu ale nijak nebránila se zajímat o vědecké poznání a osvícený opat kláštera Cyril Napp mu umožnil 3-leté studium na vídeňské univerzitě, kde se zaměřil na matematiku, fyziku a přírodní vědy a mezi jeho učitele patřil i věhlasný fyzik Christian Doppler.
Není proto divu, že při svých toulkách Vídní jsem poblíž mostu Floridsdorf objevil Mendelův památník.

Mendela nejvíce zajímalo šlechtění a křížení rostlin. K pokusům si vybral hrách, protože je samosprašný (květ může opylovat sám sebe), a z jejich výsledků, kdy vypozoroval jistou pravidelnost znaků (jako jednoznačně odlišitelné vybral 7 znaků: tvar a zbarvení semen, barvu květu, tvar a zbarvení lusku, postavení květu a délku stonku - viz obrázek z Wikipedie), dospěl k formulaci základních principů dědičnosti. Výsledky prezentoval jako řádky čísel a spárovaných písmen a, b, c, A, B, C, kde velká písmena představovala dominantní znaky. Velmi mu v tom pomohly znalosti kombinatoriky a statistiky ze studia ve Vídni.
Zabýval se také včelařstvím, jeho pokusy o křížení včel však byly neúspěšné, šlechtil i ovocné stromy (např. jabloně) a také byl zakládajícím členem Meteorologické společnosti.
Je samozřejmé, že Mendelovy pokusy nebyly motivovány jen vědeckým bádáním, ale i snahou zvýšit výnosy plodin či včelího medu.
Po smrti opata Nappa byl Mendel r. 1868 zvolen jeho nástupcem.

Mendel byl psychicky hodně labilní, dvakrát selhal při zkouškách získat kvalifikaci učitele a učil pak jen jako suplující pedagog. Za svého života se také marně snažil prosadit v odborných kruzích botaniků, prof. Carlo Nägeli z mnichovské univerzity, kterému Mendel o svých pokusech a výsledcích psal, zřejmě i z prestižních důvodů se k nim stavěl odmítavě. Až začátkem 20. století, dlouho po Mendelově smrti, se díky překladu Williama Batesona do angličtiny Mendelovým pracím dostalo širší publicity a kromě Batesona i další vědci (Hugo de Vries, Carl Correns a Erich Tschermak) potvrdili platnost Mendelových závěrů a označili ho za otce genetiky.

R. 1944 O. Avery, C. MacLeod a M. McCarthy přišli na to, že u lidí je nositelem dědičné informace DNA (deoxyribonukleová kyselina) a další vědci pak odhalili její dvoušroubovicovou strukturu a rozluštili její kód.

Pro mě je však ještě zajímavější to, že r. 1975 John Holland napsal knihu Adaptation in Natural and Artificial Systems, kde inspirován Darwinovou teorií přirozeného výběru a Mendelovými zákony genetiky formuloval princip genetického algoritmu jako nástroje k nalezení přibližného řešení úloh, které při "větším" počtu vstupních údajů nejsou zvládnutelné v "rozumném" čase. Takových úloh je několik set. Genetický algoritmus patří mezi stochastické heuristické metody - stochastické proto, že řada jejich kroků používá náhodné operace, heuristické podle Archimedova zvolání Heureka! (Objevil jsem, přišel jsem na to), když ho ve vaně napadl jeho zákon o velikosti síly, kterou je vytlačováno těleso ponořené do kapaliny.

Alespoň jeden příklad - problém obchodního cestujícího (Travelling Salesman Problem) - obchodník má rozvést objednané zboží svým zákazníkům a vrátit se do výchozího místa tak, aby délka celkové trasy (případně čas nebo náklady na ni) byla minimální. Úloha má spoustu jiných vyjádření, např. minimalizovat součet délek posunů ramene manipulačního robotu při montážní činnosti. Zdánlivě nic složitého, vyzkoušíme všechna různá pořadí, a to, které délku trasy minimalizuje, použijeme. Jenže pro n míst máme 1.2.3. … .n = n! (n faktoriál) různých pořadí a jen pro 20 míst by procesor s frekvencí 3 GHz počítal několik let, a to by určitě nikdo tak dlouho na výsledek nechtěl čekat. Pro 50 míst by s výpočtem nebyl hotov dnešní nejlepší počítač, i kdyby začal už v době, kdy tu ještě žili dinosauři.
V genetickém algoritmu se počítá s populací neměnné velikosti 50 až 200 jedinců (ve zmíněné úloze jsou tvořeny různými posloupnostmi měst, v genetické terminologii tyto posloupnosti představují chromozomy a jednotlivá města geny), z níž se např. turnajovým výběrem určí dvojice, na kterou se aplikuje operace křížení, jejímž výsledkem jsou dva noví jedinci ("potomci"), do nichž jsou promítnuty vlastnosti obou rodičovských jedinců, z důvodu zvýšení diversity (rozmanitosti) genetického materiálu jsou následně podrobeni operaci mutace a nakonec v rodičovské populaci nahradí 2 jedince (ne nutně rodiče, nejčastěji náhodně vybrané podprůměrné jedince). Tento postup se opakuje, dokud se nevyčerpá předem stanovený počet iterací, nebo se nezjistí, že v "delší" řadě po sobě jdoucích iterací nejlepší řešení (jedinec, kterému v populaci odpovídá nejkratší délka trasy) se nemění. Výpočet nezaručuje nalezení optimálního řešení, které ani neznáme, ale dá se předpokládat, že je jeho dobrou aproximací. Metody tohoto typu se proto řadí do oblasti soft computing.

A tak Mendlovo učení o genetice a dědičnosti má význam nejen v botanice, zemědělství, lékařství, …, ale našlo využití i v aplikované matematice a výpočetní technice.