Čičmany - perníkové chaloupky pod Strážovskými vrchy

Jeden z našich několikadenních turistických výletů zamířil do oblasti Súľovských skal s úchvatnými soutěskami a Strážovských vrchů, které zase nabízí z výšky kolem 1200 m krásné výhledy na zalesněné kopce, na jejichž úpatí jsou vidět louky s pasoucími se ovečkami a rázovité vesničky, kde jezdí trakaře a vládne tam klid, jako bychom se ocitli v čase o pár století zpět a daleko od civilizace.

Oblast spadá do Žilinského kraje a sousedí s Malou Fatrou. Strážovské vrchy mají jméno podle svého nejvyššího kopce Strážov s nadmořskou výškou 1213 m. Stoupání na něj je dost prudké, na krátké trase je třeba zdolat převýšení téměř 600 m. Pod Strážovem leží malebná vesnice Čičmany s nápaditou dřevěnou architekturou, vyzdobenou pestrými ornamenty. Ta má v kraji několikasetletou tradici a domky vypadají jako z pohádky o Perníkové chaloupce. Ornamenty jsou tak husté, že vedle estetické stránky současně chrání dřevo před povětrnostními vlivy a zkrášlen je i můstek přes potok. Stavby zaujaly slovenského architekta Dušana Jurkoviče (1868-1947), představitele secese, který se lidovou architekturou ve svém díle inspiroval.

Původní dřevěná výstavba se bohužel nedochovala, protože v první polovině minulého století padla za oběť požárům. To pak zákonitě vedlo k rozmachu výstavby zděných domů, ale naštěstí se zásluhou projektu Dušana Jurkoviče podařilo postavit řadu domů v původním stylu a jeho význam si nakonec uvědomili i památkáři a od r. 1977 jsou Čičmany památkovou rezervací lidové architektury. Na rozdíl od většiny jiných skanzenů (např. Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm) jsou však Čičmany živým skanzenem, bydlí v nich lidé a jsou volně přístupné. Výjimkou jsou pouze dva objekty, Radenův a Gregorův dům, kde expozice Povážského muzea v Žilině připomíná lidové kroje, pracovní nástroje, lidové zvyky a vybavení bytů roubených domů.

Pro srovnání Jurkovičovy stavby Libušín a Maměnka na Pustevnách v Beskydech (na snímku uprostřed a vpravo) a z dvou pohledů Jurkovičův dům u kolonády v Luhačovicích.

Horní třída se skutečně dívá na lidi "shora"

Nové výzkumy ukázaly, že životospráva přímo ovlivňuje výšku našeho těla - a úroveň života.

Zuzana

Dlouho se věřilo (a stále se věří), že horní třída se dívá na střední a nižší třídu shora. Horní třída se eventuálně může dívat na zbytek populace shora z pocitu ekonomické a společenské převahy, ale hlavně je doslovně vyšší, jak zjistili vědci. Třicet let výzkumu předních ekonomů, biologů, historiků a demografů potvrdilo vysoko se tyčící status "vznešených a mocných". Knihu s názvem "The Changing Body", v níž je vše popsáno a zaznamenáno, vydalo nakladatelství Cambridge University Press. Autoři došli k závěru, že je tu přímé spojení mezi výškou těla a ekonomickým statusem. V posledních 300 letech se to ukázalo mnohem víc než v předešlém tisíciletí a změny jsou příliš rapidní na to, aby byly čistě evoluční.

Tajemství je údajně druh výživy. Před 200 lety byly rozdíly mezi tělesnou výškou pracující a horní třídy skutečně podstatné, jak řekl Sir Roderick Floud, hlavní ekonomický historik a jeden z vedoucích týmu autorů výzkumu a knihy.

Na konci 18. století a na začátku 19. století srovnání mezi chlapci z londýnských chudých čtvrtí a chlapci ze Sandhurst Royal Military Academy - to jest dětí šlechty, duchovních, námořních a armádních důstojníků - ukázalo, že chlapci z chudších rodin byli menší než děti z horních vrstev - a to asi z 90 procent. Chlapci z horní třídy byli dobře živení a v té době relativně vysocí, přesto ale byli pořád o hodně menší, než titíž chlapci dnes, jak pravil Sir Roderick. Nicméně chlapci z dělnické třídy byli tak malí, že kdybyste je dnes vzali k lékaři, asi by vás úřady pronásledovaly pro zanedbávání dítěte. V r. 1780 průměrná výška čtrnáctiletých hochů z dělnické třídy byla 1,3 m, zatímco stejně staří hoši z horní třídy měřili v průměru 1,55 m.

Roli hrají také oblastní rozdíly. Skotové před dvěma stoletími byli o 2,3 cm vyšší než ti, kteří žili v jižní Anglii, zatímco Norové byli mezi nejmenšími národy v Evropě. Skotové (dospělí muži) dnes měří v průměru 1,73 m a jsou tedy v průměru menší než ti, kteří žijí v jižní Anglii a měří 1,75 m, zatímco Norové jsou druzí nejvyšší v Evropě a překonávají je pouze Holanďané. Professor Bernard Harris, jeden z autorů knihy, řekl: "Podstatné zlepšení ve stravování a zdravotnictví na jihovýchodě předběhlo zlepšení ve Skotsku a odráží zřetelně ekonomické i sociální změny za posledních 200 let. Sir Roderick řekl, že průměrná výška v zemích Evropy (nebo té které oblasti v zemi) jasné odráží, jak si ta země i oblast vedou. Jestliže je hodnotíte podle výšky, víte, jaký je jejich hrubý domácí produkt. Spojení mezi výškou a ekonomickou situací se ukázalo ve výzkumu jasně. Výzkumy prokazují, že vysocí lidé bývají i úspěšnější a ekonomický úspěch plodí vysoké lidi. Lze položit otázku: "Jsi dobře placen proto, že jsi vysoký, nebo jsi vysoký, protože jsi z bohaté rodiny?" Robert Fogel, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a spoluautor knihy, řekl: "Je tu evidence, že zaměstnavatelé a voliči dávají přednost vyšším lidem před menšími. Jeden z psychologických faktorů - pokud jde o voliče - může být i ten, že se rádi díváme na svoje vůdce "up" - budí v nás větší respekt.

Zároveň se rozhodně nezmenšuje trend dlouhověkosti, spíš naopak a to navzdory obavám, zda bude na světě dost zdrojů, aby se populace mohla uživit. Polovina mladistvých dnes předpokládá, že bude žít do sta let. Fogel předpověděl, že budoucí generace bude žít do 130 let. Jeho pra-pra-vnuci se prý budou ptát: "Je to skutečně pravda, že lidí narození v r. 1930 žili v průměru jenom do osmdesáti let?" Jedna z věcí, kterou vědci vyzkoumali, je i ta, že je tu velké zvýšení v očekávání dlouhého života (v průměru asi dva roky na dekádu).

A z toho plyne poučení: šplhejte pilně na sociálním žebříčku. :)

Berlín (1) - vzpomínky na minulost

Co návštěvníka Berlína zaujme na první pohled, je, že ve městě panuje čilý stavební ruch. Ať zavítáme kamkoliv, téměř všude vidíme staveniště a les jeřábů. Historické budovy a události se tak prolínají s novými. Názorně to symbolizuje skleněná kupole na Reichstagu a Památník holocaustu s jeřáby na horizontu. Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser Wilhelm Gedächtniskirche), z něhož po bombardování zůstala menší věžička a narušená hlavní věž, které Berlíňané říkali Vykotlaný zub a ještě v r. 2007 jsem ho měl možnost vidět, také neušel zraku stavbařů a dnes je obestavěn budovou a vykukuje z něj už jen kříž na menší věži.

V ekonomii je rozmach stavební činnosti považován za příznak prosperity a asi není pochyb o tom, že Německo je z hospodářského hlediska v EU dominantním členem.

Samozřejmě však ne všem se daří skvěle a ve východní části bývalého NDR (DDR - Deutsche Demokratische Republik) je dost lidí, kteří nostalgicky vzpomínají na doby, kdy každý měl práci, nikdo nežil v bídě a všichni se měli zhruba stejně. A stesk (nostalgie) po sociálních jistotách východního (ost-) bloku obohatil jazyk o nové slovo - ostalgie.

Připomínek je zde opravdu dost, teoretik socialismu a komunismu Karel Marx má v Berlíně Karl Marx Allee, Karl Marx Strasse, Karl Marx Platz a v parku přes ulici naproti Berlínského dómu (Berliner Dom) narazíme na sousoší Marxe a Engelse. Sedícího Marxe mají rády i děti, ty po něm šplhají, proto se mu tak lesknou boty, kolena a předloktí. Ale není to jen záležitost Berlína, či dokonce jen jeho východní části, před 10 lety v celonárodní anketě, hledající největší osobnosti Německa, se Marx umístil na 3. místě.

Ani zakládající členové Komunistické strany Německa Karel Liebknecht a Rosa Luxemburgová nejsou zapomenuti, připomíná je významná třída Karl Liebknecht Strasse a po R. Luxemburgové je pojmenována ulice i náměstí.

V Berlíně je také DDR Museum. Mladší generace se na socialistickou éru, kterou nezažila na vlastní kůži, často dívá s humorem. Proto mohl mít tak velký úspěch film Good bye, Lenin!

U Braniborské brány (Brandenburger Tor) jsou památníčky obětí, které byly zastřeleny při pokusu překonat berlínskou zeď, když se však půjdeme podívat na 1300 m dlouhé torzo 3,5 m vysoké zdi (z původních 165 km délky) na Mühlenstrasse mezi mostem Oberbaumbrücke a nádražím Ostbanhhof, lidé si se zájmem prohlíží malby, které zde v r. 1990 vytvořili umělci z celého světa, a přitom se dobře baví. A přestože řada maleb má nesporné umělecké kvality a myslím, že by se za ně nemuseli stydět ani surrealisté Dalí, Magritte a Ernst, největší úspěch má "francouzský polibek" komunistických tajemníků SSSR a NDR Leonida Brežněva a Ericha Honeckera, vyskytuje se na dvou různých místech zdi a stále se před ním tísní lidé a všichni se chtějí s tímto výjevem vyfotografovat.

Na zdi nechybí ani Michail Gorbačov, sice ještě sedí za volantem ze srpu a kladiva, ale stavba už se hroutí.

Ze zájmu o upomínky na minulou dobu těží muž v uniformě (nejspíš pohraničníka od berlínské zdi), který sem přistavil proslulý lidový automobil trabant a prodává dobové relikvie a CD. Neodolal jsem a koupil si sadu skládající se z pohlednice, víza pro obyvatele západní části Berlína a Marxem vylepšené bankovky.

Zeď jako symbol, který rozděluje lidi i život a smrt, byla ztvárněna v literatuře (Jean Paul Sartre a jeho novela Zeď) i hudbě (album The Wall skupiny Pink Floyd). A právě pád berlínské zdi završil velký koncert, který v Berlíně r. 1990 zorganizoval baskytarista Pink Floyd a duchovní otec alba The Wall Roger Waters, na jeho konci byla zbořena 170 m dlouhá a 25 m vysoká zeď, tvořící kulisu koncertu.
Z tohoto alba se mně nejvíce líbí skladba Comfortably Numb, na níž se vedle Waterse autorsky podílel také kytarista David Gilmour. Pěkně zní i na koncertu více než čtvrt století po nahrání alba, kdy se znovu sešla kompletní sestava skupiny. V následujícím sestřihu z koncertu skladba začíná v čase 16:25.

Modern Life

V tomto článku chci upozornit na amerického malíře Edwarda Hoppera a díla, která byla k vidění na jeho poslední výstavě 'Modern Life' ve Whitney Museum of American Art před dvěma lety.

Zuzana

O Hopperově životě a díle je možno se dovědět na mnohých internetových stránkách, (zejména ti zájemci, kteří čtou anglicky, jakých je v ČR jistě obrovské množství), tedy jen stručně. Hopper taky nedává rozletu fantazie a spekulacím prostor. Dostanete jenom to, co vidíte, přehledně, organizovaně a s neuvěřitelnou čistotou. To, řekla bych, má Hopperova práce společné s minimalismem. Hopper nenaznačuje, on to jasně říká: Cením čistotu stylu a jednoduchost, na které se např. minimalisti mohli hodně poučit. Možná taky jeho práce připomíná obrazy Maurice Utrilla. Na druhé straně Hopper neprovokoval a nepřicházel s něčím zvlášť novým, tudíž umělecký úspěch už za jeho života je celkem pochopitelný.

Edward Hopper zůstává čtyřicet let po své smrti jedním z nejznámějších amerických umělců dvacátého století. Hopperovy krajiny a strohé obrazy velkých měst i malých městeček a interiérů jsou zajímavé díky velmi zvláštní osamělosti zobrazovaných míst, emotivnímu užívání světla a výjevům, zobrazujícím vlhké ranní slunce, filtrující prázdné pláže, oslňující žárovky v hotelových pokojích a hru stínu na budovách a vylidněných ulicích. Narodil se v r. 1882 v Nyack, New York (u Hudson River). Od dětství jevil zájem o umění a přirozený talent pro kompozici a kresbu a v osmnácti letech začal studovat u známého realisty, malíře Roberta Henriho v New York City. Mezi lety 1906-1910 podnikl dvě cesty do Evropy, včetně několika návštěv Paříže, kde se seznámil taky s fauvismem a kubismem. Nicméně - na rozdíl od mnohých jiných amerických malířů - zmíněné umělecké styly nikdy nezkoušel, nenapodoboval ani nekopíroval a zůstal záměrně u svého původního stylu - kvintesenčního amerického umění.

V polovině dvacátých let minulého století Hopper maloval vylidněné přímořské scenérie a drsné městské prostředí - pro Ameriku tak typické. Pocit izolovanosti prostupuje celou Hopperovu uměleckou práci. Figury na obrazech, procházející denním životem v kancelářích, restauracích, kinech, hotelech i venkovských domech, jsou buď osamělé, nebo psychologicky distancované od dalších lidí na témže místě. Hopperovy akvarely, především obrazy krajin a moře, poskytují o něco optimističtější svět. Se svojí ženou Jo strávil hodně času a pobřeží New England a jeho obrazy majáků, lodí a námořních výjevů a lokální architektury, stěží kdy zahrnují lidské postavy. V těchto obrazech se Hopper soustředil téměř výhradně na sluneční světlo a dramatické stíny v přírodě i na budovách.

Hopper vždycky uměl uhodit na strunu amerického publika a jeho malby měly na výstavách obrovské úspěchy i za jeho života. Po smrti v r. 1967 (bylo mu 84 let) a po smrti jeho ženy v r.1968, Hopperovo celé umělecké dílo, to znamená olejové malby, akvarely, ilustrace a archivní materiály - byly odkázány Whitney Museum of American Art. Museum zorganizovalo několik posmrtných výstav, včetně hlavní retrospektivní výstavy v r. 1980 a výstavu 'Edward Hopper and the American Imagination' v r. 1995. Poslední se konala na přelomu let 2010 a 2011 a zúčastnilo se ji i několik dalších známých umělců, podrobnosti jsou v následujícím odkazu:

Edward Hopper and His Time

Gejzír v Herľanech

Pokud chceme vidět gejzíry, ideální je navštívit Yellowstoneský národní park v americkém státě Wyoming, kde se jich nachází kolem 500, v Evropě je jich pak nejvíce na Islandu.

Není však třeba cestovat tak daleko, jedním se může pochlubit i vesnice Herľany, necelých 30 km severovýchodně od Košic. Zatímco některé termální prameny na Islandu slouží k vytápění měst, herľanský gejzír je mnohem skromnější. Netryská ani nepřetržitě, ale jen asi 25 minut, nepravidelně jednou za 34 až 36 hodin. Tím je vzácnější a je opravdu napínavé čekat, kdy se ozve strašidelné bublání v podzemí a nakonec vystřelí proud vody.

Gejzír vznikl uměle r. 1870 navrtáním termálního pramene v lázních na léčení žaludečních, střevních a revmatických chorob. Lázně měla v oblibě maďarská šlechta a údajně svého času svým věhlasem snesly srovnání s Piešťanami a Trenčianskými Teplicemi. Během 2. světové války byly však zničeny a pak se je už nepodařilo obnovit. Zůstal však gejzír a několik budov, které jejich dnešní vlastník, Technická univerzita v Košicích, využívá ke konání odborných i kulturních akcí.

Zpočátku gejzír tryskal do výše 112 m více než týden a po 7 až 9 hodinách pauzy se proud vody znovu objevil. Tlak vody a vydatnost gejzíru se však neustále snižuje a dnes již dosahuje výše jen 10 až 15 m.

Před několika roky jsem tam byl 2 a půl dne a byl jsem zvědavý, zda se podaří gejzír spatřit. A zrovna u oběda byl z venku najednou slyšet šum a gejzír už chrlil proud vody. Všichni jsme vyběhli ven spatřit ten div. Bohužel však mezitím do kašny stačil vlézt jeden domorodec a do plastikových lahví horečně chytal a nabíral vodu z gejzíru, objevuje se tak skoro na všech záběrech. Proti očekávání voda ztratila i teplotu a má už jen 14 až 16 °C.

Okolí Herľan je hezké i na vycházky, krajina je mírně zvlněná a z pahorků je hezký kruhový výhled.

A na závěr ještě jeden hudební gejzír. Ne že by se mně ta skladba nějak zvlášť líbila, discopop neposlouchám, ale její název se k článku dobře hodí.