Renzo Piano (a Richard Rogers) - vyhřezlá architektura

Zhroucení části železobetonového Morandiho mostu v Janově v srpnu 2018 patří k nejtragičtějším událostem posledních let způsobených zanedbáním dozoru a selháním techniky, vyžádalo si 43 obětí, velké materiální škody a obyvatelé z domů pod ještě stojící částí mostu se museli vystěhovat. Netrvalo však dlouho a byla vypsána soutěž na stavbu nového mostu.

Z přihlášených návrhů byl vybrán projekt Renza Piana (1937), laureáta Pritzkerovy ceny (nejprestižnějšího ocenění, které architekt může získat) z r. 1998 (mimo jiné) za halu letiště Kansai v Osace. A i když se soutěže zúčastnil další slavný architekt Santiago Calatrava (v článku o Malmö je zmíněno jeho Turning Torso), jinak to snad ani dopadnout nemohlo, protože Piano je navíc janovským rodákem.

Nás, zvyklé na šnečí tempo stavebních prací, udiví, že most s rozpětím 1100 m má být postaven do konce r. 2019, tedy za necelý rok, a to ještě nejdříve musí být zbouráno torzo starého mostu.

U několika již realizovaných děl věhlasného architekta se zastavím blíže (a mohlo jich být více, kdybych je cíleně vyhledával).

Prosadit moderní architekturu v metropolích s dlouhou historií je velmi obtížné, bouří se památkáři a brzdí ji konzervativní politici (a panovníci) a často i místní obyvatelé. Zajímavé ale je, že v Paříži se do podpory výstavby avantgardních budov v sousedství historických památek aktivně zapojili i francouzští prezidenti Georges Pompidou a Francois Mitterand. Druhý má na svědomí skleněnou pyramidu, kterou se vstupuje do rozlehlého suterénu k pokladnám světoznámého muzea Louvre, a s prvním je spojeno Centre Georges Pompidou (nebo také Pompidou Centre). Otevřeno bylo ale až po skončení jeho mandátu v r. 1977 a zrekonstruováno v r. 2000. Stavba je společným dílem Renza Piana a britského architekta Richarda Rogerse (1933).

Působí industriálním dojmem, jako kdybychom se dívali do střev technologických rozvodů budovy, v jednom průvodci je dokonce přirovnávána k ropné rafinerii. Rozvody jsou barevně zvýrazněny, jako tomu bývá např. u potrubí přivádějícího plyn.

Ve venkovních "rourách" však neproudí ropa, plyn ani voda, ale slouží jako chodby a jsou v nich i pohyblivé schody.

Centrum v horních patrech hostí sbírky umění 20. století (zejména malířství). V sálech se fotografovat nedalo, v předsálí byl Chagallův Dvojportrét se sklenkou vína (je zařazen do článku Marc Chagall - ve stavu beztíže) a několik moderních soch.

Protože však odtud řada děl byla zapůjčena na výstavu Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně v Praze, na doplnění článku František Kupka - otec abstraktního malířství několik vyberu. Z období těsně předcházejícímu Kupkově přerodu k abstraktní tvorbě jsou Modrá stužka, Děvčátko s míčem, Voda (koupající se), Žlutá škála, Pasák a Plochy podle barev (Žena v trojúhelnících).

Abstrakci zastupují obrazy Tvar oranžové, Tvar rumělky, Víření, Čáry, plochy, prostor III, Soumrak a světlo (Gotické kontrasty), Synkopovaná sklenice piva I (Staccato I) a Intimní událost.

Richard Rogers r. 1986 v obdobném duchu jako Pompidou Centre realizoval budovu pojišťovny Lloyd's v Londýně (Lloyd's Building), narazil však na tvrdou kritiku prince Charlese, který se vyjádřil (volně řečeno) v tom smyslu, že něčím tak ohavným nebyly ani ruiny po bombardování Londýna německým Luftwaffe v 2. světové válce ("You have to give this much to the Luftwaffe," he remarked at the time. "When it knocked down our buildings, it didn't replace them with anything more offensive than rubble.")

Obslužné části budovy (schodiště, skleněné výtahy, kabeláž) jsou opět umístěny z vnějšku, aby se maximalizoval vnitřní prostor.

Rogers nakonec do značné míry za tuto budovu také dostal Pritzkerovu cenu, ale až v r. 2007, tj. více než 20 let po jejím dokončení. Princi Charlesovi z toho asi musela hrozit mrtvice, protože ji má na seznamu "deseti obludných hnisavých ložisek" (10 monstrous carbuncles) pod číslem 10.

Pozoruhodné je ještě další Rodgersovo dílo v Londýně - Millennium Dome - z doby přechodu do nového tisíciletí, jak i jeho název napovídá. Stojí poměrně daleko od centra a mám jen fotky zoomem, přímo u něj jsem nebyl. Zdálky připomíná obrovskou jitrnici propíchnutou spoustou špejlí, ve skutečnosti má ale kruhový půdorys. Problém je však s jeho využitím, občasné výstavy velký prostor s průměrem 365 m a výškou středu 50 m neuživí. Během londýnské olympiády v r. 2012 byl využíván k soutěžím v gymnastice a basketbalu.

Ale co by to bylo za architekta, kdyby nenavrhl nějaký mrakodrap? A nejlépe rovnou ten nejvyšší.

Když v Londýně r. 2012 slavnostně otevřeli Pianův mrakodrap The Shard (Střep), byl v tu dobu nejvyšší budovou v Evropě. Ale jen krátce, v moderní části Moskvy v následujících letech vyrostly hned tři vyšší a loni převzal primát Petrohrad se 462m mrakodrapem Lachta Center.

Vlevo od špičatého The Shard stojí oválná budova nové radnice (City Hall) z r. 2002 od Normana Fostera.

Piana inspirovaly špičky kostelů na obrazu Londýna od italského malíře Canaletta, vystupující z tehdy ještě "plochého" panoramatu města. Stavba ale opět vzbudila nelibost prince Charlese, ještě před jejím dokončením prohlásil: "Ve finančním centru Londýna už máme obří okurku (narážel na Fosterovu The Gherkin), teď to vypadá, že budeme mít také ohromnou slánku." ("We already have a giant gherkin in the City, now it looks as if we are going to have an enormous salt cellar as well.")

A "slánka" je (zatím ještě) odevšud viditelná.

V New Yorku od Piana mají mrakodrap The New York Times Building (někdy je v názvu místo Building uváděno Tower, stavěl se v letech 2004-2007) a jeho kolega Rodgers se podílel na návrhu budovy 3 World Trade Center na místě zničených "dvojčat" WTC. The New York Times Building zespodu ve spleti jiných výškových budov nijak nevyniká, ale při pohledu z horní terasy na Empire State Building je patrné, že je nejvyšší alespoň v lokálním měřítku, na následujícím snímku je mírně vlevo od středu. Střechu má ve výšce 228 m, opláštění jej zvyšuje o 28 m a špička antény je v 319 m.

Renzo Piano a Richard Rogers spojili svůj um i v 90. letech po sjednocení Německa při rekonstrukci Postupimského náměstí (Potsdamer Platz) v Berlíně. Společně s nimi se na ní podíleli ještě Georgio Grassi, Arata Isozaki a Rafael Moneo.

Vznikl komplex moderních budov s kancelářemi společností Daimler Benz, Asean Brown Boveri (ABB), Sony, .... , s nákupním centrem, bary a restauracemi, hotely, kinosály (Cinemax pojme 3500 diváků) a je zde i koncertní síň a kasino (největší v Německu).

A nakonec dvě Pianova díla z Holandska.

Zcela atypickým je Nemo Science Centre (1997) v Amsterdamu, nedaleko hlavního nádraží. Vědecké centrum má podobu velké lodi (snad by s ní Jules Verne a kapitán Nemo byli spokojeni) a uvnitř se nachází 5 podlaží, kde je možné svět vědy a techniky poznávat zábavnou formou. Je proto přitažlivé i pro děti.

Z "paluby" je pěkný výhled do okolí.

96 m vysoká budova KPN Telecom Tower (2000) v sousedství Erasmova mostu v Rotterdamu je sídlem telekomunikační společnosti. Její nakloněná stěna je podepřená ocelovým sloupem.

Celá stěna je vybavena diodovými svítidly a večer se rozzáří jako obrovský reklamní poutač.