Jacopo Bassano (a jeho synové Francesco a Leandro) - malíři stád a domácího zvířectva

V polovině minulého tisíciletí v malířství převažovaly obrazy s náboženskou tematikou, někteří umělci ale, a zvláště ti spojení s Benátkami (Giorgione, Tizian, Veronese a Tintoretto), dávali přednost řecké mytologii a portrétům, avšak našli se i takoví, kteří místo vznešených příběhů se našli v zobrazování života prostého lidu, v holandském malířství např. Pieter Bruegel starší a jeho rodinní následovníci, Jacob Jordaens a Jan Steen. Charakteristickým rysem jejich děl je velký počet postav, které se veselí, hodují, ale i škorpí a perou. 

Umělce s lidovými náměty najdeme i mezi benátskými malíři, jejich hlavním představitelem byl Jacopo Bassano (1510-1592). Proti holandským malířům se lišil v tom, že často maloval pastevce a jejich stáda. Příkladem jsou obrazy Uctívání pastýřů (1553-1554, Galleria Borghese, Řím) a Spící pastýř (1568, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Bassano byl také oblíbený zobrazováním nočních scén, které prosvětloval z vnějšího zdroje, technikou, která se později výrazně objevila v obrazech Caravaggia a Vermeera. Patrné je to na obraze Zvěstování pastýřům (1575, Národní galerie, Praha).   

I když v duchu doby maloval i biblické náměty, pojímal je jako venkovské žánrové scény, do obrazů vždy přidal zvířata, která tam někdy jsou důležitější než biblické postavy. Poslední večeře (1546, Galleria Borghese, Řím) dokládá Bassanův zájem o manýrismus (přechodový stupeň mezi renesancí a barokem), charakteristický výraznými gesty postav, která vytvářejí aktivní kompozici vedoucí oko diváka po všech detailech díla. V popředí se choulí pes a v pravém dolním rohu kočka.

Na obraze Cesta na Kalvárii (1552, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), tedy na kopec Golgota v Jeruzalémě, kam vedli Krista, aby jej na vrcholu ukřižovali, Bassano vytvořil dramatickou scénu, Kristus se otáčí k ženě, která se jej snaží zahalit do závoje, vojáci popohánějí dav, jeden z nich bičuje polonahého muže (zřejmě zločince, který má být ukřižován společně s Kristem) a k postupu pomáhá i dvojice koní. 

Mojžíš podle Bible vyvedl Izraelity z egyptského otroctví, přitom Boha prosil o zázraky, po jednom z nich se zvednutím Mojžíšovy hole rozestoupilo moře a když jej přešli, po dalším pokynu se zase spojilo a zaplavilo faraónovo vojsko, které je pronásledovalo. Při jiném zázraku ze skály vytryskla pitná voda, ten je také námětem Bassanova obrazu Mojžíš udeřil do skály a vytryskla z ní voda (1565, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), kde je vidět, jak všichni vodu nabrali do nádob a sudů. 

Rajská zahrada (1570-1573, Galleria Doria Pamphilj, Řím) zobrazuje Adama, jak se sklání k Evě, což by mohlo být náznakem prvotního hříchu, a neméně důležitou součástí scény jsou zvířata – koza, kohout, králík, jehňata, páv a nad nimi ptáci. 

Biblickým příběhem je i podobenství o marnotratném synovi. Pojednává o muži, který měl dva syny, mladší otce požádal o svůj podíl na majetku a odešel do světa. Tam však vše brzy prohýřil a ani přijetí práce pasáčka vepřů ho nedokázalo nasytit, a tak se rozhodl vrátit domů, že otci bude sloužit jako nádeník. Když ho otec zbědovaného spatřil, s radostí ho objal. Nejznámějším malířským zpracováním je Rembrandtův obraz Návrat marnotratného syna (1669) z Ermitáže v Petrohradu z posledního roku umělcova života. Bassanův Návrat marnotratného syna (1575-1577, Galleria Doria Pamphilj, Řím) tuto scénu zobrazuje okrajově vlevo, hlavním je zabijačka vykrmeného telete, kterou otec z radosti ze shledání se ztraceným synem služebníkům nařídil.  

Pro malíře, kteří malují zvířata, nemůže být vděčnější téma než Noe a jeho archa. Podle biblického příběhu se Bůh rozzlobil na veškeré tvorstvo pro jeho špatnost a zkaženost a rozhodl se jej vyhladit, jen spravedlivý Noe byl od jeho hněvu uchráněn. Bůh mu nařídil, aby postavil velké plavidlo (archu) a na něj vzal svou manželku, tři syny a jejich ženy a k tomu ze všech živočišných druhů po jednom páru (u některých druhů i více). Pak na Zemi seslal potopu a vše ostatní zahubil. Noe jako výraz vděčnosti za záchranu v arše postavil oltář a Bohu přinesl zvířecí oběť.  Obrazy Jacopa Bassana na zmíněná témata uchovává Arcidiecézní muzeum na Arcibiskupském zámku v Kroměříži, všechny jsou z rozpětí let 1578-1579: Stavba Noemovy archy, Zvířata vstupují do Noemovy archy, Potopa a Noemova oběť.

Zbývající tři obrazy Jacopa Bassana vystavuje Kunsthistorisches Museum ve Vídni. Jsou věnovány ročním obdobím: Jaro (1570-1575), Léto (1576) a Podzim (1570-1575).

Jacopo Bassano měl sedm dětí a čtyři z nich se také staly malíři. Nejnadanější byli Francesco Bassano (1549–1592) a Leandro Bassano (1557–1622). Stylem se podobají otci, ale v námětech se úzce drželi žánrové malby venkovských scenérií v různých ročních obdobích. 

Autorem následujících třech děl Jaro, Podzim, Zima je Francesco Bassano, všechna jsou z r. 1580 a k vidění v Kunsthistorisches Museum ve Vídni. 

Stejné muzeum vlastní i obrazy Leden, Březen, Duben, Červen, Srpen, Září od Leandra Bassana, namalované mezi roky 1581-1587. 

***

Jako hudební epilog se sem hodí The Lonely Shepherd (Osamělý pastýř), kde na Panovu flétnu hraje Gheorghe Zamfir a orchestr diriguje houslista André Rieu. Živé vystoupení se odehrává v kulisách rumunské metropole Bukurešť, v čase 1:31-1:35 je v pozadí vidět někdejší mohutné komunistické sídlo, hovorově označované „Ceauşescův palác“, zmíněné ve starším článku. 

Salcburk (1) - pevnost Hohensalzburg

Salcburk (Salzburg, v češtině dříve bylo možné vídat i otrocky přeložený název Solnohrad) je hlavním městem rakouské spolkové země Salcbursko a po dvoumilionové Vídni patří společně s Grazem, Linzem a Innsbruckem ke čtveřici měst proti Vídni se zhruba desetinovou populací, Salcburk má asi 155 tisíc obyvatel, pozoruhodný je však množstvím památek, od r. 1996 je historické centrum na seznamu UNESCO. Známý je ale také jako rodiště Wolfganga Amadea Mozarta a jeho rodný dům dnes slouží jako muzeum. Po skladateli je pojmenováno náměstí, kde má i sochu, a od r. 1920 se na jeho počest koná hudební festival. Mozartův rodný dům s připomínkami Mozartových rukopisů, nábytkem, hudebními nástroji a portréty jeho a celé rozvětvené rodiny by mohly být námětem samostatného článku. 

Dnes bych však dal přednost hlavní dominantě města, na kopci se vypínající pevnosti Hohensalzburg, viditelné téměř odkudkoliv – od řeky Salzach, z ulice, od zámku a zahrady Mirabell (Schloss Mirabell, Mirabellgarten), z Mnišské hory (Mönchsberg), i ze vzdálené hory Untersberg na periferii Salcburku. 

Kromě umístění na vyvýšeném místě k tomu přispívají i impozantní rozměry s rozpětím 250 m a hloubkou 150 m. Salcburk kolem řeky má nadmořskou výšku 424 m a pevnost 540 m, rozdíl se snadno zvládne zubačkou. Výhodné je zakoupit si Salzburg Card (letos na 72 hod stála 47 EUR na osobu), protože s výjimkou slevy za vstup do dómu jsou s ní městská doprava, zmíněná zubačka, výlet lodí po řece a všechna ostatní atraktivní místa přístupná bezplatně, a to i poměrně vzdálený zámek Hellbrunn a lanovka na Untersberg (obojí dostupné autobusem 25 od hlavního nádraží), a cena za kartu se tak mnohonásobně vrátí.  

Zahájení výstavby se datuje rokem 1077 z popudu salcburského arcibiskupa Gebharta na ochranu církve, dokončena byla v polovině 12. století, ale v 15. a 16. století byla podstatně rozšířena o věže a hradby do dnešní podoby nedobytné pevnosti. Promítly se do ní prvky románské a gotické architektury.

Voda byla zajištěna z této studny.

Vzhledem k vojenskému určení pevnosti její interiéry neoplývají výzdobou, všimli jsme si tam jen místnost s modelem pevnosti a v jedné z chodeb zvláštně pospojované trubky, které samostatně mohly být prostředkem dorozumívání před případným nebezpečím či svolávání k pravidelným denním rituálům. 

Dvě pěkně zdobené místnosti se zde ale přece jen nacházejí, jsou jimi zlatý sál a zlatá komnata, které jsme však bohužel minuli, proto alespoň tu druhou sem vkládám z webu.

Proč však především má smysl vyjet k pevnosti, jsou výhledy do všech stran. Uprostřed následujícího snímku se zelenou kupolí a dvěma nižšími věžemi je Salcburský dóm (Salzburger Dom) (alternativně katedrála sv. Ruperta a Virgila). K ní přiléhá Stará rezidence (Alte Residenz) se čtyřmi nádvořími, představující komplex budov arcibiskupského paláce. V části budovy je galerie (Residenzgalerie). Celý areál v barokním slohu se označuje jako Salcburská katedrální čtvrť (Domquartier Salzburg). 

Vlevo je františkánský kostel (Franziskanerkirche). 

Červená věž (Roter Turm nebo také Freyschlössl) se ztrácí ve vzrostlém stromoví.

Obrazec v travnaté ploše na následujícím snímku je vytvořen z betonu a jeho autorem je americký sochař Paul Wallach (1960), který svůj „Land-Art-Project“ z r. 2018 nazval Down to the Ground (tedy Až na zem). Rozměry jsou 40 x 45 m. Na pozadí vpravo je masiv Untersberg, jehož nejvyšším bodem je Hochthron (1853 m n. m.).

Nejvyšší vrch výrazného hřebene vpravo je Nockstein (1043 m n. m.).

Na prvním z předchozí sady snímků z nadhledu je na nádvoří vidět zlatá koule s postavou muže nahoře. Nazývá se Sphaera, výšku má 8,8 m a v r. 2007 ji vytvořil německý sochař Stephan Balkenhol (1957). A takto vypadá zblízka.

Pireus - nejvýznamnější řecký přístav

Město Pireus (Peiraiás/Piraeus) má dlouhou historii, založeno bylo v antickém Řecku už v 5. století př. n. l. a díky strategické poloze od počátku plnilo roli významného přístavu. Několikrát však bylo zpustošeno, poprvé Římany v r. 86 př. n. l., ve středověku Turky a v područí Osmanské říše s výjimkou kláštera svatého Spyridona bylo opuštěné, jako obchodní přístav s celnicí bylo využíváno jen příležitostně, protože pro Turky byla nejdůležitější vzdálená Konstantinopol (Cařihrad/Istanbul). Po vzniku samostatné řecké republiky v r. 1830 nastala renesance města a dnes je nejvýznamnějším přístavem Řecka a současně jedním z nejdůležitějších obchodních center celého pobřeží Středozemního moře. 

Pireus leží v blízkosti Athén, původně je oddělovala 12 km dlouhá cesta, ale postupem doby s pokračující výstavbou se města propojila, že už není poznat, kde končí Athény a začíná Pireus (podobně jako u slovinských měst Piran a Portorož). Počet obyvatel Pirea je necelých 170 tisíc, s předměstskými částmi téměř 450 tisíc, řecká metropole Athény má necelých 650 tisíc obyvatel. 

Mezi oběma městy panuje značná rivalita a jejím hlavním symbolem je soupeření mezi fotbalovým klubem Olympiakos Pireus a athénskými kluby Panathinaikos a AEK. Olympiakos je úspěšnější, a to jak v počtu získaných titulů v řecké lize, tak i v evropských soutěžích, když v sezóně 2023/2024 vyhrál Konferenční ligu.   

Město pulzuje životem s typickými středomořskými tržišti a místo podchodů a přechodů některé rušné silnice je nutné přejít po nadzemních schodištích.

Samozřejmě nemohou chybět ani fontány a moderní sochy.

Na Georgia Karaiskakise (1782-1827), vojenského velitele a vojevůdce v řecké válce za nezávislost, Pireus pamatuje jezdeckou sochou.

Z kostelů v Pireu jsou nejzajímavější tři. Nejstarší je řecký ortodoxní (pravoslavný) kostel sv. Spyridona (Ekklisia Agios Spiridon/Saint Spyridon Church), patrona Pirea, postavený v letech 1868-1875 na základech starého historického kostela kláštera Agios Spyridonas. 

Kostel sv. Mikuláše (Iglesia de Agios Nikolaos/Saint Nicholas Church) byl dokončen r. 1902 v neoklasicistním a byzantském slohu jako křížový čtvercový kostel se čtyřmi sloupy a kupolí. Kromě velké centrální kupole s eliptickým průřezem obsahuje ještě dvě menší.

Nejzdobnější je další řecký ortodoxní kostel Nejsvětější Trojice (Ieros Naos Hagia Triada/Church of the Holy Trinity). Původní kostel byl postaven v letech 1839-1845, ale během bombardování v 2. sv. válce byl úplně zničen. Nová výstavba byla zahájena r. 1956 a dokončen byl až v r. 1979. 

Jeho bohatá (ikonografická) výzdoba je na následujících snímcích. 

V době řecké finanční krize některé státy na Řecko naléhaly, aby ji řešilo např. prodejem ostrovů, na to Řekové nepřistoupili, Pireus se ale dostal do dlouhodobého pronájmu Číny, která tak vedle podmanění Afriky a držení asi čtvrtiny amerických dluhopisů rozšiřuje svůj vliv po celém světě.

***

Pireus pronikl také do populární hudby, Manos Chatzidakis (Hatzidakis) složil melodii písně pro film Nikdy v neděli (Pote tin Kyriaki) (dnešními slovy soundtrack), nazpívala ji Melina Mercouri a r. 1960 jako první v neanglicky mluveném filmu získala Oscara. Píseň se však jmenuje jinak než film, a sice Ta pedia tou Pirea (v překladu Pole v Pireu), my ji známe v českém textu Děti z Pirea Zdeňka Borovce a v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila. 

Později ji nazpíval i Waldemar Matuška.