Michal Pavlíček - 4krát jinak

Michal Pavlíček je špičkou mezi našimi kytaristy, už jsem ho zde jednou vzpomínal jako člena Supergroup.cz, skupiny sestavené z našich nejlepších rockových hudebníků, ale jeho aktivity a spolupráce s jinými hudebníky jsou mnohem širší, za poslední tři roky jsem ho viděl v dalších čtyřech odlišných sestavách.

1. Michal Pavlíček a Monika Načeva - Brno, 23. 7. 2016

Koncert se konal na nádvoří Mendelova muzea jako kulturní část programu Mendel is back, jehož cílem bylo představit otce genetiky i z méně známé stránky (např. jako meteorologa a včelaře), a viděl jsem ho úplnou náhodou, protože původně jsem šel na mou nejoblíbenější skupinu Futurum s Romanem Dragounem, která vystupovala před nimi.

Zpěvačku jsem viděl poprvé a její šansony jsem také neznal, jen vím, že je i herečkou a ještě než přešla do pražského divadla Sklep, působila v brněnském HaDivadle, které jsem na blogu už třemi hrami přiblížil, ale na ni si nepamatuji.

Hudba byla pro mě hodně zvláštní, Pavlíčkova rocková kytara, smyčce kvartetu Pavla Bořkovce a k tomu šansony.

Abych ale koncert neodbyl jen fotografiemi, přidám odkazy na videa z YouTube. Najdeme zde také celý koncert v Telči v r. 2017 ve stejném složení (a zřejmě i s podobným playlistem) jako v Brně. Přídavková píseň Udržuj svou ledničku plnou je dostupná také v komorním provedení bez smyčcového kvartetu jen s Pavlíčkem a líbí se mně více.

A nakonec ještě skladba Odcházení ze stejnojmenného filmu podle divadelní hry Václava Havla, zazpívaná společně s folkařem Vlastimilem Třešňákem, který k ní na Pavlíčkovu hudbu napsal text.

2. Michal Pavlíček a Roman Dragoun - Brno, 7. 12. 2017

V adventním čase r. 2017 vystoupil v královopolském sále Semilasso v tříčlenném složení s mně neznámým baskytaristou a bubeníkem Milošem Meierem.

Pavlíček se výjimečně chopí mikrofonu a něco zazpívá, ale většina programu byla ryze instrumentální a samozřejmě nemohla chybět krásná instrumentálka Jeden den v parku U Zlaté brány.

Meier, kterého jsem měl většinou v zákrytu za poněkud rozložitým Pavlíčkem, se stejně jako na koncertech Supergroup.cz blýskl čtvrthodinovým virtuózním sólem na bicí.

A pak přišla chvíle pro hosta, klávesistu, zpěváka a skladatele Romana Dragouna. S Pavlíčkem se dobře znají, Dragoun nějakou dobu vystupoval se Stromboli, Pavlíček také nahrál kytarové party na Dragounově první sólové desce Stín mý krve a teď spolu hrají v Supergroup.cz.

Všechny skladby tohoto bloku se dají zrekonstruovat z YouTube. Dvorním textařem Romana Dragouna je Milan Princ, ke skladbě Kronikář však text však napsal jeho otec, akademický malíř František Dragoun.

Na ni navázala instrumentální skladba Bratři a v následujícím videu z televizního programu Na Kloboučku s celou plejádou našich předních kytaristů najdeme dvě skladby z koncertu: Coming Home (coververze písně Davida Coverdalea) od 11:33 a Zubatá (z repertoáru Pražského výběru autorů Pavlíčka, Michaela Kocába a textaře Františka Ringo Čecha, kterou zpíval baskytarista Vilém Čok s Kocábem, ve videu pak Dan Bárta s Dragounem a na koncertu Dragoun sám) od 11:46.

A po expresivních skladbách přišla lyrická tečka ve skladbě Zdroj, rovněž napsané zpěvákem na text jeho otce.

3. B.S.P. - Brno, 25. 11. 2018

B.S.P. je sdružení tří hudebníků - klávesisty Oty Baláže (resp. Balage), zpěváka Kamila Střihavky a Michala Pavlíčka. Koncert (stejně jako předchozí v sále Semilasso) se měl konat o 10 dní dříve, ale pro nemoc jednoho z členů skupiny byl zrušen, naštěstí na náhradní termín nebylo třeba dlouho čekat.

Koncert odehráli v sestavě rozšířené o baskytaristu, bubeníka, saxofonistu a dvě sborové zpěvačky.

Od B.S.P. žádné album nemám, a tak jejich repertoár moc neznám a zachytil jsem jen něco. Na první poslech zaujme Když se snáší déšť.

Obrat "tvař se jak slušnej člověk" v textu skladby Kredit by se mohl hodit do života, hudebníci si však evidentně o této póze iluze nedělají, protože v Lilian rock rezignovaně opakují, že "všichni lžou".

Jako poslední zazněla píseň, na kterou všichni čekali, Země vzdálená (Pavlíček ji složil na text Ivana Hlase). Je obdivuhodné, že tak náročnou píseň Kamil Střihavka zvládá i v 50 letech. Píseň jsem si nahrál na mobil, nemám však YouTube kanál, proto opět převzaté video z dřívější doby.

Diváci naladění touto skvostnou písní samozřejmě skupinu nechtěli pustit z pódia a ta pak přidala ještě 2 skladby. První z nich neznám, zazněla už v předchozí části koncertu, a tou definitivně poslední byla "australská lidová" Highway to Hell od AC/DC.

4. Stromboli - Brno, 12. 9. 2019

Stromboli byla vždy Pavlíčkova nejvýraznější značka, i když v 80. letech souběžně hrál i s Michaelem Kocábem v Pražském výběru. Ve skupině zpívala Bára Basiková s Vilémem Čokem a podle Čokových slov ho pak Bára "vystrnadila", s Pavlíčkem hudbu tvrdil baskytarista Jiří Veselý, na bicí hrál Klaudius Kryšpín a na klávesy Vendula Kašpárková. Kašpárková s Kryšpínem, kteří tvoří i životní pár, však emigrovali do Austrálie, nahradili je klávesista a zpěvák Roman Dragoun a bubeník Jan Seidl z brněnské skupiny Futurum, což k mému velkému zklamání vedlo k zániku Futura.

I Stromboli po několika letech ukončilo činnost, ale v posledních letech je patrná doba návratů a protože Kryšpín s Kašpárkovou se do Čech vrací, Stromboli zase může koncertovat v původní sestavě. (K příležitostným koncertům se občas sejde i Futurum.)

A návrat byl impozantní, Stromboli vystoupili na velkém koncertu na nádvoří hradu Špilberk.

Úvod obstarala skladba Stromboli a po několika mně neznámých zaznělo Sandonorico.

Jak řekla Bára Basiková, v ústavu (myšleno v blázinci) dostali vycházku, mohl tak přijít Vilém Čok. Zazpíval tři písně, mezi nimi Pavlíčkovu Ó hory, ó hory, k níž si napsal text.

Ve Stromboli se pod zvukem Pavlíčkovy kytary zcela ztrácejí klávesy a říkal jsem si, proč je vlastně mají, ale Vendula Kašpárková dala o sobě výrazně vědět v pro mě nejpůsobivější skladbě večera Katova pomocnice, nejdříve hrála sama a předvedla také technickou vyspělost, později se k ní přidali všichni další spoluhráči a nakonec Bára Basiková. Na YouTube je i video z brněnského koncertu, a je tak možné se alespoň trochu vžít do mých pocitů.

Konec zhruba dvouhodinového koncertu obstaraly Pavlíčkovy skladby na Josefem Hiršalem přebásněné texty Christiana Morgensterna Veliké lalulá a Košilela.

A jako přídavek zazněla Okolo ohňů (hudbu opět složil Pavlíček a text je dílem Martina Němce, frontmana skupiny Precedens, kde Basiková zpívala ještě před přestupem do Stromboli).

Ze známých skladeb chyběla jen Souměrná od klávesisty B.S.P. Oty Baláže s textem Jana "Sahary" Hedla (zpěváka z první sestavy Precedens). U ní ale přesně nevím, kde má původ, dá se dohledat s několika odlišnými doprovodnými skupinami. U vybraného odkazu vedle Pavlíčka na další sólovou kytaru hraje Olda Krejčoves ze skupiny Monkey Business.

Jednotka chlubivosti = 1 halík

Nedávno jsem si v Prostoru X redaktora Čestmíra Strakatého se zájmem poslechl rozhovor s Tomášem Halíkem, profesorem Univerzity Karlovy a knězem, teologem, sociologem a držitelem nejrůznějších cen a čestného doktorátu, člověkem, který je médii často vyhledáván, aby se podělil o svá moudra a názory na nejrůznější události, Karla Gotta, …, naši politickou scénu a její hlavní představitele.

Rozhovory s ním nikdy nezklamou, míra sebestřednosti a naparování tohoto "génia" je nevídaná, kdyby žil Alfred Jarry, mohl by mu být inspirací k napsání 2. dílu o králi Ubu.

Rozhovor je možné si z odkazu pustit celý, ale přece jen několik "perel" z něj vyberu.

"Jsou elity vlivu a já k této elitě … patřím" (4:22)

"Dneska je skutečně jakási globální vzpoura proti elitám a ti lidé nerozlišují, jestli je v té elitě spisovatel, myslitel, který je zván na konference a do médií, protože má co říct" (7:23).

Když redaktor zmínil vyznamenání, které Halík dostal v Německu, ten k tomu poznamenal (14:59): "Já jsem teďka dostal vlastně od hlav sousedních států dvě taková, jedna z nejvyšších státních vyznamenání, před léty od prezidenta Polské republiky … a nyní od německého prezidenta … Tohleto znamená, že přece jen si mě lidí váží a uvědomují si, že ta moje činnost má přesah přes Českou republiku. Já samozřejmě to neshromažďuju, abych chodil jako sovětský generál jako se spoustou těch, těch vyznamenání. To největší jsem už vlastně dostal - Templetonova cena, která je chápána jako ekvivalent Nobelovy ceny, … v Oxfordu, to bylo v r. 2014, takže to je něco, co mně samozřejmě otvírá, otvírá dveře do světa, protože teďka mně ti lidí psali 'nesaháte Mistru Gottovi ani po to', tak Templetonova cena je trošku víc než Zlatý slavík… Ale tohleto ocenění mezinárodně prostě znamená, že ten můj hlas je slyšet a zároveň mně otvírá také ten mezinárodní prostor ... já teď mám tolik pozvání mluvit na těch prestižních konferencích, univerzitách a přednášel jsem prostě vod Brazílie po Austrálii, Japonsko a tak dále. Já to cítím jako něco, co je obrovský závazek, že tam reprezentuju opravdu Českou republiku a jsou země, ve kterých jsem se stal takovou součástí té kulturní atmosféry. To je zejména Německo, Polsko, Portugalsko a Holandsko, tam vycházejí moje knížky v desetitisícových nákladech a lidé mně říkají, že nemine tejden, aby tě někdo necitoval - v médiích nebo teď … v otvíracím projevu na konferenci, takže ten můj hlas je nějakým způsobem slyšet a pro mě je především závazek přemýšlet, aby člověk ty věci, které říká, šly z hloubky, aby nějakým způsobem prostě přinášely jakousi inspiraci."

Po delším sebestředném monologu se konečně zase dostal ke slovu redaktor s otázkou: "Vy jste opakované mluvil o tom, že pan prezident nereprezentuje dobře Česko."

Halík souhlasně zamumlal.

"A teď vy mluvíte o tom, že vy Česko de facto reprezentujete v zahraničí. Cítíte se být možná lepším reprezentantem, než je pan prezident."

Halík: "Myslím, že ano, myslím, že ano, myslím, že on dělá spíš té zemi ostudu, kamkoliv vyjede, tak je vždycky nějaký skandál."

Redaktor: "A vy?"

Halík (se skromností jemu vlastní a dokonce s 3. použitím obratu o "naslouchání jeho hlasu", objeví se i počtvrté): "Jak vidíte, tak to, ta ocenění těch hlav států, to není, co by si člověk koupil, to znamená, že prostě ten můj hlas nějakým způsobem je slyšet a to, co jsem dělal a dělám, je nějakým způsobem mezinárodně uznáváno."

Redaktor: "Když teď mluvíte o tom, o tom reprezentování Česka v zahraničí, o té reprezentaci určitých hodnot, bavili jsme o tom, o té elitě, a že že je třeba hledat nástupce pana prezidenta podle vás, nebyl byste vy tím dobrým nástupcem pana prezidenta? Necítíte se se být jako někdo, kdo by mohl nahradit to, co podle vás špatného pan prezident reprezentuje, nahradit třeba něčím jiným?" (18:12)

Halík: "Já myslím, že to už je minulá kapitola, to je scénář, který už jsem odložil, který byl možný v určité době."

Redaktor: "Uvažoval jste o tom?"

Halík: "Uvažoval jsem o tom. Zvažoval jsem to kdysi. Teďka právě po té Templetonově ceně a tom oxfordském doktorátu se mně otevřel úplně nový prostor a teďka by to byl krok zpátky, teďka už jako nemám se soustřeďovat jenom trošku na ten český …"

Redaktor zalapal po dechu: "Prezident by byl krok zpátky?"

Halík: "Určitě, určitě, jako to, to je věc, která má smysl jako tady v tom prostoru, ale přece jenom člověk se zbavuje určité svobody, mně, na mě, mně strašně záleží na té svobodě říkat to, co si skutečně myslím, a jestli ten můj hlas je nějakým způsobem slyšet, tak také proto, nejenže mám co říct, ale také, že lidé cítí, že říkám to, co si opravdu myslím." (19:05)

… "A proto to má tu přesvědčivost. Zabývám se víc těmi globálními problémy, než jen problémy prostě české politické scény." (19:49)

…

"Já se snažím trošku spolupracovat s tím proudem, který ve světě reprezentuje papež František, a já se snažím rozpracovávat jednu jeho ideu a v takovémto duchu mě čekají přednášky v Americe na začátku příštího roku, tou ideou církve jako polní nemocnice … má obvazovat a léčit rány a já to ještě rozpracovávám dál … všechny tyhlety instituce, které jsou morálně kulturní, … mají mít takovou roli diagnostickou a tady rozvíjím jednu takovou disciplínu mezi sociologií a teologií, … prostě diagnostikovat to, jaký je nyní čas, jaké jsou dnes příležitosti, a zároveň být jakýmsi imunitním systémem, že tyhlety instituce mají být jakýmsi imunitním systémem ve společnosti, v které se šíří prostě ty psychické a morální infekce, to je ten populismus, jako jsou ty nenávisti, jako jsou nejrůznější strachy …" (21:22)

…

"Já jsem s jedním kolegou rakouským, jsme napsali takový podpůrný list papeži Františkovi a podpořilo ho 75 tisíc lidí během několika měsíců, kromě jiného 2400 profesorů teologie od Japonska po Brazílii, Oxford, Harvard, a to je dneska obrovská síť a my chceme s touhletou sítí pracovat, já jsem teď inicioval několik velkých mezinárodních výzkumných úkolů, jeden z těch výzkumných úkolů je Víra nevěřících."

To vidím na alespoň tři další čestné doktoráty.

A teď trochu blíže k úžasným výsledkům Halíkova myslitelství.

1. Templetonova cena se zásluhou amerického filantropa Johna Templetona (1912-2008) uděluje od r. 1973 nejdříve za "pokrok v náboženství" (Progress in Religion) a později za "pokrok ve výzkumu nebo objevech o duchovních skutečnostech" (Progress toward Research or Discoveries about Spiritual Realities). Templeton ji navrhl jako protipól Nobelových cen, které (podle něj) nezohledňují výsledky ve sféře náboženství a duchovního života. První laureátkou se stala Matka Tereza, nechybí zde ani (slovy Ladislava Jakla) "strýček v županu" z čínských hor, ale získali ji i držitelé vědeckých Nobelových cen a cen za literaturu. Jak se také můžeme dočíst na odkazované stránce, britský biolog a kritik náboženství Richard Dawkins k tomu poznamenal, že oceňováni jsou "obvykle ti vědci, kteří byli připraveni říct něco hezkého o náboženství" a holandský teoretický fyzik Martinus J. G. Veltman, laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1999, se vyjádřil, že cena "staví most nad propastí mezi zdravým rozumem a hloupostí." Mně Templetonova cena spíš než "duchovní Nobelovka" připadá jako cena útěchy pro náboženské aktivisty.

2. Čestný doktorát z Oxfordu

Oxford patří mezi nejprestižnější univerzity světa, čestné doktoráty jsou ale opravdu jen čestné. Halík jej získal "za bohosloví", před ním byli z Čechů oceněni prezidenti T. G. Masaryk, E. Beneš a V. Havel.

Představitelé univerzit je někdy využívají jako pozornost zahraničním návštěvám (např. V. Havel a V. Klaus jich získali snad kolem 40), u nás si je navzájem předávají lidé z vedení vysokých škol a na Slovensku, kde jsou v tomto směru zvlášť aktivní, vymysleli titul dr. h.c. mult. pro vícenásobné držitele.

Myslím, že vážnost čestných doktorátů nejlépe vyjádřil Václav Havel, který si je údajně věšel na chalupě na Hrádečku do chodbičky vedoucí k záchodu.

3. "přednášel jsem prostě vod Brazílie po Austrálii, Japonsko a tak dále" … "mě čekají přednášky v Americe"

Koho tím Halík chce oslnit? Akademici dostávají každý den několik nabídek k publikování příspěvků na konferencích po celém světě. S tím souvisí konferenční byznys organizátorů (vložné na konference málokdy bývá nižší než 500 EUR/USD, sborníky článků se už dávno netisknou, ale jen vypálí na CD, nebo nahrají na kartu připojitelnou do USB portu, náklady na občerstvení s kávou a někdy i raut tolik nestojí, ubytování a dopravu si účastníci musí hradit sami). Výhodné to je i pro účastníky, konferenční turistikou si rozšiřují obzory a získávají kontakty, jen je třeba najít zdroj financování na vložné, cestovní náklady a ubytování.

Konference se dělí na vědecké, pseudovědecké a pavědecké. Příspěvky z těch prvních (a z vědeckých časopisů s impaktním faktorem (IF), který se vypočítává podle citovanosti časopisu) jsou evidovány v prestižní databázi publikací Web of Science (ve zkratce WoS). Existuje ještě další databáze SCOPUS, zaměřená na časopisecké (resp. periodické) publikace, ale jsou zde i periodika bez IF, proto WoS se považuje za významnější.

Ve WoS má Halík (k datu zveřejnění tohoto textu) jen 3 publikace a ve SCOPUSu 6. Z toho je patrné, že se prezentuje především v nevědeckém prostředí. A je také s podivem, s jakým málem se mohl v r. 1997 stát profesorem na UK (tehdejší "skóre" měl nicotných 1/2), vysokoškolský profesor je totiž vědeckopedagogická hodnost.

Na našich vysokých školách se publikace zapisují do Rejstříku informací o výsledcích (RIV) a kromě mnoha identifikačních údajů (název, autor/autoři, abstrakt, …) se sem vkládá i odkaz na číslo ve WoS a SCOPUSu, pokud tedy publikace je tam vedena, a školy z takových publikací mají finanční prospěch. Za konferenční článek ve WoS (a někdy i ve SCOPUSu, pokud jsou vedeny na speciálním seznamu) je 12 bodů a protože 1 bod odpovídá (či odpovídal, může se to měnit) 2500 Kč, za takovou publikaci škola z Ministerstva školství a tělovýchovy (MŠMT) dostane 30 tisíc Kč. Více jsou hodnoceny články v časopisech s IF. Přesný počet bodů v RIVu se určuje ze složitého vzorce, který je zbytečné zde rozebírat, ale jen pro představu: vedle samotné hodnoty IF zohledňuje i pořadí časopisu v daném vědním oboru, protože články z přírodních věd mají IF zpravidla vyšší než z oblastí, kterým se věnuje úzce specializovaná komunita výzkumníků.

U RIVu se předpokládá, že jsou tam vkládány informace o publikacích vědeckého charakteru, tj. především ty, které jsou "bodované" a ministerstvem finančně honorované.

Na Halíkově stránce ve Wikipedii je uvedeno, že na základě informace jednoho člověka, s nímž měl Halík spory a který poukazoval na nevědeckost mnohých Halíkových prací zapsaných do RIVu, "Odborná komise … shledala, že uvedené publikace skutečně nesplňují kritéria vědecké publikace" a z RIVu je "14 Halíkových meditačních publikací (10 knih, 3 knižní kapitoly a 1 článek v časopise Dingir) odstraněno."

4. "Nemine tejden, aby tě někdo necitoval"

Záleží na tom, o jaké citace jde. Citace z prací, které nejsou zařazeny do vědeckých databází (např. v novinách, TV a studentských pracích), nemají větší význam. Podle počtu citací ve WoS a SCOPUSu se vypočítává tzv. h-index (Hirschův index). Jeho hodnota je n, pokud autor má zde n publikací s počtem citací n nebo vyšším.

Halík má k dnešnímu datu h-index jen 1 (2 jeho publikace ve SCOPUSu mají po jedné citaci, ve WoS nic).

Zatím jsem si nevšiml, že by se Halík vedle intelektuála, myslitele, příslušníka elity, člověka, který se v řadě zemí stal součástí kulturní atmosféry, … někdy také označil za vědce. Zřejmě si uvědomuje, že by tím u zasvěcenějších mohl vzbudit veselí. Jak je ale vidět z předchozího (pozvání na konference, citovanost, "Nobelova" cena, doktorát z Oxfordu, iniciace velkých mezinárodních výzkumných úkolů), přinejmenším nepřímo se tento dojem snaží vyvolat.

Jestliže Halíkův standardní projev prohlásíme za etalon chlubivosti o hodnotě 1 halík, pak v tomto rozhovoru dosáhl nejméně 15 halíků.

Internetové rozhovory s Tomášem Halíkem patří k tomu nejlepšímu, co v zábavných pořadech lze najít. Bezděky mě přitom napadá opera Jiřího Pauera Žvanivý slimejš, určená pro dětského diváka.

Václav Havel - Vernisáž v HaDivadle (a něco k autorovi)

Václav Havel je oficiální propagandou vynášen do nebe jako osvoboditel od jha komunismu a člověk, který přinesl demokracii, ale kdo byl v r. 1989 dospělý, si pamatuje, že v tom roce se zhroutily komunistické režimy v celém východním bloku, tedy i tam, kde Havla neměli, navíc my jsme byli až předposlední, jen o několik dnů jsme předběhli Rumunsko. Mlčící většina už totiž nechtěla poslouchat pohádky, jak míříme k světlým zítřkům, když ze zahraničních televizních stanic a filmů viděla, že tam mají lepší zboží, lepší auta, větší výběr a každý to chtěl mít také, jezdit na dovolenou za hranice všedních dnů a asi nikdo nepochyboval, že stačí vyházet zkostnatělé papaláše a nic tomu nebude bránit.

Václav Havel si však spíš než soutěž politických stran představoval vládu osvícených intelektuálů, kteří vědí nejlépe, jak všechno dělat. Jeho nepolitická politika ale velmi rychle zkrachovala, v r. 1992 Občanské hnutí, které se s ním identifikovalo, ve volbách vyhořelo, a to se pak ještě několikrát opakovalo (např. v podání Unie svobody a v prezidentských volbách a další strany podobného ražení k tomu mají nakročeno). A po téměř třiceti letech porážek pravdoláskaři hořekují, že ti nevzdělaní a hloupí venkované vždy všechno pokazí a nejlepší by bylo, kdyby volební právo neměl každý.

Nikdy jsem nechápal, proč Havlovi obdivovatelé se tak umanutě snažili, aby dostal Nobelovu cenu míru, místo aby jej navrhli na cenu za literaturu. Politicky motivovanou cenu za zásluhy o mír ve světě se podařilo udělením řadě dost pochybných existencí zdiskreditovat. Havel sám uvěřil, že by ji v r. 1990 měl dostat a dokonce dopředu namluvil děkovnou řeč. Tehdy se naivně domníval, že přesvědčí mocnosti rozpustit vojenské bloky, dojedná mír mezi Izraelem a Palestinou, …, ale z mesiášství brzy vystřízlivěl a přešel k projevům naprosté servility vůči USA a jejich vojenským akcím, nejtrapněji demonstrované výrokem o "humanitárním bombardování".

Já hodnotu Václava Havla vidím ne v politice (u nás po "zabití studenta Šmída" se režim zhroutil sám jak domek z karet a prvním prezidentem mohl být téměř kdokoliv s trochou důvěryhodnosti), ale v literární činnosti. Koupil jsem si knihu jeho osmi nejvýznamnějších her a ty, které jsem dosud přečetl, se mně opravdu líbí.

Jednoaktovku Vernisáž z r. 1975 (tj. z roku, kdy také napsal Audienci a dopis prezidentu Gustavu Husákovi) jsme měli možnost vidět i v představení brněnského HaDivadla.

Vzhledem k tomu, co bylo významnou příčinou konce komunismu, kuriózně hlavním mottem hry je výsměch konzumnímu způsobu života (a nevkusu). Manželský pár Michal a Věra si pozve na návštěvu svého přítele Bedřicha a chlubí se, jak nádherně si vybavili byt, jak dokonalé je jejich manželské soužití (včetně sexu a dobrého jídla), jak geniální je jejich dítě, a s dojemnou starostlivostí kladou Bedřichovi na srdce, v čem všem by měl na sobě zapracovat, aby byl také tak šťastný.

Na stěně visí turecký kinžál, ve výklenku stojí gotická madona, na skříni přenosná televize, vytápí se krbem, do textu autor přidal i rokokové hrací hodiny, barokního andílka, intarzovanou truhlu, čínskou vázu, secesní vývěsní štít, perské koberečky, starožitný stolek, stereofonní gramofon, pojízdný servírovací stolek s láhvemi nejrůznějších značek, mísu s ledem a mušlemi, ke krbu medvědí kůži i s hlavou a nechybí tam ani zpovědnice, kterou se Michalovi podařilo získat ze zrušeného kostela.

Když hostitelé nechají Bedřicha se vynadívat, zeptají se ho, kdy on s chotí se do bytu pustí, protože "člověk žije tak, jak bydlí" a byt dává životu "tak nějak novou dimenzi" a pak by to mezi nimi dvěma "začlo líp klapat."

Bedřich namítá, že jim to klape, ale tím je neošálí.

VĚRA: Já vím, nerad o tom mluvíš. Ale pochop, my jsme s Michalem moc a moc v poslední době o vás dvou mluvili, moc jsme na vás mysleli - a opravdu nám není jedno, jak žijete.

MICHAL: My to s tebou, Bedřichu, myslíme dobře.

VĚRA: Jsi náš nejlepší přítel - máme tě moc rádi - a ani nevíš, jak hrozně bychom ti přáli, aby se ti to všechno už konečně nějak rozmotalo.

Obratu o rozmotání Bedřich také nechce rozumět, v textu se celkem čtyřikrát opakuje, starostlivost hostitelů je příkladná.

Věra se nabízí, že zapálí v krbu, Michal chce pustit hudbu, "ze Švajcu přivezl spoustu nových desek."

A pak se jí: mušle, zapékané groombles (ty Michal také přivezl ze Švajcu), na ně pár kapek woodpeaku, …

Michal Věru chválí, že "je na vaření vyložený talent! Nemine týden, aby neudělala nějakou novinku - a vždycky do toho dá kus vlastní fantazie. Jako například v sobotu … játra s ořechy."

(Tady se mně zdá, že autor si dělá legraci trochu i sám ze sebe. V knize Voda, která hoří Jitky Vodňanské, jeho přítelkyně, je popisována Havlova hrdost na kulinářské umění, sestavoval jídelníčky pro hosty chalupy na Hrádečku na týden dopředu, pochutiny nakupoval v Tuzexu, ve spíži visely uheráky, pití bylo také vybrané. Fyzik František Janouch, předseda Nadace Charty 77, ze Švédska posílal štědré finanční částky disidentům na jejich činnost (např. kopírování samizdatových textů) a podle jeho slov nikdy nevěděl, jak s nimi skutečně naložili. Ale Havel na této podpoře výhradně závislý nebyl, protože měl i autorské honoráře za uvedení jeho her na scénách zahraničních divadel, jestli mu stačily i na nákup aut oblíbené značky Mercedes, těžko říct.)

Bedřichovi poradí, aby manželku Evu poslal do nějakých kurzů vaření, protože ty roštěnky, co jim před Vánocemi servírovala, byly strašné. A Bedřich, kdyby se trochu snažil, mohl místo koulení sudů v pivovaru sedět někde v redakci (teď je jasné, že Bedřich představuje Havla).

Rádi by Bedřichovi také ukázali své dítě - Péťu, i když spí.

MICHAL: Je fantastický! Byl jsem v tom Švajcu jen deset dní, a když jsem se vrátil, já ti ho skoro nemohl poznat - takový udělal za tu dobu skok!

…

Z ničeho nic ti za mnou přijde a prej: táto, může se žába utopit? No co bys tomu řekl? Není ohromný?

(Myslím, že kdyby Havel nepřesvědčil Vodňanskou k potratu a měl vlastní dítě, trapné rozpaky z takových historek by vystřídalo nadšení nad dětskou logikou. Jen (pra)rodič to může pochopit. Znám z vlastní zkušenosti.)

MICHAL: Proč vy vlastně ještě nemáte dítě?

…

VĚRA: Váš vztah by to určitě zase postavilo na nohy, protože by vám to dalo společný smysl života.

Oba Bedřichovi s nadšením vykládají, jak jim všechno klape, ve všem si rozumí a chtějí, "aby kluk už od dětství vyrůstal v hezkém prostředí a učil se lásce k hezkým věcem."

…

MICHAL: A co je nesmírně důležité: perfektně si rozumíme i tělesně.

VĚRA: Michal je po této stránce totiž ohromný - dokáže být divoký i něžný - zdravě sobecký i ohromně pozorný a obětavý - vášnivě bezprostřední i vynalézavě rafinovaný.

…

Divil by ses, Bedřichu, jak často to spolu děláme! A to jen proto, že k tomu vždycky přistupujeme, jako by to bylo poprvé.

…

MICHAL: Pro Věru totiž být dobrou manželkou zdaleka neznamená jen být dobrou hospodyní nebo dobrou matkou - ona dobře cítí, že to znamená především být dobrou milenkou!

…

Věra je pořád stejně krásná - dokonce bych řekl, že po Péťovi ještě nějak dozrála - má ti teď úžasně svěží a mladé tělo - no posuď sám! (Michal odkryje Věře šaty na prsou) Dobré, ne?

(Hubená postava herečky a šaty bez předního rozpínání dávaly tušit, že na tuto scénu je zbytečné se těšit. A také tam nebyla, jen náznak splynutí těl.)

…

VĚRA: A co vy? Jak je to s vámi?

Spíte spolu ještě vůbec?

BEDŘICH: Ale jo - občas.

…

MICHAL: Jistě to děláte jen tak halabala - ledabyle - jen aby to už bylo.

A zase přijde poznámka, že si moc přejí, aby se to Bedřichovi "už konečně nějak rozmotalo", a nabídka zapálení v krbu a přehrání desek, co Michal přivezl ze Švajcu.

Bedřichovi pak poradí, aby začal chodit do sauny, pořádně a rozumně žil, nechal flámování, naučil se hospodařit s časem, ..., a mohl by být třeba stejně šťastný jako oni a mít také pěkný byt.

Na Bedřicha je toho už trochu moc, vstane a odchází, že musí ráno do práce.

(Herec HaDivadla seskočí z pódia a prochází se kolem diváků. Manželský pár na něj jeden přes druhého z hrany pódia vyčítavě volá:)

…

VĚRA: To nechápu! Máme přece vernisáž.

MICHAL: Chtěli jsme tě provést po bytě.

VĚRA: Ukázat ti všechno, co tu máme.

MICHAL: Mysleli jsme, že dopiješ tu láhev.

…

Že se podíváš na Péťu.

VĚRA: Michal ti chtěl vyprávět o Švajcu … a pustit ty nové desky.

MICHAL: Počítali jsme, že tu zůstaneš přes noc.

VĚRA: Že se podíváš, jak se milujeme.

.. Že tě přivedeme na jiné myšlenky.

MICHAL: Vytáhneme tě z toho marasmu, v němž žiješ.

…

…

Vyčtou Bedřichovi, co všechno kvůli němu nakoupili (whisky, groombles, desky, …), a on zrádce a nevděčník si toho neváží. Věra se hystericky rozbrečí a kytku, kterou Bedřich přinesl, vytrhne z vázy a hodí ji po něm.

Bedřich ji v rozpacích sebere, vrátí do vázy a znovu usedne. Věra a Michal se po chvíli zklidní a s úsměvem se také posadí.

VĚRA: Michale, nepustíme Bedřichovi nějakou hudbu?

MICHAL: To bychom mohli.

A zazní Sugar Baby Love v podání Karla Gotta.

To byla pěkná tečka za pěknou hrou (alespoň v textu, v divadle nám ji upřeli a ani nevím, že by Karel Gott píseň do repertoáru převzal).

Kritika konzumního způsobu života v poslední době zase přichází do módy. A tentokrát ze Západu (a Severu), nově však z pohledu klimatických alarmistů. Jíme maso a hospodářská zvířata znečišťují ovzduší, cestujeme letadlem a ta zanechávají uhlíkovou stopu, jezdíme auty se spalovacími motory a ty strašné zplodiny, popojíždíme v kolonách a není kde zaparkovat, honíme se za památkami a města úpí pod náporem turistů. Místní se bouří, nedávno jsem na YouTube viděl Milana Knížáka v tričku s nápisem Stop turismu!

Přiznám se, že na nic z toho neslyším, vegetariánem se nestanu, když ukládám článek, jsem ještě v Dublinu, kam jsem se dopravil letadlem, autem budu jezdit, dokud budu při smyslech, a také přemýšlím, jak vylepšit naše letní sídlo. Jen pověsit na zeď turecký kinžál a sehnat zpovědnici mě dosud nenapadlo.

Jan Blažej Santini (a UNESCO)

Jan Blažej Santini (1677-1723), jak je vidět z dat narození a úmrtí, ve svém životě rovnoměrně nahlédl do dvou staletí a stejně tak v díle dokázal spojit dva slohy, které se v mnohém jeví protikladné: strohou gotiku a bohatou zdobnost baroka, a dal tak vzniknout novému slohu - barokní gotice.

Narodil se v Praze, ale měl italské předky. Kvůli tělesnému postižení mu nebylo souzeno pokračovat ve fyzicky náročném řemesle v otcově kamenické dílně a jako náhradní uplatnění si zvolil architekturu. Během poměrně krátkého života realizoval kolem 80 staveb a dvě z nich jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, což je i ve světovém měřítku výjimečné, pomineme-li neobvyklé a jednorázové zařazení souboru 17 děl architekta funkcionalismu Le Corbusiera na tento seznam v r. 2016.

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, Santiniho vrcholné dílo, sem byl zapsán v r. 1994. Kostel byl postaven v letech 1719-1722 v souvislosti s kanonizací Jana Nepomuckého a byl jemu zasvěcen. Obepíná jej zastřešený prstenec dvou zdí ve tvaru deseticípé hvězdy, jehož působivost vynikne z leteckého snímku. Řada jich je na stránce Zelená hora, památka UNESCO.

Santini v pravidelných tvarech využíval i dalších čísel, velmi často čísla pět. Vstup ke kostelu je pěti branami a do ambitů (chodeb v prstenci s klenutým stropem), sloužících poutníkům k úkrytu před nepřízní počasí, je vsazeno pět kaplí s pětiúhelníkovým půdorysem.

Zatímco chodby jsou prosté, kaple jsou vyzdobeny freskami.

Na střechách kaplí byly umístěny sochy pěti ctností Jana Nepomuckého od Řehoře Thenyho, žáka Matyáše Bernarda Brauna. Dochovaly se ale jen tři (Víra, Zdrženlivost a Čistota) a nevýznamnější je socha Víry s dalekohledem namířeným na Polárku.

I po obvodu samotného kostela je pět kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět oválných kaplí.

Oblouky oken a síťová klenba jsou gotické, výzdoba je barokní.

Uvnitř kostela je pět oltářů a hlavní oltář zdobí pět andělů. Tři drží zeměkouli a pět hvězd symbolizuje pět tehdy známých světadílů. Na ní stojí socha sv. Jana Nepomuckého, je rovněž od Řehoře Thenyho.

A ještě dva oltářní výklenky.

Motiv pěti hvězd se v kostele několikrát opakuje, podle legendy král Václav IV. (1361-1619) Jana Nepomuckého, který odmítl sdělit zpovědní tajemství královy manželky Žofie, nechal r. 1393 svrhnout z Karlova mostu do Vltavy a v místě, kde utonul (v jiném výkladu byl předtím mučen a shozen už mrtvý), se objevilo pět hvězd.

Svržení těla Jana Nepomuckého v kostele znázorňuje zlacený reliéf.

Legendu o neprozrazeném zpovědním tajemství měla potvrdit exhumace těla, uloženého v hrobce v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě, po více než 300 letech, kdy se v lebce údajně našel neporušený jazyk (ve skutečnosti šlo o krevní sraženinu z mozku). Sytě červená zvětšená napodobenina jazyka je umístěna ve středu kupole o 4 snímky zpět.

Ze Zelené hory je pěkný náhled na někdejší cisterciácký klášter (dnes zámek rodiny Kinských s expozicí děl barokních mistrů z Národní galerie v Praze) ve Žďáru nad Sázavou (je na následujícím snímku vlevo) a rameno řeky. Poblíž něj stojí ještě dvě Santiniho stavby, hospodářské budovy dvoru Lyra (s černými střechami) a dolní hřbitov, a most s barokními sochami (zmenšená obdoba Karlova mostu).

To by však mohlo být námětem samostatného článku.

Druhou Santiniho stavbou na seznamu UNESCO je Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci, kam byla zapsána r. 1995 společně s Chrámem sv. Barbory v Kutné Hoře. Původní kostel Panny Marie cisterciáckého kláštera v Sedlci byl založen kolem r. 1300, během husitských válek se z něj stala ruina a k obnovení se přikročilo až o 400 let později. Zahájil jej stavitel Starého Města pražského Pavel Ignác Bayer, ale r. 1702 byl nahrazen tehdy teprve 25letým Santinim, který katedrále vtiskl výslednou podobu. Dokončena byla r. 1708.

Socha Panny Marie je na vrcholu štítu. Po obou stranách vchodu jsou sochy andělů a mnoho dalších soch je uvnitř. Jejich autorem je Matěj Václav Jäckel.

Santiniho architektonickým příspěvkem je zvláštní samonosná klenba (vzhledem k odlišnosti od tradiční klenby ve tvaru polokoule se pro ni vžil termín "česká placka") a samonosné točité schodiště.

Klenbu kupole ve výšce 28 m zkrášlil freskou Nejsvětější Trojice Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu.

Bohužel jsem netušil, že v kostele bylo možné vyjít i do podkroví a připlatit si také návštěvu chrámové klenotnice se "Sedleckou monstrancí", která patří mezi nejcennější náboženské předměty z období gotiky v Evropě, pochází z doby kolem r. 1390 a má být snad nejstarší monstrancí na světě. Bylo tam totiž liduprázdno, zatímco nedaleko odtud u známé sedlecké kostnice se tísnily davy.

Alespoň spodní část schodiště je vidět na následujícím snímku.

V katedrále samozřejmě nemohou chybět varhany.

Jsou zde také cenné obrazy. Následující namaloval Petr Brandl v r. 1728 a jmenuje se Patroni země české s Nejsvětější Trojicí.

V Sedlci byl kdysi i Brandlův největší oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie, ale od konce 18. století je v Kostele sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě, kam jej zakoupili poté, co shořel původní oltář.

Vánoční stromky a výzdoba v interiéru i pošmourné počasí ve venkovních záběrech jsou připomínkou na dobu návštěvy.

P.S. Výborný článek o sedleckém kostele s mnoha zajímavými informacemi a bohatou fotografickou přílohou (včetně vzácné monstrance a záběrů točitého schodiště a podkroví) napsala Janinka.

Jak jsem dostal pokutu za překročení rychlosti

Nejsem zrovna nejvzornější řidič, celkem 5krát jsem dostal pokutu za menší prohřešky (překročení doby parkování např.), nejcitelnější byla obsílka na 110 EUR v loňském létě za překročení rychlosti na rakouské dálnici o 32 km/hod na úseku, kde byla snížena, nikdy jsem ale nikoho neohrozil (vyjma sebe a choti při havárii před 3 roky, způsobené mikrospánkem). Při osobním setkání s příslušníky, co "pomáhají a chrání", jsem vždy odevzdaně vyslechl "kontrolní otázku" "Pane řidiči, víte, že …?" a bez snahy se hájit a reptání pokutu uhradil. Ale ta poslední mě nenechala klidným.

Z Brna často jezdíme na chalupu do Bučovic a na trase projíždíme po obchvatu Slavkova u Brna.

Před ním se přejíždí větší kopec a při sjezdu je rychlost podle příkazových tabulí omezena nejdříve na 80 km/hod, pak na 60 a nakonec na úpatí kopce je tabule s názvem obce (a tedy nutnost snížit rychlost na 50 km/hod). Za cedulí je křižovatka a hned za ní je již povoleno zvýšit rychlost na 70 km/hod. To znamená, že rychlost 50 km/hod je nutné dodržovat jen na úseku několika desítek metrů. Stále však jedeme po hlavní silnici a protože z pravé strany takřka nic nejezdí (nejbližší vesnice je asi 3 km odtud), srážka s někým najíždějícím z vedlejší silnice prakticky nehrozí, navíc na křižovatku je ze všech stran široký výhled.

Jak to ale u naší policie bývá zvykem, kde o nic nejde, si velmi rádi finančně přilepšují. Na kratičkém úseku 50km rychlosti mají umístěnu kameru. A loni na podzim jsem na kameru pozapomněl, naměřili mně 62 až 65 km/hod a poslali dopis s oznámením o vyměření pokuty 600 Kč za překročení rychlosti. Údajně 26.11. jsme dopis převzali, v té době jsem ale byl hodně vytížený vším možným a příkaz k úhradě v bankovnictví jsem zadal až 17.12., 18.12. se částka z účtu odečetla. Víc jsem se tím nezabýval, jen měl na paměti, že příště si musím dát větší pozor. Jenže k mému velkému překvapení téměř po roce (1. 10. 2019) přišel další dopis, že pokuta dosud nebyla zaplacena a "obviněné" (auto je psáno na manželku) byla vyměřena nová pokuta 1500 Kč, k tomu bylo připsáno poučení, že do 8 dnů je možné podat odpor, ovšem při shledání viny budou navíc vymáhány náklady za správní řízení podle vyhlášky č. …

Naše "nezaplacení" bylo vysvětleno větou: "Je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla."

Lhůta prý byla 15 dnů, takže jsme ji o týden překročili, ale o vrácení peněz jsme žádnou informaci nedostali. Pročetl jsem proto staré záznamy v bankovnictví a skutečně 600 Kč nám vrátili, ale jejich "bezodkladný" úkon se projevil připsáním na účet až 7. 1. 2019, tj. po 20 dnech, nemluvě o tom, že to už bylo v jiném kalendářním roce. Internetové bankovnictví otvírám velmi zřídka, o pravidelné platby a příjmy se není třeba starat a protože máme s manželkou společný účet a navykli jsme si vše platit kartou, za měsíc to znamená desítky bankovních transakcí a bez bližšího zkoumání se 600Kč změna nepozná. Stav na účtu navíc chodí přes SMS, což pro orientační představu úplně stačí.

Postup úřadu mě pěkně naštval a referentce, která nám milý dopis poslala, jsem napsal mail s popisem výše uvedených časových údajů a skutečnosti, že o jejich vrácení 600 Kč jsme vůbec neměli tušení (vlastně ani nevím, co by se bezprostředně dalo dělat) a uzavřel jej slovy:

"Domnívám se, že vaše jednání velmi připomíná praktiky společností, které z malých půjček dokáží vyrobit x-násobek a některé nešťastníky finančně zničit.

Protože se chci vyvarovat dalších problémů, přes značné pochybnosti o oprávněnosti vaší sankce jsem dnes (1. 10. 2019) dal příkaz k úhradě 1500 Kč a vzhledem k tomu, že váš dopis je datován 26. 9. 2019, i při jistém zpoždění v zaúčtování v bankovnictví lhůta (zajímavé je, že tentokrát) 30 dnů s velkou rezervou je splněna. Doufám tedy, že další rok nepřijdete s podobným dopisem jako dnes."

Nejsem si ale jistý, zda můj mail nebude chápán jako "podání odporu", proto budu muset sledovat záznamy v bankovnictví a kontrolovat, jestli platbu opět nevrátili, aby "svědomitá" úřednice nám pak jako "notorickým neplatičům" po delší době s penalizačním navýšením a správními poplatky mohla vyměřit částku třeba statisíců, případně na nás rovnou poslat exekutora.