Leonardo da Vinci (2) - obrazy

Leonardo da Vinci (1452-1519) je postavou, která přes propast mnoha staletí nepřestává vzrušovat a až za 2 roky uplyne 500 let od jejího skonu, určitě na nás bude shlížet z kdejakého plakátu, bude vydáno mnoho knih, natočena řada dokumentů a filmů a autoři budou bádat, jakou šifru umělec vložil do toho kterého obrazu.

Díky výstavě v Košicích jsem už měl možnost přiblížit jeho vynálezeckou činnost, tentokrát se zastavím u obrazů. Vím, jsou notoricky známé, je to jako dávat na blog fotku Eiffelovky, na rozdíl od ní si je však nemůžeme dobře vyfotografovat, někde je to přímo zakázáno (týká se to fresky Poslední večeře Páně v refektáři (= jídelně) kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně (její špatný stav přes mnohé restaurace byl pro mě velkým zklamáním) a obrazů Dáma s hranostajem v Muzeu Czartoryskich v Krakově, Podobizna hudebníka v galerii Ambrosiana v Miláně, některé jsou za sklem, odráží se na nich světlo, lesknou se, Monu Lisu v Louvru v Paříži od diváků odděluje lano a dívat se na ni lze jen z velkého odstupu.

Celkový počet Leonardových maleb je velmi nízký, pouhých 15, některé galerie jich přitom uchovávají větší počet, a proto k jejich zhlédnutí stačí několik návštěv. Dosud jsem neviděl už jen Podobiznu dámy (uváděnou podle portrétované osoby údajně chybně jako Ginevra de Benci) z National Gallery of Art ve Washingtonu. Několik dalších přes nekvalitu fotografií a často pohledy z úhlu ve snaze minimalizovat odrazy sem zařadím, protože obrazy bývají reprodukovány bez rámů a ty jsou také zajímavé.

První snímek však není záběrem originálů, ale pouze plakátu k výstavě replik Leonardových děl ve Vídni r. 2006. Včleněny jsou do něj čtyři obrazy: odleva Dáma s hranostajem, Mona Lisa, Portrét neznámé ženy (nebo také La belle Ferronniere, Louvre, Paříž) a Dáma s perlami (Ambrosiana, Milán, Leonardovo autorství je zde ale nejisté a sama galerie už obraz vystavuje a v tištěném průvodci uvádí jako dílo Leonardova žáka Ambrogia de Predis).

Dáma s hranostajem (portrét Cecilie Gallerani, 16-leté milenky milánského vévody a mecenáše umění Lodovica Sforzy, hranostaj byl v erbu Sforzů, odhaduje se, že byl namalován mezi roky 1483 až 1490) se mně ze všech Leonardových obrazů líbí nejvíc, 3-krát jsem se na něj drahnou dobu v Krakově díval, v malé místnosti s bedlivým hlídačem, která je pro něj vyhrazena, ale poté co Czartoryští loni prodali celou sbírku polskému státu, je možné, že obraz bude přemístěn. V odkazovaném článku se už píše o hradu Wawel, znám ho ale z Muzea Czartoryskich v jiné části Krakova.

A zde je obraz La belle Ferronniere v originále z Louvru v Paříži.

Zvěstování (1472, Galleria degli Uffizi, Florencie) znázorňuje archanděla Gabriela, oznamujícího Panně Marii narození Ježíše Krista.

Madona Benois (nebo také Madona s kvítkem) z Ermitáže v Petrohradu podle vzniku r. 1478 patří mezi raná mistrovská díla umělce (za první z ženských portrétů se považuje Ginevra, která je datována roky 1474-76). Zobrazuje Pannu Marii, která kvítkem chce zabavit svého synka Ježíše Krista (= Ježíška). Benois v názvu připomíná příjmení majitele obrazu, od kterého car Mikuláš II. obraz koupil.

Obraz Madona s karafiátem je vystaven v Alte Pinakothek v Mnichově a pochází z podobného období (orientačně 1478-80) jako Madona Benois a má i stejný námět.

Leonardo do malířství přinesl novou techniku sfumato, kdy nanášením průsvitných vrstev barvy docílil dojmu, jako kdyby malba byla zahalena jemným závojem či oparem. Tím se potlačí kontrast, zjemní přechody barev a zvětší hloubka. Efekt je patrný zejména ve spojení postav s přírodou v obrazech Mona Lisa (La Gioconda, 1503-05) a Madona ve skalách (1483-86) v Louvru v Paříži.

Mona Lisa je portrétem manželky florentského obchodníka Franceska del Giocondo a její "tajemný" úsměv prý způsobila snaha malíře rozveselit ji hudbou, zpěvem a žertováním a zbavit tak melancholického výrazu.

Madona ve skalách znázorňuje Pannu Marii, objímající malého Jana, a Ježíška s andělem. Obraz má ještě jednu verzi (1508), kterou vlastní National Gallery v Londýně a je na následujícím snímku. Předpokládá se, že částečně se na ní podílel Ambrogio de Predis.

Louvre a londýnská National Gallery se mohou pochlubit i další dvojicí stejně nazvaného obrazu. Je jím Sv. Anna samotřetí. Staročeský výraz "samotřetí" označuje babičku, která vychovala dceru a ta zase dceru nebo syna. Sv. Anna se sv. Jáchymem byli rodiči Panny Marie, a tedy prarodiči Ježíše Krista.

Obraz z Paříže bývá také podrobněji označován Sv. Anna, Panna Marie a Ježíšek s beránkem (1510) a nedokončený obraz z Londýna Sv. Anna s Pannou Marií, Ježíškem a malým sv. Janem (1507-08).

Nedokončen je i obraz Sv. Jeronýma (1481-82), teologa a překladatele bible do latiny, z Vatikánských muzeí v levé části poslední koláže. Životopisec Giorgio Vasari to přičítal Leonardově "vrtkavé a nestálé povaze", "sotva něco začal, hned toho zase nechal". Obraz Madona Litta (1490-91) v koláži vpravo (oba bohužel s velkými odrazy) se dostal do petrohradské Ermitáže z majetku italských vévodů z rodu Litta. V některých knihách (např. v 5. díle Pijoanových Dějin umění a monografii Leonardo da Vinci od Jaromíra Pečírky) není reprodukován, což svědčí o pochybnostech autorů, zda Leonardo obraz namaloval (Pijoan na str. 286 si klade otázku, zda nejde o kopii).

Obrazy Křest Kristův (1475) a nedokončené Klanění tří králů (1481-1482) vystavuje Galleria degli Uffizi ve Florencii. Havním autorem prvního z nich je však Leonardův učitel Andrea del Verrocchio (1435-1488), Leonardo namaloval anděla vlevo a krajinu v pozadí.

 

Obraz Sv. Jana Křtitele (1513-1516), kazatele, který v řece Jordán pokřtil Ježíše Krista, je vystaven v Louvru a jde o poslední mistrovské dílo, nepochybně celé namalované Leonardem.

Od Leonarda jsou také velmi ceněné kresby, a to nejen náčrty jeho vynálezů, známý je především Autoportrét ve zralém věku a Proporce lidské postavy (Vitruvius), Studie válečníků (1505) je exponátem Szépművészeti Múzeum v Budapešti.

Leda s labutí (začátek 16. století, Galleria Borghese, Řím) je kopií nedochovaného Leonardova obrazu na námět mytologického příběhu, kdy bůh Zeus zatoužil po manželce spartského krále Tyndarea Ledě a aby se k ní mohl přiblížit, převtělil se v labuť.

 

Slovenský ráj (1) - Tomášovský výhľad, Prielom Hornádu, Kláštorská roklina

Když někde v horách narazíme na řetězy, skoby a žebříky (např. ve Vysokých Tatrách), zatají se nám dech, protože lezení, kde chyba může mít tragické následky, je přece jen jiná liga než výšlap po lesních cestách nebo chodnících z úhledně poskládaných kamenů.

A kde si takových míst užijeme nepočítaně, je Slovenský ráj. Zalesněná oblast má téměř 200 km čtverečních a v porovnání s jinými horami na Slovensku se rozkládá v nižších polohách (nejvyšší vrch Ondrejisko má jen 1270 m n. m.), přitažlivá je však svými roklinami a vodopády. Částí rokliny Veľký Kyseľ je dokonce ferrata, kam ve střediscích (např. v Čingově) zapůjčují horolezeckou výstroj (fixní lana, karabiny, sedáky a úvazky). Nejdostupnějšími roklinami jsou Suchá Belá a Kláštorská a v takovém pořadí jsme je také prošli, začnu ale tou druhou, šli jsme jí dokonce 2-krát (z různých výchozích míst a opačných konců 11km soutěsky Prielom Hornádu, kdy zhruba v jejím středu se do Kláštorské rokliny odbočí).

Výchozími místy tras ve Slovenském ráji jsou Podlesok (zvláště pro Suchou Belou) a Čingov (pro většinu ostatních míst) a vstup je placený.

Na jednu z túr jsme vyrazili z Čingova (494 m n. m.), byli jsme tam totiž ubytováni v zařízení s hrdým názvem Grand hotel Spiš, který podle fasády a jedné zchátralé budovy už dost pamatuje a dnes zřejmě přežívá hlavně díky příležitostným akcím, jako jsou svatby.

Protože hotel je na odlehlém místě, před vstupem do lesa v místě Čingov-centrum jsme museli ujít asi 1 km.

Odtud po žluté značce mírně stoupáme kamenitou cestou a míjíme stylové chaty, místy i s otevřeným výhledem.

V lese pak procházíme kolem vápencových skalních útvarů Ihla a Kazateľnica.

U nich se však příliš nezdržujeme, protože mnohem zajímavější metou je Tomášovský výhľad (680). Ten skalní plošinou, přecházející přes ostrou hranu na kolmou stěnu i převisy, připomíná Preikestolen v Norsku. Jeho výška je 25 až 32 m a délka přes 200 m, proto je také celý skalní masiv vyhledáván horolezci.

A stejně jako v Norsku láká odvážlivce si na hranu sednout a dívat se dolů.

Přejdeme na zeleně značenou stezku, přes kořeny a kameny klesáme k rozcestí Pod Tomášovským výhľadom (511) a zde znovu změníme směr, tentokrát na modrou trasu podél Prielomu Hornádu.k Letanovskému mlynu (513). Vodní tok lemují skály a nepřístupná místa překonávají můstky.

Část cesty vede po železných roštech, stupňovitě vetknutých do skály, a zábradlí nahradil řetěz.

Slečna v bílých trenýrkách nejdříve byla nervózní, že se o skálu ušpiní, ale vzápětí převážil strach o život a nechtěla se pohnout.

Konečně se dostáváme na pevnou zem a v hospůdce u Letanovského mlýna (513) si můžeme na chvíli oddechnout.

Ne však na dlouho, nejdříve řeku přejdeme po dvou řetězových mostech (Nad Mlynom a Nad Zelenou dolinou) a než vystoupáme k ústí Kláštorské rokliny, užijeme si dalších roštů a nakonec lanovou lávku.

Kláštorská roklina je dlouhá 1,5 km, začíná v 520 m n. m., končí v 744 m a průchod je povolen jen ve směru zdola nahoru.

I když nás v Kláštorské roklině vždy zastihla bouřka, na rozdíl od Suché Belé místo vodopádů jsme zde viděli sotva znatelné pramínky vody.

Strakov vodopád má 13 m na výšku, ale kdyby na něj neupozorňoval štítek vedle žebříku, stěží by si ho někdo všiml.

8,5 m vysoký Dúhový vodopád byl vydatnější jen o málo. Vedle něj stojí dvojice navazujících žebříků.

A tady nás znovu zdržela vystrašená slečna. Před místem, kde se po kluzkých kamenech musí přejít z jednoho na druhý, začala hystericky křičet a až po lehce ironických komentářích svého partnera (věkem asi padesátníka), zda má přivolat vrtulník, se odhodlala na nebezpečné místo vstoupit.

Z Machového (česky Mechového) vodopádu zůstal jen mech.

Vedle žebříků průchod vede i po plošinách jako u Hornádu.

Závěr rokliny je už nenáročný a přivede nás na kvetoucí louku.

Nad roklinou se nachází Kláštorisko (760). Jde o ruiny kartuziánského kláštera ze začátku 14. století. Mniši zde však pobývali jen do poloviny 16. století. Stal se totiž cílem nájezdů loupeživých rytířů, byl vypleněn, sídlila zde vojenská posádka a nakonec byl zbořen. Díky úsilí neziskové organizace Kláštorisko je pomalu obnovován a dnes jím vede jedna prohlídková trasa.

Na louce u Kláštoriska (794) zaujme také symbolický cintorín (= hřbitov), pozůstatky kapličky z r. 1492, zvon "pokory" a vyřezávané sochy.

Poblíž je i chata (784), kde se můžeme občerstvit (a schovat před deštěm).

Z Čingova na Kláštorskou lúku jsme vystoupali 300 m a na okružní cestě je zase musíme sejít.

Lesní cestou se dostáváme ke kaňonu Bieleho potoka (510).

Znovu narazíme na Tomášovský výhľad, tentokrát se ale na něj díváme zespodu.

Míjíme Prielom Hornádu, řeka zde protéká lužním lesem, a netrvá to dlouho a jsme v cíli.

Orientační údaje k trase: 1 km Čingovem, Tomášovský výhľad je vzdálen 55 min chůze, Pod Tomášovským výhľadom 30 min, Letanovský mlyn 45 min, ústí Kláštorské rokliny 1 hod 5 min, Kláštorisko 1 hod, Bíely potok 50 min, Čingov-centrum 40 min. Bez průchodu Čingovem celkem 5 hod 45 min.

Falkirk Wheel - výtah pro lodě

Cestování a toulky přírodou se staly součástí životního stylu, a tak není divu, že atraktivní destinace úpí pod náporem turistů. Na Mallorce, v Benátkách a v Dubrovníku už místní proti nim demonstrují a chtějí příliv omezit. Jak to ale udělat, když obrovité výletní lodě, letadla a autobusy dennodenně přivážejí tisíce nových poznání a zážitků chtivých cestovatelů?

Ve Skotsku taková monstra neuvidíme, místní si oblíbili cestování menšími čluny po kanálech a třeba celý týden tak křižují svou zemi a kochají se přírodou. Občas samozřejmě ze člunu vylezou a prozkoumají i okolí, jako ti Jeromeho tři (o psu nemluvě).

Vodní toky mají často odlišnou nadmořskou výšku, pokud se ale někde křižují a rozdíl není příliš velký, je možné je propojit. K tomu slouží zdymadla. Jejich součástí je plavební komora s vraty na obou stranách, loď jedněmi vpluje do komory, vrata se zavřou, komora se napustí vodou na úroveň horní hladiny (resp. vypustí na úroveň dolní hladiny), poté se otevřou vrata na opačné straně a loď může vyplout na výše (resp. níže) položený tok.

Větší rozdíl hladin lze překonat několika kaskádovitě propojenými zdymadly. Např. nedaleko skotského města Falkirk celkem 11 menších zdymadel do 30. let minulého století zajišťovalo propojení kanálů Forth and Clyde Canal a Union Canal s výškovým rozdílem 35 m, a tím i vodní spojení Edinburghu a Glasgowa. Dlouhou dobu však celý systém byl nefunkční a až s blížícím se přechodem do nového tisíciletí se objevil nápad spojení kanálů obnovit. A když už si v Londýně k novému miléniu postavili 135m vyhlídkové kolo London Eye (známé i jako Millennium Wheel), mělo by se to oslavit také něčím unikátním.

Důmyslní konstruktéři postavili Falkirk Wheel, kolo s dvěma vyváženými vanami s vodou o objemu 600 m krychlových. Jedna vana je na spodní části kola v úrovni dolního kanálu a druhá nahoře. Do spodní vany vpluje loď a pak motor během 5 minut kolo otočí o 180°, tj. spodní vana s lodí se dostane na nejvyšší bod kola. Jeho příkon 22,5 kW je na velikost konstrukce menší, než bychom čekali.

Protože podle Archimedova zákona těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, která se rovná tíze kapaliny stejného objemu, jako má ponořená část tělesa, na hmotnosti lodi ve vaně nezáleží.

Falkirkské kolo nepřekonává celý 35m rozdíl hladin kanálů, ale "jen" 24 m a zbytek na konci dlouhé plavební komory přidává dvojice zdymadel z původní konstrukce. Do provozu bylo slavnostně uvedeno v r. 2002 za účasti královny Alžběty.

Za asi půl hodiny, co jsme tam okukovali, žádná loď "výtahem" vyzvednuta nebyla, přeplněno jako v Benátkách či Dubrovníku tam očividně není.

Coventry (1) - lady Godiva

Coventry je u nás v povědomí jako místo s podobně tragickým osudem jako Lidice. Nejde však o malou obec, ale město s více než 300 tisíci obyvatel, které v listopadu 1940 bylo téměř celé srovnáno se zemí bombardováním německého letectva, jehož cílem bylo zlikvidovat zdejší průmysl, zaměřený na výrobu munice a motorů do vojenské techniky. Říká se, že ministerský předseda Winston Churchill o plánech Němců věděl, ale nic pro záchranu Coventry neudělal, aby neprozradil, že Angličanům se díky Alanu Turingovi a jeho týmu podařilo rozluštit kód šifrovacího stroje Enigma, využívaného německou armádou.

Připomínkou ničivého náletu je torzo katedrály sv. Michala, ta a nová katedrála k ní přistavená si zaslouží samostatný text.

Zde se podíváme ještě dále do historie, do samotných počátků města. Ty sahají do 11. století, kdy hrabě Leofric a jeho manželka Godiva založili benediktinské opatství sv. Marie. Před branami opatství brzy vyrostlo tržiště a osídlení se postupně rozšiřovalo.

Hrabě obyvatele trýznil nelidskými daněmi tak, že i Godiva ho žádala o soucit s nimi. Hrabě slíbil vyhovět, když Godiva nahá projede městem na koni a obyvatelé přitom zůstanou doma a nepohlédnou na ni.
Godiva na podmínku přistoupila a zahalená jen svými vlasy, dlouhými až po pás, následující ráno městem projela. Obyvatelé ji ušetřili hanby a měli okna zavřená, Leofric splnil slib a daně všem snížil.

Podle pozdějších verzí legendy však přece jen jeden zvědavec Godivu šmíroval, jmenoval se Thomas a vysloužil si přezdívku Peeping Tom. Můžeme ho tak považovat za neoficiálního vynálezce peep show. Tomovi se ale chlípné pozorování půvabů Godivy nevyplatilo, protože při něm oslepl.

Lady Godiva se stala vděčným objektem malířů a sochařů, viz např. obrázky v anglické Wikipedii, Herbert Art Gallery and Museum v Coventry těmto dílům dokonce vyhradilo samostatný výstavní prostor.

Socha Godivy stojí v Coventry také na volném prostranství. Bohužel ve večerním světle příliš nevynikne.

Godivě jsou věnovány i písně. Jednu má v repertoáru skupina Synkopy 61 a druhou Boney M.

V textu písně Synkop 61 od Milana Hanáka nebezpečí z oslepnutí vyřešily sluneční brýle:
"Vezmu si brýle sluneční, zahalím tvář, bez bázně půjdu přímo k ní, ač mi v tom brání její zář."

Chudák šmírák Tom, to ho nenapadlo.

Zpívající baskytaristé

V předchozích článcích o zpívajících instrumentalistech jsem zmiňoval klávesisty a bubeníky a pro mě snad ještě nepochopitelnější, že při hře na nástroj dokáží současně zpívat, jsou baskytaristé. Jak se říká, basa tvrdí muziku, ale dobří baskytaristé se nedrží jen jednotvárných "přiznávek" v rytmu skladeb, ale tvoří samostatnou hudební linku, "protihlas" (v hudební teorii se označuje jako kontrapunkt), který výsledný dojem z poslechu násobí.

I když v dalším se budu držet hlavně rockových hudebníků, kvalitní baskytara může výrazně pomoci i zvuku popových písní, myslím, že Billie Jean Michaela Jacksona se stala takovým hitem nejen pro jeho zpěv a "měsíční chůzi" (moonwalk), ale i basovou linku Louise Johnsona.

1. Paul McCartney, The Beatles
Paul McCartney je určitě nejznámějším zpívajícím baskytaristou a také autorem stovek písní, společně s Johnem Lennonem je podepsán pod většinou skladeb Beatles. Ve skutečnosti sice dominantní (ne-li přímo výhradní) autorství měl ten, kdo píseň nazpíval, a McCartney se zastřeným hlasem více profiloval v pomalejších skladbách jako Yesterday, Michelle, And I Love Her, Eleanor Rigby, Penny Lane, Hey Yude, Oh! Darling, When I'm Sixty Four, samozřejmě ale zpíval i svižnější písně (Can't Buy Me Love, …) a Lennon pomalé (např. Girl a If I Fell).
McCartney je hudebně aktivní i ve věku 70+ a do playlistu zařazuje také své skladby z éry Beatlles, mezi nimi The Night Before z alba (a filmu) Help!. Více odkazů raději nezařazuji, protože u Beatles nikdy nemají dlouhé trvání.

2. Pavel Chrastina, Olympic
Pavel Chrastina byl v 60. letech dvorním textařem Olympicu, Petr Janda jeho texty zhudebnil a nazpíval a řada písní z jejich plodné spolupráce (např. Dej mi víc své lásky, Želva, Snad jsem to zavinil já) už zlidověla a uslyšíme je i u táboráků. Někdy zpíval i Chrastina, v textu se však nesměla vyskytnout hláska "ř", kterou neumí vyslovit.

Bloud král je nyní na YouTube dostupný jen v anglické verzi, kdy se skupina pokoušela prorazit ve Francii.

3. Jack Bruce, Cream
"Cream" česky znamená "smetana" a na skupinu kytaristy Erica Claptona, baskytaristy Jacka Bruceho a bubeníka Gingera Bakera se dokonale hodí. Všichni se pravidelně umisťovali na nejvyšších příčkách anket o nejlepší rockové hudebníky a v souvislosti s nimi se snad poprvé použilo označení "superskupina" ("supergroup").
Hlavním zpěvákem i autorem skladeb Cream byl Jack Bruce, Eric Clapton se tehdy jen občas zapojil do sborového zpěvu, bohatě si to však vynahrazoval kytarovými sóly.
Éra Cream byla krátká, trvala pouhé 2 roky (1966-68), ale v historii rocku zanechala nesmazatelnou stopu, ceněné je zejména dvojalbum Wheels of Fire z r. 1968, které v licenci vydal i Supraphon.
V r. 2005 se bývalí spoluhráči sešli a odehráli několik koncertů. Jack Bruce zde vystoupil s bezpražcovou baskytarou a i když po rozpadu Cream působil v méně významných souborech a nebylo o něm moc slyšet, zahrál ve vrcholné formě. Záznam z vystoupení v Royal Albert Hall v Londýně pak vyšel i na DVD. Vrátili se tak na místo, kde v r. 1968 odehráli poslední koncert před rozchodem. Další už však nebudou, protože Bruce r. 2014 zemřel.
Jak se změnilo provedení za 37 let mezi oběma koncerty, můžeme porovnat např. na skladbě White Room v r. 1968 a verzi z r. 2005.

4. Emanuel Sideridis, Progress Organization
Skupinu Progress Organization v r. 1968 založili hudebníci z jiných brněnských skupin - bubeník Zdeněk Kluka (předtím Atlantis) a kytarista Pavel Váně (Synkopy 61), které doplnili klávesista Jan Sochor a baskytarista Emanuel Sideridis. Stejně jako Cream se po 2 letech rozpadli, stačili však za tu dobu nahrát jedno album a EP desku.
V pěveckém podání Sideridise je nejznámější Ptáčník. Obrat v textu "matkou mu byla smůla, otec neznámý" je dokonalým příměrem neradostné situace.
Sideridis v normalizační době Brno opustil a vrátil se do rodného Řecka, objevil se ale na vzpomínkovém koncertu skupiny v r. 2013 při příležitosti 45 let od jejího založení. A skladbu Ptáčník si znovu zahrál.
Stojí však za to si připomenout i jeho instrumentální umění. V téměř 8-minutové kompozici Klíč k poznání (hudba i zpěv klávesista Jan Sochor) je poznat vliv Cream. A v Born under a Bad Sign ukazuje, že na baskytaru se dá hrát i sólově (od 1:50).

5. Roger Waters, Pink Floyd
Pink Floyd jsou skupinou, která monotematickými projekty ustavila pojem rocková opera a baskytarista Roger Waters se s ním nejvýrazněji pojí. V Pink Floyd se postupně stal dominantní postavou a zatímco na albu The Dark Side of the Moon z r. 1973 se autorsky projevili ještě všichni členové skupiny, The Wall (1979) je už téměř výhradně jeho dílem. Waters se pak o svých spoluhráčích vyjadřoval velmi nelichotivě jako neschopných, kteří se jen vezou, a nakonec ze skupiny odešel. Pink Floyd se však kvůli tomu nerozpadli a díky Davidu Gilmourovi nahráli ještě tři úspěšná alba, ceněné je zejména poslední The Division Bell z r. 1994.
Jednou z mála výjimek v The Wall, na které se vedle Waterse autorsky (i pěvecky) podílí další spoluhráč, konkrétně Gilmour, je skladba Comfortably Numb a zásluhou jeho kytarových sól (zvláště závěrečného) je z celého alba asi nejznámější.
Velmi působivou skladbou alba je také Watersovo Hey You!. Je ve stínu Comfortably Numb a Another Brick in the Wall, k čemuž hodně přispělo i to, že nebyla zařazena do stejnojmenného filmu. V závěrečném verši písně "Don't tell me there's no hope at all, together we stand, divided we fall." je patrné poselství nemít ve vztazích žádné zdi.
Celá skupina se podobně jako Cream znovu sešla v r. 2005, Comfortably Numb v rámci charitativního koncertu Live 8 (Live Aid) v Hyde Parku a souhra Waterse s Gilmourem je opravdovým zážitkem.

6. Suzi Quatro
Postavou drobná zpěvačka s velkou kytarou po kolena byla velmi populární i u nás a naši zpěváci její písničky rádi přebírali. Hrála dost jednoduše, viz např. She's in Love with You, If You Can't Give Me Love, kdyby baskytaru odložila, ani by to zvuku příliš neublížilo. V halfplaypacku písně Stumblin' In s ní v duetu zpívá exčlen Smokie Chris Norman (píseň převzali Hana Zagorová s Petrem Rezkem).

7. Sting, The Police
Sting už dlouho vystupuje sólově, většinou bez nástroje a má 3 mm dlouhý účes, ale v mladých letech měl vlasy dlouhé, byl členem skupiny The Police a v kombinaci se zpěvem hrál velmi netradičně na kontrabas, což si přinesl z dřívějšího působení v jazzové kapele, později kontrabas zaměnil za basovou kytaru. Z tohoto období pochází skladba Every Breath You Take a v celé jeho kariéře patří k největším hitům a v příležitostných koncertech s The Police ani po mnoha letech v programu nechybí.
Poslechnout si můžeme např. záznam Every Breath You Take z r. 2008, kde se Sting doprovází na baskytaru.

8. Dusty Hill, ZZ Top
Skupina ZZ Top už více než 40 let hraje k potěše fanoušků ve stejném složení a její poznávací značkou jsou dlouhé vousy kytaristy Billyho Gibbonse a baskytaristy Dustyho Hilla.
Firma Gilette prý oběma protagonistům nabídla milion dolarů, když se oholí jejími břity. Ti ale odmítli a dál si drží image stoletých staříků. I bez toho by však měli úspěch, protože hrají opravdu dobře a oba se ve zpěvu rovnocenně doplňují, jak dokládají např. skladby Sharp Dressed Man a Gimme All Your Lovin'.

9. Jožo Ráž, Elán
Elán je pro Slováky tím, co pro nás Olympic. A zatímco bez Vaša Patejdla, autora mnoha hitů Elánu, skupina úspěšně dál fungovala, bez Joža Ráže by to bylo nemyslitelné.
Skladbu Voda, čo ma drží nad vodou Elán nahrál pro film Fontána pro Zuzanu 3 a Ráž měl vzápětí na motorce těžkou nehodu. Nad hladinou života se naštěstí udržel a skupina už dávno zase jezdí na turné.
Které skladby zpívané Rážem vybrat? Třeba Van Goghovo ucho, Tuláci v podchodech, Kráľovna bielych tenisiek, Zaľúbil se chlapec a Človečina.

10. Marco Hietala, Nightwish
Finská skupina Nightwish vznikla v r. 1996 a brzy získala pozornost zvláštní kombinací heavy metalu s operním zpěvem Tarji Turunen. Po 9 letech Tarju zbývající členové z kapely vyhodili a po delším hledání nahradili švédskou zpěvačkou Anette Olzon. Ta ve skupině vydržela 6 let a dnes post zpěvačky patří Floor Jansen z Nizozemí. Zatímco zpěvačky se mění, od r. 2000 jim sekunduje stále stejný mužský vokalista - baskytarista Marco Hietala. Asi nejznámějším jeho duetem je převzatá píseň z muzikálu Fantom opery (The Phantom of the Opera) s Tarjou, s Anette byla populární Bye Bye Beautiful a v sólovém podání Hietaly coververze High Hopes z alba The Division Bell od Pink Floyd.

11. Chris Wolstenholme, Muse
Chris Wolstenholme ve skladbě Hysteria skupiny Muse podle hudebního serveru Musicradar.com předvedl nejlepší basový part všech dob. Baskytarista ale také umí zpívat, na albu The 2nd Law z r. 2012 to ukázal v písních Liquid State a Save Me.