V centrální části Rumunska, na úpatí pohoří Bucegi, nejvýchodnější částí Jižních Karpat, leží město Sinaia, které s přibližně 10 tisíci obyvatel patří k menším, ale turisticky velmi atraktivním. A to nejen horami, kam se můžeme vyvézt lanovkou, ale také třemi významnými pamětihodnostmi: klášterem Sinaia z r. 1695 (bude v samostatném textu), podle nějž vznikající město získalo jméno, a dvěma zámky. Peleș je větší, menší se jmenuje Pelișor, a protože jsou blízko sebe, někdy se pro oba používá společné označení komplex Peleș. V českých textech často bývají psány v podobě Peleš a Pelišor.
Základní kámen zámku Peleș byl položen r. 1873, kdy si Sinaiu pro své letní sídlo zvolil Karel I. (Carol I), vládce Spojeného knížectví Rumunska (vytvořeného z knížectví Valašska a Moldávie). Karel I. byl původně německým princem z rodu Hohenzollernů a jejich dynastie pak Rumunsku vládla až do r. 1947.
R. 1881 Rumunsko získalo nezávislost na Osmanské říši, Karel I. byl korunován prvním králem vytvořeného Rumunského království a již o dva roky později byl zámek otevřen a král jej začal využívat.
V r. 1893 byl český architekt Karel Zdeněk Líman pověřen přestavbou zámku a práce trvaly až do r. 1914. Po úpravách má přes 170 místností, které svým vybavením prezentují tematicky zaměřené styly různých národů (italský, francouzský, turecký, maurský, …). Na vnější podobě zámku se architekt výrazně podepsal stavbou věží, centrální věž je vysoká 66 m. Tu si král už příliš neužil, protože krátce po zahájení 1. světové války v říjnu 1914 zde ve věku 75 let zemřel.
Zámek byl postaven v německém novorenesančním slohu s klasickým sloupovím a věžičkami německé architektury (viz Neuschwanstein), jak je ale obvyklé pro stavby v hornaté krajině, jeho fasádu dotváří dřevěné prvky.
Terasy kolem zámku zdobí velký počet soch.
A samozřejmě nemůže chybět socha krále Karla I. v hrdém postoji.
Každý král je současně vojevůdcem, a to symbolizují děla.
Nádvoří zkrášlují nástěnné malby.
V zámku bohužel není povoleno fotografovat, proto zařazuji alespoň jeden snímek naskenovaný z tištěné brožury Peleș – Sinaia National Museum. Znázorňuje vstupní halu zámku s bohatou dřevěnou dekorací z vídeňské dílny Bernharda Ludwiga.
Následující dvě fotografie ukazují horský masiv v pozadí zámku a pohled z lanovky.
Karel Zdeněk Líman jako dvorní architekt rumunského královského dvora na přelomu 19. a 20. století pro Ferdinanda I., synovce krále Karla I. (a Karlova následníka na trůnu, protože Karel I. neměl mužského potomka), poblíž zámku Peleș postavil menší zámek Pelișor („Malý Peleș“).
Na zámku Peleș se v r. 1921 narodil poslední rumunský král Michal I. (Mihail I) a žil zde až do r. 1947, kdy byl komunistickým režimem donucen k abdikaci. Brzy poté Rumunsko opustil, následně byl zbaven rumunského občanství, zámek byl zkonfiskován a zpřístupněn návštěvníkům jako muzeum. V r. 1975 ho však generální tajemník Komunistické strany Rumunska Nicolae Ceaușescu pro veřejnost uzavřel a využívat jej pak mohli jen straničtí a vládní prominenti. Ceaușescu sem jezdil jen výjimečně, protože se mu prý nelíbil.
Po pádu komunistického režimu se Michal I. chtěl do Rumunska vrátit, ale tehdejší prezident tomu bránil a občanství získal až ve funkčním období dalšího prezidenta v r. 1996. Na restituované rodové sídlo se natrvalo vrátil v r. 2008, přesněji na Pelișor, na zámku Peleș si vyhradil jen několik místností, ostatní ponechal k prohlídkám. Éra rumunského královského rodu se uzavřela r. 2017, kdy Michal I. ve věku 96 let zemřel.
K významným počinům architekta Límana vedle komplexu Peleș patří také úprava interiérů „Drákulova“ hradu Bran v letech 1924-1929. O něm více v dřívějším článku.
Před 7 roky jsem na doméně Blog.cz zveřejnil text Ženský klín v dílech malířů (i příležitost pro grafiky?) a snad každý den měl několik přístupů z Googlu a asi byl i mým nejnavštěvovanějším článkem. Aniž bych chtěl využívat poznání toho, co lidi nejvíc zajímá, a zvyšovat si návštěvnost (navíc na Blogspotu se z Googlu někdo objeví jen ojediněle), je už na čase genderovou nevyváženost napravit a podívat se na „věc“ z opačné strany.
Zatímco u ženských aktů jsou mnohem zajímavější obrazy (a fotografie), nezastřené náhledy na mužskou nahotu jsou častější u soch, pomineme-li historické postavy Masaryka, Smetany, rudoarmějců apod.
Bohužel sochy čtveřice velkých řeckých sochařů – Feidiás, Polykleitos, Myrón (všichni žili v 5. století před n. l.) a Praxiteles (4. století před n. l.) – se většinou nedochovaly a pokud výjimečně ano, jejich autorství je často nejisté. Fotografie kopií děl Diskobolos a Athéna a Marsyas, za jejichž autora je považován Myrón, jsou z Botanické zahrady v Kodani.
V následující koláži jsou sochy neznámých autorů z Národního archeologického muzea v Athénách. O první se předpokládá, že je ze 6. st. před n. l., sochy nahých mladých mužů v tomto postoji se v antice označovaly kúros a zdobily chrámy a hroby. Podle 2. dílu Pijoanových Dějin umění druhá socha je Zeus (anebo Poseidon) a třetí se označuje Jinoch z Antikythéry, obě byly nalezeny na dně moře, kam se potopily při ztroskotání lodí.
Na antické sochaře navázali sochaři z období renesance a manýrismu. Michelangelo Buonarroti (1475-1564) a jeho 5 m vysoký David ve Florencii jsou nejznámější. Protože originál sochy trpěl povětrnostními vlivy, byl přemístěn do interiéru budovy Galleria dell’Accademia a na náměstí je kopie díla.
Své nejvýznamnější sochařské dílo Perseus s hlavou Medúsy zde má také Benvenuto Cellini (1500-1571), který vedle toho vynikl jako zlatník a pozornost vzbudil i autobiografií. Z Florencie je i Neptunova fontána, jejímž autorem je Bartolomeo Ammannati (1511-1592).
Představitel zaalpské renesanceLucas Cranach starší (1472-1553) poměrně často maloval akty, chyběla jim však smyslnost děl italských renesančních malířů, ženy zobrazoval s malými ňadry a muže v intimních partiích zahaloval fíkovým listem, jako je tomu např. na obrazech Apollón a Diana v zalesněné krajině (z r. 1530) a Adam a Eva v ráji (1531), oba jsou vystaveny v Gemäldegalerie v Berlíně.
Mužský akt vytvořil i barokní sochař, architekt a malíř Gian Lorenzo Bernini (1598-1680). Socha Tritóna ze soukromé sbírky byla k vidění na loňské společné výstavě s obrazy Caravaggia v Kunsthistorisches Museum ve Vídni. (Bohužel byla za sklem s odrazy.)
Po baroku přišla éra klasicismu, který se opět obrací k antickému umění. K nejvýznamnějším sochařům klasicismu patří Ital Antonio Canova (1757-1822). Socha Theseus zabíjí Minotaura je jeho největší, na výšku má 3,4 m, a je umístěna nad vstupním schodištěm ve zmíněném vídeňském muzeu a v koláži doplňuje Berniniho dílo.
Auguste Rodin (1840-1917) byl současníkem impresionistů a účastnil se jejich výstav, jeho sochy však byly realistické, a to tak, že u sochy Kovový věk (nebo také Bronzový věk) byl podezříván, že ji odlil podle živého člověka. Stejně tak působí i Jan Křtitel (Museum of Modern Art, New York), Stín a Lidská zkušenost z Musée Rodin v Paříži.
Rodinovou dílnou prošel švédský sochař Carl Milles (1875-1955) a s jeho sochami se nejlépe seznámíme v „zahradním muzeu“ Millesgården ve Stockholmu. Nejznámější je 6,7 m vysoký Poseidon a k tématu článku se hodí i poněkud unavený muž v pravé části koláže, název sochy se mně nepodařilo zjistit.
Mužské akty najdeme i v kresbách. Další koláž obsahuje kresby dvou umělců, které dělí čtyři staletí. Prvním je Cranachův souputník Albrecht Dürer (1471-1528) s Nahým autoportrétem (Albertina, Vídeň) a vpravo pak Egon Schiele (1890-1918) a jeho Autoportrét jako klečící akt (Leopold Museum, Vídeň).
Možná vás také napadlo, co je v titulku článku Proč mají sochy tak malé penisy? Vysvětluje se to tím, že větší rozměry a vzrušení byly chápány jako příznak chlípnosti, nezdrženlivosti a zvířeckosti.
Aby však tento text nebyl ochuzen, alespoň dvě vybočující ukázky.
Chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883-1962) posledních 15 let života strávil v USA a ve Splitu po něm zůstala vila, v níž pak bylo zřízeno jeho muzeum. Jedním z exponátů je Kyklop.
Italský sochař Marino Marini (1901-1980) tvořil sochy inspirované nálezy z vykopávek starobylých národů, zejména Etrusků. Umělcovo časté téma jezdce na koni je asociací na zážitky z 2. světové války a útěk před bombardováním, v pozdějším díle se stalo sexuálním symbolem. Anděl velkoměsta je součástí Peggy Guggenheim Collection v Benátkách.
Koncem března přišla z daleké Aljašky nečekaná zpráva o úmrtí nejúspěšnějšího českého podnikatele Petra Kellnera při havárii vrtulníku. Nečekaná i proto, že svůj osobní život si chránil a o jeho adrenalinových zálibách věděla asi jen rodina a nejbližší spolupracovníci.
Já jsem se létání vždy velmi bál, ještě za socialismu, kdy se nedalo skoro nikam cestovat, jsem několikrát byl v pokušení koupit v Čedoku zájezd do Petrohradu (tehdy vlastně Leningradu), abych se podíval do Ermitáže, ale představa letu mě vždy odradila. První jsem podnikl až v r. 1997, do Helsinek, tím největší obavy ze mě spadly, otevřely se možnosti cest i do vzdálených destinací a letů mám za sebou již hodně přes 100, cest ale méně, počítám let tam i zpět (a někdy byly i s přestupem), protože každý z nich stále ještě beru jako potenciální riziko výletu, z něhož není návratu.
A při pohledu na vrtulník se historie opakovala, jejich havárie totiž (nebo si to alespoň myslím) v přepočtu na přepravené osoby jsou mnohem častější než u letadel. Jenže jak si trochu víc prohlédnout Grand Canyon, až 1800 m hlubokou, 446 km dlouhou a 29 km širokou propast v americkém státě Arizona?
A mezi těmito krasavci na nás už jeden čekal.
Bylo možné vybrat mezi několika časově rozdílnými lety, zvolili jsme kratší. Zpočátku letíme nad lesy, mezi nimiž se proplétá silnice a železniční trať. S řídící věží jsme ve stálém kontaktu, aby v případě nehody pro nás mohli poslat rychlou pomoc.
Propast je už na dohled.
Grand Canyon je zajímavý tím, že na jeho stěnách jsou dobře patrné vrstvy usazenin různobarevných pískovců a vápenců, vzniklé působením miliony let trvajících geologických procesů. Během této doby se na podobě krajiny podepsalo pnutí v zemské desce, záplavy, sopečná činnost a eroze.
R. 1919 byl Grand Canyon prohlášen národním parkem a o 60 let později zapsán na seznam UNESCO jako přírodní div.
Kaňonem protéká řeka Colorado, shora se jeví jako potok, ve skutečnosti jde ale o řeku s místy dravým tokem a peřejemi se spádem 170 m na 80 km dlouhé cestě kaňonem, vyhledávané vodáky ke sjíždění. Aby se zabránilo povodním, ničení vegetace na březích a vytváření naplavenin, byla na horním toku postavena přehrada Glen Canyon Dam.
Fotografie z vrtulníku přes sklo a proti odleskům slunečního svitu jsou většinou nepovedené, následující jsou proto z několikakilometrové procházky po okraji propasti. Výchozím bodem byla jihovýchodní strana u vyhlídkové věže Desert View, postavené v r. 1932.
Vyhlídky nabízejí i skalní terasy.
Charakteristickým útvarem národního parku jsou skalní věže, věžičky a najdeme i stolovou horu.
V prvním snímku předchozí trojice je vidět pěšina na dně propasti. A vedou i k řece Colorado.
A jak se tam dostat? Možná tímto skalním vchodem.
V parku žije velký počet zvířecích druhů, kozorozi a veverky se lidí vůbec nebojí. Údajně jsou tam i medvědi baribalové, pumy a rysi, ti si nás asi prohlíželi z úkrytů.
A na vše dohlížejí strážci (viděli jsme hlavně strážkyně).
Podél kaňonu se rozkládá několik indiánských rezervací a podle informace z knihy 100 divů světa asi 500 indiánů žije přímo v něm. Ve střední části z kmene Havasupai (Lidé od modrozelených vod/People of the Blue-Green Waters), kteří jej osídlili již ve 12. století. Své území si uchránili a dosáhli i toho, že se nerealizovaly plány v 50. a 60. letech vybudovat lanovku na dno kaňonu, v jedné ze skalních stěn postavit kapli a na okraji 18patrový hotel.
Méně nápadné budovy zde však přesto jsou.
Jiný kmen indiánů, Hualapai (Lidé od vysokých borovic/People of the Tall Pines), žijící v západní části kaňonu, na tradicích tolik nelpěl a nechal zde v r. 2007 postavit Skywalk, skleněnou lávku ve tvaru podkovy s 20m přesahem nad propast, z níž díky velké návštěvnosti má významný ekonomický prospěch. My jsme až k ní nedoletěli (a nedošli, protože jsme byli na opačném konci), na YouTube je však řada videí, i s popisem historie výstavby a technické stránky ji ukazuje následující.
Ruský spisovatel Leonid Nikolajevič Andrejev (1871-1919) je představitelem literárního expresionismu a stejně jako v obrazech Arnolda Böcklina i jeho dílem prostupují ponurá existenciální témata na pomezí života a smrti. Bylo to i tím, že na něj silně zapůsobila pesimistická filozofie Arthura Schopenhauera a nihilismus Friedricha Nietzscheho.
Andrejevův oduševnělý portrét od Ilji Repina je ze sbírek Treťjakovské galerie v Moskvě. I když jsem tam před dvěma a půl roky vyfotografoval víc než 30 Repinových obrazů, tento mezi nimi není (zřejmě nebyl vystaven), proto je převzat ze stránek Wikipedia Commons.
Andrejev se původně po absolvování studia práv krátce věnoval advokátní praxi, ta ho přivedla k psaní reportáží ze soudních síní do moskevských deníků, poté své zaměření rozšířil o fejetony a recenze a v prvních letech 20. století se již plně soustředil na psaní povídek, které ho nejvíce proslavily, přestože později napsal i několik divadelních her.
Jeho povídky jsem poprvé četl někdy v 80. letech a divím se, že vůbec mohly vyjít. Pokud autor zrovna nebyl na indexu, o jeho existenci se nemluvilo a ve škole neučilo, protože odsoudil Velkou říjnovou socialistickou revoluci a v stati Zachraňte mimo jiné napsal: „po půldruhém roce vlády bolševiků v Rusku, po záchvatech bolševictví v Německu i v jiných zemích pouze šílenec může nevidět a nechápat v celé šíři ony síly zla a rozvratu, jaký natropili v Evropě tito primitivové, vzbouřivší se proti její kultuře, jejím zákonům a jejímu morálnímu kodexu.“ Tehdy se také názorově zcela rozešel s Maximem Gorkým, kterého předtím považoval za svého přítele a učitele.
V r. 1996 pražské nakladatelství Maťa vydalo výbor Propast a jiné povídky a i když je rozebraný, přes antikvariátní e-shop se mně podařilo jej sehnat a znovu přečíst.
Povídka Fixní idea (z r. 1902, v originále Мысль, v překladech uváděná také jako Mysl či Rozum) je monologem lékaře, chladně popisujícího, jak si připravoval vraždu svého přítele, protože se nemohl vyrovnat s tím, že žena, která se vysmála jeho citům, se právě za přítele provdala a byla s ním šťastná. Přítel byl právník, ale současně i literárně činný (nápadná shoda s Andrejevem). Lékař z něj vymámil záměry na další díla a protože usoudil, že jde vesměs o bezcenné náměty a lidstvo o žádné literární skvosty nepřijde, rozhodl se vraždu neodkládat. Aby však za ni nemusel pykat, ještě předtím několikrát na veřejnosti sehrál scénu záchvatu šílenství. S psychiatrickým vyšetřením potvrzenou diagnózou šílence na návštěvě přítele před zraky manželky několika údery kovovým těžítkem do hlavy zabije. Před soudem se pak soudní znalci nedokážou shodnout, zda je za čin odpovědný, nebo se jej dopustil v pominutí mysli.
V povídce V mlze (В тумане, 1902) čtenář nahlédne do života dobře situované rodiny, úspěšný otec, pozorná matka, studující dcera Lili a syn Pavel (17letý). Spolužáci a přátelé Lili občas docházejí na návštěvy a baví se, mezi nimi Káťa, do níž se Pavel zamiloval, ale neodvažuje se své city projevit. Nenaplněnou lásku řeší útěchou u prostitutek a nakazí se tehdy nevyléčitelnou chorobou. V depresích se straní od rodiny, zamyká se v pokoji, všichni se snaží vyzvědět, co se děje, ale Pavel se uzavřel do sebe. Jednou v noci se vytratí z domu a zase skončí u prostitutky, líbá ji a šeptá „Kátěnko,“ to však není jeho láska, ale nehezká žena, z níž je cítit alkohol, při dohadování a zápase Pavel uchopí kuchyňský nůž a z posledních sil ji bodne. A pak ještě několikrát.
V povídce Mlčení (Молчание, 1900) je stěžejním motivem sebevražda dcery, kterou despotický otec nemůže pochopit, a protože matka dostala mrtvici a ochrnula, nic není schopen zjistit. Obraz dcery, její náhrobní deska i němé oči manželky mu odpovídají jen mlčením.
Propast (Бездна, 1902) začíná vycházkou mladé dvojice, 21letého studenta techniky Němoveckého a o 4 roky mladší gymnazistky Ziny, mají ještě platonický vztah a vykají si. Je pozdě odpoledne, stmívá se a cesta domů je ještě dlouhá. Jsou však zabráni do hovoru a příliš to nevnímají. Krajina se změnila, jdou přes pole plné jam, kde ještě pracují špinavé, sedřené ženy. Zneklidněná dívka se zeptala:
„Víte, kde jsme? Já ne. Já jsem tu poprvé v životě.“
„Vím. Támhle za tím návrším je město.“
Pomohl dívce přeskočit příkop a dotek bělostné ruky a pohled na poodhalenou nožku mu rozbušil srdce.
Pochopil, že asi zabloudili, ale snažil se nedát to najevo: „Teď projdeme támhle tím lesíkem a za ním už bude brána a město.“
Cesta vedla přes paseku, kde u vypité láhve seděli tři muži – chlap s vyholenou bradou, obrovitý tlusťoch a holohlavec s prořídlou zrzavou bradkou, který mladou dvojici hned zhodnotil: „Vyžle, hanba si s ním špinit ruce. Zato slečinka jak cumel, pánbůh nám ji požehnej.“
Hoch si uvědomil hrozivou situaci a snažil se ji zachránit tím, že se slušně zeptal na cestu k bráně. Obr ho však popadl za rameno a úderem pěsti do hlavy omráčil. Dívka se dala na útěk a za ní se rozběhl holobradý. Obr si to zamířil cestou necestou přes křoví jak medvěd tam, odkud se ozval přidušený výkřik. A zrzkovi, který byl chatrného zdraví a měl pohmožděné koleno, „bylo líto, že nápad s tou holkou měl první on a teď ji dostane poslední.“
Když mladík přišel k sobě, všude bylo ticho a tma. Zoufale volal Zinočku, zmatené pobíhal kolem, až po rozhrnutí keře jeho „ruka zavadila o nahé tělo, hladké, pružné a studené, ne však mrtvé.“
…
„Natáhl ruku jiným směrem, ale kam sáhl, všude nahmatal jenom to nahé ženské tělo, hladké a pružné, které jakoby se pod doteky jeho dlaní pozvolna zahřívalo.“
…
„Slečno Zinaido! Proč se to muselo stát?“
„Ztýrané tělo však neodpovídalo a Němoveckij s nesouvislým blábolením klesl na kolena. Prosil, vyhrožoval, že se zabije, snažil se dívku probudit, tiskl ji k sobě a div ji nedrásal nehty. Zahřáté tělo se mu měkce poddávalo, poslušně reagovalo na každý jeho pohyb.“
…
„Dál a dál se vrhal na tělo, které nekladlo odpor, líbal je, plakal, cítil, že se každou chvíli zřítí do jakési temné, hrozivé a svůdné propasti.“
…
„Přisál se tak pevně k jejím rtům, až pocítil, jak se mu její zuby zaryly do masa, a bolest dravého polibku ho připravila o poslední zbytky zdravého rozumu. Měl pocit, že se dívčiny rty pohnuly. Na zlomek vteřiny oslnil jeho myšlenky žhavý záblesk hrůzy a odhalil před ním černou propast.
A černá propast ho pohltila.“
Příběh hromadného znásilnění mladé dívky třemi pobudy, kterou polomrtvou nakonec zneužil i její ctitel, vyvolal skandál. Sofie Tolstá, manželka spisovatelské ikony Lva Nikolajeviče Tolstého, povídku označila za „první ruskou pornografii“.
Andrejev v jednom časopise pak zveřejnil jiný závěr, kdy ctitel dívku odvede domů a slíbí ji věčnou lásku, ale už se tam potom neukáže a dívka mu píše zoufalé dopisy. A k tomu se svými přáteli vymýšlel pobouřené reakce veřejnosti, parodující „útlocitnost“ Sofie Tolsté.
Andrejevovo dílo mělo velký ohlas v USA, kde si vysloužil označení „ruský Edgar Allan Poe“.
Ovlivnil také Pavla Kohouta, který na námět Andrejevových povídek napsal tři divadelní hry: August, August, august (1967) je inspirován povídkou Ten, který dostává políčky (Тот, кто получает пощечины), Ubohý vrah (1972) výše zmíněnou Fixní ideou, premiéru měl v New Yorku v divadle na Broadwayi, hra Ruleta (1976) vychází z povídky Tma (Тьма) a premiéru měla ve švýcarském Luzernu.
***
Docela se mně líbí komentáře Mariana Kechlibara a to, že každý svůj text končí hudební tečkou. Podle jeho vzoru sem jedno hudební video vložím – píseň o starém pánovi, který svůj život ukončil skokem z mostu. Se skupinou T4 ji zpívá můj nejoblíbenější rockový hudebník Roman Dragoun (Progres 2, Futurum, T4, His Angels, sólová dráha), tuto píseň však na text Marka Ebena složil kytarista skupiny Stanislav Kubeš.
,%20National%20Gallery,%20Lond%C3%BDn.jpg)
,%20Sz%C3%A9pm%C5%B1v%C3%A9szeti%20M%C3%BAzeum,%20Budape%C5%A1%C5%A5.jpg)
