Gustav Klimt - vídeňská secese a symbolismus

Gustav Klimt (1862-1918) byl jen o generaci mladší než postupně se stále více prosazující impresionisté, ale jejich styl ho neovlivnil, mnohem více mu dalo rodinné prostředí, otec byl rytcem a zlatníkem a kontakt s uměleckými řemesly se pak projevil v dekorativnosti jeho maleb a použití barvy zlata. Koncem 19. století se navíc v evropských centrech umění téměř současně prosadil nový styl, který byl na dekorativnosti založen, v různých zemích měl různé názvy, ve Francii Art Nouveau, v Anglii Modern Style, v Německu Jugendstill, v Itálii Stile Liberty nebo také Floreale (= floral style) a my jej známe pod označením secese. Znamenal odklon od akademického historismu a protest proti konzervativcům, kteří v uměleckých organizacích zastávali rozhodující funkce. Za místo a datum „narození“ secese se považuje Mnichov a rok 1892, v Rakousku s mírným zpožděním rok 1897, kdy Gustav Klimt ve Vídni založil výtvarné sdružení Wiener Sezession (Vienna Secession). Styl se promítl i do módy a my jej máme také spojený s dílem Alfonse Muchy.    

Klimt po absolvování uměleckoprůmyslové školy získal zakázky na výzdobu veřejných budov, vídeňský Burgtheater a Kunsthistorisches Museum se mohou pochlubit jeho nástěnnými malbami a je také autorem opony a stropní dekorace v divadlech v Liberci a v Karlových Varech. Pro aulu vídeňské univerzity vytvořil cyklus alegorických obrazů Filosofie (1900), Lékařství (1901) a Právo (1903), druhý obraz byl však označen za pornografický a univerzita odmítla díla zaplatit, malíř se pak musel soudně domáhat jejich vrácení. Bohužel se nedochovaly, na konci 2. světové války byly na zámku Immendorf zničeny požárem a v první koláži jsou jen jejich (převážně černobílé) reprodukce.    

Klimtovu skicu k Lékařství z r. 1897-1898 vlastní The Israel Museum v Jeruzalémě.

Stěny interiéru budovy Secession na Karlově náměstí (Karlsplatz) ve Vídni zdobí Klimtův Beethovenovský vlys (Beethovensfries/Beethoven Frieze) (1902).

V následujících ukázkách Klimtova díla budou převážně fotografie ze dvou vídeňských stánků umění: Österreichische Galerie Belvedere a Leopold Museum, které budu zkracovat na ÖGB a LM. Z toho by se mohlo zdát, že Klimt má jen regionální význam, ve skutečnosti jde o nejvýznamnějšího malíře v secesním stylu na světě a jeho díla se v aukcích prodávají i za miliardové ceny. 

Bohužel nemám vlastní fotografii Portrétu Adély Blochové-Bauerové (někdy se označuje také jako Zlatá Adéla) z r. 1907, který je ikonou secesní malby. Obraz byl k vidění ve sbírkách Österreichische Galerie Belvedere, židovští majitelé jej však v r. 2006 v aukci prodali Ronaldu Lauderovi za 135 milionů dolarů, což v přepočtu je více než 3 miliardy Kč. Tehdy to byla nejvyšší prodejní cena, později byla 2krát překonána při prodeji obrazů moderních malířů Willema de Kooninga a Jacksona Pollocka, ale pro Lauderovu Neue Galerie v New Yorku (německý název v USA galerista použil proto, že se zaměřuje na díla malířů z německého prostředí) má stejný význam jako Mona Lisa pro Louvre. Ronald Lauder kdysi se společností CME provozoval TV Nova, odkud byl v nepřehledném ději ředitelem Vladimírem Železným „vytěsněn“, v následné arbitráži na českém státu vysoudil 9 miliard za zmařené podnikání, a tak můžeme říct, že si slavný obraz koupil za naše peníze a ještě mu zbylo na další.  

Vložím sem alespoň fotografii plakátu s tímto dílem, kde chybí rám.

Z Belvederu zmizel i obraz Dáma s vějířem (1917-1918), zapůjčený sem ze soukromé sbírky, loni jej však majitelé v aukci prodali za 85 milionů liber, v přepočtu za 2,35 miliard Kč. V galerii jsem byl před dvěma roky a jeho fotografii tak mám.  

Klimt byl oblíbeným portrétistou vídeňské smetánky a osoby často znázorňoval v dekorativním prostředí a pestrém oblečení: Fritza Riedlerová (1906, ÖGB), Friedrike Beer-Montiová (1916, ÖGB), Elisabeth Ledererová (1914-1916, ÖGB), Margaret Stonborough Wittgensteinová (1905, Neue Pinakothek, Mnichov), Sonja Knipsová (1897-1898, ÖGB), Pauline Flögeová v rokokovém kostýmu (1892-1894, LM).

Portrét Amalie Zuckerkandl (1913-1914, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň) je nedokončený. Znázorňuje dceru vídeňského spisovatele a dramatika Sigmunda Schlesingera, provdanou za chirurga a urologa Otto Zuckerkandla. Vztah však skončil rozvodem a osud Amalii nepřál ani později, po vypuknutí 2. sv. války byla na základě norimberských rasových zákonů uvězněna a r. 1942 zahynula v polském koncentračním táboře Bełžec.  

Vídeň v 2. polovině 19. století a začátkem 20. století byla také centrem vážné hudby. Jsou s ní spojeni skladatelé Johannes Brahms, Anton Bruckner, Gustav Mahler, Arnold Schönberg a na následujícím obraze je Franz Schubert u klavíru (1896, soukromá sbírka, LM), jak si ho Klimt představoval, protože Schubert žil o 100 let dříve. 

Další postavy jsou anonymní: Sedící mladá dívka (1894, LM), Studie hlavy dívky z Hané (1883, LM), Dáma s rukávníkem (1916-1917, soukromá sbírka, Národní galerie, Praha), Slepec (1896, LM), Portrét starce (1896, soukromá sbírka, LM), Portrét starce z profilu (1896, LM), Sedící nahý muž otočený doleva (1883, soukromá sbírka, LM).

Umělec byl známý tím, že s modelkami často udržoval sexuální vztah a s některými měl i dítě, v obrazech však ženskou nahotu zobrazoval většinou rafinovaně, aby se vyhnul osočení z malování pornografie, které mu mnohdy bylo přisuzováno, jak již bylo uvedeno v úvodu. Patří sem: Adam a Eva (1917-1918, ÖGB), Přítelkyně II (1916, ÖGB), Přítelkyně (Vodní hadi I, 1904, ÖGB) a Nevěsta (1917-1918, ÖGB). 

Nejznámějším Klimtovým erotickým obrazem je ale Judita s hlavou Holoferna (1901, ÖGB). 

Druhou verzi téhož námětu (tentokrát z r. 1905) máme u nás, v Galerii výtvarného umění v Ostravě.

Láskyplný vztah zachycuje obraz Polibek (alternativně nazývaný Milenci, 1909, ÖGB), opět v barvě zlata.

Klimt se některými díly zařadil k malířům symbolismu, kteří se snažili představy o smyslu života, úzkosti a smrti vyjádřit výtvarnými prostředky.  

Pravá část obrazu Smrt a život (1910-1911, LM) ztělesňuje fáze života – dítě v náruči matky zrod, žena uprostřed stárnutí, zamilovaný pár v popředí štěstí a sluncem zalité dny, jenže smrt vlevo ví, že stejně se s ní všichni setkají.  

Proměny ženy během života znázorňují i Tři věky ženy (1905, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím). Věk dítěte a jeho matky je podán v chladné modré barvě okolí, stáří ženy v levé části obrazu vyjadřuje povadlá kůže, nafouklé břicho a vystouplé žíly.

Na obraze Panna (1913, Národní galerie, Praha) spící pannu, symbol neposkvrněné krásy, obklopují ženy v různých fázích spánku, vyjadřujících pomíjivost a kontrast života a smrti. 

Matka s dvěma dětmi (nebo také Rodina) (1909-1910, ÖGB) bez dekorativních prvků a z velké části se skrytými obličeji symbolizuje intimní náhled do Klimtova života a jeho dvě děti, které se mu narodily ve vztazích s modelkami.

Neopominutelnou součástí Klimtova díla jsou obrazy přírody. U Slunečnice (1907-1908, ÖGB) a Chalupářské zahrady se slunečnicemi (1907, ÖGB) inspiraci zřejmě našel u Vincenta van Gogha. 

Kvetoucí máky (1907, ÖGB) prozrazují vliv Clauda Moneta. 

Přírodu s parky, stromy a jezírky zkrášlují zámky a citlivě začleněné vily. To vše je v následujícím souboru obrazů: Krajina u Schönbrunnu (1916, LM), Zámek Kammer u jezera Attersee III (1909-1910, ÖGB), Alej k zámku Kammer (1912, ÖGB), Na jezeře Attersee (1900, LM), Lesnický dům ve Weissenbachu u Attersee I (1914, soukromá sbírka, ÖGB), Ráno u rybníka (1899, LM), Vodní zámek (1908-1909, Národní galerie, Praha), Sklep Litzlberg (1915-1916, soukromá sbírka, LM), Velký topol II (nebo také Sílící bouře) (1902-1903, LM) a Sad (1898, soukromá sbírka, LM).

Do přírody patří i zvěř, tu ale Klimt opomíjel. Výjimkou je obraz Černý býk (1900, LM), kde je však znázorněna jen nezřetelná silueta býka, a kresba Theseus zapasí s Minotaurem (1898, Moravská galerie, Brno).

Annecy - Alpské Benátky

Město Annecy leží ve východní části Francie blízko hranic se Švýcarskem a umístěním u jezera obklopeného horami také připomíná mnohá švýcarská města, např. Curych, Luzern, Svatý Mořic, Ženevu a Montreux. Odlišuje se však tím, že historickým centrem kromě řeky Thiou protékají i tři kanály, proto si také vysloužilo označení Alpské Benátky (Venice of the Alps), při zdůraznění okolních hor se mu také říká Perla Francouzských Alp (Pearl of the French Alps), k nimž patří i masiv Mont Blancu (4807 m n. m.). 

Zdokumentovaná historie města sahá do 10. století a během uplynulého tisíciletí nejdříve správně spadalo pod Švýcarsko (bylo součástí Ženevského hrabství), později pod Savojské vévodství ve Francii s hlavním městem Chambery a i když ani tento stav nevydržel, součástí Francie již zůstalo. Dnes má něco málo přes 50 tisíc obyvatel. 

Nejvýznamnější historickou památkou Annecy je Palác d'Isle (Palais de l'Isle) na řece Thiou z 12. století, charakterizovaný jako dům ve tvaru lodi. Přestože byl několikrát přestavován, základní podobu si zachoval dodnes. Za dlouhou historii také několikrát změnil své určení, byl vězením, soudní budovou i správním centrem. 

Vyvýšenou dominantou Annecy je hrad (Château d'Annecy). Byl postaven mezi 12. a 16. stoletím, původně byl sídlem ženevských hrabat a vévodů z Genevois-Nemours. Několikrát však vyhořel, v 17. století byl opuštěn a chátral. Po opravě do r. 1947 sloužil jako kasárna, r. 1953 jej získalo město Annecy a po restauraci zde otevřelo muzeum.    

Bazilika Navštívení (Basilique De La Visitation) v novorománském slohu je rovněž na vyvýšeném místě. Sousedí s klášterem založeným v roce 1610. Historická zvonice je vysoká 72 metrů.

Kostel svatého Františka Saleského (Église de Saint-François-de-Sales) byl v r. 1644 postaven katolickou církví v barokním slohu na podporu protireformace. Během Velké francouzské revoluce byl přeměněn na tiskárnu a až po restaurování a novém vysvěcení na konci 19. století jeho sakrální funkce byla obnovena. 

Hodně odlišně tento kostel vypadá z druhé strany (zleva na předchozím snímku).

Kostel svatého Mořice (Église Saint-Maurice) v gotickém slohu je římsko-katolický a v původní podobě kaple dominikánů z r. 1422 byl nejstarším kostelem v Annecy, na fotografii je bohužel z větší části skryt za lešením.

Na následujícím snímku je radnice. V pozadí vpravo je vidět věž kostela svatého Mořice.

Dvě sochy připomínají místní osobnosti – významného chemika Clauda-Louise Bertholleta (1748-1822), který se v Talloires u Annecy narodil, a radního, senátora a ministra Claudia Galleta (1874-1936). 

Silnou vazbu na Annecy měl také osvícenecký filozof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (1712-1778). Narodil se sice v Ženevě, ale do Annecy přišel v 16 letech, kde navázal milostný vztah s o 12 let starší švýcarskou šlechtičnou, baronkou Louise-Éléanore de Warens, která ovlivnila celý jeho další život. Vedla ho ke vzdělání a uvedla do společnosti. Nejdříve u ní pobýval 2 roky a po 3leté přestávce dalších 9 let.  

Město však není skanzenem historických budov a soch. Pulzuje zde čilý městský ruch, u řeky je jedna zahradní restaurace vedle druhé, pouliční malíři lákají ke koupi obrazů místních pamětihodností, úsměvných karikatur známých osobností a na počkání zhotoví portrét, nechybí ani hudebníci.  

Benátky kromě kanálů, domů vystupujících z vody a kamenného mostu připomínají i úzké uličky a průchody.

Ovšem schody vedoucí do vody jsou zvláštní, že by se majitel chodil do řeky koupat? 

A kde je voda, tam se daří i vegetaci.

Se soumrakem vodotrysk na jezeře je barevně podsvícen. 

No Name a Žlutý pes - Brno, duben 2024

V tomto měsíci jsme v Brně v krátkém sledu navštívili dva koncerty, 11.4. v sále SONO vystoupila košická skupina No Name, která je u nás mimořádně populární, když ještě v Českém slavíku byla kategorie Nejlepší zahraniční skupina, No Name ji vyhráli 4krát za sebou v letech 2014-2017 a nechali za sebou slovenské stálice Elán a Team. V Brně pak pro velký zájem museli přidat ještě další koncert 12.4.

20.4. jsme pak v sále Semilasso viděli známou pražskou kapelu Žlutý pes. V Semilassu obvyklé bývají jen místa na stání, tentokrát tam byly židle, zřejmě zájem nebyl tak velký, a tak aby sál nebyl poloprázdný, pořadatelé zvolili pro diváky tuto příjemnější variantu, kde nebylo nutné se tísnit. Koncert však i díky průvodnímu slovu Ondřeje Hejmy byl velmi vydařený. 

Repertoár skupin podrobně neznám, proto se omezím hlavně na nejznámější písně a přidám několik fotografií.

No Name na hudební scéně působí od r. 1996 a jde o rodinnou kapelu 4 bratří Timkových (Igora, Dušana, Ivana a Romana), které doplňují klávesista Zoli Sallai a baskytarista Pavol Jakab. Vůdčí osobností je zpěvák a téměř výhradní autor textů Igor Timko, vzdělaný muž mnoha zájmů, absolvent Akademie umění v Banské Bystrici, který zde dnes pracuje jako pedagog (kromě titulu Mgr. má i vědeckou hodnost ArtD.), vedle toho vystudoval i bakalářské studium ekonomie a jako herec vystupuje v Městském divadle ve Zlíně.

Mezi nejznámější písně No Name patří Nie alebo áno, Čím to je, Žily a Ďakujem, že si. První jsou dostupné z odkazů a poslední z vložených videí. Skladbou Žily, která u nás vyšla na výběru rockových skladeb, skupina prorazila u českých posluchačů. Video Ďakujem, že si je vhodné posunout na 35. vteřinu, protože úvod je jen náhledem do košických ulic.

Igor Timko koncertem provázel a mimo jiné položil divákům dotaz, zda si myslí, že koncertují pro zábavu nebo pro peníze. Zmínil také záludný dotaz syna, který se ho ptal, kolik měl v životě žen. Zpěvák se kroutil, že „len mamu“, ale syn se nedal: „A co ten text jedné z písní?“ „Ale tu složil bratr,“ dostal se zpěvák ze složité situace.

Pěkná je také píseň Duša a ja. 

Došlo i na ohňové a kouřové efekty.

Aby zde však nebyly jen známé starší písně, z posledního alba V pôvodnom znení z r. 2023 alespoň dvě: Elity a stejnojmennou titulní píseň, kde kromě Igora Timka zpívá i Rasťo Kopina ze skupiny Nocadeň, která vystoupila na koncertu No Name jako předkapela. 

 

***

Hlavní osobnost Žlutého psa (existuje od r. 1978) Ondřej Hejma je podobně jako Igor Timko vzdělanec. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval angličtinu a čínštinu a kromě hudební kariéry se živí (živil) jako tlumočník z angličtiny a věnoval se také rychlodabingu u zahraničních filmů, kde synchronně namlouval všechny postavy, musí tak angličtinu znát dokonale. Někde jsem četl, že má IQ 140 (hodnoty nad 130 se považují za známku geniality). 

K známé písni Modrá je dobrá měl průpovídku, že ODS na posledním kongresu modrou stále využívá, i když je to už úplně jiná strana než ta z doby předsednictví Václava Klause, které fandil.

Nejslavnější písní Žlutého psa je ale Sametová se skvělým textem. Nejvíce se mně líbí pasáže „Vzpomínáš, takys tu žila a nedělej, že jsi jiná“ a „do toho tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov, kopyta měl jako z Arizony, přišel a zase vodešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel a po něm tu zbyly samý volný zóny.“ Také jsem se kvůli tomu nevěšel, ale když našim soudruhům řekl „это ваше дело“ („to je vaše věc“), obával jsem se, že s Miloušem Jakešem a Vasilem Biľakem zde budeme „na věčné časy a nikdy jinak“.  

V pěkném videu, ke kterému vkládám jen odkaz, protože jeho vlastníkem je přehrávání jinde než na YouTube zakázáno, jsou vidět kytaristé František Kotva a Zdeněk Juračka, ty ale už ve skupině nahradili Jan Martinek a Petr Roškaňuk. 

 Oblíbená je také skladba Náruživá.

Z těch, které jsem neznal, mně utkvěly písně Na tuhle ženu nezapomenu

a Zůstaň klidná, zamilovaná píseň, kterou složil, když si namlouval svou budoucí manželku (lékařku). Zpívá v ní „Zůstaň klidná a jdi spát, já tě mám docela rád.“