Vysoké Tatry (12) - Veľká Svišťovka

Do Vysokých Tater na turistický výlet už asi nepojedu, jednak bych se nechtěl potkat s medvědem, kondice teď také není nejlepší, navíc všude tam, kam se dalo volně jít, jsem byl. Bohužel ne ke všem místům mám fotografie, např. ještě z 80. let mně chybí z výstupu na Vysokou (2547 m n. m.) s horským vůdcem a ze sáhodlouhé túry ze Starého Smokovce k Téryho chatě a přes Sedielko (2376) do Tatranské Javoriny na polských hranicích. Jednu dvoutisícovku ale můžu přidat, a to tu nejmenší – Veľkou Svišťovku (2037). Byl jsem tam několikrát, proto vyberu fotografie z různých výletů. 

Tradiční trasa vede z Tatranské Lomnice (850) nebo Tatranských Matliarů delším, ale pozvolným stoupáním k Zelenému plesu (1551), pak strmě k Veľké Svišťovce a zdlouhavou cestou kolem masivu Huncovského štítu (2353) a Kežmarského štítu (2558) ke Skalnatému plesu (1751) a odtud dolů do Tatranské Lomnice buď pěšky, anebo lanovkou.  

Na prvním snímku z Tatranské Lomnice jsou zleva Lomnický štít (2633), Kežmarský štít a vpravo v pozadí za 4* Grandhotelem Praha je Veľká Svišťovka. Trasa ale nevede na vrchol, k němu je třeba ze sedla odbočit. 

Z Tatranské Lomnice jsme prošli do Tatranských Matliarů podél silnice pěšky. V druhé obci jsou Vojenské klimatické kúpele a pamětní deska uvádí, že se zde léčil i spisovatel Franz Kafka. Oblíbené také byly zdejší odborářské hotely Hutník a Metalurg, dnes je SOREA provozuje pod názvy Hutník I a Hutník II.  

Cesta k Zelenému plesu vede lesem podél potoka. Značena je jako tříhodinová, ale dá se zvládnout za 2 hodiny. 

Potok se rozšíří až před Zeleným plesem.

Zelené pleso podle pověstí za svou barvu vděčí ztraceným smaragdům na jeho dně.

Chata pri Zelenom plese se dříve jmenovala Brnčalova a ani dnes ji nikdo neřekne jinak než Brnčálka. Nad ní se tyčí Jastrabia veža (2137). Původní název chaty byl podle horolezce Alberta Brnčala, který zde r. 1950 zahynul právě při výstupu na Jastrabiu vežu.  

Zelené pleso je v údolí a z něj vede několik tras vzhůru všemi směry, na Jahňací štít (2230 m n. m., vzdálený 2 hod 30 min), Kopské sedlo (1750, 1:00), Veľkou Svišťovku (1:30), Skalnaté pleso je vzdáleno 2 hod 45 min.

Od Jahňacího štitu a Kopského sedla jsou následující dva náhledy, kde strmé stoupání ve stěně na Veľkou Svišťovku zmírňují serpentiny, patrné jako klikatá stezka. 

Část trasy je zabezpečena řetězy. 

Počasí se tady velmi rychle mění a z vyšší polohy už pleso téměř nevidíme.

A během chvíle se celá scenérie ztratí v mracích.

Směrem k vrcholu Veľké Svišťovky je to o něco lepší.

Jednou nás tam uprostřed léta zastihla sněhová vánice. Vrcholové foto se syny je z r. 2006 (měli tehdy 14 a 16 let), kdy se počasí naopak vydařilo. V pozadí jsou Belianské Tatry.

Následující úsek cesty ke Skalnatému plesu kolem masivu Huncovského štítu je nezáživný a zdá se nekonečný. Až tam je zase něco k vidění.

Horská chata Encián dříve byla hotelem, ubytování je dnes omezeno jen na 14 lůžek na patrových postelích, hlavní funkci plní restaurace pro utrmácené turisty. Budovu navrhl architekt Dušan Jurkovič. 

Poblíž chaty se nachází observatoř Slovenské akademie věd. 

Hlavní dominantou okolí je ale Lomnický štít.

Cestu pěšky ze Skalnatého plesa dolů do Tatranské Lomnice jsme absolvovali jen jednou, je velmi nepříjemná, místy prudce se svažující kamenitý terén je náročnější než celý výstup na Veľkou Svišťovku. Vždy jsme pak už dávali přednost lanovce.

Kromě Lomnického štítu je z Tatranské Lomnice pěkný náhled i na Slavkovský štít (2452).

Jackson Pollock - psychedelický expresionismus

Jackson Pollock (1912-1956) společně s Markem Rothkem a Willemem de Kooningem patří k nejvýznamnějším představitelům abstraktního expresionismu. Malíř byl nevyrovnanou osobností, trpěl schizofrenií, těžkým alkoholismem, projevoval se agresivním chováním, nesčetnými sexuálními vztahy, potřeboval pomoc psychologů, a při malování se dostával do transu jako šaman ovládaný vnějšími silami, což snad opravňuje k charakteristice v názvu článku. 

Jeho tvůrčí období bylo krátké, až na výjimky zahrnuje jen období 1946-1950. A poměrně krátký byl i jeho život, opilý v autě narazil do stromu a zabil sebe a kamarádku své milenky, ta se těžce zranila, štěstí měla jen manželka, která rovněž byla malířkou a v té době odjela do Evropy, aby tam propagovala jejich umění a zařídila výstavu.   

Pollocka ovlivnilo „primitivní“ umění indiánských kmenů, obrovské nástěnné malby mexických malířů Josého Clementa Orozca, Davida Alfara Siqueirose a Diega Rivery i moderní evropské umění, především Joan Miró a Pablo Picasso.    

Náměsíčná žena (1942, Peggy Guggenheim Collection, Benátky) je inspirována Picassovým obrazem Žena před zrcadlem (1932), působí jako rentgenový snímek, kde páteř ženy představuje svislá černá linie. Obličej je v kubistickém stylu zobrazen čelně i z profilu.

V r. 1947 Pollock přišel s vlastní technikou malby dripping, kdy na plátna ležící na zemi vytlačoval barvy z tub a tupými nástroji je roztíral, případně řídké barvy na ně kapal nebo přímo vyléval. K barvám navíc přidával drcené sklo, písek a sádru. Tomuto postupu říkal akční malování (action painting). 

U velkých obrazů si pomáhal tyčemi a nejrůznějšími nástroji pro rozstřikování barvy na plátno, mezi nimi i injekčními stříkačkami. Kdysi jsem někde četl, že po ležících obrazech také šlapal, ale otisky nohou či bot v nich patrné nejsou. A také to neodpovídá jeho výroku, vysvětlujícímu, v čem vidí přednost malování naležato a jak při tom postupuje: „Cítím se blíže, více součástí obrazu, protože tak mohu chodit kolem něj, pracovat ze čtyř stran a být doslova v obraze."

Pollock se u obrazů často nezdržoval vymýšlením názvů a označoval je jen pořadovými čísly a rokem, kdy je namaloval. Např. další obraz se jmenuje Číslo 31, 1950. Je součástí sbírek Museum of Modern Art v New Yorku. Patří ke třem obrazům velkého formátu, které vytvořil technikou kapání. V muzeu s rozměry 269,5 x 530,8 cm zabírá celou stěnu a jeho výřez je podkladem v záhlaví mého blogu.

U obrazu Vodní cesty (1947, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím) ve spleti časy jsou přece jen patrné uzavřené křivky, které jako kdyby symbolizovaly okružní trasy.

Pollock dovedl malovat realisticky, příkladem je jeho autoportrét, zvláštností jeho tvorby ale je, že v mnoha dílech začal rozpoznatelnou postavou, kterou pak překryl vrstvami nakapané barvy.

Až na předposlední zbývající obrazy jsou ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách. Tato propagátorka a sběratelka umění vystavila ve své galerii sedm Pollockových obrazů z r. 1946, které dostaly souborný název Zvuky v trávě. A mnohé pak i zakoupila. Patří k nim Křepčící pohyb a Oči v žáru, kde ve spleti pruhů se na některých místech dají najít oči tvorů ukrytých v barvě.

Název Obřízka (1946) následujícímu obrazu dala Pollockova manželka Lee Krasner(ová) po jeho dokončení. Tento dojem mohla získat při pohledu na totemické postavy, které uprostřed plátna pozorují něco, co se zdá být scénou násilí.

Alchymie (1947) dává tušit, jak vyčerpávající muselo být pokoušet se z nejrůznějších chemikálií vyrobit zlato.

Obraz Začarovaný les (1947) vypadá spíše jako prales, a to dost strašidelný, protože malíř zredukoval paletu barev převážně na černou a bílou.

Hnědá a stříbrná II (1951, Kunstmuseum, Bern) je již z doby, kdy maloval výjimečně.

U posledního obrazu název neznám a ani se se ho neodvažuji odhadovat. Podle pořadí v textu by odpovídal Číslu 09 :).

I když Pollockova díla se setkávají s kritikou a jejich význam se relativizuje, že jde jen o výsledek amerického marketingu v hollywoodském stylu, mezi sběrateli umění je o ně zájem. V r. 2006 se jeho obraz Číslo 5, 1948 v aukci prodal za 140 milionů dolarů (přes tři miliardy korun).

Arthur Wellesley - přemožitel Napoleona u Waterloo a jeho památníky v Londýně (3) a Dublinu (3)

Zatímco Napoleon Bonaparte je u nás všeobecně známý, protože v „bitvě tří císařů“ 2. prosince 1805 u Slavkova dosáhl svého nejslavnějšího vítězství, toho, kdo jeho armádu u Waterloo (necelých 30 km od Bruselu) r. 1815 rozhodujícím způsobem porazil, si v našich končinách málokdo vybaví. S pomocí spojeneckých nizozemsko-belgických vojsk a pruské armády, vedené maršálem Gebhardem Leberechtem von Blücherem, byl jím Arthur Wellesley, 1.  vévoda z Wellingtonu (1769-1830), pro jednoduchost často uváděný jako Wellington. Napoleon byl následně internován na ostrov Svaté Heleny a na rozdíl od první internace na ostrov Elba k novému vytvoření bojeschopné armády a další expanzi už nenašel síly a r. 1821 za nejasných okolností umírá, jednou z teorií je, že byl otráven.

I když Napoleon z asi 60 bitev jich 8 prohrál a dvě neměly jednoznačného vítěze (jednou z nich při tažení do Ruska byla bitva u Borodina) a nakonec špatně dopadl, Francouzi ho uctívají, protože na vrcholu moci ovládal většinu západní Evropy (dokonce se snažil také o kolonizaci Karibiku) a Francii získal postavení světové velmoci, jaké nikdy v historii neměla. Navíc po staletích královského absolutismu uskutečnil správní reformu země a vydal občanský zákoník, který je dodnes základem francouzského práva.   

Bitvu u Slavkova připomíná mohyla na prateckém kopci, v Paříži Slavkovský oblouk a císař zde má i důstojné mauzoleum a sochu na sloupu na náměstí Vendôme naproti hotelu Ritz. Z obrazových ztvárnění je asi nejznámější portrét Napoleona na vzpínajícím se koni od francouzského klasicistního malíře Jacquese Louise Davida (1801, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). 

Životní cesta Wellingtona je také pozoruhodná. Na vojenskou kariéru, kdy uznání si získal ve válce na straně Španělska, usilujícího se vymanit z područí Napoleona, a zájmy Británie několik let hájil při ovládání Indie a její snaze o další územní zisky v Asii, navázal 4 roky po Waterloo vstupem do politického dění a r. 1828 se stal předsedou vlády. Jeho vláda sice o 2 roky později vyslovením nedůvěry padla, ale po vítězství konzervativců r. 1834 v dalších vládách zastával ministerské posty, byl také předsedou dolní komory britského parlamentu a až do konce svého života byl vrchním velitelem britské armády a členem Sněmovny lordů.  

Pohřben je v katedrále sv. Pavla v Londýně vedle admirála Horatia Nelsona, který r. 1805 Napoleona porazil v námořní bitvě u španělského mysu Trafalgar. Na konci bitvy Nelsona však zasáhla kulka z jedné francouzské lodi a těžkému zranění podlehl. Na Trafalgarském náměstí před budovou National Gallery ho připomíná socha na sloupu.

Wellingtonovi na rozdíl od Napoleona a Nelsona (a také Kolumba v Barceloně) se pocty vztyčení sloupu nedostalo, v Londýně má ale hned dvě jezdecké sochy. Jedna je u budovy Bank of England.

Další pak u po něm pojmenovaném Wellingtonově oblouku u Hyde Parku, původně ale stála na vrcholu oblouku a až po jeho smrti byla demontována a usazena na podstavec. 

Poblíž je i památník vojákům Wellingtonovy armády.

Wellington se narodil v Dublinu a zpočátku sloužil v irské armádě, jeho rodná země se k němu samozřejmě hlásí a svůj památník má i v irské metropoli, kde má podobu obelisku.

Wellingtonův portrét namaloval Francisco de Goya (1812-1814, National Gallery, Londýn).

Přestože Waterloo se stalo symbolem debaklu, v r. 1974 tehdy ještě neznámá švédská skupina ABBA se stejnojmennou písní vyhrála soutěž Eurovize a odstartovala jí svou hvězdnou kariéru.