Les Orres - lyžování v Provensalských Alpách

Po pěti zimních dovolených v italských Dolomitech, jedné v rakouské oblasti Lungau a jednodenním výletu na Stuhleck jsme letos zavítali do francouzské části Alp, úžasného pohoří, které podle geologů má na svědomí podsunutí africké desky pod Evropu a táhne se polovinou našeho kontinentu - od Francie přes Švýcarsko, Itálii, Německo, Rakousko až po Julské Alpy ve Slovinsku.

Francouzské Alpy jsou širokým pojmem, zahrnují masiv s nejvyšší horou Evropy Mont Blanc (pokud se nepočítá Elbrus na Kavkaze) na hranicích s Itálií, ale i jižní část v Provence, pod kterou si spíš představíme prosluněné přímořské oblasti, víno a levandulová pole, kam tak rád cestoval Miroslav Horníček a kde Vincent van Gogh v Arles a v léčebně v Saint-Rémy v posledních letech života maloval své vrcholné obrazy.

Les Orres (čte se "lezor"), cíl naší cesty, leží v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (Provence-Alpy-Azurové pobřeží), jehož název vystihuje rozmanitost oblasti. Přibližně 180 km severně od Les Orres leží zimní středisko Grenoble a v podobné vzdálenosti na jih je Nice na Azurovém pobřeží.

Areál má 3 střediska s ubytovacími kapacitami ve výškách 1550, 1650 a 1800 m n. m., největší je prostřední.

My jsme bydleli v nejvyšším.

Disponuje 88 km sjezdovek všech náročností, na rozdíl od běžného značení modré (jednodušší), červené (středně těžké) a černé (velmi náročné) nejjednodušší trati jsou zde značeny zeleně a ostatním barvám by údajně měla příslušet náročnost o stupeň vyšší než jinde, pro odvážlivce na černých a méně šikovné je v stálé pohotovosti záchranná služba s kvalifikovanými ortopedy, kterou jsme i několikrát denně viděli, jak vyráží do kopců.

Hned z lyžárny jsme sjížděli po červené na sedačku v 1635 m n. m., anebo si popošli na další, která putovala do 1928 m n. m. V rozpětí malého převýšení zhruba 300 metrů jsme jezdili všemi možnými směry po zelených, modrých a někdy i dvou červených sjezdovkách k střediskům v 1800 a 1650 m, ale byla to jen malá část areálu, jehož nejvyšší polohy dosahují 2700 m n. m. Jenže pohled na vrcholy vzbuzoval respekt, bylo evidentní, že tam je to pro jinou ligu lyžařů.

Skoro celý druhý den sněžilo, třetí den už ne, ale bylo zataženo. U lanovek do vysokých poloh žlutočerná šachovnice informovala o lavinovém nebezpečí 4. stupně (5. je nejvyšší), nicméně na frontu lyžařů to nemělo odrazující vliv, proto jsme si řekli, že je také vyzkoušíme.

Vrcholové části dominují špičatý L'Aupillon (2917, na úvodní mapce celého areálu je ze všech vrcholů nejvíc vpravo) a rozložitý Le Boussolenc (2872) vlevo, k nimž se dá lanovkami přiblížit. Pro začátek jsme vybrali levý, zdálo se to jednodušší, vyvezeme se do 2430 m (v následujícím výřezu mapky naznačeno nižším červeným křížkem) a tam je možné jet po modré a dostat se k další lanovce, kterou pak vyjedeme do 2700 m (na jiné mapě do 2660 m).

Nepříjemným překvapením bylo, že "jednoduchá" sjezdovka byla velmi úzká, z levé strany byl sráz bez zabezpečení sítí, jak to v takových případech bývá v Itálii, a z pravé strany břeh s kopcem sněhu, který hrozil sesuvem. V mírném šoku jsem si scenérii zapomněl vyfotografovat, viditelnost ale stejně nebyla velká. Umím sjet i černé sjezdovky s velkým sklonem, ale musí být širší, aby bylo možné na nich vytáčet kristiánky podle písmene "S" (čím větší je sklon, tím je "S" nižší a širší), tady však bylo možné jet pouze šusem. Tím však jízda nabírala na rychlosti a už jsem se viděl, jak stometrovým skokem doplachtím do propasti, a raději jsem zatočil do zasněženého břehu. Jedna lyže mně přitom vypnula a zmizela ve sněhu, lavina se naštěstí nesesunula. Zbývající část této hororové trati byla krátká a trasa pak přešla na zelené sjezdovky, ale bylo zřejmé, že sem už nikdy víc.

A tak jsme po zbytek dne a také čtvrtý a pátý den zase pokorně jezdili jen ve spodní části.

Přišel šestý a poslední lyžařský den, navíc krásně slunečný. Kolem 12. hodiny, kdy se davy lyžařů přesunují do restaurací a sjezdovky prořídnou, mně bylo jasné, že teď je nejlepší příležitost na zteč vrcholových partií.

Na lyžích jsme byli zatím nejvýše v Itálii na Sella Rondě ve 2500 m n. m., zde se nabízelo o 200 m víc. Zdálo se mně, že v pravé části, kde sice jsou jen červené sjezdovky s jednou černou, by to mohlo být jednodušší než vlevo s úzkou modrou, protože vypadaly širší.

Choť jsem k společnému výjezdu nepřesvědčil, když dojedu živý, měl jsem zavolat.

A šlo to velmi dobře. Hned příští cestu jsme jeli spolu.

A do této výšky vyjeli i s rolbou.

Ve 2530 se dalo přestoupit na vlek s vyjížďkou na 2720 m (na jiné mapě 2700).

Sjezdovka se po úvodním menším sklonu prudce lámala a v této části by klidně mohla být značená jako černá. Jel jsem tam sám a při tom viděl, jak jeden lyžař se dolů dostává nezvládnutelným kutálením.

A takové pohledy se nabízí na nejvyšším místě.

Sjezd byl zase bez problémů. Choť mezitím sjela z 2530 na 1900 sama, nechtělo se jí čekat, až se nahoře vynadívám, také byla spokojená, vyjeli jsme pak na 2530 ještě jednou a tam zašli do restaurace Le Zenith na kávu.

Užívali jsme si krásného dne a snad až po hodině sjeli na 1900 a nakonec si dali ještě několik jízd ve spodní části.

Byla to krásná tečka za vyvedeným týdnem.

Madrid (1) - Park El Retiro

Madrid je vnitrozemním městem a neprotéká jím ani velká řeka, výletní parníky zde proto neuvidíme, vynahrazuje si to však skvostnými galeriemi a paláci a k odpočinku nabízí výstavní parky s bohatou vegetací a vodními plochami.

Nejvýznamnější je El Retiro, celým názvem El Parque del Buen Retiro (v angličtině Park of the Pleasant Retreat), tedy Park dobrého (příjemného) odpočinku.
Jeho historie sahá do 2. poloviny 16. století, kdy tehdejší španělský král Filip II. si nechal upravit zahrady Jeronýmského kláštera (Jeronimos Monastery).
K značnému rozšíření pak přispěl vévoda Olivares tím, že v 20. letech 17. století králi Filipu IV. věnoval sousedící pozemky. Současná rozloha parku je 1,4 km čtverečních.

Podoba Filipa IV. s charakteristickým rtem je známá z portrétů Diega Velázqueze (ukázka je z Národní galerie v Londýně), podobiznou od slavného malíře se však mohl pochlubit i mocný vévoda Olivares, jeho jezdecký portrét na statném bělouši je k vidění v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Park až do konce 19. století sloužil jen královskému dvoru, k zábavě smetánky byl postaven taneční sál a konala se zde divadelní a operní představení.

Od r. 1868 je park veřejnosti přístupný mnoha bohatě zdobenými branami.

Vedle květinové výzdoby a vzácných stromů zaujme také množství fontán a soch.

Fontána se sochou padlého anděla (Fuente del Angel Caído/Fountain of the Fallen Angel) představuje Lucifera, který pro svou pýchu byl Bohem svržen z nebes. Údajně jde o jedinou sochu znázorňující ďábla. Použitelnou fotografii bohužel nemám, proto výjimečně zařadím koláž z převzatého detailu ze zápisků průvodkyně Zuzany Churanové a záběru z větší vzdálenosti.

Sochařská alej Paseo de la Argentina (nebo také Paseo de las Estatuas/Statue Walk) je z poloviny 18. století a obsahuje sochy králů, přemístěné sem z Královského paláce (Palacio Real/Royal Palace).

Následující hrdina na koni je generál Martinez Campos, velitel válečných tažení španělské armády v zemích usilujících o vymanění z koloniální nadvlády Španělska v 2. polovině 19. století. Generál měl také zásluhu na obnovení španělské monarchie a korunovaci krále Alfonsa XII. po krátkém období První španělské republiky.

Nepřehlédnutelnými stavbami v parku jsou dva paláce od architekta Ricarda Velázqueze Bosca, dnes využívané pro výstavy umění. Palacio de Velázquez (Velázquez Palace), dokončený r. 1884, je také po něm pojmenován.

Kříšťálový palác (Palacio de Cristal/Crystal Palace) z r. 1887 ze skla a oceli, postavený na břehu menšího jezera, původně představoval botanickou zahradu pro exotické rostliny.

Při naší návštěvě však jedinými exponáty byly zavěšené kusy zvětralých hornin (či kostí), zajímavých asi jen pro geology (paleontology).

Nejpůsobivějším místem parku je Velké jezero s památníkem krále Alfonsa XII., vládnoucího v letech 1874-1885. Pochází ze začátku 20. století a navrhl jej architekt José Grases Riera.

Památník tvoří 86 m dlouhý půlkruh z jónských sloupů a uprostřed mu dominuje jezdecká socha krále.

Je zde ale mnoho dalších soch, např. antických bohyní a lvů.

Oblíbenou kratochvílí je projížďka v lodičkách.

Možná se zdá, že text neodpovídá aktuálnímu ročnímu období, podvečerní snímky jsou však z 31. ledna a denní z 1. února 2016.

Loutka na Hrad? Zase to nevyšlo

K psaní článků na podporu politiků jsem se nikdy nesnížil, vlastně jsem nenapsal ani jeden článek, který by celý byl politice věnovaný, po více než 6 letech blogování ale pro jednou udělám výjimku. Je po volbách, takže o žádnou agitaci už nejde.

V minulých týdnech naše republika těmito volbami žila, "pražská kavárna", umělci, sportovci, výrazní kandidáti, kteří vypadli v 1. kole, drtivá většina médií (A. Mitrofanov a J. Pehe v Právu, novináři tuneláře Bakaly, zvláště M. Fendrych a E. Tabery, v Aktuálně, Respektu a v Hospodářských novinách, J. X. Doležal a B. Pečinka v Křetínského Reflexu, …) se neúnavně snažili tupit stávajícího prezidenta a podporovat všemožné Antizemany a v druhém kole dennodenně burcovali za volbu Jiřího Drahoše a všemu kralovala vrcholně neobjektivní Česká televize s V. Moravcem v čele.
Paní Drahošová svému manželovi radost asi neudělala, když s ozbrojující naivitou prohlásila, že manžel chce jít do debaty do České televize, protože "v České televizi nám fandí, ale nesmí to dávat najevo."

Agitační články ve prospěch Jiřího Drahoše psali i mnozí známí blogeři (např. Čerf, Lúmenn, Dubious cat a Weiler) a přesto všechno prohrál.
Jsem tomu rád, jak jsem napsal v komentáři k Čerfovu článku: "Drahoš se mně vůbec nelíbí, pro mě byl právě on nejvíc nepřijatelný kandidát, je to jen marketingový produkt, papouškující odpovědi naučené poradci či převzatými od dalších kandidátů, na něm je falešné absolutně všechno (od brýlí po vědeckou kariéru, kde se přiživoval na druhých). Nemá vlastní názor, je to jen cvičená opice."

Svůj komentář, který se může někomu zdát záměrně dehonestující, blíže vysvětlím. Leccos vyplývá z dalšího bezelstného výroku paní Drahošové: "Manžel začínal ve vědě a pak byl spíš v těch manažerských funkcích."
Na Blog.cz asi málokdo má přístup k placeným databázím vědeckých publikací, možná proto bude zajímavý náhled do databáze Scopus:

Můžeme si všimnout, že kromě první publikace J. Drahoše, kde je v autorském kolektivu uveden jako předposlední, a samostatné druhé publikace (ta má však jen jednu stranu a zřejmě se jedná o předmluvu ke sborníku konference), vždy v seznamu autorů figuruje na posledním místě. Kdo ví, jak to zde někdy chodí, je mu jasné, že to znamená jediné, a sice že je k publikacím připisován. Nadřízený se přiživuje na práci podřízených, leckterý školitel nechá na sebe dělat doktorandy, i inspektor Klečka dovedl sklidit, co kolega Trachta zasel a zoral.
A když v předmanažerském období za socialismu J. Drahoš mohl dělat vědeckou kariéru, pracovně jezdit na Západ, svědčí to zase o tom, že musel vyhovět všem procedurám kádrováků vládnoucí KSČ. Bylo to jen pro vyvolené a spolupracující "soudruhy".
Je zřejmé, že Drahoš je typický normalizační kariérista a v polistopadovém manažerském působení se vezl na vlně výsledků podřízených.

Pěkně to doplnil exprezident Václav Klaus poznámkou, jak ho pobouřil text jednoho novináře, že "svět (ne svět, ale ten novinář!) interpretuje naše volby jako souboj proruského politického veterána s prozápadním akademikem. Vyskočil jsem z postele, nemohl jsem taková slova přežít. … Miloš Zeman byl po roce 1968 vyhozen z akademické obce pro své protisovětské a protisocialistické postoje. Byl vyhozen z Vysoké školy ekonomické, já podobně z Akademie věd. Jak to, že se u nás v této předvolební kampani nerozehrálo to, že zatímco my oba jsme byli z akademického světa nemilosrdně likvidováni a vyhozeni, tak pan Drahoš dvacet normalizačních let tam seděl a sbíral jeden titul za druhým a jeden bodíček, aby se dostal na prezidium Akademie věd?"

Pobavilo mě, jak mediální manipulátoři po rozplynutí naděje na Drahošovo vítězství nedokázali prohru unést.

Komentátor Jiří X. Doležal z Reflexu, o kterém vždy dumám, zda je zrovna zfetovaný anebo celkově slabomyslný (další možnost mě nenapadá), si posteskl: "Dnešek je černý den pro demokracii v ČR" a dále "Moje kamarádka intelektuálka mi právě volala, jestli nevím podrobnosti o tom, za jakých podmínek uděluje azyl Botswana. Nevím, ale začnu to asi rychle zjišťovat, i pro sebe."

Jiříku, to je výborný nápad, odstěhujte se do Botswany, průměrné IQ tam sice nezvýšíte, ale možná se bude Reflex zase dát číst.

Bakalův politruk M. Fendrych z Aktuálně se snaživostí Jasánka usilovně velebil Drahoše, ale po definitivní prohře se přestal přetvařovat:
"Bohužel, přiznejme si to, byl příliš slabý. Volby se odehrály jako referendum o Zemanovi, nikoli jako souboj dvou rovnocenných soupeřů."
"Drahoš není řečník, nemá klid a přirozenou vnitřní jistotu, mluví příliš opatrně." … "nemluvil tak, že by posluchač cítil: tohle jde z něj. Měl to naučené, postrádal přirozenost a lehkost."

Vida, najednou byl slabý a měl to naučené a ještě v předvečer volby jste pro něj horoval.

"Zajímavý" je také názor A. Mitrofanova:
"Zemanovi příznivci volili z různých důvodů, ale po dlouhodobé komunikaci s různými typy tohoto elektorátu mohu říci, že měli jedno společné: nelíbí se jim jejich život. Mají silný dojem, že se na ně zapomnělo, protože se svět točí kolem úspěšnějších, bohatších a často tak odlišných lidí, jako kdyby byli pro Zemanovy voliče z jiné planety."
To nemá daleko k výrokům pátera (l)Halíka v internetovém rozhovoru ještě před volbami, že nezná nikoho, kdo by chtěl volit Zemana, a klade si otázku: "Kde jsou ti blbci?"

Pánové, kde žijete? Můžu vás ujistit, že mezi úspěšnými, vzdělanými lidmi je nemálo takových, kteří si nepřáli mít prezidentem loutku bez názoru a nic je nedráždí tolik jako vaše stupidní propaganda a nabubřelost.

Drahoš, Fischer a Hilšer chtějí v politice zůstat. Hilšer by s podporou pirátů mohl kandidovat do Senátu, personálně žalostné KDU-ČSL by prospěl Fischer jako europoslanec, ale kdo by mohl mít zájem o Drahoše? Člověka bez názoru, kterého je nejdříve třeba nadrtit několika frázemi a on je pak bez zajíkání ani neumí podat a když je otázka jen trochu jinak, je bezradný? Nevěřím ani zájmu zoufalců z Top09, ti se chytají stébla v podobě černocha z Teplic. A pochybuji, že by sponzoři chtěli Drahošovi přihrát dalších 50 milionů, např. na založení nové strany. Jako maximum vidím kandidaturu za senátní obvod Jablunkov.

Balady a sóloví kytaristé

Podle "definice" z Wikipedie se baladou myslí "lyrický útvar mnohdy s ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem." Typickým příkladem jsou básně z Erbenovy sbírky Kytice.
V hudbě se však za baladu podvědomě považuje snad každá pomalá píseň v mollové tónině a se smutným textem, stačí, když nás opustí milá (a ani se nemusíme věšet), a nakonec už ani tklivý text není podmínkou. Z fotografie obalu LP desky The Beatles Ballads a seznamu písní na druhé straně je vidět, jak volné vymezení balada může mít.

Zajímavé je ale také to, že mnohé baladické písně jsou proloženy skvostnými kytarovými sóly a ta, kterými v následujícím výběru Jimmy Page, David Gilmour, Randy Rhoads, Mark Knopfler a Steve Morse ozdobili skladby č. 5, 7, 9, 10 a 13, považuji v rockové hudbě za vrchol.
Ze slavných kytaristů zde chybí Jimi Hendrix a Eric Clapton, ne že by v repertoáru neměli žádnou baladu, ale nepatří mezi mé oblíbené. A také přeskočím Beatles, protože jejich skladby jsou většinou notoricky známé, navíc když si některou z uložených odkazů občas chci pustit, zpravidla se objeví zpráva, že "firma … video ve vaší zemi zablokovala z důvodu porušení autorských práv."

1. Rolling Stones - Lady Jane
Lady Jane u nás známe v podání Václava Neckáře. V originální skladbě však nezastupitelné místo má Brian Jones, multiinstrumentalista, který vedle kytary si osvojil i mnoho hudebních nástrojů národů z celého světa, např. indický sitár, japonské koto a mexickou marimbu. Zde hraje na apalačský cimbál (Appalachian dulcimer).
Bohužel propadnutí drogám ho přivedlo k tragickému konci, utopil se ve vlastním bazénu.
O tom, kdo měla být ona lady Jane, je řada dohadů. Vedle skutečných osob, které se líbily některému z hudebníků, podle autora skladby, zpěváka Micka Jaggera, mu byl inspirací skandální román Milenec lady Chatterleyové (Lady Chatterley's Lover) Davida Herberta Lawrence, který byl ve Velké Británii více než 30 let zakázán jako pornografické dílo. Lady Jane je v něm označení pro intimní místo ženy. A pak i slova "My sweet Lady Jane, when I see you again, your servant am I, and will humbly remain" nabývají trochu jiný význam.

2. Rolling Stones - Paint It Black
V Paint It Black je opět výraznou postavou Brian Jones, zde pro změnu hraje na sitár.
Píseň posloužila k mnoha dalším klipům a známé je její použití ve videu se záběry války ve Vietnamu. Temnou atmosféru válečné vřavy dokreslují závěrečná slova písně "I wanna see the sun blotted out from the sky. I wanna see it painted, painted, painted, painted black, yeah."

3. Black Sabbath - She's Gone
Kdybychom po setmění potkali v podchodu Ozzyho Osbourna s jeho dnešní vizáží, asi by se v nás krve nedořezal, ale tento drsný rocker umí také zazpívat lyrickou píseň.
She's Gone byla původně B stranou singlu, tedy jen jakýsi přívažek, aby tam něco bylo, ale u nás zaujala Marii Rottrovou, která ji pak s textem Jaromíra Nohavici nazpívala pod názvem Lásko, voníš deštěm. V jejím repertoáru (na rozdíl od originálu) se stala hitem. Nohavicův text je také mnohem bohatší než smutnění nad odchodem lásky ("My summer love has turned to rain, all the pain. The silent emptiness of one sided love, my life means nothing now you're gone, ooh my baby.").

4. Uriah Heep - July Morning
Skupina Uriah Heep byla na vrcholu v 70. letech, kombinovala hard rock s vícehlasým zpěvem. Jejími nejvýraznějšími tvářemi byli zpěvák David Byron a klávesista a zpěvák Ken Hensley, který složil většinu hitů. Byron však bohužel propadl alkoholu natolik, že jeho živá vystoupení měla velmi kolísavou úroveň a ostatní členové si raději našli nového zpěváka. Byron na svůj styl života doplatil a r. 1985 ve věku pouhých 38 let zemřel. Z alba Look at Yourself, které jsem si kdysi koupil na burze, mám vedle titulní písně velmi rád více než 10-minutovou skladbu July Morning.
Skupinu jsem před několika roky viděl na koncertu v Brně, ze zakládajících členů však v ní působí už jen kytarista Mick Box a Ken Hensley vystupuje sólově.

5. Led Zeppelin - Since I've Been Loving You
Kytarová sóla jsou kořením rockových písní a některé jsou slavné především kvůli nim, příkladem je závěrečné sólo Davida Gilmoura v Comfortably Numb nebo sóla Randyho Rhoadse v písni Mr. Crowley. Skladbu Since I've Been Loving You z alba Led Zeppelin III Jimmy Page kytarovými sóly proložil celou, ale to, které začíná v 3:39, patří v rockové hudbě do naprosté špičky. Za pozornost stojí také expresivní zpěv Roberta Planta.
V živém vystoupení je skladba mnohem delší, ale připadá mně, že zde je všeho až moc, studiová nahrávka se mně líbí víc.

6. Deep Purple - Soldier of Fortune
Píseň Soldier of Fortune vyšla na albu Stormbringer v r. 1974 a spadá do krátkého období 1973-76, kdy s Deep Purple zpíval David Coverdale, který ji také společně s kytaristou Ritchiem Blackmorem složil. I když nevyšla na singlu, všimla si ji řada dalších interpretů, kteří pak nahráli coververze. U nás ji s textem Zdeňka Svěráka pod názvem Šípková Růženka nazpíval Jiří Schelinger.
Původní text však s pohádkou nemá nic společného ("Now I feel I'm growing older and the songs that I have sung, echo in the distance like the sound of a windmill goin' 'round. I guess I'll always be a soldier of fortune.").

7. Pink Floyd - Comfortably Numb
Album The Wall skupiny Pink Floyd je charakteristické dominantním autorským podílem baskytaristy Rogera Waterse, z ostatních členů skupiny jen kytarista David Gilmour přispěl spoluautorstvím u dvou písní. Waters se pak o svých spoluhráčích vyjadřoval velmi neuctivě jako o neschopných a prohlubující se rozpory nakonec vyústily v jeho odchod.
Z alba je však paradoxně nejúspěšnější skladbou Comfortably Numb, u níž Waters napsal text na Gilmourovu melodii. Její ozdobou je skvostné závěrečné kytarové sólo (začíná v 5:05), které vedle sóla Jimmyho Page v Since I've Been Loving You mám v rockové hudbě nejradši.
Na koncertních vystoupeních David Gilmour skladbu volí do finále a sólo ještě notně prodlužuje, velkým zážitkem je záznam z charitativního koncertu Live Aid v r. 2005, kde se Pink Floyd mnoho let po rozpadu znovu sešli v kompletní sestavě. Už se to bohužel opakovat nebude, protože klávesista Richard Wright o 3 roky později zemřel. Gilmourovo slavné sólo zde začíná v 4:33.

8. Pink Floyd - Hey You
Píseň Hey You z alba The Wall je ve stínu Comfortably Numb a Another Brick in the Wall, k čemuž hodně přispělo i to, že nebyla zařazena do stejnojmenného filmu. Dodatečně jsem si ji ale velmi oblíbil a ze všech, které na tomto albu jsou, ji dnes poslouchám nejčastěji.
Působivá hudba a zpěv Rogera Waterse vrcholí poselstvím, které volně řečeno znamená ve vztazích nemít žádné zdi, protože společně vytrváme a rozděleni padneme.
"Don't tell me there's no hope at all, together we stand, divided we fall."

9. Ozzy Osbourne - Mr. Crowley
Začátkem 80. let už Ozzy Osbourne s mateřskou skupinou Black Sabbath nevystupoval, protože ho z ní vyhodili, zpěvák se tím ale nijak netrápil, dal se na sólovou dráhu a obklopil se snad ještě lepšími hudebníky. Skladba Mr. Crowley je věnována svérázné postavě Aleisteru Crowleymu, který se do historie zapsal jako okultista, spisovatel, filozof, jogín, špion, šachista, astrolog, malíř, hedonista, drogový experimentátor, pansexuál, sociální kritik a horolezec.
V doprovodné skupině dominoval kytarista Randy Rhoads, který však r. 1982 ve 26 letech tragicky zahynul při havárii sportovního letadla. Ve videu je poprvé vidět až po téměř 2 minutách, ale pak už skoro pořád, protože sóla, která zde hraje, patří do zlatého fondu kytarového umění.
Rhoadse pak nahradil neméně kvalitní kytarista Zakk Wylde a takto hraje v Mr. Crowleym on.

10. Dire Straits - Tunnel of Love
Mark Knopfler ze skupiny Dire Straits se od legendárních kytaristů, jako jsou Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jimmy Page nebo David Gilmour, odlišuje tím, že hrává bez trsátka a jeho ornamentální styl se spoustou kudrlinek je v rocku velmi nezvyklý.
Vždy si při tom vzpomenu na výrok císaře k Mozartově hudbě: "Příliš mnoho not."
Živá nahrávka skladby Tunnel of Love z Wembley Areny v Londýně v r. 1985 má více než 16 minut, začíná dlouhou předehrou a vrcholí šestiminutovým kytarovým sólem.

11. Lionel Richie - Hello
Kdysi jsem s jednou slečnou byl v Divadle bratří Mrštíků na hře Rok na vsi, jejíž autory má divadlo v názvu. Představení nás vůbec nebavilo, já myslel víc na slečnu a ji evidentně vyhrocené citové paraboly a hyperboly z venkovského života také moc nebraly. O přestávce jsme se rychle domluvili, že už stačilo a půjdeme jinam. A skončili jsme nedaleko odtud ve vinárně Muzejka (ani nevím, jestli ještě existuje). Tam hrála barová skupina a s postupujícím večerem k náladě dávkovala jednu diskotékovou perlu za druhou a nejpůsobivější byl "ploužák" Hello Lionela Richieho.

12. Scorpions - Send Me an Angel
Od německých Scorpions je asi nejpopulárnější Still Loving You a White Dove, coververze skladby Gyöngyhajú lány maďarské skupiny Omega, u nás známé v podání Aleše Brichty jako Dívka s perlami ve vlasech.
Nejradši mám ale Send Me an Angel. Kromě pro Scorpions charakteristického vybrnkávání kytary a pěkné melodie se mně také velmi líbí klip od přírodního divu Monument Valley v americkém státě Utah. Zpěv Klause Meineho (pohyb úst) a hra všech členů skupiny tak souzní se zvukovou nahrávkou, až bych věřil tomu, že byla přímo zde nahrána.

13. Deep Purple - Sometimes I Feel Like Screaming
Existuje mnoho skladeb věnovaných sexu, často však sklouzávají k explicitnímu popisu sexuálních aktů, milostnému vzdychání nebo vulgaritám, nejhezčí jsou ty, které se vyjadřují poeticky v náznacích, slovy nesdělitelných krásných chvil s milovanou osobou.
Takovou skladbou je i Sometimes I Feel Like Screaming z alba Purpendicular od Deep Purple.
"Yet again I'm missing you, king size bed in a hotel someplace, I hear your name, I see your face."
Album bylo vydáno v r. 1996 a poprvé se na něm představil kytarista Steve Morse, který plnohodnotně nahradil Ritchieho Blackmora.
Deep Purple letos 2. července vystoupí v Brně, pro mě je to hudební událost roku. Z hudebníků ve videu už bohužel neuvidím jednoho z nejlepších klávesistů rockové historie Jona Lorda, který v r. 2012 podlehl těžké nemoci. Ale další členové klasické sestavy - zpěvák Ian Gillan, baskytarista Roger Glover, bubeník Ian Paice - chybět nebudou. A se Stevem Morsem je doplňuje ještě klávesista Don Airey, který do skupiny také výborně zapadl.

14. R.E.M. - Everybody Hurts
Na R.E.M. vždy obdivuji, že jejich živá vystoupení jsou ještě lepší než studiové nahrávky, většinou to bývá naopak. Skupina bohužel v r. 2011 po 31 letech hraní (snad z důvodu vyhoření) ukončila činnost a naděje vidět pohybové kreace zpěváka Michaela Stipa a jak na mandolínu v Losing My Religion hraje Peter Buck se rozplynula.
Večerní atmosféra na hudebním festivalu Glastonbury je působivá a i když každý občas smutní, Michael Stipe nás povzbuzuje tomu nepodléhat ("When you think you've had too much of this life, well hang on. Don't throw your hand, if you feel like you're alone, no, no, no, you are not alone.").

15. The Rasmus - No Fear
Finská skupina The Rasmus (zpočátku jen Rasmus) je předním reprezentantem skandinávského rocku, který pronikl do hudební sféry, ovládané téměř výhradně americkými a britskými soubory.
Skladba No Fear z alba Hide from the Sun z r. 2005 je současně i baladou v původním smyslu tragického příběhu.
"Girl, you lived your life like a sleeping swan, your time has come to go deeper.
Girl, your final journey's just begun, your destiny chose the reaper."
A působivý je i klip.
"Destination darkness."

Souostroví Suomenlinna a ponorka Vesikko

O ponorce jsem asi poprvé četl v románu Dvacet tisíc mil pod mořem od Julese Verna a kapitán Nemo a jeho Nautilus ve mně probudil dětskou fantazii a od autora jsem pak zhltl mnoho dalších knih.

U nás řadu verneovek i dalších fantastických příběhů (např. s dinosaury) ve velmi skromných podmínkách dokázal převést na filmové plátno režisér Karel Zeman. K navození atmosféry podmořského světa mu stačilo akvárium a ponorky představovaly modely velikosti hraček. Ve Vynálezu zkázy se objeví i efektní scéna z Verna, kdy rychlá ponorka svou špičatou přídí jako středověký rytíř probodne velkou námořní loď. V traileru k filmu se objeví v čase 0:31.

Tajemná válečná a špionážní podmořská plavidla, z nichž vykukoval nanejvýš periskop, vyzbrojená torpédy byla postrachem moří v obou světových válkách, ale umí být nebezpečná i vlastním námořníkům, jak ukázala katastrofa ruské jaderné ponorky Kursk v r. 2000 a nedávno i argentinské ponorky San Juan.

Vedle těchto strašných strojů úsměvně působí Yellow Submarine z animovaného filmu Beatles. Stejnojmennou píseň jako jednu z mála nazpíval bubeník Ringo Starr.

A Nautilus Václava Neckáře, který složil kytarista Otakar Petřina na text Zdeňka Rytíře, byl asi nejhezčí písní v jeho repertoáru, při poslechu se znovu oživí vzpomínky na okouzlení Verneovými romány.

Při plavbě trajektem z Tallinnu do Helsinek kolem souostroví Suomenlinna jedna ponorka (ne žlutá, ale červená) je společně s vojenskou pevností prvním, čeho si všimneme. Ta byla jako unikátní památka vojenské architektury v r. 1991 zapsána na seznam UNESCO.

Souostroví tvoří osm ostrovů propojených můstky a dostat se na něj lze lodí z Helsinek asi za 15 minut.

Pevnost byla zbudována v polovině 18. století jako "nedobytná", jenže souostroví s celým Finskem nejdříve patřilo Švédům, tehdy se ještě jmenovalo Sveaborg (Švédský hrad) a r. 1808 na 110 let připadlo carskému Rusku. Během ruské nadvlády Angličané a Francouzi ve snaze zabránit Rusku ovládnout strategická místa na černomořském pobřeží se v Krymské válce spojili s Tureckem, válečné operace se pak přenesly až k Baltu a opevnění bylo silně poškozeno. Až po vyhlášení finské nezávislosti ostrovy získaly dnešní název Suomenlinna (Finský hrad).

Souostroví je výletním cílem obyvatel Helsinek, nachází se zde několik muzeí (především vojenských, ale i Muzeum hraček) a evangelický kostel (původně byl pravoslavný) z r. 1854, který slouží také jako maják.

Největší atrakcí je však ponorka Vesikko. V 30. letech byla zkonstruovaná nizozemskou společností, na délku má necelých 41 m a je vysoká asi 8 m.

Během 2. světové války, kdy Finové byli spojenci Německa, se jí podařilo potopit jednu sovětskou obchodní loď.
Po válce byla nejdříve v doku v Helsinkách a nakonec po více než 10 let trvající restauraci převezena na Suomenlinnu, kde se stala součástí Vojenského muzea.

Je možné si ji prohlédnout i zevnitř. Zde se nachází prostor pro torpéda.

Takovou změť elektromechanických přístrojů by si asi ani Jules Verne nedokázal představit.

Jen to "ubytování" má k hotelu vyšší kategorie dost daleko.