Vodopády Kravica, Hadži Aliho mešita a hrad v Počitelji

Bosna a Hercegovina, jedna z bývalých zemí Jugoslávie, se několikrát zapsala do evropské historie, sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii vedl k rozpoutání 1. světové války a po rozpadu Jugoslávie v r. 1992 mezi znesvářenými zeměmi vypukla balkánská válka. Bosna a Hercegovina je rozpolcena i nábožensky, téměř polovina obyvatel vyznává islám, významná srbská menšina (téměř třetina obyvatel) pravoslaví a chorvatská menšina (asi 17 %) se hlásí ke katolické církvi.

To se projevuje i v architektuře církevních staveb, země se ale může pochlubit i přírodními krásami. 

Když jsme si před několika lety v Dubrovníku zakoupili výlet do bosenského Mostaru, proslulého kamenným mostem, cestou jsme se zastavili na několika dalších zajímavých místech.

Krasová řeka Trebižat se na své 50km délce na mnoha místech ztrácí pod zemí a přírodním skvostem její nadzemní části jsou 120 metrů široké a 28 metrů vysoké vodopády Kravica (český význam je kravička).

Ve vodě je možné se koupat, ale zkouší to málokdo, protože teplota vody i v parném létě je jen kolem  20 °C, a tak se většina návštěvníků omezí na vzpomínkové fotografie.

I když návštěvníků vodopádů je poměrně dost, a to i proto, že asi 10 km odtud je vyhledávané poutní místo Medjugorje, s Plitvickými jezery se to nedá srovnat. I v restauraci najdeme místo bez čekání. 

Přibližně 30 km od Mostaru na řece Neretvě leží městečko Počitelj s Hadži Aliho mešitou a se středověkým hradem. 

Mešita (v místním označení Hadži Alijina džamija) byla postavena za nadvlády Osmanské říše v letech 1562-1563 a je pojmenována po tehdejším vezírovi.

Nynější stavba ale není původní, protože ve válečných 90. letech byla zničena jak palbou Srbů, tak i Chorvatů. Obnovena byla začátkem tohoto století.

A takto vypadá uvnitř.

Na nejvyšším bodě města se tyčí hrad.  

Dostaneme se k němu po kamenných schodech kolem obchůdků se suvenýry.

V tureckém podhradí se vyjímají turecké lázně. 

Letně (10)

V okurkové sezóně letních měsíců jsem vždy zařazoval výběr nesouvisejících fotografií, které alespoň v něčem byly kuriózní, ale v posledním roce jsem na vytváření zásoby pozapomněl a „úroda“ tak není velká, proto sem doplním i několik málo nevážných artefaktů z galerií.

A jako obvykle začnu s několika obrázky týkajících se restaurací a kaváren a jejich neotřelých reklamních způsobů, jak přilákat zákazníky.    

V obchůdku Mlsná holka v Brně je tahákem slogan Nejlepší sport je kafe a dort.

Tato provozovna je zatím ve zkušebním provozu a zavírací doba je tak zřejmě úměrná výdrži zákazníků.

Tady to zatím na velkou návštěvu nevypadá.

V těch nekončících tropických vedrech žízeň je veliká, jak kdysi zpíval Waldemar Matuška. 

Následující dva snímky jsou z Berlína. V hotelu Holiday Inn Express, kde jsme byli ubytování, tvrdí, že dokonalým startem dne je jejich snídaně.

A tato kavárna nás přilákala oslovením: „Vypadáte, že potřebujete kávu.“ Já zpravidla 3krát denně.

Podnik s tímto názvem jsem zde už kdysi měl (tehdy v Bruselu), zřejmě jde o mezinárodní řetězec. Zde je z nádražní galerie v Postupimi.

Genderoví progresivisté debatují, kolik existuje pohlaví, podle nové europoslankyně Danuše Nerudové asi 4 nebo 5, odvážnější je počítají na desítky, a jeden příklad počtu většího než 2 mají na dveřích WC Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.

To v Berlíně jsou 100 let za opicemi. Prodávají zde specializované záchodové mísy jen pro dámy a pány, ale za to s květinovou výzdobou pro dámy. 

A tomuto místu v Brně je dobré se vyhnout.

A ještě naposled z Berlína. Na domech se tam vyskytují zvláštní „špunty“. Při bližším zkoumání se ukázalo, že jde o hydranty. Na požár jsou tak dobře připraveni, než přijedou hasiči s cisternou, mohou hasit z vlastních zdrojů postiženého domu. 

Nakonec několik slíbených artefaktů:

Letošní léto bylo opravdu „na chcípnutí“ a Ležící postava od Henryho Moora z r. 1951 z Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou) v Paříži také padla únavou.

Portrétisté z řad starých mistrů zobrazované osoby malovali v lichotivých pózách, ty z královského rodu často na koni, s mečem, ve skvostném oblečení, s vážným výrazem a zřejmě i s potlačením nedostatků, podobně jako dnešní celebrity se spoléhají na úpravy ve Photoshopu, najdeme však i příklady obrazů, kde malíři vady neskrývají a malují vše bez příkras. 

Italský renesanční malíř Domenico Ghirlandaio na obraze Portrét starce a chlapce (1490, Musée Louvre, Paříž) si dal záležet na detailním zachycení zdeformovaného nosu a neznámý vlámský mistr v Portrétu zbabělce (1430-1440, Gemäldegalerie, Berlín) zřejmě neubral ani dekagram nadváhy.

Kdysi dávno během základní vojenské služby jsem měl to štěstí zúčastnit se raketových střeleb v poušti Karakum či Kyzylkum. Jeli jsme tam vlakem asi týden, vystřelili jednu raketu na bezpilotní letoun a týden se zase vraceli. Cestou vlak dost často zastavoval a kolem stojící nuzně vypadající venkované nám nabízeli své produkty, např. hrušku nebo jablko, a my jsme si je ze skromného žoldu od nich kupovali. Bylo to smutné a rozhodně jsme si nemysleli, že cestujeme po výspě pokroku. Na to jsem si vzpomněl při pohledu na obraz Kachetský vlak (Gruzínské národní muzeum, Tbilisi) gruzínského naivistického malíře Nika Pirosmaniho na výstavě jeho děl ve vídeňské Albertině. Tady je nabídka bohatší, kromě keramických džbánů zahrnuje i tři divoké čuníky. Jen není jasné, jak by se dali do vlaku vyzvednout.    

Rubrika Sex na blogu delší dobu zahálí, předpokládaný Portrét Gabriely d'Estrées a její sestry, vévodkyně de Villars (1594, Musée du Louvre, Paříž) neznámého malíře z l'École de Fontainebleau je skromnou náhražkou. 

Antonio Canaletto, Bernardo Bellotto, Francesco Guardi - fotograficky přesné obrazy městských panoramat

Historie objevu fotografie je stará necelých 200 let, a proto k tomu, abychom mohli porovnat, jak vypadaly městské scenérie a architektura v minulosti, musíme spoléhat na kresby a malby výtvarných umělců. Ne ale všech, např. Albrecht Dürer znázorňoval pohledy do měst jen okrajově v některých kresbách, Claude Lorrain maloval antickou architekturu a přístavy idealizovaně podle své fantazie, Caspar David Friedrich se zaměřoval víc na krajiny, občas romantické zříceniny, náznaky panoramat měst zachycoval jen ve vzdálených obzorech.

Mezi starými mistry je čestnou výjimkou Pohled na Delft Jana Vermeera, v jehož početně skromném díle (přibližně 35 obrazů) jinak převládají žánrové obrázky z jednoho bytu.      

Předpokládá se, že někteří malíři (a také Vermeer u zmíněného obrazu) si pomáhali technikou camera obscura (v překladu znamená temnou místnost), kdy světlo promítané z vnějšku přes otvor do temné místnosti na pozadí vytvoří zrcadlově převrácený zmenšený obraz, který s pomocí zrcadel bylo možné vrátit do původní polohy. Malíři jej pak mohli obkreslit a vytvořit tak věrnou kopii.   

Pohled na širokoúhlé panorama krajiny se označuje jako veduta a u obrazů malířů vedut se někdy také uvádí, že jsou topograficky přesné. Topografie je vědní disciplína studující povrch těles, a tedy topograficky přesné obrazy jsou přesné nejen v proporcích, ale i ve znázornění povrchu a jeho barev. 

Nejvýznamnějšími malíři vedut jsou tři Benátčané – Antonio Canaletto (1697-1768), Bernardo Bellotto (1722-1780) a Francesco Guardi (1712-1793).

Antonio Canaletto, vlastním jménem Giovanni Antonio Canal, se vyučil v otcově dílně při malování divadelních kulis, kde si osvojil schopnost věrně zachytit architekturu a světelné podmínky znázorňovaných scenérií. Rodné Benátky, Canal Grande, Dóžecí palác na náměstí Sv. Marka a další výstavní budovy se mu pak staly věčnou inspirací.

Nebudu reprodukovat všechny obrazy, které jsem v nejrůznějších galeriích vyfotografoval, ale jen ty, které se alespoň částečně liší, i tak je jich více než dost. V následující skupině 6 obrazů je v různých náhledech Dóžecí palác. Nazývají se Benátky, Dóžecí palác a Riva degli Schavoni (1730, National Gallery, Londýn), Molo před Dóžecím palácem v Benátkách (1730, Gemäldegalerie, Berlín), Molo při pohledu z povodí u náměstí San Marco (1735-1735, Musée du Louvre, Paříž), Benátky, povodí San Marco na svátek Nanebevstoupení Páně (1740, National Gallery, Londýn), Piazzetta a povodí San Marco (1736-1738, Alte Pinakothek, Mnichov), Benátky, molo a kostel Santa Maria della Salute (1740-1745, Wallace Collection, Londýn).

Canal Grande s přiléhajícími budovami a trojúhelníkovým mostem Rialto dominuje obrazům Benátky, Canal Grande s kostelem San Simeone Piccolo (1740, National Gallery, Londýn), Canal Grande při pohledu na jihovýchod směrem k mostu Rialto (1758-1763, Gemäldegalerie, Berlín), Regata na Canal Grande (1740, National Gallery, Londýn), Benátky, Canal Grande od paláce Dolfin-Manin po most Rialto (1740-1750, Wallace Collection, Londýn), Benátky, Canal Grande od paláce Flangini ke kostelu San Marcuola (1740, Wallace Collection, Londýn), Pohled od Canal Grande k paláci San Vio (1723-1724, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Kostel Santa Maria della Salute a Riva degli Schiavoni v Benátkách (1736-1738, Alte Pinakothek, Mnichov), Kostel Santa Maria della Salute v Benátkách od Canal Grande (před r. 1730, Gemäldegalerie, Berlín).

Pohled od otevřeného moře a na jiné kanály je na obrazech Benátky, povodí San Marco ze San Giorgio Maggiore (1735-1744, Wallace Collection, Londýn), Benátky, povodí San Marco z Canale della Giudecca (1735-1744, Wallace Collection, Londýn), Pohled na Canale di Santa Chiara (1740-1750, Wallace Collection, Londýn).

Detailnější záběry jsou na obrazech Riva degli Schiavoni v Benátkách (1724-1730, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Celnice v Benátkách (1724-1730, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Benátky, kostel San Vidal a Santa Maria della Caritá (1728, National Gallery, Londýn), Benátky, svátek svatého Rocha (1735, National Gallery, Londýn).

Večerní a noční atmosféru zachycují Campo di Rialto (1759-1760, Gemäldegalerie, Berlín), Capriccio s římskými ruinami a motivy z Padovy (1740, Kunsthalle, Hamburk), Capriccio s kolonádou v interiéru paláce (1765, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Přístav Porta Portello v Padově (1760, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Předvečer svátku svaté Marty (1758-1763, Gemäldegalerie, Berlín), Předvečer svátku svatého Petra (1759-1760, Gemäldegalerie, Berlín). (Významem slova capriccio je fiktivní krajinná scenérie.)

O Canalettovy obrazy byl velký zájem a anglický konzul umělce přesvědčil k návštěvě Londýna a ten pak zde v letech 1748-1754 delší dobu 3krát pobýval a vytvořil také řadu obrazů. Dva velmi pěkné – Londýn, řeka Temže v den svátku Páně (1748) a Řeka Temže při pohledu od Lambethu směrem k Westminsteru (1746-1747) – jsou k vidění v Lobkovickém (Lobkowiczkém) paláci v Praze.

Z Londýna a dalších míst v Anglii je i poslední skupina Canalettových obrazů Londýn, Old Horse Guards z parku sv. Jamese (1749, Tate Britain, Londýn), Londýn, interiér rotundy v Ranelaghu (1754, National Gallery, Londýn), Eton College (1754, National Gallery, Londýn) a Jižní průčelí hradu Warwick (1748, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid). 

Bernardo Bellotto byl Canalettovým synovcem a žákem a zpočátku také maloval benátské scenérie – Nástup na Canal Grande a kostel Santa Maria della Salute v Benátkách (1739-1742, Musée du Louvre, Paříž), Pohled z Piazzetty směrem ke kostelu Santa Maria della Salute (1740-1742, Kunsthaus, Curych), Most Rialto v Benátkách při pohledu od severu (1739-1742, Musée du Louvre, Paříž). Vypracoval si však vlastní styl a na rozdíl od Canalletta přešel k tmavším barvám.

Navíc ale i pohledy z Říma, Florencie a Verony – Pantheon v Římě (1742, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Náměstí Piazza della Signoria ve Florencii (1740, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Řeka Arno ve Florencii (1740, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Pohled na Veronu s mostem Ponte delle Navi (1745-1747, Gemäldegalerie, Berlín).

Na následujícím obrazu Ideální veduta s palácovým schodištěm (1762, Kunsthalle, Hamburk), jak název napovídá, není konkrétní místo, ale idealizovaná představa malíře.

V 27 letech se Bellotto přestěhoval do Drážďan, kde se stal dvorním malířem kurfiřta Augusta III. Polského a začal znázorňovat německá a rakouská města a tamější památky. První dva obrazy – Drážďany z pravého břehu Labe pod Augustovým mostem (1748) a Zřícenina bývalého kostela Svatého kříže v Drážďanech (1785) jsou ve sbírkách Gemäldegalerie, Alte Meister v Drážďanech. 

Z 5letého pobytu ve Vídni 1756-1761 a dalších míst Rakouska jsou Kaunitzův palác a zahrada ve Vídni (1759-1760, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) a z Kunsthistorisches Museum ve Vídni na jednom snímku dvojice Vídeň při pohledu od Belvederu (1759-1760) a Císařský zámek Schönbrunn ze zahrady (1759-1760), samostatně pak Císařský zámek Hof (1759-1760) a Císařský zámek Hof ze zahrady (1759-1761). (Hof se nachází v Marchfeldu blízko hranic se Slovenskem.)

Poté se na dalších 5 let vrátil do Drážďan a konec života strávil ve Varšavě jako dvorní malíř polského krále Stanislawa II. Augusta Poniatowského. Odtud ale žádnou ukázku nemám.  

Bellottovy obrazy z Varšavy se staly cenným pomocníkem při rekonstrukci města, těžce poničeného bombardováním v 2. světové válce. 

Francesco Guardi byl švagrem nejvýznamnějšího italského malíře 18. století Giovanni Battisty Tiepola a z dnešního pohledu historiků umění je považován za originálnějšího malíře než Canaletto a Bellotto. Guardi totiž svým stylem předznamenal obrazy romantismu a rokoka. 

Protože z Benátek téměř nevytáhl paty, všechny ukázky jsou odtud: Piazetta s Dóžecím palácem v Benátkách (1760-1765, Akademie der bildenden Künste, Vídeň), Piazetta a knihovna Vecchia v Benátkách (1760-1765, Akademie der bildenden Künste, Vídeň), Benátky, San Giorgio Maggiore s kanálem Giudeccou a kostelem Zitelle (1780, Wallace Collection, Londýn), Benátky, celnice a kostel Santa Maria della Salute (1770, Wallace Collection, Londýn), Pohled na Canal Grande se San Simeone Piccolo a Santa Lucia (1780, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Pohled na most Rialto a palác Camerlenghi (1760, Alte Pinakothek, Mnichov), Pohled na kanál Giudecca na severozápadě s řekou Zattere (po r. 1760, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Benátský dóže na slavnostním člunu bucentaur v San Nicolo di Lido v den Nanebevstoupení Páně ((1775-1780, Musée du Louvre, Paříž), Bucentaur odjíždějící do Porta di Lido na svátek Nanebevstoupení Páně (1770-1780, Musée du Louvre, Paříž), Canal Grande u San Geremia (1760, Alte Pinakothek, Mnichov), Benátský dóže v kostele Santa Maria della Salute 21. listopadu u příležitosti konce epidemie 1630 (1770-1780, Musée du Louvre, Paříž), Hodinová věž (1770-1775, Akademie der bildenden Künste, Vídeň) a Vznášející se balón (1784, Gemäldegalerie, Berlín).