Petrohrad (1) - Chrám Vzkříšení Krista

Zatímco carevně Kateřině II. (1729-1796) Petrohrad vděčí za velkolepé paláce a skvostnou sbírku obrazů, která se stala základem Ermitáže, tři největší chrámy jsou spojeny se třemi panovníky, kteří vládli v 19. století.

Kateřinin syn Pavel I. si přál sjednotit pravoslavnou a katolickou církev a symbolizovat to měl Kazaňský chrám na Něvském prospektu, navržený i s kolonádou podle Chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Po 5 letech byl však Pavel I. zavražděn a stavba byla dokončena až během vlády jeho nejstaršího syna Alexandra I. Ten si navíc na počest vítězství v napoleonských válkách nechal postavit "svůj" chrám, který je pojmenován podle sv. Izáka a zdobí jej zlacená neoklasicistní kupole, na níž bylo použito téměř 100 kg zlata. Oba chrámy z vnějšího pohledu ruské sakrální stavby nijak nepřipomínají a mohly by stát v kterékoliv evropské metropoli.

Následující dva panovníci Mikuláš I. (Nikolaj I.) a Alexandr II. se gigantickými chrámy do historie nezapsali, Alexandr II. ale provedl řadu reforem, např. zrušil nevolnictví, oddělil soudní systém od výkonné moci, zavedl místní samosprávu a snažil se také Rusko přeměnit na průmyslovou zemi. Nespokojenost s carským režimem však už byla příliš silná a při jedné vyjížďce kolem Gribojedovova (tehdy Kateřinina) kanálu r. 1881 se car stal obětí bombového teroristického činu.
Jeho následník Alexandr III. zavedl tvrdé represe, odvrátil se od snah přiblížit Rusko západní Evropě, vsadil na ruský nacionalismus a na místě, kde byl zabit jeho otec, nechal ve stylu staroruské architektury postavit chrám Vzkříšení Krista (Собор Воскресения Христова на Крови nebo také Храм Спаса на Крови, v češtině se uvádí i pod označením chrám Nanebevstoupení a chrám Spasitele na krvi, anglicky Church of the Saviour on the Spilt Blood). Navrhl jej architekt Alfred Parland a dokončen byl až v r. 1907 za Mikuláše II.

Výška chrámu je 81 m a jeho vnitřní stěny od podlahy až po strop zdobí barevné mozaiky na celkové ploše 7000 m čtverečních. Jako materiál k výzdobě a podlahám byl použit mimo jiné italský mramor, norská žula, porfyr a jaspis.

Z vnějšku připomíná Chrám Vasila Blaženého v Moskvě, mozaiky v interiéru jsou inspirovány malbami v Chrámu sv. Vladimíra v Kyjevě.

V období Sovětského svazu ve všech třech chrámech byly církevní obřady zakázány. Se zřejmou zlomyslnou ironií Kazaňský chrám a chrám sv. Izáka byly proměněny na Muzea ateismu a chrám Vzkříšení Krista byl veřejnosti zcela uzavřen a nějakou dobu byl dokonce využíván jako sklad ovoce a zeleniny, což vedlo k poškození mozaikové výzdoby, a mluvilo se o jeho zboření. Naštěstí se jej však podařilo zachránit jako neoficiální muzeum ruské mozaiky a po 30 let trvající restauraci opět zazářil jako nový a od r. 1997 je znovu přístupný. (Fotografie z interiéru bohužel znehodnocují odlesky ze silných světel lustrů i denního světla, pronikajícího vysokými okny.)

Ikonostas, panel oddělující oltář od centrální části chrámu, byl zhotoven z barevného italského mramoru z Janova a Madona s dítětem je dílem Viktora Vasněcova.

Světlá budova na pravé straně před chrámem je Ruské muzeum, které podobně jako Treťjakovská galerie v Moskvě uchovává obrazy ruských malířů, mezi nejznámější patří Burlaci na Volze od Ilji Repina a Devátá vlna Ivana Ajvazovského.

Budapešť (2) - město výstav

Pro milovníky výtvarného umění ve střední Evropě je ideální bydlet ve Vídni nebo Budapešti. Vedle významných galerií mohou nabídnout poznání dalších děl z celého světa na četných, tematicky zaměřených výstavách. Výstavy ve vídeňské Albertině jsou proslulé, ale Budapešť v nich nijak nezaostává. Zřejmě i z prestižních důvodů byly leckdy věnovány stejným umělcům (např. v obou městech se konaly výstavy děl van Gogha a Rembrandta), ovšem v různých letech a s většinou značně odlišným souborem děl, aby mělo smysl navštívit je 2krát. V porovnání s vídeňskými výstavami bylo pozoruhodné, že se maďarským organizátorům vždy podařilo zapůjčit větší množství obrazů z amerických galerií od Metropolitního muzea v New Yorku až po Gettyho muzeum v Los Angeles.

Praha se jim blížila v 80. letech, kdy ředitelem Národní galerie byl Jiří Kotalík, který např. dokázal zajistit zapůjčení děl (a vydání kvalitních katalogů) na výstavy Poklady moderního umění ze sbírek Guggenheimovy nadace a Mistrovská díla pěti staletí ze sbírek Armanda Hammera a zorganizoval také výstavu děl francouzských impresionistů ze zahraničních galerií (název si už nepamatuji, protože k ní katalog nemám). Po nástupu Milana Knížáka do funkce ředitele NG však pro výstavnictví v Praze nastaly chudé časy, protože Knížák byl zásadně proti finančně náročným zápůjčkám ze zahraničí (na druhé straně nakupoval do sbírek NG svá vlastní díla, bez kterých by asi nemohla být).

Ale raději se vrátím k tomu, co slibuje název článku.

V Budapešti se výstavy konají v Muzeu krásných umění (Szépművészeti Múzeum/Museum of Fine Arts) na nám. Hrdinů (Hősök tere/Heroes' Square). Náměstí je jednou z dominant maďarské metropole, honosné budovy muzea a proti ní stojícího Domu umění v antickém slohu s korintskými sloupy odděluje Památník Tisíciletí (Millenniumi emlékmű/Millennium Monument) ze začátku minulého století, postavený k příležitosti 1000letého výročí od příchodu Maďarů. Tvoří jej 36 metrů vysoký sloup se sochou archanděla Gabriela, který v rukách drží královskou korunu a apoštolský kříž. Sloup doplňují jezdecké sochy maďarských knížat (nejznámější je Arpád) a obloukovitá kolonáda se sochami uherských králů a vůdců povstání proti nadvládě Habsburků.

Na všech výstavách bylo zakázáno fotografovat, ale přesto můžu několik málo vystavených děl ukázat na neumělých fotografiích z mateřských galerií, kde to bez blesku povoleno bylo.

Na přelomu let 2006-2007 se zde konala výstava obrazů Vincenta van Gogha, zapůjčených z více než 40 galerií celého světa.

Mezi nimi se skvěly obrazy Pšeničné pole s cypřiši (The Metropolitan Museum of Art v New Yorku), Autoportrét a Hvězdná noc (oba z Musée d'Orsay v Paříži).

Pokud si to po letech nepletu s Vídní, bylo tam i Zelené žito z Národní galerie v Praze.

Výstavu téměř 100 obrazů Paula Cézanna (a umělců, kteří jej ovlivnili) z přibližně 40 galerií jsem navštívil v r. 2013 (začala však už na podzim 2012).

Samozřejmě na ní nemohla chybět Hora Sainte-Victoire, ke které se umělec mnohokrát vracel. Tato verze je z d'Orsay.

Z mnoha Cézannových zátiší jsem vybral to, které ze své stálé sbírky na výstavu přesunulo pořádající Szépművészeti Múzeum.

Perličkou bylo, že organizátoři vystavili dvě verze obrazu Hráči karet. První je z Metropolitního muzea a druhá z d'Orsay.

Letos v únoru jsem zavítal na výstavu Zlatý věk holandské malby, jejímiž hlavními magnety byly obrazy Rembrandta a Vermeera. Mezi 130 obrazy upoutal velký soubor Rembrandtových autoportrétů od jinošského až do zralého věku, nechyběly ani portréty dalších holandských malířů (Hals, van Dyck), zátiší s ovocem, květinami a zvěřinou (Jan Brueghel, Snyders), krajiny (Goyen, Ruisdael), Hooch, Steen, …

Zařazení tří obrazů Vermeera bylo menší senzací. Malíř byl objeven až 200 let po své smrti jedním teoretikem umění, který napsal, že Vermeerův obraz Pohled na Delft je prvním impresionistickým dílem. Poté se na zapomenutého umělce obrátila pozornost a dnes je považován za stejně významného jako Rembrandt. Jeho obrazů s nepopiratelným autorstvím je jen asi 35 a jsou rozptýleny po celém světě. Ve střední Evropě jsou dva obrazy v Drážďanech (Dívka čtoucí dopis a Kuplířka) a jeden ve Vídni (Ateliér).
V Budapešti byla vystavena Alegorie víry z Metropolitního muzea a stejně jako u Cézannových karbaníků i zde organizátoři dokázali zajistit dva příbuzné obrazy - Geograf ze Städelova institutu ve Frankfurtu nad Mohanem a Astronom (Louvre, Paříž).

Na výstavě bylo výrazně zastoupeno Rijksmuseum v Amsterdamu, tam se však fotografovat nesmí, proto na závěr přidám jen dvě ukázky (bohužel ve špatné kvalitě) - Rembrandtův Autoportrét z Metropolitního muzea a už zmíněného Vermeerova Astronoma z Louvru (Geograf je na plakátu výstavy třetí zprava).

Rakouské Alpy (1) - lyžařská oblast Lungau

Alpy jsou rozsáhlým evropským pohořím, které se rozkládá na území Francie, Švýcarska, Itálie, Rakouska, Německa a Slovinska.

Některá místa už byla zmíněna v dřívějších článcích, a sice masiv nejvyšší evropské hory Mont Blanc na francouzsko-italských hranicích, Švýcarské Alpy z pohledu z vlaku Bernina Express, Dolomity s nejvyšším vrcholem Marmolada, stolová hora Hohe Wand v Gutensteinských Alpách nedaleko Vídně, a zde zavzpomínám na lyžařské areály v Rakouských Alpách v okolí města Sankt Michael im Lungau, kde jsme byli ubytování. Město leží asi 120 km jižně od Salzburgu a má nadmořskou výšku 1075 m.

Lungau je považováno za vzorový příklad oblasti s udržitelným rozvojem a pro svou přírodní a kulturní různorodost je také největší biosférickou rezervací UNESCO v Rakousku.

Lyžařská oblast Lungau má přibližně 150 km sjezdovek, což je jen o trochu víc než čtvrtina v porovnání s 550 km sjezdovek na okruhu Sella Ronda v Dolomitech, nadmořské výšky svahů jsou ale podobné - mezi 1000 až 2400 m. V čem se však rakouské svahy proti mnohým místům v Dolomitech liší, je, že se zde téměř nenajdou oddechové modré sjezdovky a převažují sjezdovky červené, které by ale často mohly být značeny jako černé, protože když jsme se podívali zespodu na strmý kopec před námi, nebo co máme sjet dolů, mnohdy se nám zatajil dech.

Oblast je rozdělena na 5 samostatných skiareálů - Aineck, Katschberg, Grosseck-Speiereck, Fanningberg a Obertauern. Kromě odlehlého Obertauernu, který ani není zahrnut do základního skipassu, jsme během týdne všechny ostatní navštívili (některé i ve dvou dnech), a tak je můžu trochu přiblížit.

Skireály Aineck a Katschberg jsou rozloženy na sousedních horách Aineck (2220 m) a Tschaneck (2030 m) a profil sjezdovek je vidět z vyfotografované informační tabule. Město Sankt Michael im Lungau je na spodním okraji mapy uprostřed.

Že lyžování zde není pro začátečníky, jsme se záhy přesvědčili na Ainecku, když při jednom sjezdu jsme v polovině svahu zjistili, že je přes celou šířku přehrazen a pod tím přistává vrtulník a zdravotníci nakládají zraněného lyžaře.

Pohled na sjezdovky protilehlého vrcholu Tschanek v areálu Katschberg je na následujícím záběru. V prodloužení za ním je Kareck, který s 2470 m je zde nejvyšším vrcholem.

Nejpříjemnější pohledy jsou z restaurací u horních stanic lanovky.

Na svahu Katschbergu stojí kostel (tam se třeba můžeme pomodlit, aby se nám nic nestalo) a kousek od něj velký dřevěný kůň.

Dřevěných soch (zvířat a lidí) je dost i kolem restaurací a dřevo je také výrazným dekorativním prvkem hotelů na úpatí sjezdovek.

U dolní stanice areálu Katschberg se nachází dvě velké oválné budovy moderních hotelů, které jsou vnořeny do drátěných "pouzder".

Další dvě koláže jsou ze skiareálu Grosseck-Speiereck. Vrchol Speierecku s 2411 m je nejvyšším místem, kam se v oblasti Lungau lyžař může dostat.

Oblý vrchol Fanningberg ve stejnojmenném skiareálu (v dolní části následující koláže) má 2150 m a je označen křížem. I odtud jsou krásně vidět výrazné vrcholy Rakouských Alp.

Na svazích Fanningbergu se proháněli zvláštní brouci Pytlíci, raději jsme se jim klidili z cesty. Zvíře na konci není dřevěné, neběhalo však volně, ale bylo v ohradě.

Kostnice v Sedlci - mrtví jako artefakt

Protože z tohoto světa nevyvázneme živí, asi každého (i věřícího) napadne, co se pak děje s naší tělesnou schránkou. V některých zemích (včetně ČR), jestliže člověk ještě za svého života s tím právně nevysloví nesouhlas, se automaticky stane materiálem pro transplantace, jinde (např. v Německu) je to přesně naopak, tělo lze takto "zužitkovat" jen v případě, že k tomu člověk před svým úmrtím dá svolení.
Je však jasné, že ze zchátralých starců mnoho k vytěžení nebude, nanejvýš mohou posloužit jako kuriozita při exkurzi studentů medicíny na oddělení patologie, za to oblíbenými dárci orgánů jsou mladí motorkáři, pokud ovšem alespoň nějaký orgán zůstal v celku.

Je i dost nehumánních příkladů, kdy se nikoho na nic neptali - v koncentračních táborech objevili, že mrtvoly by mohly být surovinou pro průmyslové zpracování, z lidského tuku (byl-li nějaký) se vyrábělo mýdlo a činily se kůže; nekrofilové mají mrtvé jako zdroj sexuální rozkoše a lidožrouti si z nich udělají oběd. Třeba středoafrický diktátor a samozvaný císař Bokassa měl v 70. letech své nepřátele naporcovány v mrazáku a prý jimi pohostil i francouzského prezidenta Giscarda d'Estaing, aniž by ten tušil, z jaké "zvěřiny" ty lahůdkové steaky jsou.

Významným mrtvým se staví památníky, mohyly, honosné hrobky i decentní pietní místa, jsou ale k vidění také v podobě snažící se co nejvíce uchovat tu živoucí - nabalzámovaný Lenin a na výstavách Bodies Revealed dokonce i s detailním náhledem do útrob.

A konečně mrtví (resp. jejich kostry) mohou být součástí uměleckých děl. Pozoruhodnou galerií takových artefaktů je Kostnice v Sedlci na okraji Kutné Hory. Kostnice je spodní ze dvou na sobě umístěných kaplí hřbitovního kostela Všech svatých ze 14. století, který byl součástí někdejšího cisterciáckého kláštera a je postaven podle vzoru z Jeruzaléma.
Před kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého od Matěje Václava Jäckela, kterou doplňují sochy světců Václava, Vojtěcha, Prokopa a Floriána.

Původně v kostnici byly jen hromady kostí 40 tisíc lidí, z nichž většinu zkosily morové epidemie a husitské války.
V 16. století je jeden mnich uspořádal do pyramid a začátkem 18. století barokní mistr Jan Blažej Santini (1677-1723) současně s přestavbou kostela upravil i interiér (dekorace klenby, postavení schodiště a 4 obelisků a umístění korun nad pyramidy) a kosti využil i k výzdobě.

Vrchol uměleckého využití kostí však představují až díla řezbáře Františka Rinta z České Skalice z druhé poloviny 19. století, který z nich vytvořil velký lustr, monstrance, kříže, kalichy, svůj podpis a také erb rodu Schwarzenbergů, jimž r. 1784 při rušení klášterů (včetně sedleckého) císařem Josefem II. se podařilo kostel odkoupit. Spoluúčast Adolfa Schwarzenberga ve vítězné bitvě nad tureckými vojsky v pravé dolní části erbu symbolizuje lebka Turka s krkavcem, který z ní vykloval oči.

Kostnice je (poněkud morbidní) atrakcí a přijíždí k ní autobusy se stovkami turistů. Naproti tomu nedaleko stojící katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, která společně s historickým jádrem Kutné Hory a chrámem sv. Barbory je zapsána na seznamu UNESCO, je stranou zájmu a uvnitř nás na prohlídce bylo asi pět. (Blíže o nich někdy jindy.)

Anton Pavlovič Čechov - Višňový sad v Divadle Husa na provázku

Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Skvělé jsou jeho humoristické povídky, ale to je jen jedna stránka jeho tvorby. Profese lékaře, které se souběžně s psaním věnoval (a nakonec se mu i vymstila, protože se nakazil od jednoho pacienta tuberkulózou a v pouhých 44 letech zemřel), a otřesné zážitky z cesty na Sibiř a poznání života vyhnanců v carském Rusku ho přivedly k vážnějším tématům. Příkladem je novela Pavilon č. 6 o drsných podmínkách v psychiatrické léčebně.

Čechov je také velmi ceněn jako zakladatel moderního dramatu. Jeho typickým rysem je absence děje. Pokud se něco stane, ve hře tomu neodpovídá žádná akce a divák se o tom většinou dozví v mimoběžných monolozích hlavních postav.
Čechovovými nejvýznamnějšími hrami jsou Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad.
A na Višňový sad jsme šli do brněnského Divadla Husa na provázku (dlouho vystupujícím pod zkráceným názvem Divadlo Na provázku, protože u husy na provázku bylo podezření z výsměchu nad rolí prezidenta Gustáva Husáka). Divadelní hru v překladu Leoše Suchařípy (známého i jako herce, např. z filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne Věry Chytilové) nastudoval režisér Jan Mikulášek.

Stručný obsah hry na Wikipedii je k pochopení hry postačující, a proto je v následujících kurzívou zvýrazněných odstavcích odtud převzat.

Ljubov Andrejevna Raněvská se s dcerou Aňou vrací z Paříže, kam odjely po tragické smrti syna Gríši. Návrat na rodné sídlo v ní probudil sentimentální myšlenky. Vrací se z důvodu nedostatku financí. Statek je natolik zadlužen, že je jen kousek před krachem, i přesto že se o něj svědomitě stará Varja, nevlastní dcera Raněvské.

Návrat z Paříže, kterým představení hry (Čechovem napsané v r. 1900) začíná, byl režijně pojat velmi originálně, na stěnu jednoduché scény se promítal film z pohledu řidiče auta, na skle auta byla gumovou přísavkou přichycena GPS a byly slyšet její pokyny "Zahněte doprava" apod. Po pár minutách se film zastavil, z Paříže jsme dorazili domů.

Višňový sad znázorňuje černobílý plakát se stromořadím přes celou zadní scénu.

Sentimentální myšlenky podtrhuje, že Raněvská si z CD, které si z Paříže přivezla, nechá pustit píseň Bruce Springsteena My Hometown, ovšem v české coververzi Pavla Bobka Můj rodný dům (zřejmě je tam prodával nějaký Slavjanofil).

Statek má být prodán i s krásným višňovým sadem, proto Varjin nápadník, podnikatel Lopachin, radí pronajmout pozemky sadu chatařům, ale jeho návrh se Raněvské a jejímu bratrovi Gajevovi vůbec nezamlouvá, odmítají rozprodat svou minulost. Na dražbě panství překvapivě koupí Lopachin a nechává višňový sad vykácet.

Raněvská (hraje ji Petra Bučková) si sad na památku vyfotí mobilem. Lopachin (Robert Mikluš) ho "vykácí" serváním plakátu ze stěny a ještě to zdůrazní zatnutím sekery do pingpongového stolu.

Jak je u Čechova obvyklé, samotná dražba, jejíž výsledek zcela převrátí poměry a odhalí chladný kalkul v předstíraných citech, se ve hře vůbec neobjeví a dozvíme se o ní jen z monologu Lopachina, mnoucího si ruce, jak se mu podařilo statek vyfouknout pro sebe.

Panovačná služebná Duňaša, odmítla již několik nabídek ke sňatku, zamilovala se do mladíka Jepichodova, prožívají krátký vztah, ale nakonec ji Jepichodov opustí kvůli své kariéře. Rodina se rozpadá, všem se změní jejich život. Varja se rozchází s Lopachinem, protože o ni již Lopachin nemá zájem. Raněvská a Gajev se, spolu s komorníkem Jašou, vracejí zpět do Paříže. Jaša se díky tomu zbaví panské Duňaši, a naivní Aňu láká nový život, respektive změna života.

Protiklad mezi starou slávou šlechtického rodu v lepších časech a tristní současností demonstrují vysoké podpatky půvabných představitelek Raněvské a Ani (Eliška Fuksová), parfémy, extravagantní brýle Raněvské, bezstarostné houpání se (jak na obrazu Houpačka J.-H. Fragonarda) a pingpong, v dalším obraze nahrazených rozervanými matracemi, po nichž se herci válí, vyskakují z nich a přebíhají přes ně. (Fotka bez blesku je vlevo hodně rozmazaná, ale dekadenci scény to docela vystihuje.)

Jak však říká režisér Mikulášek v televizní ukázce: "Tradiční interpretace - višňový sad zastupující svět, který odchází, svět tradičních hodnot, které by měly být zachovány - je klišé." "Když text čtete, je jen o vztazích, sad je jen zástupný prvek, urychlovač situací. V našem pojetí stojí sad v pozadí, … to, co mezi lidmi je, jaké viny lidé mezi sebou cítí, jak neustále soupeří o moc, o vliv, o tom, kdo koho dřív poníží, než je sám ponížen, pokoří, než je sám pokořen, to dominuje všem situacím."

Pád z výšky do drsné reality a její odraz v prázdných gestech (např. Gajev (Jan Kolařík) si přitluče hřebíkem kravatu k podlaze a pak se na ní málem uškrtí) a ve snaze urvat, co se dá, režisér zdůrazňuje agresí v jednání osob, kde nechybí fyzická napadení, topení ve vědru s vodou a násilný sex.
Varja (Anežka Kubátová) se v zoufalství nad ochladnutím Lopachina svlékne donaha, jenže to nezabere, nápadník se zmocnil panství a už ji nepotřebuje.

Jako hudební podklad představením prolíná píseň Heart of Glass od skupiny Blondie.

I její text (např. "Once I had a love and it was a gas, soon turned out had a heart of glass. Seemed like the real thing, only to find, mucho mistrust, love´s gone behind." "Once I had a love and it was a gas, soon turned out as a pain in the ass.") se sem pěkně hodí.

Péťa Trofimov, student a bývalý učitel zesnulého Gríši, stejně jako Aňa věří, že Lopachin koupil panství jen dočasně. Hru ukončuje monolog nemocného komorníka Firse. Nevšimli si, že zůstal v domě určeném k demolici a tak zapomenut může jen čekat na nevyhnutelný konec.

Komorník Firs (Pavel Zatloukal) je podán jako vozíčkář s vzezřením bezdomovce. Několikrát přejede přes pódium, většinou ale spí nebo něco nesrozumitelného mumlá. Při závěrečné děkovačce je však jak politý živou vodou a slušivě oblečen v žaketu a s motýlkem.

Na webu jsem se dočetl o nastudování Višňového sadu režisérem Vladimírem Michálkem (i ten je z Divadla Husa na provázku) v Divadle Na Vinohradech. Podle fotografií, kde herci v kostýmech z doby Čechova vypadají značně usedle, a při představě manýr v gestech hlavní představitelky Dagmar Havlové, jsem velmi rád za brněnskou podobu hry.