Oldřich Veselý (2) - Synkopy (4), E-band

Po odchodu z Blue Effectu Radima Hladíka se Oldřich Veselý vrátil do Brna do mateřské skupiny Synkopy 61, které jako autor hudby složil většinu jejích hitů.

Jak už jsem zmiňoval v dřívějších článcích, Synkopy 61 v prvních více než 10 letech existence měly ve svém repertoáru i řadu převzatých písní, zejména od Beach Boys, Hollies a Uriah Heep. V 70. letech Veselého však (stejně jako hudebníky z konkurenční brněnské skupiny Progress 2) silně ovlivnili Pink Floyd. Na vizi vytvořit monotématické dílo, které by doprovázela i efektní filmová projekce, v Blue Effectu pro pokukování Leška Semelky po popu nebyl prostor, Veselý si ji ale přinesl na staronové působiště. Velkou oporou mu byl textař Pavel Vrba. Prvním plodem jejich spolupráce byl projekt Sluneční hodiny z r. 1981. Na rozdíl od "rockových oper" Dialog s vesmírem a Třetí kniha džunglí skupiny Progress 2, které tvořil volný sled písniček, pro Sluneční hodiny jsou charakteristické rozsáhlé kompozice a dlouhé instrumentální předěly.

Skupina v této době přestala v názvu používat číslovku 61, označující rok jejího vzniku, a také doznala řadu personálních změn, např. do ní nastoupil kytarista Emil Kopřiva, který však po dvou letech vytvořil s Romanem Dragounem a Milošem Morávkem z Progressu 2 a Janem Seidlem novou skupinu Futurum.

Na YouTube je album Sluneční hodiny dostupné celé. Uvádí jej "dialog" syntezátorů Oldřicha Veselého a Pavla Pokorného, napodobující vichřici a hromově znějící hluboké tóny, které jsou podepřeny výraznými bicími Jiřího Rybáře. Přes složitost díla se z něj vyloupl hit - rocková balada Černý racek.

Úspěch Slunečních hodin dvojici Veselý-Vrba povzbudil k další spolupráci a r. 1983 vyšlo album Křídlení, které o 3 roky bylo vydáno v exportní anglické verzi vydavatelství ARTIA jako Flying Time.
Stejně jako Sluneční hodiny najdeme na YouTube i Křídlení v úplném záznamu. Není zde sice tak výrazná skladba jako Černý racek na předchozím albu, pro zvuk skupiny byl však velkým přínosem příchod skvělého kytaristy Miloše Makovského. Bohužel z jeho zhruba čtvrthodinových sólových koncertních vstupů se na album dostala jen kratičká, asi minutu trvající ukázka Kytarové extempore. O Miloši Makovském jsem už ale blíže psal v článku Kytarové instrumentálky, proto zůstanu u odkazu.
Další skladbou na albu, kterou výjimečně nesložil Oldřich Veselý, je lyrická píseň violoncellisty a hráče na akustickou kytaru Vratislava Lukáše Krát kolikrát. V záznamu alba začíná v čase 12:03.
Z melodických písní stojí za zmínku i Modřinná soustava (v záznamu od 22:20), která vyšla také na singlu.
Třetím albem Synkop, které otextoval Pavel Vrba, byla Zrcadla z r. 1986. Oldřich Veselý zde dal prostor se autorsky projevit i svým spoluhráčům, ke kvalitě to ale příliš nepřispělo. Nejvýraznějšími skladbami jsou Veselého Malá dívka s čelenkou s krásnou Makovského kytarou a Průměrný, zvláště první se mně velmi líbí. Celkově však album zůstalo ve stínu předchozích dvou.

Veselý pak ještě vydal sólové album Dlouhá noc, které rovněž otextoval Pavel Vrba, více o něm např. zde. Členové Synkop zde působí už jen jako hosté. Sice jej rovněž vlastním, ale žádná skladba mě příliš neoslovila a k nalezení na webu také nic není.
Éra Synkop se tím uzavřela. Oldřich Veselý se pak našel v skládání scénické hudby pro brněnská divadla, mimo jiné k divadelní hře Malý princ podle slavného díla Antoina de Saint-Exupéryho.

Veselému koncertní vystupování později asi začalo trochu chybět a od r. 2005 obklopen mladšími hudebníky působí ve skupině E-band. A právě písní Malý princ z uvedené divadelní hry představení brněnské rockové legendy (i seriál článků o skupině Synkopy 61) můžeme ukončit.

Medvědí soutěska a hora Hochlantsch ve Štýrsku

Medvědí soutěska (Bärenschützklamm) leží asi 40 km od Grazu, hlavního města spolkové země Štýrsko (více o něm v článcích Graz (1) - historická část a Graz (2) - moderní architektura na řece Mur), a patří mezi nejkrásnější přírodní divy Rakouska. Tato skalnatá rokle byla dříve dostupná jen horolezcům, ale před zhruba 100 lety se začalo s jejím zpřístupňováním pro rekreační turisty a dnes se v soutěsce nachází 49 dřevěných žebříků a 115 lávek a můstků, připevněných ke skalním stěnám. Od r. 1978 je na seznamu chráněných přírodních památek. Délka soutěsky je sice jen asi 1300 m, ale převýšení mezi jejími konci má přibližně 450 m.

Výchozím místem výletu byla malebná vesnice Mixnitz, autobus nás zavezl k jejímu vlakovému nádraží, kde nadmořská výška je 447 m. Vzpřímený medvěd u jednoho domu nás trochu postrašil, v soutěsce však žádní nežijí. Její pojmenování má dvojí vyklad - podle jednoho v ní byly nalezeny části koster medvědů, další vysvětlení to však popírá a název prý vznikl jen zkomolením slova v dřívějším označení.

Po opuštění vesnice stoupáme podél toku říčky Mixnitz a už zde se objevují první náznaky vodopádů, až se konečně dostaneme k vstupní bráně do soutěsky (752 m). Zde se platí vstupné, letos 3,50 EUR.

Při stoupání po žebřících a lávkách se tají dech, protože jsou většinou ukotveny ve skalách pouze jednostranně a při velké zátěži davy turistů se vkrádají myšlenky, zda ji unesou.

Jeden muž si vzal na výlet psa, ale tomu se přes velké domlouvání a přesvědčování na tenké dřevěné příčky lávek nechtělo a muži nezbylo, než si přibalit další zavazadlo. V jeskyni možná kdysi medvědi přece jen žili.

Nesčetné vodopády a tůně jsou nejpůsobivější za mírného deště nebo mlhy, kdy lom světla přes kapky vody vytváří duhové spektrum. Na to jsme štěstí neměli, ale i přes horký letní den a suché léto tam bylo krásně.

Po východu ze soutěsky se asi po čtvrt hodině dostaneme na horskou pastvinu se stylovou hospodou U Dobrého pastýře (Almgasthaus Zum guten Hirten, 1209 m).

Odtud se dá do cílového místa - (zimního lyžařského) střediska Teichalm (1170 m) - pokračovat dvěma způsoby: buď přímo, po loukách a pastvinách, anebo přes vrchol vápencové hory Hochlantsch (1720 m). Zvolili jsme náročnější variantu se stoupáním na Hochlantsch.

Cesta je kamenitá a místy pro její strmost je nutné si pomáhat i rukama. Po výstupu z lesa se můžeme kochat výhledy na masivy okolních vrchů anebo rozjímat nad propastí.

Když se poprvé objeví vrcholový kříž, zdá se, že už zbývá jen pár metrů, ale záhy zjistíme, že naši skálu a tu s křížem odděluje propast, naštěstí obchůzka není dlouhá.

Na kříži je připevněna plechová schránka se sešitem, kam jsme se jako pokořitelé vrcholu také připsali.
Jezero na obzoru se jmenuje Teichalmsee a právě k němu budeme sestupovat.

Kousek pod vrcholem jsme narazili na čtveřici krav, jak ty se tam dostaly, je mně záhadou. Minuli jsme také stádo koní a ještě v soutěsce kozorožce a viděli spoustu lučních květin.

V Teichalmu jsme náš výlet zakončili v hospodě u velké porce zmrzliny s výhledem na jezero.

Na břehu Teichalmsee stojí místní atrakce, 8 m vysoká dřevěná socha na způsob trojského koně, zde však jde o "trojskou krávu". Jezero láká k projížďce (dá se vypůjčit šlapadlo) a ke koupání, ale plavky jsme si na turistiku nebrali a už ani nebyl čas.

Přes nižší polohu vrcholu hory Hochlantsch bylo z Mixnitzu třeba překonat převýšení 1273 m. Zatím jen na Slavkovský štít, Kriváň a Jahňací štít ve Vysokých Tatrách jsem zažil větší (poslední dva přiblížím někdy jindy). Celá trasa měřila přibližně 11,5 km a zabrala nám i s přestávkami asi 6 hod.

Michail Bulgakov - o zahušťování (a něco navíc)

Politice se na blogu záměrně vyhýbám, téma uprchlíků jsem i z toho důvodu nevyhledával, jenže bloger Surpan mě zařadil mezi ty, které obeslal 10 otázkami, a uprchlíci zde figurují na prvním místě. Protože k odpovědi (a ze všech nejobsažnější) mě inspirovala povídka ruského spisovatele Michaila Bulgakova (1891-1940), zařadil jsem text do rubriky věnované literatuře.

(Aktualizace 3. srpna 2015: Surpan zveřejňuje názory 20 blogerů tak, že počínaje 3. srpnem 2015 každý den v samostatném článku uvede odpovědi na jednu otázku. První je věnován článek Velký rozhovor s blogery - otázka první.)

1. Co si myslíš o uprchlících, máme je přijímat, nebo ne a proč?
Přijetím několika tisíc uprchlíků se nic nevyřeší, naopak to povzbuzuje i další, aby utíkali do Evropy, a ta nemá na to, aby vstřebala "všechny" obyvatele Afriky nebo nestabilních arabských států. Jestliže dnes tisíce uprchlíků v zoufalých podmínkách přežívají v centru Athén, na ostrově Kos (tedy v Řecku, které má dost svých starostí s hrozícím státním bankrotem), a na chudém jihu Itálie to bude podobné, vnese to neklid do hostitelských zemí, povzbudí radikály typu Breivik a nic dobrého to nepřinese.
V sci-fi povídce Psí srdce Michaila Bulgakova (vyšla ve výboru Psí srdce a jiné povídky, vydaném v nakladatelství Český spisovatel r. 2014) významný profesor Preobraženskij provede transplantaci mozku, kdy laboratornímu psu voperuje mozek pochybného individua, několikrát souzeného, které někdo zavraždil. Pes se naučí mluvit, ovšemže vulgárně, a jak se polidšťuje, dostane i jméno Polygraf Polygrafovič Šarikov a postupně se emancipuje a je na profesora stále drzejší.
Bulgakov se ve vedlejším plánu vysmívá Stalinově pojetí socialismu a bezvýznamným figurkám, které stranou přidělené funkce dodaly moc rozhodovat o životech druhých. (Kdyby se neživil lékařskou praxí a novinařinou, jako spisovatel by asi zemřel hlady, jeho díla byla na indexu a šířila se jen v opisech.)
I Šarikov dostane funkci: "vedoucí podsekce čištění Moskvy od potulných zvířat (koček apod.)". A s tou mu ještě více narostla křídla. Profesor v sebeobraně nakonec potajmu provede další operaci a Šarikovovi vrátí jeho psí mozek. Když Šarikov přestane mluvit a začne štěkat, profesor to zdůvodní neúspěchem první operace, že ze zvířete člověka udělat nelze.
Ve vztahu k uprchlíkům je zajímavé jiné téma ze zmíněné povídky, a sice "program zahušťování bytů". Tamhle soudruh spí pod mostem (v podloubí, v podchodu), a to se přece nehodí, ty máš byt, tak ho zahustíme, soudruh zpod mostu se k tobě nastěhuje. A ty máš ještě větší byt, tak dostaneš tři takové soudruhy.
A takto bychom mohli vyřešit i otázku uprchlíků.

Ivan Mládek v jedné scénce téma zahušťování ještě rozvinul: "Pepo, Franta nemá ženu, všichni potřebují trochu lásky, proto mu budeš každý den na 10 minut svou manželku půjčovat."

2. Jaký máš názor na eutanazii?
Jsem pro její legalizaci. Nevyléčitelně nemocným, kteří již nechtějí svádět beznadějný boj s bolestí, umožní ukončit jejich trápení.

3. Je svatba stále in, nebo přežitek?Asi moc in není, bez ní je případný rozchod jistě jednodušší, ale zdá se mi, že svatbou člověk vyjadřuje, že toho druhého má opravdu rád a chtěl by s ním sdílet všechna životní úskalí, aniž by dával najevo, že vztahu zas tolik nevěří, a proto si předem ponechává otevřená zadní vrátka.

4. Babiš je pro tebe dobrák, nebo chce absolutní moc?
Bezelstným dobrákem nejspíš nebude, to by si nekupoval přední noviny, kterými může ovlivňovat veřejné mínění. Ale jsem za něj rád, protože snad se už něco na naší politické scéně pohne a ty trapné figury, které tam straší víc než 20 let (např. Marek Benda, proboha, kdo něco takového může volit?), konečně zmizí.
Naši politiku však pozoruji nezúčastněně, protože k volbám nechodím. Neumím si vybrat, Babišova hesla typu "Prostě to zařídíme" jsou příliš primitivní, s nimi absolutní moc nezíská, i kdyby sebevíc chtěl.

5. Co si myslíš o Blog.cz a jeho budoucnosti?
Přechodem pod TV Nova se zřejmě vše zaměřuje na sledovanost, návštěvnost a výnosy z reklamy. Proto je teď v popředí zájmu Krásná.cz a Autorský klub je umrtvený. Vyspělejší autoři zpravidla nezajišťují vysokou návštěvnost a jejich přemýšlivější čtenáři navíc ani nebudou naivními příjemci reklamy.
Šťastný z toho nejsem, přesto věřím, že doména zůstane zachována, je tu dost autorů, které čtu velmi rád, a stěhovat bych se nechtěl. Všechny texty mám však pro jistotu zálohovány.

6. Je generační konflikt na Blog.cz pouhým bulvárním článkem v okurkové sezoně, nebo je situace vyhrocená?
Myslím si, že šlo hlavně o to kontroverzním titulkem vyvolat diskuzi. A to se podařilo nadmíru dobře. Na Blog.cz (podle mě) vyhrocená situace mezi generacemi vůbec není a není ani mezi jednotlivými blogery. Vidět někde opačný názor nebo kritiku je skoro zázrak. Někdy se o to trochu snažím (kdysi i vůči tobě) :).
Blogy mě zajímají podle kvality a ne věku autorů. Stejně tak v umění nepřemýšlím nad tím, zda skladatel (spisovatel, malíř, sochař) své dílo vytvořil ve 20 letech nebo v pozdním věku, ale jestli mě něčím oslovuje. 7. Rusko nebo Amerika? Komu spíš věřit v ukrajinském konfliktu?
Není populární to říkat, ale Rusku. USA používají strategii dvojího metru. Na jedné straně se uzná Kosovo, které reprezentuje albánská teroristická a narkomafiánská organizace UCK, a Srby bylo třeba (nehoráznými slovy V. Havla řečeno) "humanitárně bombardovat", a na druhé straně snahy ruského obyvatelstva na Ukrajině o autonomii jsou nepřípustné a vyzbrojují se ukrajinská vojska.
Kdybych to ještě rozšířil, pozitivní vliv USA se projevil v pádu železné opony a jejich zásluhou i v prosazení demokracie ve východní Evropě, poté už je to ale jen sled naprostých omylů. Jejich "vývoz demokracie" do Iráku, Afganistánu, Libye, podpora převratů v Egyptě, Tunisku končí fiaskem, z Afganistánu všichni po(s)tupně odejdou a do všech těchto zemí se vnesl jen chaos. Je to jiná kultura a s diktátory Saddámem Husajnem, Kaddáfím, … jim asi bylo lépe.

"I wanna see the sun blotted out from the sky
I wanna see it painted, painted, painted, painted black"

8. Vláda lidu pomocí referend, dobrý nápad, nebo cesta do pekel?Jsem pro to, aby už konečně byl přijat zákon o obecném referendu, ale referenda se používala uvážlivě na důležité věci. Nemá cenu se ptát např. na to, zda jsme pro zachování letního času, případně referendem rozhodovat otázky, kterým laici ani nemohou rozumět (např. zda kácet či ponechat na Šumavě stromy napadené kůrovcem). Takže něco mezi nic a Švýcarskem, kde referendem řeší snad skoro všechno.

9. Co je lepší pro život? Bydlení ve městě, nebo na vesnici?Jednoznačně město. Jen to může nabídnout možnosti pracovního uplatnění a kulturního vyžití. Je sice možné do města dojíždět ze satelitu vzdáleného 30 km, ale to by mě nebavilo. Vzpomínám si na debatu s jedním dřívějším kolegou, který se snažil dokazovat, že městečko, kde žije, je kulturnější než Brno, protože je tam divadlo, které připadá na 20 tisíc obyvatel, kdežto v Brně je jedno divadlo na (podle něj) 40 tisíc lidí. Takhle "matematicky" vzato měl možná pravdu, jenže on neměl nic na výběr. A na vesnici není už vůbec nic.
Jako kompenzaci k ruchu velkoměsta mám turistiku.

10. Nakupuješ podle ceny, nebo složení potraviny?Nákupy spíš nechávám na drahou polovičku. Studovat složení potravin by znamenalo chodit do obchodu s lupou, je napsané velmi malým písmem. Co mě však zlobí, je, že stejné potraviny v Německu a v ČR se ve složení často liší a v neprospěch kvality těch u nás prodávaných.

Sequoia Park a Generál Sherman

Sequoia Park je druhým nejstarším národním parkem USA po Yellowstoneském NP. Nachází se na jižní straně horského pásma Sierra Nevada, v části, která spadá do státu Kalifornie. Založili ho r. 1890 a byl už nejvyšší čas, protože pro svou oblibu mezi dřevorubci by na soustředění gigantických stromů brzy zůstaly jen literární a obrazové vzpomínky.

Nápadná žulová skála Moro Rock leží v centrální části parku. Do ní je vytesáno 400 schodů, po nichž se lze dostat až na vrchol s pěkným kruhovým výhledem. (Ten jsme si však odpustili.)

Botanici rozlišují dva druhy velikánů v říši stromů: sekvojovec obrovský, kterému se lidově říká mamutí strom, a sekvoj vždyzelená. Sekvoje jsou "štíhlejší" než sekvojovce a dorůstají do větší výšky. V současné době je nejvyšším stromem na světě sekvoj Hyperion v Redwoods State Parku v Severní Kalifornii, která má 115,6 m. V minulosti byly však pokáceny stromy i přes 140 m vysoké.

Tak obrovské stromy potřebují pro svůj růst velké množství živin a vody. Aby se o ně nemusely dělit s další vegetací, pracovníci národního parku úmyslně zakládají požáry, které ji vypálí, sekvojím však neuškodí, protože mají kůru do hloubky až jednoho metru a jsou nasáklé vodou jak houby.

Nejproslulejším stromem národního parku je sekvojovec Generál Sherman. Jméno získal podle velitele W. T. Shermana, který v občanské válce Severu proti Jihu (1861-1865) bojoval na straně Severu a po porážce o autonomii usilujícího Jihu a prosazení centralistické koncepce se později stal vrchním velitelem armády USA. (Generála si v USA asi považují, protože po něm pojmenovali i tank, využívaný v 2. světové válce.)
Abychom generála (myšleno strom) dostali do záběru celého, je nutné hodně poodstoupit a pak už v něm jsou i stromy v popředí a tolik nevynikne (v levé části dalšího snímku stojí uprostřed trojice stromů a vpravo ještě jednou samostatně), proto následují ještě dva detaily na korunu a kořenový systém.

Z informační tabule je patrné, že Generál Sherman není nejvyšší ani v Sequoia Parku, je vysoký 83,8 m (zdejší nejvyšší strom 95 m), jeho obvod je 31 m, průměr u země 11 m, stáří asi 2200 roků (nejstarší má 3200 let), ale drží celosvětové prvenství v objemu dřeva, které činí 1487 metrů kubických, a také v hmotnosti 1256 tun. Jde tedy o největší organismus na světě.

V prasklinách sekvojí lze najít i obydlí nebo úkryt před bouří.

U nás je jen několik málo větších exemplářů sekvojovce, nejvyšší dva (asi 40m) jsou v zámeckém parku v Ratměřicích v okrese Benešov.

Sekvoje si lze však i koupit v zahradnictví jako půlmetrové sazenice a při dobré péči za 20 let prý vyrostou do výšky 20 m.

P.S. Článek je příspěvkem do akce VendyW, která přibližuje zajímavé stromy.

Letně s hádankou (1)

Konečně nastal čas sladkého nicnedělání (tedy jak pro koho) a tomu odpovídá i následující pelmel. Protože na závěr je vložena malá hádanka, aby případné okamžité vyluštění neznemožnilo dalším si zkusit svůj tip, jsou komentáře pro začátek moderované. Ty, které se hádanky netýkají, nebo nepřináší správnou odpověď, budou však zobrazeny hned, jakmile budu u počítače.

Už řadu dní nás sužují tropická vedra a pokud nejsme po krk ve vodě, nejlepší je schovat se do stínu s dobrou knihou nebo notebookem - jako tento muž v podkroví domu v Amsterdamu, anebo z chládku pozorovat šachisty (tamtéž).

Horka mají výhodu alespoň v tom, že prádlo rychle schne. K zavěšení dobře poslouží i okenice Diokleciánova paláce ve Splitu (je na seznamu UNESCO).

Brněnská přehrada se řadu let potýkala s nadměrným výskytem sinic a koupali se zde jen nejotrlejší jedinci. Díky originálnímu technickému řešení se sinice daří ničit a břehy jsou zase obleženy rekreanty. Komu by však scházely (a chtěl zahnat hlad), může navštívit bufet Sinice.

V článku Kreslíř vytváří obyčejnou tužkou obrazy, které klamou lidský zrak jsou ukázána díla, která přestože jsou nakreslena v rovině, působí dokonale trojrozměrným dojmem.
Před pár lety jsem v Přerově šel ulicí od Městského domu a s úžasem z dálky vidím, že do jednoho domu narazil vrtulník a polovina stroje se zabořila dovnitř. Zde ovšem iluze trojrozměrnosti je podpořena tím, že kousek ocasu s vrtulí není nakreslen, ale je připevněn na zeď, jako kdyby z ní vystupoval. (Dnes už se reklamní upoutávka pojišťovny na domě nenachází, byla přemalována fádní bílou barvou.)

Rozčilují vás reklamy, kterými Blog.cz tapetuje naše stránky? V areálu Technické univerzity v Košicích si s nevyžádanou reklamou poradili. Neuměle vylepeným "plakátem" oznamují, že vylepování plakátů je zakázáno.

Dobré počasí je také příležitostí pro pěkný turistický výlet, v lesích a na vrcholech není takové vedro. Naše značení tras je na vynikající úrovni, ovšem tento ukazatel v Bílých Karpatech byl trochu oříškem. Kde je ta pěšina? Ke kterému sloupu a na kterou pak stranu?

Přiznejme si (hlavně mladší), že s létem spojujeme představy na spoustu zážitků a dobrodružství všeho druhu (včetně sexuálních).
V Mikulově mají dobrou nabídku pro obě pohlaví. A roztouženým slečnám bez partnera po ruce třeba pomůže i samorost (?) v Španie Dolině u Banské Bystrice.

A teď k hádance: Co vyjadřuje následující piktogram?

P.S. 8.7.2015 19:15. Jestli muži nad ženami v něčem cítí převahu, je to v umění zaparkovat auto. Parkování a couvání žen je vděčným zdrojem zábavy i na YouTube.

Jak jste mnohé z vás (userkou počínaje) poznaly, piktogram vyhrazuje parkovací místo pro ženu. Viděli jsme ho u jednoho odpočivadla při nočním přejezdu Německem.

Protože dvě taková místa byla vedle jednoho pro vozíčkáře, je otázkou, zda by ženy tuto pozornost měly brát jako výraz galantnosti, anebo se urazit :).