Dušan Jurkovič - folklorní secese, vila v Brně, rozhledna v Rožnově (a některé další stavby)

Dušan Jurkovič (1868-1947) se narodil na Slovensku ve vesnici Stará Lúka, za vzděláním se však vydal za hranice, studoval gymnázium v maďarské Šoproni a poté průmyslovku ve Vídni, kde později měl možnost se seznámit se secesí, ve vídeňské architektuře ztělesněnou Otto Wagnerem a jeho následovníky, a ze školy si navíc odnesl poučení profesora dějin umění Aloise Riegla, který upozorňoval na kvality lidového umění. Oba vlivy pak propojil v osobitý styl, kterým se proslavil. 

Po návratu z Vídně a krátkém pobytu na Slovensku přesídlil na Moravu a od r. 1899 žil v Brně, kam ho představitelé kulturního života v obdivu nad realizacemi turistické jídelny Libušín a útulny Maměnka (1897-1899) na Pustevnách pozvali k úpravě interiéru dívčí školy Vesna. V Brně se mu zalíbilo, r. 1905 si zde pro svou rodinu postavil vilu a na Slovensko se vrátil až po 20 letech, kdy nedlouho po vzniku Československa dostal nabídku působit ve funkci vládního komisaře Úřadu pro ochranu památek v Bratislavě. Vila je dnes v majetku Moravské galerie a od r. 2011 je zpřístupněna veřejnosti.    

My jsme ji navštívili letos v únoru, proto jsou stromy bez listí. 

Dřevěný nábytek navržený Janem Kotěrou, trámy, malovaný porcelán a barvy materiálů v interiéru ladí podle vkusu architekta.

Socha dudáka je dílem Josefa Pekárka a krb svou dekorativností prostor dotváří.

Stejně tak lustry, gobelíny podle návrhu Rudolfa Schlattauera a obrazy, včetně kopie obrazu Joži Uprky. 

Zdobné jsou také nosné trámy a zábradlí v horním podlaží. 

A takto to vypadá při pohledu shora.

„Věž“ na rohu vily, patrná na prvním a v koláži třetího snímku vlevo, je přístupná z místnosti, kde byla výstavka svítidel.

Jurkovič se podílel i na rekonstrukci interiéru zámku v Novém Městě nad Metují a nábytek z něj a výše zmíněné dívčí školy Vesna je ve vile také k vidění.

V Novém Městě nad Metují mají od Jurkoviče navíc krytý dřevěný most, bohužel jsme o něm nevěděli dříve, při pobytu v Broumově to k němu bylo jen 40 km. Popis s pěknými fotografiemi je např. zde. 

Co nám ale neuniklo při pobytu v Beskydech, je Jurkovičova rozhledna. Jurkovič rozhlednu navrhl ještě před stavbami na Pustevnách v r. 1896 pro kopec v katastru obce Brňov, výletní místo u Valašského Meziřící. Realizace se však nedožil, postavena byla až v r. 2012 a na jiném místě – na Karlově kopci v Rožnově pod Radhoštěm. 

Rozhledna je vysoká 31 m a spotřebováno na ni bylo 200 m krychlových kulatiny.

Vyhlídkám ale nepřálo špatné počasí. 

Z dalších staveb, které slibuje název, jen telegraficky připomenu ty, které už byly blíže představeny v samostatných článcích. Začít můžeme Pustevnami. Zde se nacházejí tři Jurkovičovy stavby – Libušín, Maměnka a Zvonička. Chatu Libušín v r. 2014 zničil požár a v dřívějším článku Beskydy (1) - Pustevny, Radhošť (a dřevěný kostel v Kunčicích pod Ondřejníkem) bylo zachyceno její torzo zakryté provizorní konstrukcí. Dnes je již postavena věrná replika, v celkovém záběru na dalším snímku je uprostřed, vpravo je Maměnka.

Obě chaty ještě samostatně.

V jedné z chat jsme byli na obědě.

Zvonička vedle honosných chat působí hodně skromně.

Na Svatém Hostýně nedaleko impozantní baziliky stojí přístřešky s vyobrazením křížové cesty (blíže v článku Hostýnské vrchy (1) - hřebenová túra na Svatý Hostýn).

Luhačovice se mohou v sousedství lázeňské kolonády pochlubit 4* hotelem Jurkovičův dům. Architekt jej v r. 1902 na lázeňskou budovu s balneoprovozem přestavěl z původního mlýna.

Stylově se vymykající Jurkovičovou stavbou bez dřevěných a folklorních prvků je klasicistická mohyla Milana Rastislava Štefánika na vrchu Bradlo (popsaná v článku Milan Rastislav Štefánik a jeho památníky).

Konečně Jurkovič se také zasloužil o rekonstrukci domů v obci Čičmany, která je od r. 1977 památkovou rezervací lidové architektury (viz Čičmany - perníkové chaloupky pod Strážovskými vrchy).

Beskydy (3) - Smrk

Zatímco na Lysé hoře (1323 m n. m.) jsme už byli 5krát, na Smrku (1276 m n. m.), druhé nejvyšší hoře Beskyd, jen jednou, a to ještě hodně dávno, v prvním roce našeho manželství. 

Šli jsme tehdy nejkratší, ale současně nejstrmější trasou po žluté značce od vodní nádrže Šance (535), a ve vzpomínkách nám utkvěla jako nepříjemný výstup, který jsme netoužili hned tak opakovat, zvlášť když na vrcholu nic není (na rozdíl od Lysé hory, Radhoště a Pusteven) a trasa také nenabízí téměř žádné výhledy.    

Výstupových tras na vrchol Smrku je ale víc, hlavní jsou 4, jak ukazuje následující koláž z map v mobilu. Kromě zmíněné trasy po žluté (v pravé části koláže) s přechodem na červenou, je možné vyjít z opačného konce přehrady a začít po modré značce, třetí možnost je od nádraží z obce Ostravice (418) po červené, která má z nich největší převýšení – 858 m (odtud jsme poprvé šli na Lysou horu a nedávno i prezidentský kandidát Petr Pavel), a poslední také po červené, ale z druhé strany (v levé části koláže) od kaple v Čeladné (514).  

Protože jsme byli ubytováni v Čeladné, zvolili jsme poslední možnost od zdejší kaple. Počasí nám při pobytu na konci srpna nepřálo, v noci často pršelo a přes den se z hor odpařovala vláha a krajina se topila v mlze. Na začátek proto ještě zařadím pohled z vrcholu Lysé hory z výstupu v r. 2016, kde Smrk je rozlehlý vrch mírně vpravo, před ním je nezřetelně patrný obrys Malého Smrku (1174), úplně vzadu Kněhyně (1257, třetí nejvyšší vrch Beskyd), v popředí mezi korunami stromů Čupel (943) a vlevo je patrný cíp vodní nádrže Šance. 

Ale vraťme se na letošní trasu z Čeladné. Kaple je dřevěná a stylem by se hodila do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm nebo k Jurkovičovým stavbám na Pustevnách. 

Lesní cesta Smrková, kde hospodaří Biskupské lesy, se brzy změní v asfaltovou, kudy mohou projíždět auta. 

Mírným a jednotvárným stoupáním v mlžném oparu dojdeme k rozcestí Polana (892), od kaple jsme ušli 5,5 km a na vrchol zbývá ještě 3,5 km. 

Teprve zde se alespoň trochu otevřely výhledy směrem ke Kněhyni.

Na rozcestí se červená trasa otáčí téměř o 180° a také mění charakter na lesní cestu, místy s loužemi a blátivými úseky.  

Chatu Hubertka jen míjíme, je zavřená, zřejmě je zázemím lesníků. 

Závěrečný úsek je nejčlenitější – kamenitá cesta, prodírání se houštím, přes kořeny stromů a padlé kmeny.  

Částečně jde o bezzásahovou zónu, jak dokládá i informační tabule.

Konečně jsme na vrcholu.

Porovnáním ukazatelů začátku trasy a vrcholu je vidět, že jsme zdolali převýšení 762 m a ušli 8 km, podle informací z ukazatele u rozcestí Polana by to však mělo být 5,5+3,5=9 km.

Kdo šel na Smrk z Ostravice, mohl v závěrečném stoupání vidět malé památníky Johna Lennona a Jana Palacha, kdybychom to věděli dříve, určitě bychom tam sešli, jejich fotografie jsou např. v tomto článku. 

Na zpáteční cestě se přece jen trochu vyjasnilo a víc jsme si všímali pramínků vody stékajících z úbočí.

Dny se už krátily a vrátili jsme se před západem Slunce.

V den odjezdu jsme se ještě zastavili u někdejšího výchozího místa na Smrk, přehrady Šance, proto alespoň několik náhledů. 

Jedna věc nás proti dřívějšku překvapila, od jezera odvrácená strana přehradní zdi kdysi představovala 60 m vysokou strmou stěnu, ale z bezpečnostních důvodů k ní byly navršeny terasy z kamení a dřívější dechberoucí dojem je pryč.