Vysoké Tatry (4) - Slavkovský štít

Slavkovský štít je nejrozložitější horou Vysokých Tater a na území "Československa" výstup na vrchol zřejmě představuje i nejnáročnější trasu z hlediska převýšení. Od nádraží ze Starého Smokovce, které leží v nadmořské výšce 1010 m, je na vrchol ve 2452 m nutné vystoupit o 1442 m vzhůru. Trasy na jeho výše položené sousedy, zleva Gerlach (2655) a zprava Lomnický štít (2633), totiž z časových důvodů většinou začínají ve vyšších polohách - ze stanic lanovek, na Gerlach z Hrebienku (1280), případně ze Sliezského domu (1670), kde můžeme přespat a vyrazit druhý den ráno, na Lomnický štít ze Skalnatého plesa (1751). I Rysy (2499) a Kriváň (2494) jsou méně náročné.

Podle jednoho geodeta Slavkovský štít byl původně ve Vysokých Tatrách nejvyšší, ale zemětřesení, odhadované na 5. století, způsobilo, že vrchol se rozpadl a dnes tak hora působí poměrně ploše, jako nacucaná houba se rozkládá na pozadí Starého Smokovce, a kdyby došlo k většímu zemětřesení nebo sopečné erupci, dopadlo by toto městečko jako Pompeje pod Vesuvem. Nevím, nakolik se tomu dá věřit, protože Slavkovský štít vypadá ploše jen při pohledu ze Starého Smokovce, vrchol odtud totiž nevidíme, k němu musíme jít hodně do hloubi hor.

Je ale dobře patrný z bočního pohledu ze Staré Lesné a z Tatranské Lomnice, kdy je vidět jeho skalnatá část i s charakteristickým výběžkem, přiléhavě nazvaným Nos (2273).

Na vrcholu jsem do letoška už 2-krát byl v r. 2003, jednou s dvěma kolegy, kdy bylo jasné počasí s krásnými výhledy na Lomnický štít a Velkou Studenou dolinu, a to na mě tak zapůsobilo, že o pár týdnů později jsme tam šli s mými dvěma syny, jenže pro mlhu jsme neviděli téměř nic, navíc jsem ještě neměl digitální fotoaparát.

V duchu jsem proto zajásal, když se na přelomu srpna a září letošního roku naskytla příležitost zajet do Nového Smokovce. Poslední srpnový týden však počasí za moc nestálo, často pršelo, a když jsem v podvečer přijel, Slavkovský štít jsem mohl jen tušit v mlhách, z nichž občas vykoukl Lomnický štít.

Druhý den ráno však ze střešního okna vysvítala nečekaně jasná obloha, i když v mírném závoji, snižujícím kontrast jak sfumato na Leonardových obrazech. Ještě v pyžamu jsem vyběhl ven a hned bylo jasné, že je ta pravá chvíle na zteč. Nakonec jsem nešel sám, z naší 12-členné skupiny kolegů z partnerských institucí se jeden zájemce našel. Jeho zájem o výstup byl ale dost vlažný, začali jsme osvěžováním v nádražní hospodě, z čehož jsem byl mírně nervózní, protože v horách se počasí rychle mění. Když jsme se konečně vydali na cestu, kolega pečlivě studoval informační tabule Rainerova naučného chodníku, každou chvíli se zastavoval a myslím, že takto bychom se na vrchol dostali až za tmy. Po nějaké době jsme usoudili, že bude lepší, když každý půjde svým tempem. Nakonec vyšel na Slavkovskou vyhlídku (1550) a odtud se vrátil. V tomto místě se otevře pohled na celou boční stěnu Lomnického štítu a Velkou Studenou dolinu (Malá Studená dolina bohužel vidět není, protože je za hřebenem uprostřed snímku), který pak turisty provází téměř na celé další trase, se zvyšující se polohou se vrchol Lomnického štítu začíná výškově srovnávat. Výrazný vrchol úplně vlevo je Prostredný hrot (2441) a špička vpravo od něj Malý kostol, mezi nimi je ještě Veĺký kostol, který ale z tohoto pohledu nevynikne.

Horskou květenu už vystřídala kleč.

Velká Studená dolina je pod námi jak na dlani a nakonec vidíme i Zbojnickou chatu (1960), prošlapaná cesta doprava vede přes Priečne sedlo k Téryho chatě v Malé Studené dolině. Povolený je však průchod jen opačným směrem.

V celkovém pohledu na hřeben, oddělující Velkou a Malou Studenou dolinu, je vpravo za ním Lomnický štít a impozantní vrchol vlevo je Ĺadový štít (2627), třetí nejvyšší hora Vysokých Tater.

A zde je Ĺadový štít v přiblížení, vrchol před ním je Malý Ĺadový štít, název však klame, protože má výšku 2602 m.

Jen vrchol Slavkovského štítu dlouho zůstává skryt, mnohokrát se zdá, že tohle stoupání už bude poslední, jakmile se však vydrápeme na vyhlídkový bod, objeví se nové obzory a vrchol nikde, ukáže se až v úplném závěru. Ne nadarmo informační tabule u nádraží ve Starém Smokovci sděluje, že nás čeká 5 hod 15 min cesty. Zajímavé je ohlédnout se i zpět, kdy je vidět na osídlení pod horami.

A tady konečně cíl cesty na pravé straně vykoukl.

Zdá se už dost blízko, jenže v cestě stojí ještě několik mezivrcholů.

Když jsem byl na vrcholu posledně, byl označen jen modrým kolečkem na kameni, teď to vylepšili křížem. Cesta mně trvala 4 a čtvrt hodiny, před 10 lety ale jen 3 a půl. Tehdy jsem se před aktivně sportujícími syny musel víc snažit, kdyby nebyl začátek tak volný a tolik jsem nefotografoval, mohl být čas lepší (hlavně, že je na co se vymluvit).

Při zpáteční cestě jsem ještě vylezl na Nos a zaujala mě také díra ve skále. Není to náhodou doupě medvěda? Ten tam však nebyl, jen někdo uvnitř nechal na památku figurku jak ze seriálu Pat a Mat.

Při fascinujícím pohledu na celou Velkou Studenou dolinu a Lomnický štít byla dobře vidět budova s meteorologickou stanicí na jeho vrcholu, kde má pracoviště také Astronomický ústav.

Na odvrácené straně je Gerlach z méně výrazné boční strany.

Uriah Heep - Brno, 20. září 2013

Uriah Heep patří společně s Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath mezi legendy hard rocku. Stejně jako ostatní skupiny mají svého sólového zpěváka, ale odlišují se tím, že do zpěvu melodických písní se zapojují všichni ostatní členové skupiny, a proto se jim také říkalo "The Beach Boys hard rocku". Není proto divu, že některé jejich skladby převzala kdysi má nejoblíbenější domácí skupina Synkopy 61, která v počátcích byla ovlivněna právě skupinou Beach Boys a s přitvrzením stylu se posunula k Uriah Heep. Tuto etapu už jsem tu vzpomínal v úvodním článku Synkopy 61 (2) - Michal Polák, Pavel Pokorný.

Název Uriah Heep je odvozen od záporné postavy z románu David Copperfield od Charlese Dickense. Kdysi jsem ho četl, ale vzpomínám si z něj jen to, že David si stěžoval na nízké platové ohodnocení, jeho zaměstnavatel se však vždy vymlouval, že by mu hrozně rád přidal, jenže jeho společník Uriah Heep (ta zrůda) tomu nepřeje.

Za nejlepší alba skupiny považuji jejich druhé, třetí a čtvrté ze začátku 70. let, všechna jsou dostupná na YouTube v plné verzi a můžeme si je poslechnout po kliknutí na následující odkazy: Salisbury (1971), Look at Yourself (1971) a Demons and Wizards (1972).

Ze Salisbury je asi nejznámější téměř zlidovělá Lady in Black, jejíž refrén se hodí na fotbalové a hokejové stadiony, za poslech stojí The Park a závěrečná, více než 16-minutová titulní píseň alba.
Z dalšího alba se nejvíc hrají titulní píseň Look At Yourself a July Morning (na albu začíná od času 9:10), která patří mezi nejkrásnější hardrockové skladby vůbec a na YouTube ji najdeme v mnoha živých nahrávkách. Nejradši mám verzi sestříhanou z koncertů v letech 1973-1976, kde skupina hraje ve svém asi nejlepším složení, z něhož nejznámější byl zpěvák David Byron (r. 1976 ho spoluhráči pro neustálé problémy s alkoholem ze skupiny vyhodili a r. 1985 zemřel), klávesista a zpěvák Ken Hensley, který byl dominantním autorem skladeb Uriah Heep (July Morning složil společně s Byronem) a r. 1980 odešel na sólovou dráhu (v polovině září vystupoval v Brně), a kytarista a spoluautor některých skladeb Mick Box, který jediný ve skupině působí od založení až dodnes.
Pokud nechceme poslechu věnovat více než 10 minut, můžeme se posunout na čas 1:23, kde začíná baladická část skladby.

Největším hitem alba Demons and Wizards je skladba Easy Livin', zde ji máme v živém provedení.

Ale to je vše historie, Uriah Heep však hrají dodnes. Za tu dobu došlo v sestavě k mnoha změnám, jak ukazuje přehled i grafické vyjádření na anglické Wikipedii.
Na koncertních turné zavítali i do ČR a před dvěma roky hráli v Brně v Kajot aréně (dříve Hala Rondo). Tehdy jsem se ještě k návštěvě neodhodlal a později toho trochu litoval, protože právě z brněnského koncertu je na YouTube dost povedených nahrávek a zpěvák Bernie Shaw, který ve skupině působí od poloviny 80. let, je také dobrý.

Zřejmě se jim u nás líbilo, protože letos měli 19. a 20. září koncerty v Praze a v Brně. Pro Brno tentokrát zvolili menší sál v Boby centru, údajně proto, aby byli blíže k divákům, avšak ani tam se koncert nekonal kvůli problémům s elektrickými rozvody a nakonec byl přeložen do sálu Stadion na Kounicově ulici.
Začátek koncertu byl plánován na 19 hod, ale to jsme ještě stáli na ulici a dovnitř se nevpouštělo. Jak se ukázalo, změna sálu vyvolala zmatek, protože po přeložení místa konání koncertu vstupenky neodpovídaly místům v sále. Má řada na galerii vůbec neexistovala, nakonec jsem našel místo na boční galerii, úplně na kraji. Mělo to nevýhodu, že mně clonila hrana zdi, ale když jsem se mírně vyklonil, byl jsem ze všech přihlížejících na galerii pódiu nejblíž.

Když jsme přetrpěli předkapelu, po velkém chystání techniky Uriah Heep konečně začali hrát, to už bylo kolem 20:45, a bez přestávky hráli zhruba do 22:15.

Nejzajímavější byl závěr koncertu, kdy hráli hity ze 70. let - Look at Yourself, July Morning, Lady in Black. Pak členové skupiny vyvolali na pódium mladé dívky z předních řad, které tančily při skladbě, kterou jsem ve všeobecném hluku a skandování ani pořádně neslyšel, zřejmě to bylo Easy Livin', a tím koncert skončil.

Po dlouhém vyvolávání se hráči vrátili a zahráli Easy Livin', které tentokrát už bylo slyšet dobře.

O zvukovou nahrávku jsem se nepokoušel, ale jak v dnešním složení Uriah Heep zní, si můžeme poslechnout v amatérském (zvukově však velmi dobrém) videu z předchozího koncertu v Brně.

Vlastně od té doby došlo ještě k jedné změně, baskytaristu Trevora Boldera, který loni zemřel na rakovinu, nahradil Dave Rimmer, velmi dobře se doplňující s kytaristou Mickem Boxem a bubeníkem Russellem Gilbrookem. Ten bušil do bubnů s velkou silou a rychlostí a s baskytaristou tvořil motor skupiny. Trochu mě zklamal klávesista Phil Lanzon, kterého nebylo pořádně slyšet ani v skladbách, kde klávesy jinak hrají prim. Ale zřejmě to bylo dáno nevyváženým nazvučením (anebo mým místem zcela vlevo, mimo vyzařování velkých reproduktorů natočených do nitra sálu). A zde je zmíněná ukázka, pro srovnání s historickým videem opět July Morning.

Při závěrečném děkování se ukázalo, že bubeník, který má z náročného stylu svaly na rukou jak kulturista a s tetováním a vyholenou hlavou zdálky vypadá jak vyhazovač z nočního podniku, je ve skutečnosti střízlík.

Hampton Court - Jindřich VIII. a bludiště

Hampton Court leží necelých 20 km od Londýna a rozhodně stojí za návštěvu. Nachází se zde velmi pěkný královský palác s velkou zahradou. Přesněji řečeno tento palác si původně z panského stavení přestavil na své sídlo kardinál Thomas Wolsey a pro státní návštěvy v něm vyhradil několik apartmánů, kam se hned po dokončení nastěhoval král Jindřich VIII. (Henry VIII, 1491-1547) a protože se mu tam zalíbilo, palác si jednoduše přivlastnil (kardinál, aby odvrátil svůj pád, ho králi v sebezáchově raději věnoval).

Panovník si ani jinak problémy hlavu příliš nelámal. Protože s první manželkou Kateřinou Aragonskou (Catherine of Aragon) neměl syna, požádal papeže o rozvod církevního sňatku, když mu papež nevyhověl, král se prohlásil za hlavu církve v Anglii (dostala název anglikánská) a sám si pak rozvod schválil. Ani druhá manželka Anna Boleynová (Anne Boleyn) mu nedala syna, zbavil se jí tak, že ji obvinil z cizoložství a nechal popravit. Třetí manželka Jana Seymourová (Jane Seymour) zemřela při porodu, čtvrtou, Annu Klevskou (Anne of Cleves), si vyhlédl podle portrétu Hanse Holbeina ml., když však přijela, zjistil, že koupil zajíce v pytli a skutečnost byla mnohem horší, než portrét sliboval, rozvod byl do půl roku. Pátá manželka Kateřina Howardová (Catherine Howard) dopadla stejně jako její sestřenice Anna Boleynová, nepřerušila vztah se svým předchozím snoubencem a jakmile na to Jindřich přišel, její osud byl zpečetěn. Až poslední, šestá manželka Kateřina Parrová (Catherine Parr) měla štěstí, protože krále přežila.

Na výsledné podobě paláce se podílel i architekt Christopher Wren (1632-1723), známý mimo jiné stavbou impozantní katedrály sv. Pavla v Londýně. V Hampton Courtu je podle jeho návrhu postavena jižní část paláce a vnitřní dvůr s kašnou, viz následující dva snímky.

Podoba zahrady s květinovými záhony, tvarovanými korunami keřů a stromů, sochami, ozdobnými mřížemi a vodní plochou prozrazuje snahu vyrovnat se zámku Versailles u Paříže.

Alespoň pro představu několik (i kvůli odleskům nepovedených) náhledů do interiéru.

Poblíž paláce se nachází bludiště, dokončené r. 1695 pro Viléma III. Oranžského (William III of Orange). Je netypické tím, že místo zdí je živý plot. Byl jsem na něj obzvlášť zvědavý, protože Jerome Klapka Jerome v humoristickém dílku Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) popsal zábavnou historku o zmatených návštěvnících, neschopných najít z něj cestu ven ani pomocí mapy.

"Ať se vydali jakýmkoliv směrem, vrátili se doprostřed. Časem to bylo tak pravidelné, že někteří čekali uprostřed, až si ostatní obejdou kolečko a vrátí se k nim.
…
Nakonec to vzdali všichni a zakřičeli na dozorce. Ten zvenčí vystoupil po žebříku na zeď a volal na ně, jakým směrem mají jít. Oni však byli tak popletení, že nic nemohli pochopit a dozorce jim tedy řekl, aby zůstali stát, kde jsou, že pro ně přijde.
.…
Osud tomu chtěl, že to byl mladý dozorce, který se v bludišti nevyznal, vůbec se k nim nemohl dostat a nakonec se ztratil sám. Chvílemi ho viděli, jak běhá na druhé straně ohrady, on je taky zahlédl a snažil se k nim dostat, a zatímco oni pět minut čekali, objevil se zase na témže místě a křičel na ně, kde byli."

Matoucí je, že na místě jsou tři plánky bludiště a každý je jiný.

A tak to vypadá uvnitř a když narazíme na místo, odkud už další cesta nevede.

Zřejmě jsme měli štěstí (anebo líčení J. K. Jeroma bylo hodně nadsazené), protože za pár minut jsme z bludiště bez velkého tápání vyšli.

Pro bližší představu si můžeme prohlédnout video z průchodu bludištěm na YouTube.

Oslo (2) - Vigelandův park

Norská kultura a umění jsou ve světě známé zejména díky hudebnímu skladateli Edvardu Griegovi, malíři Edvardu Munchovi a dramatikovi Henriku Ibsenovi. Mezi nejvýznamnější norské umělce však patří i sochař Gustav Vigeland (1869-1943). Pomineme-li, že je autorem návrhu medaile, kterou vedle diplomu a vysoké finanční odměny si odnáší laureáti Nobelovy ceny, jeho díla se váží jen k území Norska, a proto je poněkud ve stínu zmíněné trojice.

Vigeland podobně jako chorvatský sochař Ivan Meštrović patřil mezi žáky Augusta Rodina, vedle práce v jeho dílně v Paříži ho však také ovlivnila renesanční díla, která poznal při pobytu ve Florencii. Se středověkým uměním se seznámil i při restaurátorských pracích na katedrále v Trondheimu, je na první dvojici snímků, o Trondheimu blíže však jindy. Tyto zkušenosti ho inspirovaly k vytváření sousoší s větším počtem postav a často se pak v jeho díle objevuje téma smrti a boje člověka s drakem jako symbolem hříchu i přírodních sil.

První samostatnou větší prací Vigelanda měla být fontána před budovou Parlamentu v Oslu, realizace se však kvůli sporům o místo odkládala. Sochař mezitím svůj návrh ještě rozšířil o další sousoší a v tvůrčím rozletu se rozmáchl natolik, že svou velikostí se již před Parlament vůbec nehodil. Nakonec dostal prostor ve Frognerově parku nedaleko centra Osla, kde mohl nerušeně své velkolepé představy vyjádřit.

Věnoval tomu posledních 20 let svého života a na ploše 32 ha nakonec vytvořil 212 soch z bronzu, železa a žuly, které tvoří více než 600 postav a představují životní pouť od narození až po smrt. Často se proto parku dnes říká Vigelandův park anebo Vigelandova zahrada soch (Vigeland Sculpture Garden).

Fontána je jednou z dominant parku.

Největším dílem je však 17 m vysoký obelisk ze 121 propletených nahých lidských těl, místními nelichotivě označovaný jako jistá část mužského těla.

Vítězné gesto dvou běžců je pro mě sošnou obdobou skladby We Are the Champions a vždy si na něj vzpomenu, když se v životě něco podaří.

Nemáte titul a uznání? Nevadí, vše se dá koupit

Prázdniny skončily, Slunce už nás moc nehřeje a v Plzni mezitím řada rychlostudentů (komunálních politiků, poslanců a senátorů) úspěšně dokončila práva i s doktorátem, resp. za (ne)blahé paměti děkana doc. Kindla to tak bývávalo.

Titul se může hodit, třeba na kandidátkách voliči často takové lidi kroužkují, zvláště ty s diplomem lékaře. A někteří bez titulu se zbytečně cítí méněcenní a přitom získat ho je tak snadné. A není nutné ani studovat žádnou školu. Např. církevní organizace MLCI (Miami Learning Church & Institute) nabízí čestné tituly doktora a profesora. Stačí zaplatit a jsou vaše. Pokud by vám nestačil jeden, můžete mít oba, a se slevou :-).

Jak na stránkách MLCI píší, tyto tituly mohou být "ideálním dárkem" pro vaše blízké. Titul k narozeninám nebo na Vánoce jistě udělá radost. A máte ho za 2 dny.

Hodnotu titulů sice snižuje zmínka, že "tituly se vydávají pouze v oborech běžnější lidské činnosti, která nepředpokládá hluboké znalosti daného oboru. Církevní tituly proto z podstaty věci (i ze zákona) nelze poskytovat na obory předpokládající vysokou kvalifikaci, jako je lékař, právník, architekt atp." a u dvojtitulu vážnost této transakce také degraduje gramatická chyba ve větě "produkt je určen pouze pro výjimečné osobnosti, které již v životě mnohé dokázali", ale to je spíše chyba překladatele.

Zajímavé je, že MLCI své tituly nazývá produktem. Živě si dovedu představit, jak vypadá diskuse na expedičním oddělení titulů při vyřizování zakázky z Brna. "Brno? Where is it?" "I don't know, maybe Angola, or Papua New Guinea."

Existují ale i organizace, které se tváří, že oceňují jen skutečné osobnosti. Jednou z nich je American Biographical Institute (ABI). Na stránce ABI jsou vidět desítky ocenění, která společnost udílí. Jeden můj kolega jejich sbírání úplně propadl a má jich snad 20, např. i ten hrdě znějící "Great Minds of the 21st Century". Vůbec na to nelituje peněz, je totiž svobodný, a tak není korigován manželkou, ta by ho hnala, aby vyhazoval peníze na barvotiskové metály. Díky němu také trochu vím, na jakém principu oceňování funguje. Ocenění lze získat tak, že nás navrhne někdo, kdo ho už má. A právě kolega navrhl i mě. Pak jsem několik let dostával od ABI obsílky, kde byly formuláře, kde jsem měl vyplnit své údaje, zvolit si provedení ocenění (např. rám) a zaplatit 300 USD a také navrhnout další osoby, hodné takové cti, samozřejmě i s podrobnými kontaktními údaji. Také jsem mohl dodat svůj odborný životopis, ten by se pak objevil v encyklopedii "významných osobností" Who's Who. Opět bylo možné si zvolit její vazbu za odstupňovanou cenu. Nelze se však domnívat, že bychom se mohli objevit v jednom svazku s Einsteinem. Nejspíš bychom dostali 158. díl té poslední tisícovky, která si zařazení zaplatila.

Kdysi jsem četl v životopisu už zmíněného doc. Kindla z Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, že patří mezi 500 nejvýznamnějších myslitelů na světě. Tomu jsem se musel upřímně zasmát, je to jedno z těch "ocenění", které si lze koupit. Kdyby si připlatil, mohl být třeba úplně největším myslitelem.

Já jsem si nic nekupoval a stále stejné obálky jsem pak už ani neotvíral a rovnou házel do koše a bohužel žádnou si neschoval. K mému úžasu však před dvěma roky mně přišla objemná zásilka a v ní byl "metál" od ABI. Nechci zde uvádět své jméno a jméno kolegy, ale před slovy Award Foundation (= nadace, která ocenění udílí) je uvedeno kolegovo jméno, to je pak i za spojením "determined by". To mě trochu zklamalo, mohl tam přece být nějaký laureát Nobelovy ceny.

A tak toto objemné ocenění (abych ho mohl naskenovat, musel jsem použít A3 tiskárnu, na A4 se nevešlo) leží v igelitovém pytli na skříni a vždy, když utírám prach (ze žebříku - trénuji na hory), na něj narazím. Je mně líto ho ale vyhodit, třeba ho někdy za 200 let najdou potomci a potěší je, jakého měli významného předka :-).