Za nejkrásnější vrch Malé Fatry se považuje Veľký Rozsutec, jehož skalnatý trojúhelníkový profil upoutá už zdálky, podobně jako Kriváň nebo Lomnický štít ve Vysokých Tatrách, ale s nadmořskou výškou 1610 m zde není nejvyšší. Tím je Veľký Kriváň (1709) a převyšují jej i Malý Kriváň (1671), Chleb (1646) a Hromové (1636).
Trojici nejvyšších vrchů lze snadno zvládnout během jednoho výletu, pokud si výstup ulehčíme tím, že z Vrátné doliny (740) se lanovkou vyvezeme k horní stanici (1490) pod Snilovským sedlem (1524). Úspora času i sil je výrazná, protože dolní a horní stanici lanovky dělí 750 m výšky a pěší výstup by si vyžádal asi 2 a půl hodiny.
Ze Snilovského sedla se otevřou výhledy na hřeben Malé Fatry, jehož přechod však není žádnou pohodovou procházkou, protože v cestě stojí několik vrcholů (Chleb, Hromové, Steny (1572), Poludňový grúň (1460), Stoh (1607) a případně ještě i Veľký Rozsutec), mezi nimiž se výška sestupy opakovaně ztrácí a pro turistu, který si pod hřebenovkou představuje něco, jako je trasa mezi Pustevnami a Radhoštěm v Beskydech, to může být (a také pro mě v r. 2010 bylo) nečekaným překvapením a u slabších jedinců neustálé výstupy a sestupy mohou vyvolat pocit beznaděje.
Při pohledu ze Snilovského sedla na opačnou stranu uvidíme vrchol Veľkého Kriváně, kam je jen 40 min cesty, a tak není divu, že sem směřuje nejvíc výletníků. Odměnou je kruhový výhled.
Samotný vrchol Veľkého Kriváně však nejvíce vynikne při pohledu z většího odstupu, na následujícím snímku je v záběru od Chlebu.
Zhruba na polovině cesty ze Snilovského sedla na Veľký Kriváň je rozcestí, kde je možné odbočit k Malému Kriváni. Ten je trochu stranou zájmu, turisté se většinou vrací do Snilovského sedla a zdatnější pak přechází na hlavní hřeben Malé Fatry, přitom cesta k jeho vrcholu je zajímavější než u většího "bratra". Celá je patrná z následujícího snímku ze sestupu z nejvyššího vrcholu, vrch v popředí se jmenuje Pekelník (1609), Malý Kriváň je nejvyšší vrch v levé části.
Trasa k Malému Kriváni je ale také dost členitá. Stoupání z rozcestí na vrchol Pekelníku je nenáročné, následuje však klesání do sedla Bublen (1510), za nímž cesta záhy znovu klesá, aniž by někde byla uvedena informace o nadmořské výšce v nejnižším bodu (může to být téměř o dalších 100 m níže).
Když dospěje až sem, zjistíme, že k Malému Kriváni nás (zejména v počátku) pro změnu čeká prudší stoupání.
Zajímavé jsou i pohledy zpět k Pekelníku a Veľkému Kriváni v pozadí a také (na druhém snímku) do údolí a na vzdálený horizont, kde vrch v popředí vlevo je Kraviarske (1360).
Na Malý Kriváň se místy jde po ostrém hřebeni.
Na vrcholu je zídka, v jejímž závětří by bylo možné přečkat i noc.
Po návratu na Snilovské sedlo ještě před nástupem na lanovku stojí za to zajít na nedaleký Chleb.
Nabízí výhledy na vrcholy hlavního hřebene - Hromové, Steny (na druhé z následující dvojice fotografií nejsou vidět), Poludňový grúň i Veľký Rozsutec a Stoh v pozadí.
Také jsou odtud vidět Roháče v Západních Tatrách a jak bylo uvedeno v úvodu, v opačném směru Veľký Kriváň.
Orientační časy výletu:
Snilovské sedlo - Veľký Kriváň 40 min, Veľký Kriváň - Malý Kriváň 1 hod 25 min, Malý Kriváň - Snilovské sedlo 1 hod 30 min, Snilovské sedlo - Chleb a zpět 1 hod.
Strýček Váňa (1899) patří s Rackem (1896), Třemi sestrami (1901) a Višňovým sadem (1904) k nejvýznamnějším hrám Antona Pavloviče Čechova (1860-1904) a po Višňovém sadu v Divadle Husa na provázku je druhou hrou z této čtveřice, kterou jsme měli možnost vidět. Tentokrát jsme zavítali do HaDivadla.
Strýček Váňa (47 let) je přezdívka Ivana Vojnického, který hospodaří na zapadlém venkovském statku profesora Serebrjakova. Ovdovělý profesor žije ve městě s novou manželkou a dělá vědu. Statek ho zajímá jen tím, zda vynáší. Strýček Váňa 25 let nezištně dře do úmoru, aby mohl doplatit zbytek z kupní ceny statku, který jeho otec jako věno pořídil sestře, první manželce Serebrjakova. S Váňou zde pobývají ještě Soňa, profesorova dcera z předchozího manželství, Váňova matka, stará chůva a zchudlý statkář Tělegin. A mezi tuto společnost jednou za čas na kus řeči zajde venkovský lékař Astrov, kterého Soňa tajně miluje a který se nejvíc bojí, že po něm budou chtít, aby někoho léčil.
Život na statku ubíjí jednotvárností, ženy lkají nad nenaplněnými sny, chůva "se baví" pletením, muži hledají útěchu na dně sklenic a všichni konverzují o ničem, aby překlenuli čas, než půjdou spát a probudí se do dalšího, úplně stejného dne, jako byl ten včerejší.
Profesor odchází do penze a s mladou a půvabnou manželkou Jelenou se vrací na své sídlo. Vstává v poledne a s jídlem se čeká jen na něj. Váňu jeho povýšené chování dráždí. Při rozhovoru s doktorem si postěžuje:
"A žije si ta sůva na statku první ženy, a to proti své vůli, na to, aby žil ve městě, má hluboko do kapsy. Pětadvacet let mlátí prázdnou slámu, píše články, které nikoho nezajímají. A přitom to sebevědomí! Ty nároky! Šel do penze a živá duše ho nezná. Je to naprostá nula."
(Při této řeči jsme se na sebe s chotí podívali a museli se zasmát.)
Váňa profesorovi závidí mladou ženu, zamiloval se do ní, ale ta je starci věrná. Váňovy citové výlevy ji obtěžují.
Profesor je otrávený - svým stářím a příznaky nemocí, nechá se obskakovat a nudí se:
"Celý život pracovat pro vědu, zvyknout si na svou pracovnu, na posluchače, na vážené kolegy - a najednou, zničehožnic, se ocitnout v tomhle sklepení, dennodenně se dívat na ty tupce, poslouchat nicotné žvásty."
Doktor se opíjí s Váňou a také jeho Jelena vzrušuje nedostupností: "Je krásná, nesporně, ale vždyť ona jenom jí, spí, chodí a všechny nás okouzluje svou krásou - a nic víc. Nemusí nic dělat, pracují na ni jiní."
A tak to jde stále dokola: Soňa vzdychá po doktorovi, Váňa po Jeleně, kterou by chtěl i doktor, místo dřívějších občasných návštěv se teď objevuje každý den, profesor se nudí a otravuje druhé hypochondrií, nespokojená se starým manželem i vším ostatním je i Jelena: "Nudím se k smrti, nevím, čeho se chytit."
Soňa se Jeleně svěří se svou už 6 let trvající platonickou láskou k doktorovi. Té je jasné, že nevzhledná dívka je mu lhostejná: "Nemiluje ji, ale proč by se s ní neoženil? Já ji chápu, chuděru. Do té zoufalé nudy, kde je slyšet banalitu vedle banality, přijede čas od času on, jiný než ostatní, hezký, zajímavý, přitažlivý, jako když do tmy vyjde Měsíc. Podlehnout takovému člověku, zapomenout na všechno … Možná že mě samotnou trošku přitahuje."
Jelena Soně slíbí, že s doktorem promluví. Toho ale informace o Sonině citu nechávají chladným, na statek jezdí jen kvůli Jeleně: "Jste nádherná. Já už celý měsíc nic nedělám, na všechno kašlu, hledám vás jako posedlý. … Jediný polibek. Chci políbit alespoň ty překrásné voňavé vlasy."
Jelena se brání: "Běžte pryč."
Doktor Jelenu chytne kolem pasu a líbá ji.
Vchází Váňa s kyticí růží pro Jelenu.
Jelena: "Pusťte mě!"
Obrátí se na Váňu: "Vynasnažte se, abychom já a manžel odsud odjeli ještě dnes. Slyšíte? Ještě dnes!"
Přichází všichni ostatní. Profesor je pozval, že chce něco velmi důležitého sdělit.
Prohlásí, že žít na vesnici je pro něho vyloučené, na pobyt ve městě nemají prostředky, sídlo málo vynáší (jen 2 % ročně), mělo by se prodat, nakoupit cenné papíry, které mají výnos 4-5 %, a ještě by zbylo na koupi vilky ve Finsku.
Pro Váňu je to šok. Dřel na statku, ztratil nejlepší léta svého života, zaplatil dluh a teď by ho chtěli vyhnat jako psa.
Do vzrušené diskuze mezi Váňou a Serebrjakovem ještě přileje olej Jelena: "Žádám vás, pane Vojnickij, abyste okamžitě přestal. V tomhle pekle už nebudu ani minutu."
Profesor se přidává: "Zbavte mě toho šílence."
Váňa odejde, profesor na prosbu Jeleny jde za ním si promluvit, ozve se výstřel, přiběhne vyděšený profesor a za ním Váňa s pistolí, Jelena s ním zápasí, padne ještě jeden výstřel, ale ani ten profesora nezasáhne.
Jelena s profesorem se chystá k odjezdu, zjitřené vášně chladnou, někteří se loučí, Jelena v osamění s doktorem mu dovolí ji políbit.
Doktor požádá Váňu, aby mu vrátil lahvičku s morfiem, kterou nepozorovaně ukradl. Když chce spáchat sebevraždu, ať ho nevystavuje podezření a jde někam do lesa a tam se zastřelí, stačí, že ho pak doktor bude muset pitvat.
Soňa se strýcem Váňou se zase dají do práce, statek to už potřeboval.
Článek tentokrát má bohužel jen málo fotografické dokumentace. I když v HaDivadle (na rozdíl od mnoha jiných scén) výslovně neupozorňují na zákaz fotografování během představení, choť mé pokusy nesnáší, při jednom mě plácla po ruce a na mobilu jsem pak místo záběru scény uviděl svůj obličej. Protože jsem selfie nikdy nepořizoval, netušil jsem, jak ho vypnout. Podařilo se mně to až na konci, když se rozsvítilo.
V hlavních rolích hráli Jan Lepšík (strýček Váňa, na předchozím snímku třetí zprava), Jelena (Lucie Schneiderová, druhá zprava), Robert Mikluš (doktor Astrov, první zleva), Táňa Malíková (Soňa, vedle doktora) a Cyril Drozda (profesor Serebrjakov, první zprava).
Výprava scény byla moderní, vyskytovala se zde lednička s chlazenými nápoji, varná konvice, na stole byl k dispozici notebook, doktor nahlížel do mobilu, zda mu nepřišla eSeMeSka, strýček Váňa pustil projektor a manželce profesora promítal diapozitivy, které ukazovaly, jak sídlo vypadalo dříve a jak ho zvelebil.
Vyznávání lásky Jeleně doprovázela píseň z repertoáru Sinead O'Connor Nothing Compares 2 U (Nic se ti nevyrovná, "2 U" - "two U" má stejnou výslovnost jako "to you") v ruské coververzi.
Vedle historických památek, moderní architektury, parků a vodních toků přirozenými dominantami velkých měst jsou také kopce. Sedmi pahorky je známý Řím, na sedmi kopcích se rozkládá i Plovdiv a místní si na tom hodně zakládají (myslí si, že jsou druhým Římem), pro Paříž je vrch Montmartre stejně významný jako Eiffelovka, …, v Brně leží na kopci čtvrť Kohoutovice (důležitá tím, že tam bydlím), často je rámují hrady, zámky, pevnosti, chrámy, monumentální sochy a rozhledny (např. v Bratislavě, Budapešti, Lublani, Salzburgu, Paříži, Praze, Riu de Janeiro).
Athény mají výrazná vyvýšená místa jen dvě, ale na rozdíl od jiných (i těch v Římě) jejich jména (nebo alespoň jednoho z nich) každý zná. Jsou jimi skalnaté návrší Akropolis (Acropolis) se starobylými chrámy a kopec Lykavittos (Lycabettus) s kaplí na vrcholu.
Akropolis v překladu z řečtiny znamená horní město, archeologové ale pojem akropole používají šířeji, označují jím stará opevnění centrálních částí měst. Akropolis v Athénách je akropolí v obou významech - náhorní plošina s chrámy je 300 m dlouhá a 150 m široká a bývala opevněným centrem Athén.
Byla vybudována dávno před naším letopočtem, uvádí se, že první stavba zde stála již kolem r. 1400 př. n. l., k rozkvětu však došlo zejména v 4. a 5. stol. př. n. l., kdy se Athény staly nejdůležitějším centrem vědy a umění. Působili zde např. filozofové Sokrates, Platón a Aristoteles, dramatici Sofokles, Aischylos a Euripides a sochaři Feidiás a Praxiteles. Významné bylo i politické uspořádání, které přineslo demokracii. Zasloužil se o ni zejména státník Perikles (500 př. n. l. - 429 př. n. l.), díky němuž byly navíc postaveny chrámy Parthenón, Erechtheion, chrám bohyně Athény Niké a posvátná vstupní brána Propyléa, kterými se v Řecku prochází do sloupové předsíně, tvořící samostatný prostor před chrámy. Díky těmto skvostům antické architektury Akropolis byla r. 1987 zařazena na seznam UNESCO.
Na schodišti ke vstupní bráně se tísní davy lidí, tito už mají návštěvu za sebou a vyhlíží, kam se vydat dál.
Parthenón (Chrám panny) je největším chrámem Akropolské plošiny, byl zasvěcen Athéně, bohyni moudrosti a spravedlnosti. Chrám měl pestrou historii: byl v něm uchováván státní poklad, konaly se v něm slavnosti s rituálními oběťmi živých zvířat a dokonce sloužil i jako muniční sklad. Při útoku Benátčanů v 17. století došlo k výbuchu a část chrámu byla silně poškozena.
K dovršení všeho většinu mramorových soch a vlysů, které chrám zdobily, začátkem 19. století na základě pochybného povolení od Turků odvezl do Londýna lord Elgin, britský vyslanec u Osmanské říše, která tehdy Athény ovládala. Dnes jsou chloubou Britského muzea. "Elginovy mramory" (Elgin Marbles), jak se jim říká, jsou Řekům trnem v oku, snaží se domoci jejich vrácení a i když britské veřejné mínění je většinově na jejich straně a pochybnosti o Elginově aktivitě mají i odborníci (viz třeba článek Lord Elgin - Saviour or Vandal? (Lord Elgin - zachránce nebo vandal?)), britská vláda o tom nechce ani slyšet a odmítla také žádost řecké vlády o zapůjčení při příležitosti konání olympiády v Athénách v r. 2004, že nemá jistotu jejich návratu do Londýna. Zřejmě si říkají "Co je doma, to se počítá."
Menší část soch se uchovává v Muzeu Akropolis, nejcennější je asi trojhlavý démon, jezdci na koních jsou ukázkou iónských vlysů.
Chrám Erechteion má jméno po někdejším athénském králi Erechteiovi.
Část klenby chrámu nepodpírají sloupy, ani dlaně vztyčených rukou svalnatých siláků (atlantů), ale hlavy křehkých dívek (karyatid).
Na návrší je ještě menší chrám bohyně Athény Niké (vítězství), asi nejlépe se vyjímá na fotografii ve Wikipedii.
Řada dalších památek (včetně antických) je v blízkém okolí.
Nedaleko vstupní brány k chrámům Akropole se nachází Dionýsovo divadlo z 5. stol. př. n. l., které bylo centrem kulturního dění Athén a v premiérách uvedlo hry Sofokla, Euripida a Aristofana.
Agora v řečtině znamená tržiště, lidé se zde však kromě nakupování shromažďovali i kvůli politickým a náboženským akcím, soudním líčením i vzdělávání, mohli se např. zaposlouchat do Sokratových filozofických přednášek. Dvoupodlažní Stoa Attalou se sloupovím po celé délce je novodobou replikou agory, kterou v 2. stol. př. n. l. nechal postavit král Attalos.
Kostel Svatých apoštolů před agorou byl postaven kolem r. 1000 a je pozůstatkem byzantské říše.
Dnes v ní sídlí Agorské muzeum.
V Athénách je i římská agora. Římská říše Řecko ovládala několik staletí, římští císaři však Athénám prospívali, přičinili se o stavbu nových budov, římská agora vděčí za zahájení stavby Juliovi Caesarovi (100 př. n. l.-44 př. n. l.) a císař Hadrianus (76-138) nechal postavit knihovnu a Pantheon.
Z římské agory zůstaly téměř jen ruiny, zachovala se ale osmihranná mramorová Věž větrů, která sloužila jako meteorologická stanice a k měření času.
Hefaisteion (Hefaistův chrám) se podobá Parthenonu a je také z 5. stol. př. n. l. Byl postaven v části města, kde se nacházely kovotepecké dílny. Hefaistos, bůh kovářů, se proto dostal do názvu.
Neoklasicistní budova na pahorku Nymf je dřívější athénskou hvězdárnou.
Chrám Dia Olympského (nebo také Olympeion) byl po mnoha staletích dokončen také zásluhou římského císaře Hadriana a v té době byl největším chrámem v Řecku. Obsahoval 104 korintských sloupů, vysokých 17 m, s průměrem 2 m, na délku měl 96 m a na šířku 40 m. Zeus, nejvyšší z bohů na Olympu, nic menšího mít nemohl. Součástí chrámu byly i dvě sochy pokryté pláty zlata a slonoviny, jedna představovala Dia a druhá Hadriana. Do dnešní doby se zachovalo jen 15 sloupů, šestnáctý leží na zemi (spadl po zemětřesení) a sochy zmizely.
Hadrianův oblouk na okraji prostranství už není dílem římského císaře, postavili ho Athéňané na jeho počest, vděční mu za podporu a rozvoj města.
O vrchu Lykavittos (277 m n. m.) a jeho okolí zase jindy.
Victor Vasarely (1906-1997) se narodil jako Vásárhelyi Győző v maďarské Pécsi, když však po dvou letech zběhl ze studia medicíny v Budapešti, dal se na nejistou dráhu umělce v oboru grafický design a v r. 1930 přesídlil do Paříže, bylo jasné, že s takovým jménem by tam jen narážel, proto ho raději zjednodušil na zapamatovatelnější podobu.
Bylo to rozumné, např. dva maďarské matematiky, jejichž články se staly základem optimalizační metody pro řešení přiřazovacího problému, téměř nikdo nezná, než se učit jejich jména, bylo jednodušší ji nazvat maďarskou metodou (Hungarian Method) a tento termín se pak v literatuře ustálil.
Vasarely v mládí maloval ještě černobíle a styl jeho geometrické abstrakce byl inspirován sítěmi horizontálních a vertikálních vláken obvazové gázy a systémem rovnoběžek a poledníků na mapách.
Malíř však brzy objevil, že mnohem více možností ve vyjádření tvaru mu nabízí barevné kompozice, což dobře ilustruje jeho výrok: "Každý tvar je základem pro barvu, každá barva je vlastností tvaru." ("Every form is a base for colour, every colour is the attribute of a form.")
Do černobílého období patří i jeho oblíbený motiv zeber, ke kterému se mnohokrát vracel. Na pozdějších obrazech je už zasazoval do barevného pozadí.
Vasarelyho barevné obrazy vzdáleně připomínají výšivky lidových umělců, hlavní cíl je ale zcela jiný: vzbudit v divákovi dojem pohybujícího se prostorového objektu. Malíř toho dosahuje opakováním geometrických struktur, které deformuje a navzájem posouvá. Styl se pak označoval jako kinetické umění. Protože ale dojem zdánlivě pohybujícího se objektu je založen na optickém klamu, historici umění směru přisoudili nové označení op art (vzniklo zkrácením slov optical art (optické umění)) a Vasarely je považován za jeho otce.
Vasarelyho obrazy se staly vzorem i módním návrhářům v potisku látek, např. Roberta Capucciho ovlivnily malířovy "vibrující tvary" během pařížského pobytu v 60. letech.
Zájemci si Vasarelyho obrazy mohou prohlédnout na výstavě na brněnském hradě Špilberk, a to až do 2. dubna. Na výstavě je k vidění celkem 110 děl. Tento počet je nezvykle vysoký, je to ale dáno tím, že malíř byl propagátorem sériového šíření uměleckého díla, což v jeho případě znamená, že mnohé obrazy mají více verzí, které se liší pouze přeskupením barev či tvarů; autor navíc umožnoval pořizovat reprodukce, které pak osobně autorizoval. Na vystavených dílech jsou připsána různá čísla, např. 28/3, což znamená 28. kopii 3. originálu obrazu na dané téma.
Všechny ukázky obrazů (včetně jeho autoportrétu) jsou z této výstavy, bohužel fotografování je zde značně ztíženo tím, že obrazy jsou zaskleny a na sklech se odráží světla lamp, denní světlo z oken i siluety návštěvníků. Záběry jsou proto z bočního pohledu, má to však negativní dopad na efekt iluze pohybu, ten totiž závisí na úhlu pozorování a při nevhodném postavení se ztratí.
Dnes nás přirozeně napadne, zda by nebylo možné malířovy geometrické abstrakce vytvářet v počítači. Zdá se to pravděpodobné, např. v programu MATHEMATICA, jenže i tak by malíř-programátor musel vymyslet kompozici rozmístění grafických struktur, jejich velikost, natočení a barevné kombinace. Změnou parametrů by se však zjednodušilo vytváření variantních podob základní verze. Vasarely k tomu měl ale jen paletu s barvami a štětec.
P.S. V r. 2021 jsem na jeden Vasarelyho obraz narazil v Maďarské národní galerii v Budapešti. Je z r. 1979 a jmenuje se Sextany.
Když si odmyslíme operu, vážná hudba je především instrumentální - symfonie, koncerty pro sólové nástroje, sonáty, preludia, nokturna, tance, …
Řada melodií vážné hudby je však zpěvná, a tak není divu, že svádí k otextování a je pak kvalitním rozšířením repertoáru zpěváků populární i rockové hudby.
Uvedení rockoví hudebníci (Sting v rocku také začínal - ve skupině The Police) předlohy ale nepoužili zcela věrně a tvůrčím způsobem je upravili. Popoví zpěváci se jich naopak snaží držet a protože jsou pěvecky mnohdy lépe disponovaní, pouští se i do skladeb, které i v instrumentální podobě je obtížné zahrát pro velmi rychlé tempo. To z následujících ukázek platí zejména pro Mozartův Turecký pochod, Chopinův Minutový valčík a Montiho Čardáš.
1. Marc-Antoine Charpentier (1634-1704) - Preludium Te Deum
Vyjádření díků Bohu barokního skladatele Charpentiera kdysi v televizi bývalo znělkou Eurovize před sportovními přenosy ze zahraničí a podle Wikipedie ho ve Vídni hrávají jako první při novoročních koncertech.
V repertoáru ji mají i členové Academica Musica Zlinensis, které jsem už zmiňoval v článku o Baťově vile ve Zlíně. Když po jejich předvánočních koncertech zajdeme ještě na neformální setkání na jejich mateřskou fakultu, hrají a zpívají moravské lidovky, písně folkových i rockových skupin a ve svém vlastním otextování také Charpentierovo preludium. Bohužel ji na YouTube nevystavili, ale někdy je o text požádám a malou ukázku sem vložím.
V následujícím videu originálního provedení skladby jsou náhledy na švédský královský zámek Drottningholm a jeho zahrady.
2. Tomaso Albinoni (1671-1751) - Adagio (1730)
Albinoniho Adagio se těší široké oblibě a nazpívalo ho množství zpěváků, např. Lara Fabian, kterou do své prezentace použila i italská modelka Monica Bellucci, velmi pěkné je i provedení neznámé zpěvačky Elmiry Kalimullina z ruské talentové soutěže, ale nejvíc se mně líbí studiová nahrávka božského Káji.
3. Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) - Turecký pochod
Mozartův Turecký pochod (Türkischer Marsch) se hrává jako samostatná skladba, ve skutečnosti jde ale o třetí větu z klavírní sonáty A dur, Rondo alla turca, v Köchelově seznamu rozsáhlého díla geniálního skladatele uváděné pod číslem K. 331. Je prezentována také v mnoha dalších podobách - v orchestrální verzi, v komorním provedení, na kytaru a nezalekla se jí ani Eva Pilarová. A nepotřebovala k tomu ani text.
4. Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) - Malá noční hudba
Kdo by neznal Malou noční hudbu (Eine kleine Nachtmusik)? Není divu, že tato Serenáda G dur pro smyčcový kvartet a kontrabas, K. 525, zaujala i legendárního génia Járu Cimrmana, který jí dodal další kvalitu svým textem. Bohužel jeho jistě skvostná interpretace se nedochovala, proto se musíme spokojit s poněkud amatérským provedením jednoho z objevitelů jeho díla Zdeňka Svěráka.
5. Ludwig van Beethoven (1770-1827) - Pátá symfonie (Osudová), první věta (1808)
První věta z 5. symfonie, op. 67, L. van Beethovena si dramatickým nástupem a zpěvnými pasážemi o transkripce přímo říká a existuje jich bezpočet, řada např. pro kytaru a jako kuriozitu si můžeme poslechnout verzi metalového kytaristy. Vzhledem k zaměření článku ale nelze vynechat zpívanou podobu. V následujícím videu tří tenorů zpěv začíná v čase 1:00.
6. Franz Schubert (1797-1827) - Serenáda
Schubertova Serenáda č. 4 (Ständchen/Zastaveníčko) v klavírním provedení se na poslech zdá celkem snadná, ale občasná kombinace tří tónů v pravé ruce proti dvěma v levé mně dělala potíže (abych správně vytvořil intervaly mezi tóny, procvičil jsem si zlomky). Svou úpravou ji okořenil Ferenc Liszt a v této verzi ji mám na vinylové desce se Sergejem Rachmaninovem, dalším skladatelem a současně virtuózním klavíristou, kde hraje skladby své i jiných autorů.
Pro Karla Gotta ji otextoval Zdeněk Borovec jako Píseň jak vánek. Měl jsem ji kdysi na malé desce, bohužel jsem ji ale zničil, ve staromládenecké etapě života jsem se občas pokoušel žehlit a jednou ještě plně nevychladlou žehličku jsem vložil do šuplíku, a to tak nešťastně, že sežehla bez obalu volně položenou desku a drážky ve vinylu se spekly. Ještěže máme YouTube!
7. Fryderyk Chopin (1810-1849) - Minutový valčík Chopinův valčík, op. 64, č. 1, je ze všech jeho 14 valčíků nejkratší, a proto se mu dostalo označení Minutový. Za minutu ho ale nikdo nezvládne, obvyklý čas je 1 min 45 sec. A Nadě Urbánkové a Petře Janů to ve zpívané verzi ve volnějším tempu trvá ještě déle. Přiznám se však, že se mně ani jedna příliš nelíbí, proto je uvádím jen v odkazu v textu.
8. Bedřich Smetana (1824-1884) - Vltava z cyklu symfonických básní Má vlast (1874)
Vltava je druhou z deseti symfonických básní cyklu Má vlast a skladatel ji dokončoval v období úplné ztráty sluchu. Někdy se uvádí, že v melodii se částečně inspiroval lidovou písní Kočka leze dírou, těžko to ale tvrdit s jistotou. Skladba (i celý cyklus) je velmi populární a Česká filharmonie s dirigentem Václavem Neumannem ji hrávala při novoročních koncertech. Protože Smetana ve světovém měřítku není tak významný jako Antonín Dvořák a Leoš Janáček, měli jsme opravdu radost, když jsme Vltavu slyšeli jako první skladbu (pod)večerního programu se světelnými efekty u fontán pod vrchem Montjuic v Barceloně.
Oslovila i Karla Gotta, který ji nazpíval začátkem 70. let, když si budoval kariéru v Německu.
9. Edvard Grieg (1843-1907) - Solvejžina píseň ze suity Peer Gynt
Edvard Grieg r. 1875 složil orchestrální suitu Peer Gynt jako hudební doprovod scénického provedení stejnojmenné básně Henryka Ibsena. Jeho dílo však rychle překročilo prkna divadel a žije svým vlastním životem a v mnoha úpravách, např. v klavírní.
Solvejžina píseňspolečně se skladbami Anitřin tanec, Ráno, Průvod trollů, Ve sluji Krále hor, Åsina smrt patří z této suity k nejoblíbenějším. A protože autoři jsou z Norska, je na místě si poslechnout zpívanou verzi v provedení norské sopranistky Marity Solbergové.
V repertoáru ji má i ruská operní hvězda Anna Netrebko a muzikálová zpěvačka, herečka a tanečnice Sarah Brightman.
10. Vittorio Monti (1868-1922) - Čardáš (1904)
Rodilý Ital Monti se uplatnil v Paříži jako dirigent, skladatel operet, baletů, i komorních skladeb, jeho nejznámějším dílem však jednoznačně je Čardáš, který asi nechybí v repertoáru žádného vyspělejšího houslisty a díky střídání tklivých a temperamentních pasáží je zvlášť oblíben cikánskými hudebníky.
Má ale i řadu dalších verzí - kromě houslí i pro cello a orchestr, klavírní, Oldřichu Kaiserovi s klavíristou Ypsilonky Miroslavem Kořínkem se stal náplní zábavné scénky, pěvecky se ho úspěšně zhostila Eva Pilarová a jazyk se jí nezasukoval ani ve vyšším věku.
11. Albert William Ketelbey (1875-1959) - Na perském trhu
Skladba Na perském trhu (In a Persian Market) vedle provedení s orchestrem, a pro přitažlivý námět i v mnoha scénických ztvárněních, je oblíbená také v klavírní verzi, neunikla však ani pozornosti zpěváků, nazpíval ji např. jeden z nejlepších barytonistů operní historie Peter Dawson a u nás Jiří Korn.
12. Ronald Binge (1910-1979) - Alžbětinská serenáda Alžbětinská serenáda (Elizabethan Serenade) svým názvem vzbuzuje dojem, že jde o dílo z alžbětinské doby (doby vlády Alžběty I. v 2. polovině 16. století), která je považována za období rozkvětu Anglie, autor však celým svým životem patří do 20. století. Jako v řadě předchozích případů má mnoho verzí, např. pro housle, varhany a my ji asi nejvíce známe zpívanou Karlem Gottem. Díky českému textu ("zapal svíčky sváteční") se u nás často hraje o Vánocích, první ji však zpopularizovala BBC, která jí uváděla hudební pořady cyklu Music Tapestry (podobně jako Jiří Černý s manželkou Miroslavou si do znělky soutěžního hudebního pořadu Houpačka zvolili Exodus Ernesta Golda). První anglické otextování Where the Gentle Avon Flows Christopherem Hassallem s Vánocemi také nemá nic společného, jediné datování v textu "midsummer night" lze chápat jako letní slunovrat, nebo Svatojánskou noc, tedy noc z 23. na 24. června, spojenou s oslavou narození Jana Křtitele.
,%20National%20Gallery,%20Lond%C3%BDn.jpg)
,%20Sz%C3%A9pm%C5%B1v%C3%A9szeti%20M%C3%BAzeum,%20Budape%C5%A1%C5%A5.jpg)
