Grossglocker Hochalpenstrasse - po silnici pod nejvyšší horu Rakouska

Pod názvem Vysoké Taury (Hohe Tauern), 200 km dlouhého hřebenu Rakouských Alp, se sportovně založeným vybaví lyžařské areály a odvážnějším i lezecké stěny alpských velikánů. Jejich dominanta Grossglockner je s 3798 m n. m. nejvyšší horou Rakouska. 

V minulosti Vysoké Taury byly známé i bohatými nalezišti zlata, kam se přes útrapy v nehostinném terénu za ním vydávali už staří Římané, a ještě v 16. století se zde těžilo téměř 10 % světové produkce. O 100 let později těžba však již byla ztrátová a s rozvojem měst v podhůří Alp se do popředí dostalo obchodování a přeprava zboží. A s tím samozřejmě i nutnost postavit komunikace. Tehdy ovšem ještě šlo jen o úzké stezky pro koňská spřežení. 

Na počátku 20. století se vedle obchodování začal rozvíjet i turistický ruch a souběžně se snahou postavit vysokohorskou silnici přes horské průsmyky bylo cílem také přiblížit vrcholy hor. V době hospodářské krize výstavba znamenala nalezení obživy pro tisíce nezaměstnaných. Tento aspekt nakonec převážil nad odpůrci, kteří se obávali necitlivého narušení přírody. Stavba Grossglocknerské vysokohorské silnice (Grossglocker Hochalpenstrasse) byla zahájena v r. 1930 ve Ferleitenu ve Spolkové zemi Salcbursko a dokončena po pouhých 5 letech v Heiligenblutu v Korutanech, přestože v serpentinách na 48 km dlouhé trase překonává převýšení 1748 m a absolutní výšku 2500 m n. m., ve vysokých polohách oblasti vane silný vítr a větší čas roku prší nebo sněží (podle statistik 250 dnů) a v zimě zde leží až 5 m sněhu. A také z tohoto důvodu je otevřena jen od května do začátku listopadu. 

Ideálním místem pro nájezd na vysokohorskou silnici je z lázeňského města Zell am See, které samo o sobě stojí za návštěvu a je také se sousedícím Kaprunem výchozím místem do známého lyžařského střediska na ledovci Kitzsteinhorn.

I když serpentiny se místy stáčejí do protisměru, vždy je dost místa pro protijedoucí auta i autobusy, na rozdíl třeba od hororové cesty z Budvy do Kotoru v Černé Hoře, kde je často (i za cenu couvání) nutné hledat místo umožňující řidičům alespoň mírné vybočení, aby vozidla mohla projet.

A když to nejde jinak, pomůže i tunel a zastřešený průjezd, chránící před padajícím kamením.

Na mapě z prospektu (a jejím detailu) je vysokohorská silnice naznačena klikatou červenou čarou. U ní stojící čísla 1 až 12 představují informační střediska, muzea, vyhlídková místa, horské hotely s restauracemi, … a např. číslo 9 označuje průsmyk Hochtor, který je s 2504 m n. m. nejvyšším místem trasy. 

Po úbočích stékají praménky vody a k vidění jsou i vodopády.

A také horská jezera.

Po silnici však nejezdí jen auta a autobusy, ale i desítky cyklistů všech věkových kategorií, kteří na rozdíl od automobilistů nemusí platit mýto.

Špičatý vrchol na následujícím snímku je Sonnenwelleck (3261 m n. m.), vpravo od něj mírně v pozadí Fuscherkarkopf (3331), oblý vrchol uprostřed je Breitkopf (3154) a stolová hora vpravo je Hohe Dock (3348).

A první dvě ještě jednou z posunutého úhlu, kdy jsou téměř v zákrytu.

Z hlavní silnice vedou dvě odbočky: krátká k Edelweiss-Spitze (2571 m n. m., na mapě č. 4), místu ještě výše položenému než průsmyk Hochtor, a 9 km dlouhá k výšině nazvané podle císaře Františka Josefa Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369 m n. m., č. 11). Císař, kterého z portrétů známe hlavně jako stařičkého mocnáře s licousy, si pojmenování vysloužil tím, že jako 26letý mladík prokázal sportovní zdatnost a z Heiligenblutu (1288 m n. m.) až sem vystoupal po svých.

Toto místo je také z celé vysokohorské silnice nejnavštěvovanější. Nad ním, ve výšce 2418 m n. m., je restaurace Kaiser Franz Josef Haus s vyhlídkovou terasou. 

Za sochami, zdobícími terasu, je masiv Grossglockneru, vrchol se však ještě skrývá v mracích.

Dolů je náhled na dvě velká plesa.  

A tady máme Franze Josefa – ve společnosti sviště, který k císaři nemá žádný respekt.

Od restaurace vede cesta k prosklené třípodlažní věži s informativní expozicí. 

Dozvíme se zde i to, po jakých trasách se dá dosáhnout vrchol Grossglockneru.

Na něj se poprvé ve dvoudenním výstupu v r. 1800 dostala skupina 5 horolezců z 62členného týmu, zorganizovaného korutanským biskupem. Duchovní otcové vůbec projevovali trvalý zájem o jeho zdolání, za zmínku stojí výkon františkánského pátera Steinbergera, který v r. 1851 za jediný den dokázal z Heiligenblutu vyjít na vrchol a vrátit se zpět, a totéž o dva roky později zvládl i heiligenblutský farář.  

Nejobtížnější trasa (naznačená vpravo) končí strmou stěnou, v r. 1886 se jí vydal markrabě Pallavicini s několika horskými vůdci, těsně pod vrcholem se však při sesuvu sněhového převisu vytrhlo zajištění lany a všichni zahynuli. Na památku tragické výpravy se nazývá Pallaviciniho kuloár.   

Na nás se nakonec usmálo štěstí, oblaka se rozestoupila a mohli jsme spatřit vrchol Grossglockneru.

Istanbul (1) - Hagia Sofia a Modrá mešita

I když hlavním městem Turecka je Ankara, turisticky atraktivnější je Istanbul,  rozkládající se na obou březích Bosporského průplavu, spojujícího Černé a Marmarské moře. Protože západní břeh leží v Evropě a východní v Asii, je snadné po některém z mostů přejít mezi dvěma světadíly. 

Dnes 15milionový Istanbul má bohatou historii, byl založen jako řecká osada kolem r. 660 před n. l. pod názvem Byzantion, r. 330 římský císař Konstantin Veliký jej učinil centrem Východořímské říše (v dnešní terminologii označované Byzantská říše) a po něm získal jméno Konstantinopol (Konstantinopolis). Konstantin se přiklonil ke křesťanství, ale projevoval se zde i vliv řecké kultury a pravoslaví.

R. 1453 Konstantinopol dobyli Turci a přinesli islám a stavbu mešit, město se stalo centrem Osmanské říše. Ta se rozpadla až po skončení 1. světové války, kdy válečný hrdina Mustafa Kemal (později získal čestné jméno Atatürk (Otec Turků)) vyhnal ze země posledního panovníka sultána Mehmeda VI., Turecko se stalo republikou, Atatürk premiérem a r. 1923 prvním prezidentem. Atatürk také prosadil řadu radikálních reforem, islámskou zemi se snažil přetvořit v sekulární stát, islám přestal být státním náboženstvím, ženám zrušil povinné nošení šátků, zakázal mnohoženství, ženy získaly volební právo, mešitu Hagia Sofia změnil na muzeum, … 

Ve stejném roce 1923 Konstantinopol byl přejmenován na Istanbul (v češtině se Konstantinopol/Istanbul označoval také jako Cařihrad) a aby zabránil útoku na metropoli z moře, Atatürk novým hlavním městem ustanovil vnitrozemní Ankaru. 

Z mnoha památek v prvním textu o Istanbulu zmíním dvě církevní stavby.

Hagia Sofia (Hagia Sophia, Chrám Boží Moudrosti) byla postavena v letech 532-537 za vlády římského císaře Justiniána I.  jako křesťanská katedrála a až do r. 1520 (tj. téměř 1000 let), kdy byla dokončena katedrála v Seville, držela primát chrámu s největším vnitřním prostorem na světě. Má šířku 73 m, délku 82 m, výšku 55 m. 

Ve 13. století během křížových tažení byla římsko-katolickou katedrálou, poté chrámem pravoslavné církve, během nadvlády Osmanů se stala mešitou se 4 minarety a jak již bylo uvedeno, Atatürkem byla změněna na muzeum (v r. 1934), avšak nedávno, v červenci 2020, bylo toto rozhodnutí dekretem současného prezidenta Erdoğana revokováno a chrám je znovu mešitou s náboženskými obřady. V minisukni a s obnaženými rameny se už nikdo dovnitř nedostane. Velká urna pochází z Pergamonu v Řecku a byla vyřezána z jednoho kusu mramoru v 2. stol. před n. l.  

Hagia Sofia od r. 1985 je na seznamu UNESCO. Stavba však během dlouhých staletí má narušenou statiku a protože hrozilo zborcení, byly k jejímu zpevnění po stranách středového oblouku přistaveny dva nevzhledné mohutné bloky.

První náhled do interiéru ukazuje antická sloupoví a klenbu. 

Uprostřed mozaiky nad jihozápadním vstupem je Panna Marie s malým Ježíšem Kristem, po její levici stojí císař Konstantin s modelem městských hradeb a po pravici císař Justinián I. s modelem chrámu Hagia Sofia. 

Následující mozaika je příkladem příklonu k pravoslavné víře.

Mozaiky jsou i na horní galerii.

Zlatem zdobený výklenek je mihráb, místo orientované k Mekce v Saudské Arábii (rodišti proroka Mohameda), v jejímž směru se muslimové modlí. 

Mešita sultána Ahmeda byla dokončena r. 1617 pro tehdejšího panovníka Osmanské říše, známější je však pod názvem Modrá mešita podle modré mozaikové výzdoby interiéru. 

Architekt Sedefkâr Mehmed Ağa zvolil podobné rozměry (šířku 73 m, délku 65 m a výšku 43 m), jako má Hagia Sofia, ale se 6 minarety (stejně jako mešita v Mekce), vysokými 64 m. Počet minaretů je úměrný významu mešity a v Mekce pak postavili ještě sedmý, protože Mekka je nejposvátnějším místem muslimů. Modrá mešita je však považována za vrchol osmanské architektury.  

Kolorovaná skla v oknech jsou darem Benátčanů.

I když se někteří modlí a dokonce i dotýkají čelem země, většina návštěvníků si prohlíží výzdobu.

Zajímavé jsou i chodby po obvodu mešity a výzdoba klenutých stropů.

Jean Tinguely - kinetické umění

Zachytit pohyb bylo vždy touhou umělců (i dokumentaristů), příkladem jsou četné obrazy Edgara Degase s baletkami a jezdci na cválajících koních (v ukázkách jsou obrazy Dvě tanečnice, Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech, Tanečnice při cvičení ve foyer, Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani a Na závodech, Musée d'Orsay v Paříži), sochař Auguste Rodin jej vdechl do sochy Kráčejícího muže (Kunstmuseum v Basileji), Henri Rousseau do obrazu Hráči ragby, cirkusové artisty zobrazil Georges Seurat, …, fotografové zachycují sportovce při vrcholných výkonech, ale to vše je „jen“ záznam prchavého okamžiku.

Alespoň zdánlivý pohyb vnesli do svých děl umělci op-artu (blíže viz dřívější článek Victor Vasarely - geometrická abstrakce + optický klam = op art), ale až díla kinetického umění vykazují skutečný pohyb. Někdy je způsoben přírodními silami, např. k rozpohybovaní plíšků některých artefaktů Alexandera Caldera umístěných v přírodě stačí vánek a v interiéru průvan (blíže v textu Alexander Calder - mobily a stabily), jindy jsou vybaveny aktivním prvkem, v konstrukci skrytým motorem. Výrazným představitelem posledního typu je švýcarský sochař (a malíř) Jean Tinguely (1925-1991).

V Paříži vedle budovy Centre Pompidou je umístěna Stravinského fontána (La Fontaine Stravinsky/The Stravinsky Fountain). Tinguely ji r. 1983 vytvořil společně s druhou manželkou Niki de Saint Phalle (1930-2002). Těžko říct, která skladba Igora Stravinského tvůrce inspirovala, vzhledem k barevnosti nejspíš ty, jež skladatel napsal podle ruských pohádek a lidových her (např. balety Pták Ohnivák a Petruška). 

Víc fotografií nemám, protože mě vždy zajímala hlavně extravagantní budova Renza Piana a Richarda Rogerse a v ní uložené sbírky obrazů,  pěkně si ji ale můžeme prohlédnout ve videu z YouTube.

Stejně tak loni v Curychu jsem si sice všiml pohyblivého monstra na druhé straně  výběžku Curyšského jezera, ale jen jsem ho přiblížil zoomem v mobilu a blíž k němu nešel. Dílo z r. 1972-1973 autor nazval Heureka (podle Archimedova nadšeného zvolání, když ve vaně přišel na svůj slavný zákon o síle, kterou je vytlačováno těleso ponořené do kapaliny).

A v pohybu vypadá takto:

Až letos při pětidenním pobytu v Basileji jsem Tinguelyho pořádně „objevil“. Umělec se narodil ve Fribourgu a zemřel v Bernu, vyrůstal však v Basileji a žil zde do r. 1952, kdy se odstěhoval do Paříže. Město mu vděčí za humornou Karnevalovou fontánu (Fasnachtsbrunnen) před Městským divadlem (Stadttheater), vytvořenou mezi roky 1975 a 1977 z deseti „postav“ vyplivujících proudy vody.

Každá má vlastní jméno a před šesti z nich stojí titul doktora. V akci si ji můžeme prohlédnout ve videu.  

A naopak Basilej umělci posmrtně vzdala hold zřízením muzea, kde je soustředěno 55 jeho děl, darovaných vdovou Niki de Saint Phalle. Budovu muzea realizoval architekt Mario Botta (1943) a otevřeno bylo v říjnu 1996.  Stojí u ní další Tinguelyho fontána – Plovoucí vodní plastika (Schwimmwasserplastik, 1980).

Tinguelyho sochy, tvořené spoustou „hejblátek“, jsou satirickým vyjádřením, kam vede přemíra automatizace, a vzbuzují asociaci na Chaplinův film Moderní doba (Modern Times).

Největším exponátem muzea je Grosse-Méta-Maxi-Maxi-Utopia (1987), do jehož soustrojí lze po žebříku vstoupit.

K velkým patří také Klamauk (1979), traktor, který se projevuje i zvukovými efekty, a Hannibal II.  Číslovka II je namístě, protože vojevůdce Kartága ještě děla na přelomu 3. a 2. století před n. l. ve výzbroji mít nemohl, jeho hlavním trumfem byli sloni. Malé kolečko táhnoucí těžký stroj symbolizuje marné snažení Hannibala přes řadu dílčích vítězství Římany definitivně zlomit. 

Tinguely přispěl ke kinetickému umění také sebezničujícími sochami (self-destroying sculptures). I když výbuch byl jednorázovým pohybem, budil tím velkou pozornost. 

Při autodestrukci většího počtu strojů na akci nazvané Hold New Yorku (Homage to New York, 1960) zaměstnal i sbor hasičů. Část toho, co zbylo, uchovává tamější Museum of Modern Art, další pod názvem Homage to New York (Klaxon) je v Basileji. Kdo ví, zda tímto „holdem“ neinspiroval teroristy z 11. září 2001. 

Tinguely byl velkým fanouškem závodů Formule 1, a to se odrazilo v díle Pit-Stop (1984). Termínem se označuje zastávka v boxech, kdy mechanici jezdcům bleskurychle mění sjeté pneumatiky.  

V těchto závodech jde často o život a chrup lidožravého žraloka v díle Žijte levně a dělejte umění (Live Cheap & Make Art) také nevěstí nic dobrého. 

Všechna díla muzea sem zařazovat nebudu, protože je i v pohybu najdeme ve videích na YouTube, např. v následujícím.

Když jsem ale začal Degasovými baletkami, můžeme jimi i skončit, ne však éterickými krasavicemi, ale Tinguelyho vyjádřením Baletu chudých (Ballet des Pauvres, 1961).