Jeseníky (1) - z Červenohorského sedla na Praděd a údolím Bílé Opavy do Karlovy Studánky

Na nejvyšší vrch Jeseníků - Praděd (1492 m n. m.) - se nejsnadněji dostaneme tak, že od parkoviště u rozcestí Hvězda (790), 1 km od Karlovy Studánky, se vyvezeme autobusem k chatě Ovčárna (1300), odkud je na vrchol už jen 4 km. Zde se nabízí pěkné výhledy na panorama Jeseníků, značná část cesty však vede po silnici, po které je navíc nutné se i vracet. Zajímavější je proto se vydat z Karlovy Studánky (775) 5,5 km dlouhým údolím Bílé Opavy k chatě Barborka (1325), od níž je k vrcholu 2,5 km.

Abychom si ještě více užili přírody, jako výchozí místo jsme zvolili Červenohorské sedlo (1013), známé svým lyžařským areálem.

Ze sedla stoupáme po červené značce a během půlhodiny se otevřou výhledy na výrazné dominanty Jeseníků - plochý vrch Mravenečník (1343) s horní nádrží přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a také na vrchol Pradědu s televizní věží. Protože věž má 162 m a na Sněžce žádná vysoká stavba není, je špička věže místem s nejvyšší nadmořskou výškou v České republice.

Cesta pak přechází na území rašelinových mokřin, které překonáme po dřevěných chodnících, podobně jako při trase k Velkému mechovému jezírku od osady Rejvíz.

6,5 km od Červenohorského sedla se nachází chata Švýcárna (1305), kde je možné se občerstvit. Chata nabízí i relativně levné ubytování, je proto oblíbená turisty, cyklisty a v zimním období běžkaři.

Praděd se zdá velmi blízko, ale k rozcestí s frekventovanou silnicí k vrcholu je 2,5 km a po ní ještě další 2 km. Přelidněno je zde jak na Václavském náměstí, útěchou je vidina vrcholu a výhled na Petrovy kameny (1446), kde se podle krutého inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu měly scházet osoby posedlé čarodějnictvím.

TV věž na Pradědu má širší uplatnění, je zde i hotel a ve výšce přibližně 70 m se nachází restaurace, z níž je při dobrém počasí vidět Malá Fatra, Velká Fatra a někdy dokonce i Vysoké Tatry.

Z vrcholu scházíme až k Ovčárně, abychom si připomenuli známá místa.
Na polovině úseku míjíme chatu Kurzovní (nebo také Sporthotel Kurzovní), kde jsme před 15 roky týden získávali základy lyžování na 550 m dlouhé sjezdovce Velký Václavák v jejím sousedství, což nám později pomohlo naše sjezdovky nahradit alpskými.
I kolem Ovčárny je řada sjezdovek, jejich kvalita je však mnohem horší, potěší na nich snad jedině to, že vleky vedou až téměř k Petrovým kamenům, kam je jinak přístup v letním období zakázaný.

Od Ovčárny se částečně vracíme po cestě k vrcholu, ale nedojdeme ani k rozcestí, kam nás přivedla cesta od Švýcárny, a po 1,5 km odbočíme k chatě Barborka a sejdeme do malebného údolí Bílé Opavy, kde rostou kapradiny, zurčí vodní tok, místy v kaskádách tvořící vodopády, a vše je ponecháno v rukách přírody.

I stovky stromů polámaných větrnou smrští v r. 2004 lesníci nechávají ležet, aby si příroda poradila sama.

Z údolí nás cesta vyvede do lázeňského městečka Karlova Studánka, které se pyšní čistým vzduchem (je také v ČR ze všech lázní položeno nejvýše), prameny, širokou nabídkou léčebných kúr (zejména je známé léčbou nemocí dýchacího a pohybového ústrojí), balneoprovozy, bazény, wellness vybavením a také stylovou horskou architekturou.

Za symboly Karlovy Studánky jsou považovány Pitný pavilon a Slezský dům, postavené před více než 100 lety.

Krásných lázeňských budov a altánů je zde však daleko víc. V dolní řadě poslední koláže jako druhý je Meteorologický pavilonek a úplně vpravo busta Petra Bezruče.

Celková délka trasy byla 6,5+2,5+2+4+1,5+5,5=20 km (+ procházka Karlovou Studánkou), převýšení 479 m, sestup 717 m.

Marc Chagall - ve stavu beztíže

"Charlie přišel vždycky včas a Chagall, další z toho spolku, nakreslil pro mě jindy zas povětřím lítající holku … Salvador Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky …" zpívá Jiří Suchý ve své a Šlitrově písni Kamarádi a krásně tím vystihl rysy dvou malířů, kteří se výrazně zapsali do dějin umění 20. století.

Marc Chagall (1887-1985) se narodil v Bělorusku, poblíž Vitebsku, ale většinu svého téměř 100letého života strávil ve Francii. Do Paříže se poprvé dostal v r. 1911, po třech letech se vrátil do Petrohradu a tam našel manželku Bellu, která se stala častou inspirací jeho obrazů. Po revoluci v r. 1917 ještě nějakou dobu v Rusku vydržel, z toho 3 roky v Moskvě, ale pro sílící nesouhlas s novým režimem r. 1923 natrvalo odešel. Chagall byl židovského původu a po nástupu Hitlera a jeho řešení "židovské otázky" hledal záchranu v USA, kde žil v letech 1941-1948. Odtud se znovu vrátil do Francie, tentokrát už ne do Paříže, ale na Azurové pobřeží. V Nice má také muzeum (Musée National Marc Chagall), založeno bylo r. 1973 a jeho exponáty jsou Chagallovým darem francouzskému státu. Z něj je i první fotografie.

Obraz názorně zachycuje Chagallův poetický styl - ryba podává kytici artistce na hrazdě, na noze jí sedí kohout, Měsíc hraje na housle a přihlíží tomu zelený osel.

Z děl s milovanou chotí Bellou je velmi známý Dvojportrét se sklenkou vína (Double portrait au verre de vin) z r. 1917, který namaloval v Petrohradě, dnes je vystaven v Centre Pompidou v Paříži. (Už jsem ho lehce oříznutý zařadil do článku Father's Day v počátečním období blogu, teď pro změnu i s rámem. Obraz má velké rozměry 235 x 137 cm a díváme se na něj z podhledu.) Oslavuje jím svatbu s Bellou. Tím, že sedí na jejích ramenou a ona je mu oporou a ne naopak, jak by se v tradičním pojetí mužské role předpokládalo, feministky z něj asi nadšené nebudou.

K obrazům, které popírají zemskou gravitaci, patří také Narozeniny (1923, AOKI Holdings, Jokohama), Padající anděl (1923-1933-1947, Kunstmuseum, Basilej), Spící kytara (1942-1943, Kunsthaus, Curych) a Nokturno (Noční scéna, 1947, Puškinovo muzeum, Moskva). 

Na následujícím obraze se vznáší Papírový drak (1926, Albertina, Vídeň).

Chagall byl v Paříži současníkem mnoha směrů - expresionismu, fauvismu, kubismu, surrealismu - ale na jeho tvorbě to nezanechalo téměř žádnou stopu, naopak on byl inspirací surrealistům. Kubismu vytýkal chlad geometrických forem, surrealistům ovlivnění literaturou a literáty, nic mu neříkala ani díla už slavných impresionistů. Umění vidí jako stav duše. ("Art seems to me to be a state of soul more than anything else.")

Na adresu Picassa prohlásil: "Jaký to génius, ten Picasso, škoda, že nemaluje." ("What a genius, that Picasso. It is a pity he doesn't paint.")

Picasso Chagalla také zhodnotil: "Až zemře Henri Matisse, Chagall zůstane jediným malířem, který chápe, o jakou barvu ve skutečnosti jde. Nejsem unešený z jeho kohoutů a oslů a létajících houslistů, a všeho folklóru, ale jeho obrazy jsou opravdu malované, ne jen narychlo spíchnuté. Některé z posledních věcí, co udělal ve městě Vence, mě přesvědčují, že od doby Renoira zde ještě nikdy nebyl nikdo, kdo má cit pro světlo jako Chagall."
("When Henri Matisse dies, Chagall will be the only painter left who understands what colour really is. I'm not crazy about his roosters and asses and flying violinists, and all the folklore, but his canvases are really painted, not just thrown together. Some of the last things he's done in Vence convince me that there's never been anybody since Renoir who has the feeling for light that Chagall has.")

Do celého Chagallova díla se promítají vzpomínky na dětství ve Vitebsku, který často přimalovává do pozadí obrazů, na svět cirkusů, barevnost folklóru, bohatou zdobnost pravoslavných kostelů. Barva je mu vším, je vibrací jako hudba. ("Colour is all. When colour is right, form is right. Colour is everything, colour is vibration like music; everything is vibration.")

V obrazu Vitebsk, venkovská scéna (1924-1926, Albertina, Vídeň) rodné město není jen kulisou v pozadí, ale centrem dění. 

Svůj židovský původ a barvy skloubil v názvech obrazů Žid v černé a bílé, Žid v zelené a Žid v rudé, všechny jsou z r. 1914 a vystavené v Kunstmuseu v Basileji.

A k židovské tématice lze přiřadit i Autoportrét (1914) a Štipku tabáku (alternativně Rabín, 1923-1926), oba z Kunstmusea v Basileji.

Význam barev zdůrazňuje také v obrazech Moje nevěsta s černými rukavicemi (1907, Kunstmuseum, Basilej), Milenci v šedém (1956-19760, Kunsthaus, Curych) a Bílý kůň (1960, Puškinovo muzeum, Moskva).

Z jeho obrazů čiší hravost a poetika, fantaskní, pohádkový dojem umocňuje, že autor vdechl život i věcem. Chagall to s mírnou sebeironií glosuje: "Jsem dítě, které už není nejmladší." ("I am a child who is getting on.")

Místo citátů však nechme ještě promluvit obrazy. Následující dva jsou z galerie Thyssen-Bornemisza v Madridu. Jmenují se Dům v šedém (1917) a Kohout (1928).

Z Madridu je i Vesnická madona (1938-1942) a doplňuje ji Déšť (1911) ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.

Následující trojici obrazů, Věnováno mé snoubence (1911-1912, Kunstmuseum, Bern), Umělec a jeho snoubenka (1980, Puškinovo muzeum, Moskva), Obchodník s dobytkem (1912, Kunstmuseum, Basilej), dělí téměř 70 let a styl umělce se nezměnil. 

Poslední fotografie jsou opět ze Chagallova muzea v Nice.

Umělec tvořil také mozaiky a k malbě mu posloužila i výklopná deska klavíru.

Nezanedbatelnou částí Chagallovy tvorby jsou vitráže, např. v katedrálách v Remeši a v Metách a v budově OSN v New Yorku. Nástěnnými malbami vyzdobil Metropolitní operu v New Yorku a strop Opery v Paříži.

Phi Phi Islands - ráj na Zemi

Po výletu na Měsíc bychom se mohli zase vrátit na zem a nejlépe někam, kde je hezky. A to dokonale splňují thajské ostrovy Phi Phi v Andamanském moři.

Článek vypadá, že se míjí s ročním obdobím, meteorologové nás straší návratem zimy a přívaly sněhu, ale v Thajsku je to naopak, k návštěvě se příliš nedoporučuje deštivé období od dubna do října a i když poleví monzunový déšť, je zase nesnesitelné vedro a přitom vlhko jak v prádelně, ideální je proto volit měsíce na přelomu roku, sice je tam také chladněji, ale thajský chlad znamená denní teploty kolem 30 °C.

Z ostrovů Phi Phi jako první, a dosud jediný, byl osídlen největší z nich - Phi Phi Don. Ve 40. letech si ho vyhlédli rybáři a dnes zde žije mezi 2 až 3 tisíci obyvatel, které vedle rybolovu živí především plantáže kokosových palem, ubytovací služby a vše, co souvisí s turistickým ruchem.
Další ostrov - Phi Phi Leh (nebo také Phi Phi Lee) - se stal kulisou filmu Pláž (The Beach) z r. 2000, s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, o neznámém ostrově, nedotčeném turisty, s krásnou pláží a bujnou vegetací, kam se dá nastěhovat, kde nic k životu neschází, a mít se tam jak v ráji.

Vedle Phi Phi Don a Phi Phi Leh k souostroví patří ještě několik nepřístupných vápencových skal, trčících z moře.

Nedotčení turisty dnes zní jako vtip, protože na přímořské kolonádě v thajském letovisku Phuket se téměř na každém kroku nabízí výlety na Phi Phi Islands (a také James Bond Island, který je zase populární díky bondovské epizodě Muž se zlatou pistolí (The Man with the Golden Gun)) a vypravují se sem desítky lodí, plavba z Phuketu trvá asi 2 hodiny. Na Phi Phi Leh se snaží uchovat neporušenou přírodu alespoň tím, že se zde nesmí nic stavět a ani není povoleno na ostrově nocovat.

Jsou zde také krasové jeskyně, kde si vlaštovky staví hnízda. Ta se v Asii považují za pochoutku, rozvaří se ve vodě a podávají jako polévka.
Pro turisty je na loďkách přístupná jeskyně Vikingů (Viking Cave), i když ti zde nikdy nebyli a objevené malby korábů znázorňují lodě Číňanů. Prvotní označení se však vžilo.

Zátoku Ao Maya (Maya Bay) s bílou písčitou pláží, kterou právě film Pláž proslavil, ze tří stran rámují strmé, až 100 m vysoké skály.

Atrakcí Phi Phi Don je Opičí pláž (Monkey Beach). Podle Darwina jsou opice nižší formou vývoje člověka, ale zde ke svým vylepšeným verzím žádný respekt nemají, jakmile něco odložíme, okamžitě si to přivlastní. A v obratnosti nás vysoce převyšují.

Všechny budovy (restaurace, obchůdky, …) jsou citlivě zasazeny do vegetace.

Pro Rocky Bar stačí pár prken a střecha ze slámy.

Občerstvení je k mání až téměř ve vodě. Je libo meloun či ananas?

Ještě před návratem došlo i na šnorchlování. Přitom se zatáhlo a bezděčně jsem si vzpomněl na nešťastníka z filmu, napadeného a těžce zraněného lidožravým žralokem, a jeho odsunutí stranou, aby sténání trpícího muže komunitě nenarušovalo idylku ráje. Naštěstí zlověstná ploutev se neobjevila, ryby byly jen menší a ježci mezi kameny byli v průzračné vodě dobře vidět.

Hudební výlet na Měsíc (s anketou)

Měsíc je jediným vesmírným tělesem, které obíhá Zemi, a pro svou relativní blízkost, přibližně "jen" 384 tisíc km, také prvním, kde se mimo Zemi podařilo přistát a dokonce na něj i vystoupit (prvními byli Neil Armstrong a Edwin Aldrin v rámci programu Apollo v r. 1969). Vedle hřejícího a s úsměvem zobrazovaného Slunce působí tajemně, okouzluje úplňkem, ve vzácných případech postavení Slunce, Měsíce a Země při pozorování z určitého místa Země 400-krát větší Slunce zcela zastíní (dojde k zatmění Slunce), svou gravitační silou vyvolává mořský příliv a odliv, působí i na zvířata (psi na něj štěkají) a je inspirací umělcům.

V hudbě je Měsíci věnováno asi ještě víc skladeb než životodárnému Slunci i Marsu, přes jeho oblibu v sci-fi literatuře a filmu. Deset z nich z populární a rockové hudby jsem vybral a po delší době přidávám anketu, kde můžete hlasovat, která se vám nejvíce líbí. Budu vděčen také za případné další tipy a názory.

Abychom příliš nemíchali žánry, z ankety jsem vynechal 14. klavírní sonátu (op. 27, č. 2) Ludwiga van Beethovena (1770-1827), kterou skladatel složil ve svých 31 letech a věnoval své okouzlující 19-leté žačce, hraběnce Giuliettě Guicciardi. Pro svou krásnou melancholickou 1. větu se později stala populární pod názvem Měsíční sonáta (Mondscheinsonate/Moonlight Sonata).

Z následujících skladeb jsem už dříve pátou, sedmou a osmou poslal do Robčiny Hudební abecedy a Robka mě také svými letošními tematicky zaměřenými hudebními články inspirovala.

Louis Armstrong - Moon River
Píseň Moon River Henryho Manciniho nazpívala v r. 1961 herečka Audrey Hepburnová do filmu Snídaně u Tiffanyho (Breakfast at Tiffany's) podle románu Trumana Capota a o rok později za ni skladatel získal cenu Grammy. Na YouTube je v mnoha podobách, zpívá ji Louis Armstrong, Frank Sinatra, a podkresluje i video s hereckou divou 40. let Ritou Hayworthovou. Zpěv slavného černošského trumpetisty se mně ale zdá nejosobitější.

Doris Day - Fly Me to the Moon
Z repertoáru zpěvačky a herečky Doris Day je asi nejznámější píseň Sentimental Journey z období na konci 2. světové války a Que Sera, Sera, která zazněla v thrilleru Alfreda Hitchcocka Muž, který věděl příliš mnoho (The Man Who Knew Too Much) z r. 1956. Neméně hezká je ale i Fly Me to the Moon, kterou původně v 50. letech nazpívala Kaye Ballardová, a z mnoha dalších interpretací stojí za zmínku verze Franka Sinatry, nazpívaná v souvislosti s vesmírnou misí Apollo.

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
Album The Dark Side of the Moon z r. 1973 je v rockové hudbě přelomové, nejde o obvyklou sadu 10-12 písní, které spolu nemusí nijak souviset, ale má význam jako celek, a to jak v textu (kompletně je dílem baskytaristy Rogera Waterse), tak v hudbě (na ní se podíleli všichni členové skupiny), skladby ani nejsou odděleny a plynule přechází jedna v druhou. Této hudební formě se pak dostalo označení rocková opera a Floydi jí ovlivnili i naše hudebníky (zejména brněnské skupiny Progress Organization/Progres 2, Synkopy a Futurum). Součástí koncertních provedení alb Pink Floyd se navíc stala filmová projekce na velké plátno, která zvukový vjem a poselství textu ještě umocňovala.
Odvrácená strana Měsíce symbolizuje stinné stránky - stres, pachtění za penězi v konzumní společnosti a pomíjivost lidského života, což se promítá i do hudby doprovodnými zvuky (např. tlukotem srdce, cinkotem mincí a odbíjením hodin).

Progres 2 - Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce
Klávesista a zpěvák Roman Dragoun ve skupině Progres 2 nahradil zpívajícího kytaristu Pavla Váněho v době, kdy skupina ovlivněná rockovými operami Pink Floyd po úspěšném programu Dialog s vesmírem začala připravovat další monotématický projekt Třetí kniha džunglí. Dragoun v něm přispěl hudbou ke dvěma písním. Jedna z nich - Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce - se stala jeho nejpopulárnější skladbou a podle rozhlasového hlasování posluchačů současně i rockovou písní r. 1982 v tehdejším Československu.
Skladba má dlouhou instrumentální předehru, začne až v čase 1:45.

Abraxas - Měsíc
Abraxas je druh nočního motýla, žijícího v Evropě a Severní Americe, egyptský symbol pro dobro i zlo současně, album Carlose Santany s dvěma nesmrtelnými skladbami - instrumentálkou Samba Pa Ti a zpívanou Black Magic Woman - a také název pražské skupiny, vedené kytaristou, zpěvákem a skladatelem Slávkem Jandou, bratrem známějšího Petra z Olympicu.
Z repertoáru Abraxasu mám (čirou náhodou) nejraději skladbu Měsíc. Na ní jsem snad poprvé objevil kouzlo nástrojů z "druhé řady", zde konkrétně výraznou linku basové kytary, na kterou ve skupině hrával (a také ve videu hraje) Michal Ditrich.

Mike Oldfield, Maggie Reilly - Moonlight Shadow
Mike Oldfield na sebe upozorňoval už od teenagerských let a v 16 letech složil instrumentální dílo Tubular Bells, i když přesvědčit hudební nakladatelství k vydání alba se mu podařilo "až" v 19. Později na něj navázal v Tubular Bells II a Tubular Bells III, kde jsou už i zpívané skladby.
V 80. letech se stylově posunul do středního proudu a začal skládat pro různé interprety, mimo jiné i Bonnie Tyler. Sem také patří Moonlight Shadow se zpěvačkou Maggie Reilly, kde podobně jako u skladby Man in the Rain, kterou zpívaly Cara Dillon a Helen "Pepsi" DeMacque, ji Oldfield ozdobil pěkným kytarovým sólem.

Jason Mraz - Bella Luna
Jason Mraz (1977) je americký zpěvák a skladatel, ale z jednoho klipu, kde se představuje jako "džejsn mráz", je vidět, že si pamatuje svého českého dědečka, který během 1. světové války emigroval z Rakouska-Uherska do USA.
Na jeho skladbě Bella Luna obdivuji, jak autor nápaditou melodií dokázal spojit rozvitý a složitý text. Pěkné je také souznění akustických kytar Jasona Mraze a jeho spoluhráče.

Savage Garden - To the Moon and Back
Australská skupina Savage Garden se do povědomí zapsala především singlem To the Moon and Back z přelomu tisíciletí a vlastně se mně od ní nic dalšího tolik nelíbí.
Na YouTube je k nalezení řada živých nahrávek, ty jsou ale vždy zkráceny, velmi působivá je však poslední minuta úplné nahrávky, kde vyniknou party sólového kytaristy a klávesisty vyúsťující až v symfonický zvuk. Stejně jako u Jasona Mraze i zde překvapí košatý text.

Mňága a Žďorp - Měsíc
Skladba Měsíc, k níž složil hudbu i text zpěvák a kytarista Petr Fiala z alternativní rockové skupiny Mňága a Žďorp z Valašského Meziříčí, se poprvé objevila na jeho sólové desce Nečum a tleskej! v r. 1994 a pak ještě několikrát na albech skupiny s výběrem nejlepších písní, naposled před třemi lety na DVD Dáreček Live! Společně s Petrem Fialou ji zpívá Míša Klímková.

Chinaski - Měsíc
Zpěvák a kytarista skupiny Chinaski Michal Malátný se zahleděl do servírky Venduly ve vinárně U Sudu a jak na ní čekával do noční zavírací doby, kdy už na obloze plul Měsíc, napadla ho o něm tato píseň. K lásce Venduly mu sice nepomohla, větší štěstí měl Franta, spoluhráč z kapely, alespoň však obohatila repertoár.

Jerzy Kosiński - Byl jsem při tom aneb O vlivu médií

V pátek 5.2. Standa na Srdci blogu uveřejnil Rozhovor s Alexandrem1918, hrdým Valachem a komunistou, který vzbudil velkou pozornost. V první řadě komunistickým přesvědčením a názory 19-letého mladíka, jako vedlejší téma se rozebírala blogerka, která vystupuje pod mnoha identitami a mezi nimi i islámskou (když ji to baví, proč se tím vzrušovat?), a konečně jsme si se Standou vyměnili názory na poslední prezidentské kandidáty a to, zda média mají výraznější vliv na rozhodování voličů. Značně se v tom lišíme (viz komentáře [9], [11], [13], [30], [34] a [38] ze zmíněného rozhovoru), nicméně diskuze byla inspirativní, připomněla mně satirický film o vlivu médií.

Jerzy Kosiński (1933-1991) v r. 1971 napsal novelu Being There (v českém překladu Byl jsem při tom) a podle ní o 8 let později režisér Hal Ashby natočil stejnojmenný film s Peterem Sellersem v hlavní roli, autor předlohy se podílel na scénáři.

Film pojednává o negramotném a duševně zaostalém zahradníkovi Chanceovi, který od dětství žije v jednom domě s jeho majitelem a služebnou, aniž by dům někdy opustil, a jeho jedinou zábavou je sledování televize a přepínání programů. Vše se změní, když majitel zemře, služebná odejde a Chance, protože nemá žádný vlastnický vztah k domu, dostane příkaz dům opustit. Bezcílně se vydá na ulici, do neznámého světa, a jak se motá mezi auty, jedno ho zraní. Aby se vyhnuli nebezpečí možných komplikací (negativní reklamě, tahanicím o odškodné), Eva Randová, manželka finančního magnáta z Wall Street a současně poradce prezidenta, která jela v autě, nabídne Chancemu ošetření od lékaře jejího těžce nemocného manžela Benjamina.

Randovi Chanceovo představení "zahradník" pochopili jako příjmení Zahradník a doporučí mu, aby u nich zůstal, než se zotaví. Obyčejné věty zahradníka si vysvětlují jako výraz jeho geniality a schopnost vyjadřovat se v metaforách. Rand si Chanceho oblíbí a představí ho i prezidentovi, který za Randem přišel projednávat strategii při řešení ekonomických problémů. Prezident, jehož hlavní starostí je být zvolen do druhého funkčního období, se dost ošívá, když vidí, že u jejich rozhovoru bude přítomen neznámý muž, v rámci společenských konvencí se však přes to přenese.

Prezident: Pane Zahradníku, myslíte si, že můžeme povzbudit růst provizorními podněty?
Zahradník: Dokud kořeny nejsou přerušené, je to dobré, a stejně dobré to bude i v zahradě.
Prezident: V zahradě?

Zahradník: V zahradě má vše svůj čas, nejdřív přijde jaro a léto a pak máme podzim a zimu a potom zase přijde jaro a léto.

Prezident: Jaro a léto. A podzim a zima. (Prezidenta "hloubka" sdělení očividně zaskočila.)
Benjamin Rand (familiárně Ben): Myslím, že náš vnímavý přítel chce říct, že nás to střídání ročních období v přírodě těší, ale ekonomické cykly nás dovedou zlobit.

Prezident pak zahradníkovu "geniální myšlenku" o kořenech cituje v televizním projevu, a tím o něj vzbudí velký zájem. Redaktor z ekonomické sekce novin chce s panem Zahradníkem uskutečnit rozhovor, Chance Zahradník je vážným kandidátem do správní rady významné finanční instituce a dostane prostor i v televizním vysílání.
Redaktor: Domnívám se, že když vás prezident citoval, jste nakloněn souhlasit s jeho názory na ekonomiku.
Zahradník: S jakými názory? (Výbuch smíchu mezi přihlížejícími)
Redaktor: Prezident přirovnal ekonomiku naší země k zahradě a prohlásil, že po období poklesu následuje přirozený růst.
Zahradník: Ano, je to možné, protože všechno přece roste a pro nové stromy a nové květiny všech druhů je tam místo. (Bouřlivý potlesk)
Redaktor: Vy tedy tvrdíte, pane Zahradníku, že jde o další roční období v zahradě, dá-li se to tak říct?
Zahradník: Ano, ano, zahrada potřebuje velkou péči a velkou lásku a dáte-li své zahradě dost lásky, potom vzroste, ale nejdřív musí něco uschnout, některé stromy zemřou, …, střídání ročních dob je velmi důležité.
Redaktor: To je velice zajímavé, pane Zahradníku, ale když přijde neúroda, nepotřebuje země někoho, kdo je schopen dohlédnout i za kritické období? Osobnost schopnou vést nás v dobách dobrých i zlých?
Zahradník: Ano, chce to dobrého zahradníka.
Redaktor: Je mi jasné, že další otázka může být pro vás nepříjemná, pane Zahradníku, ale myslíte si, že máme, vašimi slovy, v úřadě velmi dobrého zahradníka v současnosti?
Zahradník: Ano, některým rostlinám se daří na slunci a jiným zase ve stínu.
Redaktor: Zdá se, že nás čeká spousta zahradničení.
Zahradník: Určitě ano … musíme se starat o každý kout … zahradník musí vědět, co má dělat.
Redaktor: Jakým zahradníkem byste byl vy, pane Zahradníku?
Zahradník: Jsem velice pečlivý zahradník.

Tímto vystoupením si Chance získal celou Ameriku.

Benova manželka na večírku představí Zahradníka svým známým, ruskému velvyslanci a jeho manželce.
Velvyslanec: Neměli bychom se stýkat častěji, pane Zahradníku, abychom si vyměnili své názory? Jistě vidíte, příteli, že si nejsme příliš vzdáleni.
Zahradník: Nejsme si příliš vzdáleni, naše křesla se skoro dotýkají.
Velvyslanec s manželkou: Bravo!
Velvyslanec nabude dojem, že Chance je znalcem Krylovových bajek, začne z Krylova rusky citovat, zahradník se tváří chápavě a společnost si hned pomyslí, že umí rusky.
O pár minut později už o něm jeden senátor prohlašuje: "Prý umí osm jazyků a navíc má doktorát z medicíny a taky z práv."

A další úspěchy se jen hrnou. Benova manželka se do něho zamilovala a leze mu do postele, Chance dostane nabídku na sepsání knihy o jeho politické filozofii se šestimístnou zálohou.
Ben zemře a prezident řeční na Benově pohřbu, jeho řeč má však jen vlažný ohlas. A pánové nesoucí rakev s Benem už dumají o novém kandidátovi na funkci prezidenta:
A co třeba Chance Zahradník?
Jo, ale co o něm víme? Naprosto nic. O jeho minulosti nemáme ani ponětí.
Jistě, ale to je výhoda, minulost člověku škodí. Začnou se v ní hrabat a můžou vytáhnout cokoliv.
Jestli chceme udržet prezidentský úřad, naše jediná šance je Chance Zahradník.

Vraťme se od filmu k realitě. Když se Michala Horáčka ptali, jaký měl v polistopadových jednáních dojem z Alexandra Dubčeka, o kterém se také mluvilo jako o možném prezidentovi, odpověděl: "Jako tady z té vydlabané dýně."
A přesto tento muž byl nejpopulárnější tváří Pražského jara, v televizním záběru skočil šipku do bazénu (vedle kožených aparátníků byl tím jak z jiné planety), nechával se vidět s hvězdami pop-music (např. Martou Kubišovou), vystupoval jako doktor Dubček (a tedy vzdělanec, přitom byl vyučený zámečník, který se stal RSDr., "doktorem z rozhodnutí strany" ve stranické škole) a s naučeným sloganem "socialismus s lidskou tváří" se bez kloudné věty stal hvězdou.

I to je však už historie. A v poslední době? Není to jiné. Neschopnost soustředit se na diskuzi (je to také těžké, když ničemu nerozumím), usínání, vše se dá prodat jako přednost: "Když se mluví blbosti, tak spím." A příště ho klidně zobrazíme jako bleskurychle myslícího a jednajícího Jamese Bonda.
A obecenstvo šílí a připne si odznak s čírem punkera.

Slogan, šaty (= obal), správné načasování (timing, ať je to cool) - v televizi, na internetu, v tisku, na plakátu - a pak i vydlabaná dýně se může stát truhlou plnou zlata.