Giorgio de Chirico a Yves Tanguy - imaginací k surrealismu

Surrealismus podle Surrealistického manifestu básníka a spisovatele Andrého Bretona z r. 1924 si kladl za cíl vyjádřit podvědomí umělce, které není ovládáno rozumem, protože jen tímto způsobem lze nezkresleně tvořit. Umělecký směr má přesahovat hmotnou realitu (sur = francouzsky nad), tedy zachytit:
(i) sny,
(ii) to, co vychází z "psychického automatismu", který umělci vede ruku, aniž by přemýšlel, má se nechat unášet bezprostředními nápady a fantazií.

Praktické potvrzení správnosti takových postupů teoretici surrealismu našli v psychoanalýze Sigmunda Freuda, který v léčbě psychicky nemocných využíval hypnózu, aby podnítil "nevědomou část jejich mysli". Některým umělcům byly inspirací i halucinogenní stavy, navozené užíváním drog.

Nahodilost se projevovala v uspořádání nesourodých věcí a Bretonovi byl vzorem básník Comte de Lautréamont (1846-1870) a jeho verš, kde popisuje mladíka "krásného jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole" ("beautiful as the chance meeting on a dissecting-table of a sewing-machine and an umbrella").
Tato nahodilost se ale stále opírala o představivost umělce, a tím se liší od přístupu dadaistů, který Tristan Tzara formuloval v návodu k napsání básně tak, že stačí vzít článek z novin, dlouhý jako zamýšlená báseň, rozstříhat ho na samostatná slova, výstřižky vhodit do sáčku, zamíchat, pak odtud všechny vytáhnout a v pořadí vytažení opsat a báseň je hotova. Podle Tzary "najednou jste spisovatel nesmírně originální, okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem."

Mnozí surrealisté (včetně Bretona) z dadaismu vyšli, ale časem pochopili jeho omezení, podstatou dadaismu byla provokace a anarchie, nešlo o umělecký směr, ale revoltu proti nesmyslnosti 1. světové války, která se v r. 1916 zdála nekonečná a kde na opačných stranách fronty bojovali vojáci, kteří by bez zbraní neměli důvod cítit nepřátelství a mohli společně sedět v hospodě u piva.

Zásluhou fantaskních obrazů je za předchůdce surrealistů považován Hieronymus Bosch (1450-1516), žijící o několik staletí dřív.

Svými obrazy z let 1911-1919 surrealismus ještě před jeho vymezením Bretonovým manifestem předznamenal Giorgio de Chirico (1888-1978). Obrazy, které tvořil zhruba do 30. roku svého života, znázorňují liduprázdná náměstí, torza antických staveb, podivné strnulé figuríny, jejichž vztah je skryt, de Chirico to označuje "metafyzikou". Ikonickým obrazem tohoto období jsou The Disquieting Muses (Neklidné múzy), v knize Surrealists Tima Martina z r. 2003, která vyšla o rok později v českém překladu, je na deskách knihy a začíná jím i kapitola Surrealismus v 10. díle Pijoanových Dějin umění. Nachází se v soukromé sbírce, k mému velkému překvapení jsem ale zjistil, že obraz vystavuje Kunsthaus v Curychu, kam je zřejmě trvale zapůjčen. Z této galerie je i Hektor a Andromacha, znázorňujícího hrdinu trojské války a jeho manželku.

Druhá verze obrazu Neklidné múzy (1917) je v tlumenějších barvách k vidění v Pinakothek der Moderne v Mnichově.

Museum of Modern Art v New Yorku (MoMA) vlastní několik de Chiricových obrazů, mezi nimi The Song of Love (Píseň lásky) a Great Metaphysical Interior (Velký metafyzický interiér).

Písní lásky s Apollonovou hlavou, velkou gumovou rukavicí, zeleným míčem a parní lokomotivou v pozadí se nadchl jeden z nejvýznamnějších surrealistických malířů René Magritte a v mnoha dílech pak kombinoval objekty z tohoto obrazu.
Metafyzickému interiéru de Chirico věnoval celou sérii obrazů, např. Metaphysical Interior with Large Factory a Metaphysical Interior with Biscuits a ve zralém věku se k motivu ještě vrátil v obrazu Metaphysical Interior with Hand of David. Množství objektů v prostoru malíř zvyšuje tím, že na stojany v interiéru umístil obrazy (s velkou továrnou, sušenkami a rukou Michelangelova Davida), ve Velkém metafyzickém interiéru je navíc ještě deska s přitlučenými předměty.

Následující dvojice obrazů The Red Tower a The Gentle Afternoon je z Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a bohužel je znehodnocena množstvím odrazů, kterým se v této galerii nedá vyhnout (a možná i proto je tam povoleno fotografovat), první patří do skupiny obrazů s bezútěšným poloprázdným prostorem, druhý se řadí do kategorie metafyzického interiéru.

Věže jsou chladným objektem i dalších dvou obrazů The Tower (1913, Kunsthaus, Curych) a The Big Tower (1921, Puškinovo muzeum, Moskva).

Záhady (či hádanky) osudu a času – The Enigma of Fate (1914, Kunstmuseum, Basilej) a The Enigma of the Hour (1910-1911, Kunsthaus, Curych) – autor divákovi překládá v následující dvojici obrazů.  

Zlom v de Chiricově malířské kariéře znamenal r. 1919, kdy navštívil Gallerii Borghese v Římě a Tizianův obraz Láska nebeská a láska pozemská si ho natolik podmanil, že opustil svou metafyziku a začal malovat klasickým stylem renesančních mistrů. Surrealisté, kteří ho předtím objevili a považovali za svého guru, když to zjistili, okamžitě ho zavrhli. Nevraživost byla pak oboustranná, de Chirico se stal jejich oponentem, distancoval se od svého surrealistického období a protestoval proti zařazování jeho obrazů na výstavy surrealistů.

V následující koláži obraz Il Ritornante, hiver (Návrat, zima, 1917-1918, Musée national d'art moderne, Paříž) s postavou vyrůstající ze sloupu a rozčtvrcenou figurínou bez hlavy v tísnivém prostoru ještě má surrealistický styl, v obraze The Romans (Římané, 1926, Puškinovo muzeum v Moskvě) jej autor však již nadobro opustil.

De Chiricovu šíři námětů a stylů dokumentují poslední dvě ukázky, první, Zápas kentaurů (1909, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím) by se dobře vyjímala v díle Arnolda Böcklina, druhou je realistický Autoportrét (1925) ze stejné galerie.

Yves Tanguy (1900-1955) se k malování dostal zcela náhodně, podle tradované historky prý při cestě autobusem z okna zahlédl ve výloze obchodníka s uměním de Chiricův obraz Le cerveau de l´enfant (The Child's Brain/Mozek dítěte), který na něj tak zapůsobil, že se rozhodl stát malířem, aniž by k tomu měl jakoukoliv praxi.

Tanguyho malby jsou nezaměnitelné a většinou vypadají podobně, připomínají mořské dno po odlivu, kde zůstaly oblázky různorodých tvarů, barevné mušle a pokroucené kusy umělé hmoty.

Malíř popsal vznik svých děl takto: "Obraz před očima nabývá tvar, během svého vývoje odhaluje překvapení, a to je přesně to, co mně dává pocit naprosté svobody." ("The painting takes shape before my eyes, reveals its surprises in the course of its development, and it is precisely this that gives me the feeling of total freedom.")

První trojice obrazů je z MoMA: The Furniture of Time, Slowly toward the North, He Did What He Wanted.

V další koláži je Woodbury z Thyssen-Bornemisza v Madridu (Woodbury je malé město v americkém státě Connecticut, kde Tanguy strávil konec života), obrazy The Sun and Its Jewel Case a In an Indeterminate Place patří do sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.

Následující dvojici obrazů – Creation II (1927) a Similar Resplendence (1930) – vystavuje Kunstmuseum v Basileji.

A poslední dva obrazy – Azure Day (1937) a A Thousand Times (1933) – jsou k vidění v Tate Modern v Londýně.

Až si pro mě přijdou funebráci

Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl (František Lukeš).

Mladému člověku smrt připadá jako něco abstraktního, co se ho přímo netýká, a když už si ji přesto připustí, křesťan za usilovné modlení a poctivé zpovídání z hříchů se může těšit do nebe, buddhista na znovuzrození v novém těle a ateista se alespoň chlácholí, že lékařská věda pokročí natolik, že odchod do nicoty se hned tak nechystá.

Když však máme zaokrouhleně 100 let, občas se vetře myšlenka, jaké to bude, až Charón nás převeze na druhý břeh řeky Styx do podsvětí. Ranní probuzení a zjištění, že ještě žijeme, je vždy příjemným překvapením. Díky za každé nové ráno.

"Život je jen náhoda, jednou jsi dole a jednou nahoře, život plyne jak voda a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později"

Ale jak k moři doplujeme? Budeme se trápit nevyléčitelnou nemocí, bolestí, scházením fyzickým i duševním?

Odsouzení stětím gilotinou se utěšovali, že to jen štípne, jenže ten stres předtím! Asi lepší bude nečekaná a okamžitá smrt, třeba při havárii letadla, pokud ovšem nám sebevražední piloti nedopřejí adrenalinový zážitek blížících se vysokohorských štítů či mrakodrapů.

Nečekal jsem, že podobná možnost se nabídne už teď. V poslední době jsem mnoha neodkladnými úkoly a ponocováním v kombinaci s častým brzkým vstáváním byl velmi unavený a při cestě z Brna do Uh. Hradiště a zpět jsem cítil, jak se mně klíží oči, zastavovat se mně ale nechtělo, že těch pár kilometrů ještě vydržím. Nepovedlo se, na zpáteční cestě v Nesovicích jsem na rovném úseku ztratil vědomí, u domu č. 52 vybočil na svodidla, která tam začínala, auto téměř 40 m po nich poskakovalo a opěrné traverzové sloupky vyvracelo jako kuželky, nakonec s dvěma bočními přemety se skutálelo z meze a dosedlo na kola nedaleko domu.

Mně ani choti na místě spolujezdce se nic nestalo, airbagy nám ochránily hlavy, mám jen pořezanou ruku a choť pár škrábanců.
Výlet "k moři" se tak zatím odkládá, 11. června 2016 jsme se podruhé narodili.

Brno je známé památkami funkcionalistické architektury a k nim se řadí i "chrám smrti" od Arnošta (Ernsta) Wiesnera. A tam nejspíš bude mé poslední dostaveníčko před přeměnou v molekuly prachu.

V některých městech (Pardubice, Zlín, …) je možné se dostat do zázemí krematoria s průvodcem i za života ve Dnech otevřených dveří. Herec Vlastimil Brodský říkal, že sedává na rozpáleném radiátoru, aby si přivykl na žár kremační pece, myslím, že to by mohlo stačit, prohlížet si je v rámci exkurze je morbidní.

Stylová budova, tklivá píseň...

Čachtické Karpaty (1) - k Čachtickému hradu

Čachtické Karpaty jsou severní částí Malých Karpat, oblasti s mírnými kopci, v jejímž podloží se hojně vyskytuje vápenec a v nejnižších polohách blízko vodních toků pískovce a jíl. Z názvu se nám však první vybaví Čachtická paní, sadistická hraběnka Alžběta Báthoryová (1560-1614), která se podle pověstí pro uchování mladistvého vzhledu koupala v krvi mladých dívek.
Zřícenina Čachtického hradu je také jednou z dominant kraje, a ten proto na turistickém výletu nemohl chybět.

Pro start jsme vybrali vesnici Šípkové (215 m n. m.), podle ukazatele je odtud k hradu 2 hod 45 min cesty. Chvíli se jde kolem pole, pak se přechází do lesa a nakonec mírně stoupá na vrch Velký Plešivec (484 m, asi 1 hod 30 min od Šípkového).

Velký Plešivec je v Čachtických Karpatech druhým nejvyšším vrchem a jak je z názvu patrné, je málo zalesněný, a nabízí tak pěkné výhledy do okolí, především na východní stranu.

Za vodní plochou jsou Čachtice a na vzdáleném horizontu více doprava Piešťany a Jaslovské Bohunice.

V prodloužení trasy směrem na sever na nižším kopci vykoukne silueta Čachtického hradu (350 m). Celou cestu až k hradu dělal průvodce tento pejsek.

Legendy o uherské hraběnce Alžbětě Báthoryové jsou velmi rozporuplné, počet zabitých dívek podle různých pramenů je 20, 300, 600, ale i 3000. Prý se svými pomocníky dívky mučila rozžhaveným železem, bodala je jehlicemi, řezala nožem, přisuzuje se jí také upírství, zabíjení dívek hroty železné panny (to je zřejmý výmysl, protože tento "vynález" je až z pozdější doby) a dokonce i kanibalismus. Její obhájci popírají oběti, připouští jen týrání a tvrdí, že proces proti ní byl zinscenovaný palatinem (správcem kraje z pověření uherského krále) Jurajem Thurzem s cílem zmocnit se velkého rodinného majetku Báthoryových - hradu, panství v Čachticích a rozsáhlých pozemků 17 obcí. Rozhodnutím soudce byli hraběnčini tři služebníci popraveni (dvě ženy upáleny a jeden mladík sťat), Alžběta zásluhou příbuzenského vztahu k polskému králi Štěpánu Báthorymu (byl jejím strýcem) vyvázla s doživotním "domácím vězením" v zazděné místnosti věže Čachtického hradu, kde po 3 letech zemřela. Údajné koupele v krvi dívek ji prý opravdu šly k duhu, protože se dožila 54 let v době, kdy lidé umírali ve 40.

Pověstí masové vražedkyně získala světovou proslulost, v počtu vražd v kategorii žen se dostala do Guinnessovy knihy rekordů (přiznávají jí tam ale "jen" 650 zabitých její vlastní rukou) a dokonce i na "Drakulově hradu" Bran v rumunské Transylvánii průvodce říká, že Drákula byl proti ní úplný břídil. Je také vděčným námětem pro filmaře, naposled pro Juraje Jakubiska.

Čachtický hrad pochází z 13. století a měl pohnutou historii, dobyl ho Přemysl Otakar II., zmocnil se ho Matúš Čák Trenčianský, kromě Báthoryových měl i jiné majitele a začátkem 18. století ho poničila vojska sedmihradského knížete Františka II. Rákocziho.

Uvnitř areálu hradu je vidět, že z něj mnoho nezbylo, napůl rozpadlé obvodové zdi, nejzachovalejší částí je věž.

Na hradě však probíhají rekonstrukce, jedna místnost je zastřešena, kde je expozice věnovaná Alžbětě, staví se další krovy, a v letním období se snad má využít i pro kulturní akce.

Od hradu je krásně vidět na obec Višňové, která se rozkládá na úpatí hradního vrchu, a samozřejmě to platí i opačně.

V spodní části následující koláže je z ní to nejpodstatnější - fotbalové hřiště, obecní úřad, kostelní věž (podle informační desky malá, ale ukazující do nebe), železniční trať a říčka.

V kopci za obcí jsem přehlédl na jednom rozcestí značenou odbočku a dostal se z lesa ven na hranici pole s řepkou. Sloupy elektrického vedení vzbuzovaly naději, že cesta vede správným směrem. Po hodině mě však iluze přešla a raději jsem se vrátil do lesa. Chtěl jsem jít zpět až na hrad, že z něj budu pokračovat na druhou stranu do Čachtic, kde bylo jedno z míst srazu, ale v lese jsem nakonec objevil předtím nepovšimnuté odbočení a vydal se k původnímu cíli do Hrušového (240 m), vzdáleného 2 hod od hradu.

A zde je konečně cíl - obec Hrušové.

Podle mapy celá trasa ze Šípkového přes Čachtický hrad a Višňové do Hrušového má odhadem 18 km, se zacházkou to bylo kolem 25 km.

Rozhovor s TlusŤjochem

TlusŤjoch a jeho blog Sebrané mesydže a jiné básně jsou na internetu pojmem, na osobitější přístup jsem nenarazil, vztah k němu jsem si ale nevytvořil hned. Samozřejmě nebylo možné si nevšimnout vynikajících fotografií, objevné hry se slovy v básních i próze, avšak vcelku mně texty připadaly málo pochopitelné, a jak jsem si všiml v komentářích, málokdo se také vyjadřuje k zapeklitým úkolům a spíš pochválí obrazovou část. Postupně jsem však našel kouzlo v archivních novinových zprávách, vždy je napínavé se dozvídat, jak se daří vojenskému veliteli Kuropatkinovi na japonské frontě nebo českým politikům v nacionálním střetu s rakouskými a německými. Zdá se mně, že výběr zpráv je nejen zdrojem pro úkoly, ale vyjadřuje i TlusŤjochův inteligentní smysl pro humor.

1. Na první pohled působíš jako sběratel, pohlednicemi zásobuješ Kavárny Ruži z Moravy, prezentuješ fotografie kanalizačních deklů a trochu indiskrétně prozradím, že od Čerfa na výstavě jeho fotografií při debatě o všem možném (i blogosvětě) vím, žes projevil přání, aby z Japonska přivezl cukříky do čaje. Ty také sbíráš?

Ano, sbírám hygienicky balené cukry. Mám jich už přes padesát tisíc z celého světa.
I díky vstřícným "cukrozvědům" jako je např. zmíněný Čerf.

2. Na požádání po přečtení posíláš rodokapsy, ty máš nějaký nevysychající zdroj a stále je čteš? A píše si o ně někdo?

Nejenom rodokapsy a rozruchy či cliftonky; posílám obecně vše, co se dá zahrnout pod brakovou literaturu. Když mám den kavárenského povaleče, obejdu v Praze antikvariáty a materiálu je spousta. Sikar z Triumvirátu má v oblibě Edgara Wallaceho, tak ten jde rovnou k němu. Jago z Lojzo Jago Café vždy vystartuje po Burroughsovi.
Též v rámci projektu Šnečí pošta (snail mail) posílám v obálce fotopohlednice ze svých snímků jako PPPPPd (putovní papírová pohlednice - podepiš a pošli dál). Po dvou letech se mi i jedna taková vrátila zpět.

3. V otázkách u tvých textů se často vyskytuje Cyberštamgast a dřív také obrázky děrných štítků. Máš profesionální vztah k počítačům, nebo sis i děrné štítky oblíbil proto, že se staly archiváliemi?

Jsem programátor.
Zkratka PC nejdřív značila Post Card; pak Punch Card a nakonec Personal Computer.

4. Úsměvné jsou tvé slovní hříčky vzniklé rozdělováním slov a zdvojování hlásek (ss, ff - poklesslost, offšem, odrazoffka, …). Připomnělo to jednoho mého učitele ze střední školy, který dostal za úkol na humanitním oboru vést praktický předmět. Postarší pedagog k tomu asi neměl velký vztah, ale podařilo se mu sehnat materiály snad z První republiky a naše praktika vypadala tak, že jsme z nich opisovali, až se z nás kouřilo, vzpomínám si, jak rozlité chemikálie máme opatrně utírat ssavým papírem.
Jenže v duchu výroku z Postřižin "Je doba zkracování" z americké angličtiny písmenka mizí, např. "travelling", "modelling" se píše s jedním "l", "favourite", "colour", "behaviour" zase bez "u", místo "programme" je jen "program", píšeme SMS, zprávy ve Twitteru jsou omezeny na 140 znaků, …
Kam ten svět spěje?

K obrázkovému písmu, jak zjišťuji (minulý týden jsem si nainstaloval desítky).

5. Jak se liší rubriky na tvém blogu (Poklesslosti, Almanach pana Al-Mana, Elegie čili kocůrovy žalozpěvy, Šlehy a štulce, …)? Připadá mně, že schéma je obdobné - fotografie, báseň, (pléno)úkoly, otázky.

Podle mé nálady.
Jako programátor jsem zatížen na číselníky. Takže vše musí spadat do nějaké škatulky, není-li povolena výjimka.

6. Kdo vůbec je Al-Man? Člověk s rozhledem almanachu?

Spíš člověk z Al_Mary.
Kdysi mne v jedné kavárně oslovil jistý človíček (mírně ve vývoji zaostalý) pozdravem "Hezký den, pane Al.mane. Nevíte kolik je hodin?" Tak jsem mu odpověděl a on o mne prohlásil, že jsem dobrý člověk. Servírka mi pak řekla, že tak říká všem a že si do kavárny chodí tu a tam pro linecká kolečka. A že není nebezpečný.

7. Co znamenají tvé dekrety trojhlasné? Ty získá ten, kdo odpověděl na všechny úkoly a jeho řešení se ti nejvíce líbila?
Má dekret i nějakou podobu, třeba jako grafický list či soubor?

Dekret se uděluje jak kdy: Podle nálady, podle náhodného výběru, za vtipnou odpověď na plénootázku nebo JV King Rucolovi (NnŽV), neboť králové si tuto výsadu zaslouží (jsem latentní royalista).
Grafickou podobu samozřejmě má. Nakreslila mi ho Tril, která už platformu Blog.cz opustila.

8. Ve verších se vyjadřující komentátor Fredy Kruger je tvé alter ego? Něco jako Jekyll a Hyde? Jeden píše výhradně spisovně a výrazy druhého by měly být dostupné až po 22. hodině?

Ne. Mnozí si to myslí, ale pravda to není. A ani ho neznám. Ale jsem rád, že ke mně chodí; proto mu předhazuji témata. A oblíbil jsem si osazenstvo hostince "U Váhy".

9. Pokud v komentáři zmíníš manželku, označuješ ji "milostivá". Uctivé titulování "milostivá paní" znám z filmů pro pamětníky, kde je používal služebný personál. Dnes se toho trochu drží fotograf Jan Saudek, který svým milenkám zásadně vyká (s použitím slova z tvého článku si představuji takovou intimní chvilku: "Má drahá, máte krásnou vpusť." Je to úplně jiné než Zbožňuju tvou buchtu Viléma Čoka).
Vyjadřuješ tím láskyplný vztah, lehkou ironii vypůjčením si obratu zašlých časů, nebo jsi pod pantoflem? :)

Je to láskyplné oslovení. Neboť milostivá jest čestným kustodem mých sbírek.

10. Spolu jsme se potkávali v Hudební abecedě a u tematických hudebních článků na blogu Robky a mně se tvé tipy vždy velmi líbily, protože jsi často zařazoval rockové klasiky, ke kterým mám také vřelý vztah. Teď už jsi přestal přispívat, přirozeně se nabízí "Proč?," ale zajímalo by mě také, které hudebníky, skupiny, hudební styly nejraději posloucháš bez omezení tématem.

Člověk se nemá do ničeho nutit.
Mám rád Pink Floyd, Van der Graaf generator, Davida Bowieho, ZZ Top, Aerosmith, kanadské Rush, Joe Satrianiho, Jethro Tull...

11. K tvému fotografování: Jsi stále vybaven fotoaparátem a ve střehu pro případ příhodného záběru či světelných podmínek, máš i stativ, používáš filtry, různé objektivy, programy na úpravu fotografií?

Stále ne, jen občas; objektivů mám několik (pevnou stovku, pevnou padesátku...), ve fotobatohu vláčím i starou Praktiku, sovětskou CMEHU, stativ jsem dostal k vánocům (od milostivé). Kromě toho nosím i malířský štětec na ometání deklů. Na což mnozí chodci civí jako z jara.
Někdy fotím tak, že dopředu plánuji sw úpravu.

12. Zatímco v článcích oživuješ archivní dokumenty, tvé vlastní fotografie jsou plné pohybu - klasikou jsou uwologické kurzy a mávání vším možným. Jak je vlastně uwologie vymezena?

UWO obdoba UFO - Unidentified Wawing Object (Neidentifikovaný mávající objekt). Definovali jsme to kdysi spolu s MChSzAC (Malé chlupaté stvoření z Alfa Centaury), když jsem se zabýval lomografií.

13. Myslím, že čteme stejné autory a díla (Stephen Leacock, Umberto Eco, Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho, …). U Eca se mně vedle skvělého vypravěčského daru líbí i to, že čtenáře navíc poučí - např. o řádu templářů, klášteře v Melku, Foucaultově kyvadle v pařížském Pantheonu (jsou příležitostí k zařazení fotek, bez nich si žádný článek neumím představit). Zaregistroval jsem tvou uznalou poznámku o autorově posledním románu Pražský hřbitov, který jsem zatím nečetl. Má i tato kniha potenciál rozšířit čtenáři obzory?

Myslím, že ano.

14. Máš i ve filmovém umění nějaké dílo nebo tvůrce, které sis pro jejich jazyk a obrazové prostředky oblíbil?

Mým oblíbencem je Luis Buñuel, inu - surrealismus.
Z českých vod Svěrák.

15. V anketě o největšího Čecha bys hlasoval pro Karla IV., Járu Cimrmana, nebo navrhoval někoho jiného?

Samozřejmě, že jsem navrhoval pana Al_mana. Je to dobrý člověk.
U této ankety mi vrtalo hlavou, nakolik je Karel IV Čechem, když je Lucemburk.

16. V souvislosti s děním na hlavních stránkách Blog.cz, co si myslíš o "aktualizaci" seznamu členů Autorského klubu a schvalování komentářů? (Částečně jsem se toho kdysi také dotkl.)

Článkům s moderovanými komentáři se vyhýbám (výjimkou jsou soutěže s hádankou).
Nemám rád cenzuru v žádné podobě.
Před jakoukoli aktualizací doporučuje se udělat důkladný sejf (=zálohování)

17. Půjdeš na pražskou výstavu obrazů Henriho Rousseaua?

Celníka bych nerad propásl.

Možná se tam potkáme. Díky za rozhovor.

P.S. Pokud vás zajímají rozhovory, můžete si přečíst, jak odpovídala Maglaiz a před ní (na stránkách AK) Čerf.

Lisabon (1) - evropské San Francisco

Lisabon patří rozlohou i počtem obyvatel (přibližně 550 tisíc) k menším evropským metropolím, ale bohatstvím památek, zajímavých budov i atraktivním okolím, např. zámkem Sintra, letoviskem Estoril u Atlantického oceánu a nejzápadnějším místem Evropy Cabo da Roca, nijak nezaostává za mnohem většími městy.

Centrální část města se rozkládá v kopcovitém terénu, kterým projíždí historické tramvaje s jediným vagónem, protože v úzkých ulicích by delší souprava nedokázala zatočit. Jsou vyvedeny ve dvou barvách - žluté jezdí na linkách "běžné" MHD a červené (za dražší jízdné) na turistických trasách kolem významných památek (na fotografii vpravo je katedrála Sé Patriarcal z 12. století).

Pro snazší zdolávání kopců jsou ve městě tři lanovky a místní kuriozita - výtah na výše položenou ulici. Ve všech případech je v názvu elevador (česky výtah), tím je ale jen Elevador Santa Justa, který byl uveden do provozu r. 1902 a je dílem Raúla Mesniera du Ponsard, žáka Gustava Eiffela. Na horní plošinu železné věže je ze zadní strany připojen průchod a jím se dostaneme do ulice o 32 m výše. Odsud se naskýtá pěkný výhled na hrad São Jorge (sv. Jiří).

Na rozdíl od starých tramvají v San Franciscu lisabonské netáhnou lana, ale jezdí na trakční energii. Čím se však Lisabon kalifornskému městu podobá téměř dokonale, je červený Most 25. dubna (Ponte 25 de Abril) ze 60. let, který je věrnou kopií mostu přes úžinu Golden Gate. Dnešní název získal podle prvního dne poklidné Karafiátové revoluce v r. 1974, při otevření nesl jméno diktátora Salazara.

Most spojuje břehy řeky Tejo, v jejím ústí je ale ještě jeden most, pojmenovaný podle mořeplavce Vasca da Gamy (Ponte Vasco da Gama), který s více než 17 km je nejdelším mostem v Evropě.

U Mostu 25. dubna na vnějším břehu řeky Tejo stojí socha Krista. Gestem se podobá soše v Riu de Janeiro, s 28 m je o 2 m menší, ale s vysokým podstavcem má 110 m. Je možné se vyvézt výtahem na plošinu k nohám sochy, místo toho jsme dali přednost památkám na vnitřním břehu řeky ve čtvrti Belém, fotografie jsou z autobusu.

Belémská věž (Torre de Belém) a Klášter sv. Jeronýma (Moistero dos Jerónimos) s katedrálou jsou společně zapsány na seznam UNESCO.
Věž byla postavena mezi roky 1515 až 1521 a plnila strážní funkci před vjezdem po řece, což dobře dokládají rozmístěná děla. Vzhledem k vojenskému účelu je pozoruhodná bohatá výzdoba v manuelském slohu (podle portugalského krále Manuela I. (1469-1521)), který zahrnuje prvky pozdní gotiky a dekorativnosti maurské architektury.

Manuel I. ještě předtím rozhodl o stavbě Kláštera sv. Jeronýma (základní kámen byl položen r. 1501, dokončen byl ale až po 70 letech). Mauzoleum kláštera je místem jeho posledního odpočinku, a stejně tak i Vasca da Gamy.

Další atrakcí Belému je 52 m vysoký Památník objevitelů (Padrão dos Descobrimentos) z r. 1960, který je tak trochu portugalskou obdobou Stalinova pomníku od Otakara Švece, posměšně nazývaného "fronta na maso". Na přídi lodi první v řadě stojí portugalský princ a podporovatel námořních cest Jindřich Mořeplavec (infante Henrique, o Navegador), v době Salazarova režimu oslavovaný jako ten, kdo nejvíce přispěl k zařazení Portugalska mezi koloniální velmoci. Ve skupině 33 postav významných osobností portugalských dějin samozřejmě nechybí Manuel I. a Vasco da Gama, který na rozdíl od Kolumba r. 1498 úspěšně doplul do Indie.
I na vrchol tohoto památníku se dá vyjet výtahem.

Nedaleko skvostných belémských staveb se nachází ještě památník portugalských leteckých úspěchů (Monumento a Primeira Travessia Aérea do Atlântico), tvoří jej replika letadla, s kterým piloti Gago Coutinho a Artur de Sacadura Cabral v r. 1922 jako první přeletěli Atlantik z Evropy do Jižní Ameriky - z Portugalska do Brazílie, která je největší zemí, kde se mluví portugalsky.