Zip line u Djurdjevićova mostu v Černé Hoře (+ kaňony řek Morača a Tara, klášter Morača)

Když jsme před dvěma roky byli podruhé v Černé Hoře (předtím v r. 2016), zatoužil jsem i po trochu dobrodružnějším výletu než jen autobusem k vyhlášeným památkám, městům,  přírodním divům a do Albánie a přihlásil jsem se na raft na řece Tara. Asi však bylo málo zájemců, protože nakonec došlo k záměně termínu s jinou akcí, jenže nový termín byl posunut až na den, kdy jsme se vraceli domů, a musel jsem si tak nechat zajít chuť.  

„Náhradní“ program byl ale také zajímavý, část cesty byla stejná a kromě možnosti převrátit se na gumovém člunu v peřejích, rozbít si hlavu o kámen a utopit mobil či fotoaparát jsem o moc nepřišel.  

Vyrazili jsme z letoviska Sutomore mezi městy Bar a Budva na jihu země a po magistrále přes Skadarské jezero a metropoli Podgoricu směřovali na sever. Silnice zde vede v těsné blízkosti kaňonu řeky Morača, a to přímo nabízí se na chvíli zastavit a pohlédnout dolů. 

 A udělat si fotografii na památku. 

Řeka Morača má délku 99,5 km, většinou je však mělká a na raft se nehodí.

V střední části Černé Hory nedaleko řeky Morača a města Kolašin stojí klášter Morača srbské pravoslavné církve (Monastir Morača/Morača Monastery). Byl založen r. 1252 a jeho dominantní částí je kostel Nanebevzetí Panny Marie (Crkva Uspenja Bogorodice/Church of Dormition).

Vstup v romantickém slohu zdobí fresky.

K bohaté vnitřní výzdobě s náboženskými motivy alespoň náhled v následujících kolážích.   

V areálu kláštera se nachází také zvonice a menší kostel sv. Nikoly (Crkva Svetog Nikole/Church of Saint Nicholas).

V jedné z budov vedle hlavního kostela je knihovna, pojmenovaná podle metropolity Černé Hory a patriarchy Srbska Gavrila Dožiće (1881-1950). Připomíná jej i basreliéf. 

V turisticky vyhledávaném duchovním stánku vedle mozaiky Panny Marie kuriózně působí vědra zabezpečená řetězy. 

Za klášterem se od směru toku řeky Morača odkloníme k řece Tara. Její délka je 146 km a z toho 78 km představuje kaňon řeky Tara s hloubkou až 1300 m. Po Grand Canyonu je na světě druhý nejdelší (Grand Canyon, vedoucí třemi americkými státy – Wyomingem, Utahem a Arizonou – je ale podstatně delší, má 446 km, jen hloubkou 1600 m se příliš neliší) a oba dva jsou na seznamu přírodních divů UNESCO. 

Na severu Černé Hory, nedaleko městečka Žabljak, se nad kaňonem Tary klene Djurdjevićův most (Most Đurđevića Tara/Đurđevića Tara Bridge), postavený v letech 1937-1940. Jde o impozantní železobetonovou konstrukci s 5 oblouky, rozpětí největšího je 116 m, celková délka mostu je 365 m a výška 172 m.    

Nikde jsem nenašel, podle koho je most pojmenován, ze seznamu osob s tímto jménem na Wikipedii by připadal v úvahu básník a překladatel Ignjat Đurđević (1675–1737). 

Most podle projektu Mijata Trojanoviće měl ve své době několik prvenství, byl největším železobetonovým silničním mostem v Evropě a k jeho stavbě bylo vztyčeno nejvyšší dřevěné lešení na světě. 

Protože leží na spojnici mezi hlavními městy Srbska a Černé Hory, Bělehradem a Podgoricou,  v 2. světové válce měl zvlášť důležitý strategický význam. Partyzáni ve snaze zpomalit postup fašistických vojsk menší z krajních oblouků vyhodili do povětří. Obnoven byl až v r. 1946. 

U mostu stojí pomník partyzána, který byl přímo na něm popraven.  

Vedle mostů přes horská údolí další možností, jak je překonat, je skluz na laně – zip line (psáno také ve tvarech zip-line a zipline). Stačí, když výchozí místo je výše než koncové, ostatní obstará gravitační síla. Tímto způsobem se v nepřístupných místech přepravovali lidé a řešilo zásobování, v některých odlehlých oblastech Číny se využívá dodnes. V Evropě však už jde výhradně o turistickou, mírně adrenalinovou atrakci.  

Obvyklá délka lana je mezi 300 m až 2 km (v současnosti je s 2213 m nejdelší zip line v Rocca Massima v Itálii) a maximální rychlost pohybu na laně je kolem 70 km/hod, vedle sklonu ji ovlivňuje i vítr a váha člověka, v extrémních případech při velkém sklonu může dosáhnout až 160 km/hod. Zpomalení na konci dráhy je zajišťováno pružinami. 

U kaňonu řeky Tara jsou celkem tři dráhy. Ta, která vede podél Djurdjevićova mostu, má délku 824 m. 

Začíná se upoutáním do horolezeckého sedáku a zavěšením na lano pomocí kladky. A pak se již z plošiny vrhneme do prostoru jako ptáci či letci na rogalu a plachtíme na laně nad korunami stromů do spodní stanice.

Někde je součástí výbavy i helma, zde ji provozovatelé mezi pomůckami neměli. Při přetržení lana ve výšce 180 m nad údolím by stejně nepomohla. 

Přistání je opět na dřevěné plošině.

Zážitek ze sjezdu v impozantní výšce nad mostem a kaňonem je dechberoucí, jen je až příliš krátký, dolů se dostaneme asi za 2 minuty a jsme o 20 EUR lehčí.

Plitvická jezera (a Poklad na Stříbrném jezeře)

Příběhy z dobrodružných románů Karla Maye o statečném boji domorodých Indiánů s bělošskými padouchy (kolonizátory, lupiči a vrahy) vyvolávaly v myslích kluků fantastické představy o činech udatnosti, neobyčejné síle, dokonale přesných zásazích při střelbě z pušky i luku a házení lasem, trysku na koni a potrestání každé nepravosti. A vše ještě násobil popis úchvatných scenérií amerických plání, hor, kaňonů, řek a jezer. 

Spisovatel však v USA nikdy nebyl a němečtí tvůrci v čele s režisérem Haraldem Reinlem, kteří řadu Mayových románů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi převedli v 60. letech na filmové plátno, krásy „americké“ přírody našli v zemích bývalé Jugoslávie. (Podrobné informace se dočteme v článku Kde se natáčely filmy o Vinnetouovi?)

Poklad na Stříbrném jezeře, který byl u nás promítán jako první, je zasazen do oblasti Plitvických jezer a pohoří a kaňonů Národního parku Paklenica v Chorvatsku. 

Národní park Plitvická jezera (Nacionalni park Plitvička jezera/Plitvice Lakes National Park) byl v r. 1979 zapsán na seznam přírodních divů UNESCO. Rozkládá se na 295 km čtverečních a největší část tvoří lesy, kde žijí i medvědi, vlci a rysi, nejpřitažlivější je však soustava 16 jezer s celkovou rozlohou přibližně 2 km čtverečních. 

Jezera oddělují hráze z usazujícího se pórovitého vápence (travertinu), kaskády a vodopády.

Jezera se dělí se na 12 Horních jezer a 4 Dolní jezera, která vznikla propadem stropů krasových jeskyní a zatopením vodou. Leží v nadmořských výškách 503-636 m, a tedy mezi nejvýše a nejníže položeným je výškový rozdíl 133 m.  

Kolem jezer vedou dřevěné chodníky.

Film Poklad na Stříbrném jezeře vrcholí dramatickou scénou, kde hlavní padouch po likvidaci svých stejně zlotřilých společníků se v místnosti se zlatým pokladem rozplývá nad pohádkovým bohatstvím, jenže předtím omráčený starý indiánský strážce pokladu se probere a zatáhnutím za řetěz spustí mechanismus, který převrhne  obrovskou nádobu se zlatými poháry na zločince a ten se i s pokladem utopí v bažině. 

Avšak dřevěný chodník vedoucí u jezera Kaludjerovac téměř až do jeskyně byl pro mě velkým rozčarováním.   

V jezerech je zakázáno se koupat a lovit ryby a ty se tam mají jak v ráji.

Největší a také nejhlubší jezero je Kozjak (0,82 km čtverečních, hloubka 47 m), na němž se můžeme projet výletní lodí na elektrický pohon a přitom se kochat pohledy na okolní krajinu.

Největší atrakcí národního parku jsou vodopády. Těch je zde celkem 140. 

Velký vodopád (Veliki Slap), napájený říčkou Plitvica (podle ní se národní park jmenuje), je nejvyšší. Proudy vody padají z výšky 76 m.  

Vše je pěkně vidět ve videích s působivou hudbou z filmu a z leteckých záběrů z dronu. 

Capri - romantický ostrov v Neapolském zálivu

Z mládí si pamatuji melodii a slova unylé písně „To bylo tenkrát na ostrově Capri, poprvé tvůj obraz jsem viděl plát, to bylo tenkrát o měsíční noci, když jsem ti šeptal, jak mám tě rád“ a jak mně tehdy vrtalo hlavou, že si na něm někdo mohl užívat, když cestovat jsme mohli jen prstem po mapě. Kdo ji tehdy zpíval, už nevím, na YouTube jsem našel, že se jmenuje Pohádka z ostrova Capri a byla u nás poprvé nahrána R. A. Dvorským a jeho Melody Boys v r. 1935. A tím se vše vysvětluje, protože prvorepublikoví seladoni se k smetánkou vyhledávanému ostrovu hodí velmi dobře. Pro úplnost je ale třeba dodat, že jde o coververzi písně Isle of Capri z repertoáru britského tanečního orchestru Lew Stone and His Band.  

V roce 1998 jsme s rodinou poprvé jeli na dovolenou k moři, autobusem do oblasti Battipaglia v Itálii. Do té doby jsme nepřekročili hranice Moravy a při první zastávce, ještě na našem území, se mladší syn (tehdy 6letý) ptal, kdy už tam budeme. Dorazili jsme za 22 hodin. Ubytování bylo také skromné – stany a karavan už byl luxus. Ale za to italská zmrzlina byla skvělá a bohatá byla také nabídka fakultativních zájezdů. Byli jsme v Pompejích, na Vesuvu, na večerních trzích v Salernu a právě na Capri. Bohužel z té doby nemám žádnou fotografii, tehdy jsem se nadchl pro kameru, ale ta už asi 20 let leží netknuta na skříni, kazety jsem si pustil ne víc než 2krát, prvotní nadšení rychle vyprchalo.

Před pár roky jsme s chotí byli v Neapoli, a měli tak příležitost si některá místa připomenout. Po článku Vesuv (a Pompeje) teď přiblížím i Capri. 

Capri byl původně řecký ostrov, ale římského císaře Octaviana Augusta při jeho první návštěvě v r. 29 před naším letopočtem tak uchvátil, že Řekům za něj hned výměnou nabídl blízký, větší a bohatší ostrov Ischia. Řekové mu Capri přenechali, Ischia se ale stejně po mnoha peripetiích (mimo jiné i španělské a francouzské nadvládě) nakonec znovu stala územím Itálie.  

Capri nemá nic společného s kapry, jak bychom si podle výslovnosti mohli myslet, ale i tak původ názvu není jednoznačný a existují dva výklady odvozující název od divoce žijících zvířat: 1. z řeckého slova kapros (prase), 2. z latinského caprea (koza). 

Jde o menší ostrov s rozlohou 10,4 km čtverečních, v nejdelším směru od západu na východ měří 6,3 km a od severu na jih 2,7 km. Zdá se tak, že je možné ho celý snadno projít pěšky, jenže i z map (první je z Wikipedie) je znát, že jeho profil je dost členitý, nejvyšší vrch Monte Solaro má nadmořskou výšku 589 m.   

A je to pěkně vidět i z lodi, když se na horizontu objeví jeho obrysy.

Trajekty z Neapole a 48 km vzdáleného Sorrenta (z něj jsme jeli poprvé) připlouvají do přístavu Marina Grande. 

Ještě než se vydáme na prohlídku ostrova, využijeme možnost vyjížďky menší lodí kolem skal. 

Z velkého kamene na výběžku do moře na nás shlíží bronzová socha muže.

Capri si také velmi oblíbil Octavianův nástupce, 2. římský císař Tiberius (42 př. n. l. - 37), který se sem z Říma přestěhoval v r. 26 a strávil zde posledních 11 let svého, v tehdejší době plné úkladů nezvykle dlouhého, téměř 80letého života. Správu říše přenechal prefektovi Seianovi, později se ale začal obávat spiknutí a po 5 letech ho nechal popravit. Jeho Villa Jovis (Vila Jupitera) na skále mu poskytovala přehled, kdyby se blížilo nějaké nebezpečí. Paranoidní představy stárnoucího císaře vedly k tomu, že své (domnělé) nepřátele, špatné služebníky a dokonce i posly špatných zpráv nechal svrhávat z 300 m vysoké kolmé skály. Stejně se údajně choval i k dětem (chlapcům i děvčátkům), které sexuálně zneužíval, když se jich nabažil. O jeho pedofilii však panují pochybnosti, jak se můžeme dočíst např. v diskusi na téma Was Roman emperor Tiberius a paedophile?

Skále, kolem které vzápětí proplouváme, se od té doby říká Tiberiův skok (Salto di Tiberio/Jump of Tiberius) a díře ve skále Tiberiova jeskyně (Grotta di Tiberio). 

Jeskyní je ve skalních masivech celá řada. Kolem Bílé jeskyně (Grotta Bianca/White Grotto) se jen projíždí, ale i z venku jsou patrné krápníky.  

Nad mnohými vilami na okraji srázů se tají dech.

Červená budova na mysu Massullo (v předchozí koláži vlevo), kterou si zde architektem Adalbertem Liberou nechal postavit spisovatel Curzio Malaparte, se podle něj nazývá Villa Malaparte (nebo také Casa Malaparte) a považuje se za architektonický skvost. Je ceněná více než jeho literární odkaz. Prohlédnout si ji lze jen z moře, protože potomci spisovatele chrání přístup k ní plotem s ostnatým drátem, anebo ve filmu Pohrdání režiséra Jean-Luc Godarda z r. 1963 s Brigitte Bardot a Michelem Piccolim v hlavních rolích. Část filmu podle literární předlohy Alberta Moravii se zde totiž natáčela. Film jsem kdysi dávno viděl a utkvěla mně scéna, kde nahá „Bardotka“ leží na terase a Piccoliho to vůbec nevzrušuje. Jak já mu záviděl!

Útesy Faraglioni (název je odvozen z řeckého slova pharos, v českém významu maják), vypínající se do výšky 109 m (Faraglione di Terra/Faraglioni of the Earth), 81 m (Faraglione di Mezzo/Middle Faraglioni) a 104 m (Faraglione di Fuori/Outer Faraglioni), patří mezi největší atrakce okolí ostrova. 

Nejzajímavější z nich je ten nejmenší uprostřed. Tvoří skalní bránu, kterou mohou proplouvat menší lodě. Z dálky to není zřetelné, ale tunel je 60 m dlouhý a turisté se baví ozvěnou svých okouzlených výkřiků.  

Pozoruhodná je také obrovská jeskyně v horní části vrchu Castiglione (Grotta del Castiglione/Grotto of Castiglione), na němž trůní kamenná Villa Castiglione.

Následuje Zelená jeskyně (Grotta Verde/Green Grotto), kterou si prohlédneme na lodičce i zevnitř. Kdo má víc času, může si zde i zaplavat. 

Z jeskyní je nejpřitažlivější Modrá jeskyně (Grotta Azzurra/Blue Grotto), opředená legendami jako místo nymf a mořských panen, které sem lákaly sexuchtivé námořníky, aby je pak zabily. Možná i proto jsme v ní nebyli, je také až na druhé straně ostrova, kam jsme už nedopluli. Podle fotografií z průvodců a webu však vypadá podobně jako Zelená jeskyně.  

K obraně ostrova byla vybudována řada vojenských objektů, připomíná je strážní věž, pevnost a využít se mohl i maják. 

Ale kdo by zde dnes válčil? Raději si lehneme na oblázkovou pláž Marina Piccola na úpatí hory Monte Solaro a k tomu můžeme usrkávat limoncello. 

Z přístavu k horním terasám jezdí mikrobusy. Úzká silnice vypadá, že se na ni vejde jen jedno vozidlo, přesto se klikatou trasou jezdí oběma směry. Řidiči v ostrých zatáčkách nevidí, co za nimi je, vůbec však nezpomalují, ale o to vydatněji mačkají klakson. Při druhé návštěvě jsme si adrenalinový zážitek s představou děsivé srážky a pádu do propasti raději odpustili a jeli nahoru lanovkou, podobnou té, kterou známe z Petřína a Hrebienku ve Vysokých Tatrách.

Většina z asi 7 tisíc obyvatel žije v městech Capri a Anacapri.  

Náměstí s radnicí (Municipio/Town Hall) v Capri kypí životem a naproti Hodinové věže (Clocktower) za rohovým domem s červenou omítkou stojí bělostný kostel sv. Štěpána (Church of St. Stephen).

A na Capri se dostali i kartuziáni, kteří si postavili klášter Certosa di San Giacomo.

Na Capri se jezdí téměř výhradně na jednodenní výlety. Když v 80. letech Michail Gorbačov zjistil cenu hotelu, kde se má sejít k jednání s Ronaldem Reaganem (v přepočtu 20 tisíc Kč za jeden nocleh), raději se poohlédl po levnějším ubytování.

Významné osoby a celebrity ze show businessu jej ale vyhledávají velmi rády. Např. prezident Tomáš Garrigue Masaryk se zde setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, pobýval tu Vladimír Iljič Lenin a Benito Mussolini, švédský spisovatel a lékař Alex Munthe si na Capri postavil vilu a prožil mnoho let, několik měsíců v roce na ostrově trávil i německý ocelář Alfred Friedrich Krupp, známý dodávkami vojenské techniky Hitlerovi, delší dobu zde žil také skladatel Claude Debussy a spisovatel Graham Greene, vilu na Capri má i současná popová hvězda Mariah Carey. 

Krupp se nechvalně „proslavil“ homosexuálními orgiemi s mladými chlapci podobně jako císař Tiberius. Místním to však asi nevadí, protože atraktivní točitá cesta se stometrovým převýšením a panoramatickými výhledy, kudy chodíval, je po něm pojmenována Via Krupp. Po ní se dostaneme do Augustových zahrad (Gardens of Augustus). 

Ze zahrad jsou působivé výhledy na moře, skalní stěny a útesy Faraglioni. 

A jsou krásné i samy o sobě. Socha vpravo dole připomíná díla Olbrama Zoubka.

A pak už zbývalo jen sejít dolů do přístavu a počkat na trajekt.