Rhodos (1) - pláže

Z řeckých ostrovů jsem částečně představil jen Krétu a na ní soutěsku Samaria, podrobněji Korfu, z jednodenních výletů lodí bych mohl přidat Spinalongu (dostupnou z Kréty) a Symi (blízko Rhodu), ale ostrov, který na mě udělal největší dojem, je Rhodos v Egejském moři. Množství historických památek i přírodních krás si zaslouží více než jeden článek, ale protože už více než měsíc nás sužují tropická vedra, začnu plážemi. Pokud by se tam někdo chtěl vypravit, je lepší volit východní pobřeží, protože na západním jsou větší část dne velké vlny a možnost koupání je zde značně omezená. 

Východní pobřeží je zajímavé i tím, že je zde soustředěna řada atraktivních míst a různorodých pláží. Některé z následující mapy (ve směru od severu na jih, v celkové délce přibližně 78 km) alespoň trochu přiblížím.

Bývalé turecké lázně Kalithea se nacházejí ve skalnatém zálivu jen asi 4 km od hlavního města ostrova se stejnojmenným názvem.

V budově lázní je menší výstava obrazů.

Na jedné straně zálivu je restaurace s pěkným posezením a na druhé slunečníky s lehátky.

Přístup do vody je však po kamenech.

Ve skalnatém břehu je patrná jeskyně. Do ní jsem sice doplaval, ale bez fotoaparátu. 

Odvážlivci šplhají na okolní kopce, odkud se nabízejí výhledy na otevřené moře.

Živým rekreačním místem, původně rybářskou vesnicí, je Faliraki, kde jsme také byli ubytování. Zdejší pláž je jedna z nejdelších, má 5 km. 

Ortodoxní kostelíky s modrou střechou jsou pro Řecko typické.

V zálivu za vesnicí je nudistická pláž, odvážnější ženy se ale obnažují i ve veřejné části.

Faliraki je známé i nočním životem.

Restaurace je i v areálu kostela a antická sloupoví na terase a vstupu do kavárny.

Jedním ze 7 divů světa byl Rhodský kolos, 33 m vysoká socha starořeckého boha Slunce Helia. Podle legendy byl rozkročený nad úžinou v přístavu a pod ním proplouvaly lodě. Při zemětřesení r. 226 př. n. l. byl však zničen. Ve Faliraki mají jeho zmenšenou verzi.

Sousoší v centru je svými rozměry rovněž nadstandardní.

Pláž s pískem i kamínky je v zátoce Anthonyho Quinna. Mexicko-americký herec je známý z filmu Řek Zorba, s Řeckem měl však společné jen to, že na Rhodu natáčel film Děla z Navarone, jižanský typ měl po matce, aztécké Indiánce. 

Není ani známo, zda Quinn v této zátoce někdy byl. Je to podobné bustě hudebníka Franka Zappy ve Vilniusu a mostu herce Chucka Norrise pod Devínem u Bratislavy, kteří s místy nemají nic společného.

Pláž Kolymbia je oblázkovo-písečná a její okolí tvoří strmé stěny skal. 

Za výběžky do moře jsou další pláže. 

Následující se nazývá Tsambika.

Restaurace nad pláží Tsambika se specializovala na mořské plody, které ale vůbec nejím, a chobotnice, sušené na šňůře jak prádlo, mě také nelákaly. 

Centrem východního pobřeží je město Lindos. 

Na vrcholu kopce se tyčí zdálky viditelná pevnost ze 14. stol., kterou rytíři z řádu Johanitů postavili na obranu ostrova. 

Ještě starší historickou památkou je torzo chrámu bohyně Athény, dokončeného kolem r. 300 př. n. l.

Mozaikové vzory znaků možná byly inspirací pro uspořádání kaktusů v květináči. Socha je věnována jednomu ze 7 mudrců, Kleobulovi z Lindu, vládci městského státu Lindos, který žil na přelomu 7. a 6. století př. n. l. 

Mezi bílými domy se klikatí úzké uličky s obchůdky s čepicemi, slunečními brýlemi a nejrůznějšími suvenýry.

Pro ty, kteří se nechtějí k pevnosti v úmorném vedru plahočit po svých, jsou přichystány místní „taxíky“ v podobě oslů. 

Shora jsou krásné výhledy na městskou pláž Saint Paul Beach ve „vnitřním“ moři. 

Další jsou z vnější strany útesu s impozantní kolmou stěnou.

Velmi zajímavým místem je Prasonissi na jihu ostrova. Z leteckého pohledu má tvar přesýpacích hodin a i když v nejužším místě se Středozemní moře na západě s Egejským mořem na východě téměř dotýkají, na západě jsou vlny, a proto se sem sjíždějí surfaři, na východě je hladina klidná.  

Pisa - (nejen) šikmá věž

V červnu jsme strávili 6 dnů v Římě a jako obyčejně jsme uvažovali, jak si pobyt zpestřit výletem a kam se vydat. Mě lákaly dvě destinace – Florencie (a v ní především slavná Galleria degli Uffizi) a Pisa se šikmou věží. Jenže obě města jsou od Říma vzdálena více než 400 km a dva dny jim věnovat by bylo příliš na úkor Říma. Naštěstí se ukázalo, že vlakem jsou zvládnutelná v „rozumném“ čase, Pendolino většinu trasu jede rychlostí 260 km/hod, z Florencie do Říma jsme našli přímý spoj s délkou jízdy 1 hod 37 min, z Pisy do Říma 2 hod 18 min, a protože mezi Florencií a Pisou se lze dopravit jen za přibližně 1 hod, zvládli jsme obě města v jednom dnu v pořadí Řím-Florencie-Pisa-Řím. Ve Florencii jsme strávili 6 hod a v Pise 3. Protože šikmá věž v Pise je od nádraží asi 3 km, využili jsme místní autobusovou dopravu, jízdenku však nelze koupit u řidiče, jen v automatu, udělali jsme chybu, že jsme si nekoupili i jízdenky zpět, protože automat v cílovém místě na cestu zpět byl nefunkční a v trafice jízdenky neprodávali. Na tom si evidentně dobře přivydělávaly dvě revizorky, protože lidí, kteří byli tak nuceni nastoupit bez jízdenky, bylo víc a těm se pak cesta s pokutou prodražila. My jsme se na ně hned obrátili s vysvětlením problému, tak nám milostivě prozradily, že jízdenku je možné platit bankovní kartou (jak to znám z Brna a Ostravy), nepochopitelně ale jednou kartou jen jednu jízdenku a my jsme měli s sebou jen jednu, druhou jízdenku nám nakonec prodaly od řidiče za dvojnásobnou cenu. Ještě byla možnost si nainstalovat do mobilu nějakou aplikaci (podobně jako jsme to řešili loni v Londýně při cestě z/na letiště a k Stonehenge) a platit přes ni, to jsme ale kvůli jedinému použití zamítli, jedna rodina v autobuse se snažila postupovat tímto způsobem, platba se však zřejmě neuskutečnila a vymáhání pokuty ji tak neminulo.   

Tím, že jsme Pisou projeli autobusem, řeku Arno a mosty jsme viděli jen přes sklo, uličky, náměstí a kostely jsme minuli a poznání města s téměř 90 tisíci obyvatel a elitními univerzitami, kde na jedné působil i zdejší rodák Galileo Galilei, bylo tak velmi povrchní. 

Kromě známé věže ale přece jen můžu přidat další stavby v jejím sousedství na Náměstí zázraků (Campo dei Miracoli/Square of Miracles) nebo také Katedrálním náměstí (Piazza del Duomo/Cathedral Square). První je baptisterium sv. Jana Křtitele (Battistero di San Giovanni/Baptistery of St. John). 

Baptisteriem se rozumí církevní stavba určená k svátosti křtů. První plány byly připraveny r. 1152, ale k realizaci podle návrhu Nicoly a Giovanniho Pisana došlo až koncem 14. století. Mohutná stavba je největší křtitelnicí v Itálii, vysoká je 55 m a na jejím vrcholu se nachází bronzová socha sv. Jana Křtitele.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cattedrale Metropolitana Primaziale di Santa Maria Assunta nebo zkráceně Duomo di Pisa/Pisa Cathedral) je nejstarší stavbou na Náměstí zázraků. První práce začaly již v r. 1063 a ještě před dokončením byla v r. 1118 vysvěcena papežem Gelasiem II. Je cennou památkou středověké architektury románského slohu.  

Katedrála je vysoká přibližně 34 m a na vrcholu štítu je socha Madona s Ježíškem (Madonna con Bambino) od Andrey Pisana.

Z bočního pohledu vypadá takto:

V celkovém pohledu na Náměstí zázraků, které je zapsáno na seznam UNESCO, v pozadí již vidíme hlavní magnet Pisy – šikmou věž (Torre pendente/Leaning Tower), která slouží jako zvonice sousedící katedrály.

Stavba věže se zvonicí byla zahájena r. 1173, ale po dokončení třech pater se projevily první známky naklánění, způsobené měkkým podložím. Kromě zesílení základů se architekti v dalších patrech snažili posunout těžiště stavby na odvrácenou stranu náklonu. Příliš to nepomohlo, a tak skončili 6. patrem ve výšce necelých 56 m, i když původním cílem bylo postavit nejvyšší věž na světě. 

Ve 20. století odklon proti vertikále narostl na kritických 5 m a věž byla musela být pro veřejnost uzavřena. Zpevňováním podloží se podařilo náklon trochu zmenšit na současných 4,265 m a od r. 2001 je věž opět zpřístupněna. Podle posledních údajů se náklon zvětšuje o 1 mm ročně, a je tedy dost času vymyslet nové řešení jejího zabezpečení proti zhroucení. Vychýlení stavby je 5°30' jihovýchodním směrem a samozřejmě podle místa náhledu se dojem z náklonu značně liší.  

V detailu vrchní části věže je vidět zvon.

Bohužel z časových důvodů nemělo smysl čekat ve frontě na vstup do věže, ani jsme nenavštívili interiér dalších staveb, v jedné se konala výstava, nešlo však o sochaře a zlatníka Benvenuta Celliniho, proto jsme ji oželeli.