Toledo - historické centrum Španělska

Španělsko je proslulé historickými městy s monumentálními středověkými kamennými památkami – pevnostmi, hrady, katedrálami, kláštery, řada z nich se nachází v Andalusii na jihu země, např. Granada, Córdoba, Malaga, Sevilla, totéž ale platí i pro Toledo v centrální části Španělska. 

Město s asi 85 tisíci obyvatel má více než 2000letou historii, během níž se několikrát stalo kořistí různých říší, v 2. století jej dobyli Římané, v 5. Vizigóti, v 8. Maurové, v 11. století si jej podrobil kastilský král Alfons VI. a ustanovil hlavním městem, což vydrželo až do r. 1564, kdy král Filip II. dal přednost Madridu. Dějinné zvraty se podepsaly na jeho architektuře, najdeme zde křesťanské kostely, židovské synagogy i stavby v arabském slohu a od r. 1986 je město zapsáno na seznam UNESCO.    

Při našem pobytu v Madridu v únoru 2016 jsme si ho vybrali k výletu, protože z míst v dostupné vzdálenosti od španělské metropole se zdálo nejzajímavější. Toledo leží jen asi 70 km v jihozápadním směru od Madridu, frekvence vysokorychlostního spojení mezi městy je vysoká a za půl hodiny jsme měli být tam, na vlakové nádraží jsme proto nijak nespěchali. Byli jsme tam kolem 11. hodiny, jenže automat na výdej jízdenek byl mimo provoz a u přepážek byl hrozen lidí. Trvalo to značnou dobu, než jsme se dostali na řadu, a první volné lístky byly až 2 hodiny po našem příchodu. Odbavení před nástupem do vlaku bylo důkladné jak na letišti, protože při bombovém útoku na madridský vlak několik let předtím zahynulo téměř 200 lidí. 

Když jsme konečně do Toleda dorazili, bylo už skoro 2 odpoledne, což v zimním období je dost pozdě. 

Toledo se rozkládá na skalnatých kopcích (bylo to vidět i v El Grecově Pohledu na Toledo v předchozím článku o tomto malíři) a nádraží je pod nimi. U něj stály vyhlídkové autobusy, polepené obrázky místních památek, nechtěli jsme se však na ně dívat jen přes sklo, raději jsme si v informačním středisku koupili průvodce a mapu (v tehdejších typech mobilů jsme ji ještě neměli) a vydali se vzhůru pěšky.      

Kopce oddělují meandry řeky Tajo a řada mostů je kamenných. 

Římský most Alcántara (Puente de Alcántara) je zakončen dvěma odlišnými branami. 

Za stromy na pravé straně od mostu je skryt hrad San Servando, v 8. století původně založený jako benediktinský klášter, od 13. století templářský hrad a dnes využívaný jako hostel. 

Tuto stranu jsme ale blíže nezkoumali, protože nejzajímavější část města se rozkládá na útesu nad opačným břehem řeky.

Nejvýznamnější památkou v Toledu je pětilodní římsko-katolická gotická katedrála Panny Marie (Catedral Primada Santa María de Toledo/Primatial Cathedral of Saint Mary of Toledo), jejíž stavba byla zahájena r. 1226, dokončena byla však až v 16. století a mezitím dokonce byla přeměněna na mešitu. Na délku má 120 m, šířka je 59 m a výška 44,5 m, věž je vysoká 92 m. 

Vzhledem k rozměrům a době výstavby je poznamenána řadou architektonických slohů, a proto si jí také neoficiálně říká „Muzejní katedrála“.   

Nejzdobnější je Brána odpuštění (Puerta del Perdón/Portal of Forgiveness) z 15. století, podle katolické víry těm, kteří jí projdou, budou odpuštěny všechny hříchy. V reliéfu nad dveřmi je výjev Poslední večeře Páně. 

V následují koláži je Hodinová brána (Puerta del reloj/Portal of the Clock) z odstupu a z blízka, je ze všech bran nejstarší a pochází ze začátku 14. století. Nad hodinami je gotická roseta. 

Lví brána (Puerta de los Leones/Portal of the Lions) je z přelomu 15. a 16. století. Název má podle lvů na sloupech brány. Nad dveřmi pod obloukem je Panna Marie.

Věž katedrály je gotická, ale zahrnuje i dekorativní prvky maurského slohu s podkovovitými oblouky a drobnými ornamenty.

Interiér katedrály je vyzdoben freskami neapolského malíře Lucy Giordana a v sakristii je obrazová galerie s mnoha díly významných mistrů, např. El Greca (obraz Kristus svlékán z roucha), van Dycka a Goyi, kam jsme se však nedostali. 

Několik náhledů klenby, vitráží, reliéfů a varhan ale můžu ukázat. 

Strohé gotické klenby dotváří barokní výzdoba.

Vyřezávaný gotický oltář zhotovený mezi roky 1497 až 1504 je mimořádně zdobný, částečně je zlacený a dřevěné sochy jsou barevně zvýrazněny polychromií. Za hlavním oltářem se nachází oltář El Transparente od Narcisa Tomé ve španělském barokním stylu churrigueresco (churrigueresque), kterému se také pro přemíru ornamentálních prvků a soch říká „ultrabarokní“.

Katedrální klášter má křížovou chodbu s gotickou klenbou a bohatou výzdobou freskami a ornamenty, které v interiéru doplňují obrazy.

Z věže katedrály je vidět pevnost Alcázar. Původní muslimská stavba pochází z 10. století, mnohokrát však byla přestavována, nakonec do renesanční podoby se čtyřmi rohovými věžemi z 30. let 16. století. 

I její určení se mnohokrát změnilo, v 16. století zde sídlil královský dvůr, byla také věznicí, využívala ji vojenská akademie a dnes je vojenským muzeem.

Okolí pevnosti zdobí sochy a sošné reliéfy. Socha Vítězství vlevo je Památníkem obléhání Alcázaru (Siege of Alcázar Monument), události z prvních dnů španělské občanské války v r. 1936, kdy se zde tisícovka nacionalistů bránila přesile 8000 vojáků republikánské armády a nakonec po 70 dnech s pomocí posil generála Franca zvítězila. 

El Greco, který v Toledu strávil posledních 38 let života a vytvořil v něm většinu svých děl, má zde také muzeum (Museo del Greco/El Greco Museum). Vedle mnoha obrazů Krista a dalších světců je nejzajímavější Pohled na Toledo s plánem města. Ani s mapou jsme nebyli schopni muzeum najít, protože se začalo stmívat a nebylo na ni vidět, v křivolakých úzkých uličkách byla orientace velmi obtížná.

Jediný větší prostor tvoří náměstí Zocodover (Plaza de Zocodover), název pochází z arabského označení pro koňský trh, kdysi se tu konaly také popravy, rytířské turnaje a dlouho i ve Španělsku populární býčí zápasy. 

Zbývající čas jsme už trávili náhodným postupem a narazili tak na několik budov, které zmíním jen telegraficky.  

Kostel svatého Marka (Iglesia de San Marcos/Church of San Marcos) ze 17. století je zvenčí v maurském slohu (uvnitř je barokní) a nyní slouží i jako centrum umění, pořádají se zde výstavy a část prostor je vyhrazena pro městský archiv.  

Nenápadný kostel svatého Tomáše (Iglesia de Santo Tomé/Church of Saint Thomas), jehož věž vyčnívá v pravé části následujícího snímku, uchovává malířský skvost, El Grecův obraz Pohřeb hraběte z Orgazy. Bohužel jsme ho vynechali a zjistili to až doma.

Kostel svatého Ildefonsa (Iglesia de San Ildefonso/Church of San Ildefonso) v barokním slohu byl postaven na pozemcích jezuitského řádu na počest toledského arcibiskupa ze 7. století. Stavba byla zahájena v r. 1629 a dokončena až po 100 letech.

Augustiniánský konvent svaté Voršily/Uršuly (Convento de Santa Úrsula) je ze 16. století se zachovalými rysy maurské architektury.

Nakonec ještě několik „světských“ staveb – sídlo univerzity, její Fakulta právnická a sociálních věd (Facultad de Ciencias Juridicas y Sociales), divadlo a restaurace (nad ní je v úvodu zmíněný hrad San Servando).

Na jídle jsme se však stavili na náměstí a mezitím se úplně setmělo. 

A kde je teď most a cesta na nádraží? Jasné bylo jen to, že musíme jít dolů. Správný směr jsme objevili až po několika stresujících zacházkách, čas k odjezdu se krátil a hrozilo, že vlak nestihneme. Potřebovali jsme se dostat na hotel v Madridu pro kufry v rozumnou večerní dobu, abychom se do půlnoci stačili přepravit na letiště. Vzhledem k velmi časnému odletu další den jsme již neměli zajištěné ubytování a noc jsme jako již několikrát předtím v případě levných letenek museli přetrpět na letišti. Podařilo se to, tedy až na to, že choť jako obvykle prohlásila, že to bylo naposled, co se mnou někam jela, protože na to nemá nervy. 

El Greco - náboženský manýrismus

Když se řekne manýry (zvláště ve spojení hvězdné manýry), představíme si nesnesitelné chování a přehnaná gesta. V malířství se manýrismem zjednodušeně označuje období mezi vrcholnou renesancí Michelangela a Raffaela a počátky temného baroka. Jeho charakteristickým rysem je snaha zachytit subjektivní pocity a duchovní svět zobrazovaných osob. Vedle gest jsou pro něj typické i protáhlé štíhlé postavy, často prohnuté do esovitého postoje (figura serpentinata), jako je tomu už na Michelangelově obraze Léda s labutí, který ale známe jen z kopie v National Gallery v Londýně, protože originál se nedochoval. 

Avšak ne každého malíře tvořícího v 16. století lze k manýrismu přiřadit, svébytným originálem byl Pieter Bruegel starší a benátští malíři Tizian, Giorgione, Veronese a Tintoretto představují samostatnou školu, navazující na vrcholnou renesanci.          

Manýrismus byl ve své době nedoceněn, označení bylo chápáno pejorativně a malíři Pontormo, Parmigianino, Jacopo Bassano, Bartholomaeus Spranger, Agnolo Bronzino, ..., sochař Adrian de Vries i dnes patří spíše do „druhé ligy“ výtvarných umělců (alespoň některé někdy přiblížím), o jeho rehabilitaci se zasloužili až historici umění v počátku 20. století (mezi nimi náš Max Dvořák) a někteří malíři, např. Picasso se hlásil ke svému krajanu El Grecovi, jehož dílo ho inspirovalo k objevu kubismu.   

El Greco (1541-1614) svým původem však nebyl Španěl, ale Řek, jak vyjadřuje i jeho umělecké jméno, narodil se jako Doménikos Theotokópoulos na Krétě v Kandii, dnešním hlavním městě Kréty Héraklionu, ale od r. 1576 až do smrti žil v Toledu, vzdáleném asi 70 km od Madridu, kde vytvořil většinu svých děl.  

O mládí El Greca je známo jen málo, předpokládá se, že kolem r. 1560 navštívil Benátky, aby se seznámil s benátskými mistry, školou pro něj byla zejména díla Tiziana a Tintoretta. O 10 let později se vydal do Říma, kde měl možnost poznat obrazy Raffaela a fresky Michelangela v Sixtinské kapli. El Greco však měl nesnášenlivou povahu a k velkým renesančním umělcům necítil žádný respekt. O v Římě uctívaném Michelangelovi např. prohlásil, že „je sice milý člověk, ale vůbec neumí malovat.“ Protože někteří církevní hodnostáři se nemohli smířit s tím, že Michelangelo do Posledního soudu v Sixtinské kapli začlenil nahá těla, El Greco se vyjádřil, že je namaluje „znovu a ve vší počestnosti.“ V Itálii však žádné štěstí neudělal, r. 1575 proto odjel do Madridu a rok na to do Toleda. 

Ani ve Španělsku ale velkého uznání nedosáhl, král Filip II. s dvěma obrazy, které si u něj objednal, nebyl spokojen a raději pak dával přednost malířům napodobujícím styl Michelangela. Namyšlený El Greco se tím netrápil, žil nad poměry, platil si hudebníky, kteří mu hráli k obědu, o honoráře za své obrazy vedl neustálé spory, zadlužil se a v jeho pozůstalosti nakonec zůstala jen židle, postel a 200 obrazů, ty však dnes mají nesmírnou cenu.

A na některé se můžeme podívat, 7 z nich je z letošní výstavy v Budapešti (nejcennější je pro mě z Washingtonu, kde jsem nebyl), další z mateřských galerií. Datování obrazů je jen přibližné. 

El Greco téměř výhradně maloval Krista a další světce a k manýrismu jej řadí „řeč rukou“ znázorněných postav. Mnohé maloval opakovaně, jako první jsou dvě verze téhož tématu: Kající se Marie Magdalena (1576-1577, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) a Kající se Marie Magdalena s křížem (1585-1590, Museu Cau Ferrat, Barcelona).    

Výrazná gesta rukou jsou znázorněna i na obrazech Svlékání Krista (1579-1580, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) před ukřižováním, Svlékání Krista (mezi 1585-1595, Alte Pinakothek, Mnichov), Apoštolové Petr a Pavel (1587-1592, Ermitáž, Petrohrad), Svatý František z Assisi v extázi (1590-1595, National Gallery of Ireland, Dublin), Zvěstování (1600, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Spasitel světa (1600, National Gallery of Scotland, Edinburgh) a Svatý Ondřej (1610-1614, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

K nepřeberným obrazům s Kristem patří také Poslední večeře (1568, Pinacoteca Nazionale, Bologna), Modlící se Kristus (1590, Národní galerie, Praha), Kristus nesoucí si kříž (1590-1595, Museu Nacional d'Art de Catalunya, Barcelona), Kristus vyhání obchodníky z chrámu (1600, National Gallery, Londýn) a Kristus na hoře Olivetské (1610-1614, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Nejdramatičtějším obrazem s Kristem je Ukřižovaný Kristus (1600, soukromá sbírka markýzy z La Motilla, Sevilla), což ještě zdůrazňují temná mračna, podbarvená nadpřirozeným světlem ze zatmění Slunce, zachycující okamžik z evangelií, kdy Zemi zahalila tma.  

Na obraze Kristus na kříži uctívaný dvěma donátory (1600, Musée du Louvre, Paříž) jsou pod křížem místo biblických postav zobrazeni neznámí donátoři, kteří obraz objednali, aby jej darovali církvi. Předpokládá se, že jedním by mohl být kanovník toledského kláštera. 

Studie hlavy muže (1600) se podobá výše uvedenému obrazu Modlícího se Krista, Svatá rodina (1610-1620) je opět klasickým náboženským motivem se sv. Annou, Pannou Marií s Ježíškem a sv. Josefem. Oba vlastní Szépművészeti Múzeum v Budapešti, které je sbírkou španělského umění proslulé.

El Greco ale nemaloval jen biblické postavy. Obraz Alegorie (Fábula) (1590, National Gallery of Scotland, Edinburgh) má tajemnou atmosféru, ze stínu vystupuje chlapec nasvícený zapálenou svíčkou, kterého pozorují opice a šklebící se muž. Opice často symbolizuje neřest, šklebící se muž pošetilost a plamen může představovat vášeň. Jednou z interpretací obrazu je, že El Greco jím vyjadřuje moralizující poselství proti nízkému a pošetilému pudu chtíče. 

Sv. Ludvík, král Francie, s pážetem (1592-1595, Musée du Louvre, Paříž) je portrétem krále Ludvíka IX. v brnění, s korunou a žezlem, ozdobeného růžovým rouchem.

Mezi portrétovanými nemohli chybět ani představitelé církve. Následuje Portrét Charlese de Guise, kardinála de Lorraine (1572, Kunsthaus, Curych) a generální inkvizitor z Toleda Kardinál Fernando Niňo de Guevara (1596-1600, Metropolitan Museum of Art, New York), jehož pronikavý pohled budí hrůzu. 

V samém závěru života El Greco namaloval jediný obraz s námětem z řecké mytologie. Láokoón (1610-1614, National Gallery of Art, Washington) byl kněz, který varoval Trójany, aby do města nevpouštěli velkého dřevěného koně. Bůh Apollón na Láokoóna a jeho syny seslal dva jedovaté hady, kteří je zabili. Pak již nic nebránilo tomu, aby Odysseus s ozbrojenými druhy se uvnitř koně dostali do města, z koně vyskákali, otevřeli bránu a dali znamení vojsku, které Tróji přineslo zkázu. Na obraze kůň ještě čeká před branou, město v pozadí je Toledo.

Výjimečným obrazem v El Grecově díle je i Pohled na Toledo (1596-1600, Metropolitan Museum of Art, New York), krajina s bouřkovými mraky.

P.S. Tento text je mým 100. na doméně Blogger.com, předchozích 325 díky Martinu Rybenskému bylo sem převedeno z Blog.cz.  

Olympic - 60 let na hudební scéně

Skupina Olympic byla založena v r. 1962 (zpočátku pod názvem Karkulka (KARlínský KULturní KAbaret)) a tehdy hrála jen převzaté skladby, především klasické rokenroly v podání Mikiho Volka, Pavla Bobka a Josefa Laufera, na saxofon hrál Miloslav Růžek a do dnešního zvuku měla hodně daleko. 

O rok později do skupiny však nastoupil kytarista Petr Janda a s nástupem Beatles se i u nás postupně začaly prosazovat skupiny s vlastní tvorbou, v Praze George and Beatovens s Petrem Novákem, Juventus s Karlem Černochem, v Přerově Synkopa s Pavlem Novákem, v Brně Synkopy 61, Vulkán se sourozenci Hanou a Petrem Ulrychovými, v Bratislavě Prúdy s Pavolem Hammelem, …

Petr Janda na text Pavla Chrastiny složil Dej mi víc své lásky, které se hned stalo hitem a tato autorská dvojice v plodné spolupráci pokračovala, což v r. 1968 vyvrcholilo naší první beatovou (dnes říkáme rockovou) LP deskou Želva.  

Styl Elvise Presleyho se stal nepotřebnou veteší a Olympic se všech jeho protagonistů zbavil. Miki Volek to později výstižně vyjádřil výrokem: „Beatles mě připravili o chleba.“ Z knihy Čtyři hrají rock od Jaromíra Tůmy z r. 1986 si pamatuji, jak to přijal Josef Laufer. Členové skupiny se shromáždili u mikrobusu, kterým odjížděli na koncertní turné, a Petr Janda Lauferovi oznámil: „Ty už s námi nejedeš.“ „OK,“ odvětil Laufer a nenastoupil.

Po odchodu bubeníka Františka Ringo Čecha se sestava skupiny ustálila ve složení Petr Janda – sólová kytara a zpěv, Ladislav Klein – doprovodná kytara a zpěv, Pavel Chrastina – basová kytara a zpěv, Miroslav Berka – klávesové nástroje, foukací harmonika, Jan Antonín Pacák – bicí, flétna a zpěv. F. R. Čech složil i několik textů, např. Nebezpečnou postavu skupina připomněla v náhradním termínu 14. 1. 2023 v Brně (netradičně ji zazpíval baskytarista Milan Broum) místo pro nemoc zrušeného koncertu 5. 12. 2022, na který jsme měli lístky, ale v lednu jsme byli v Budapešti, a proto jsme vstupenky přenechali synovi a snaše. Některé jejich vzpomínky a fotografie však použiji dále.   

Z LP Želva jsou nejznámější titulní píseň (tu ale zrovna nemiluji) a Snad jsem to zavinil já. 

Z tohoto alba stojí za zmínku také Modravé mámení (inspirováno zkušenostmi s omamnými látkami) a Psychiatrický prášek, který však byl později zakázán, protože v závěru dlouhé mezihry Janda vybrnkává ruskou lidovou píseň Kaťuša a po vstupu „bratrských vojsk“ v r. 1968 to bylo bráno jako provokace, kaťuše byly také raketomety Rudé armády, známé z 2. světové války.    

I s druhým LP Pták Rosomák (1969) byla potíž, rosomák je totiž šelma podobná menšímu medvědu a strážcům obsahové čistoty vadilo, že text bude mást školní děti. 

Vrcholným číslem instrumentálního mistrovství klávesisty Miroslava Berky byl Dynamit, který v témže roce vyšel na singlu.  

Na prvních třech albech i malých deskách kromě Jandy nejednou sólově zpívali i další členové skupiny, např. Klein k albu Želva přispěl svou skladbou Vzpomínka plíživá a zpíval Z bílé černou a Čekám na zázrak na druhém albu, Chrastina skladbu Bloud král a Pacák na třetím albu Jedeme, jedeme (1971) Bon soir, mademoiselle Paris. Jako vložené video zvolím opět méně známou skladbu – Čekám na zázrak. 

Působivou písní z té doby jsou donovanovské Otázky na text Zdeňka Rytíře, které také vyšly jen na singlu.

Druhé album bylo Chrastinovým posledním (dal přednost filmové a televizní tvorbě a později emigroval do Austrálie), po třetím albu ze skupiny odešli Pacák (hlavní pro něj byla kariéra akademického malíře) a nuceně i Klein (jeho doprovodná kytara ve zvuku skupiny už byla zbytečná).   

Po Pacákovi se bubeníkem Olympicu stal Petr Hejduk a než v r. 1975 post baskytaristy převzal Milan Broum (a je na něm dodnes), vystřídalo se jich hned několik, z nich nejznámější byl Jiří Korn z rozpadlé skupiny Rebels. Jenže Korn již v té době inklinoval k popu a chvílemi to vypadalo, že Olympic je jeho doprovodnou skupinou, Korn s ním např. zpíval vlezlou melodii Yvetta od Karla Svobody, kterou členové skupiny nesnášeli, když na ni na programu přišlo, někteří odcházeli do zákulisí. Nejpovedenější z Kornovy éry s Olympicem byla „angažovaná“ píseň Únos, pamětníci si možná vybaví, že i jedna epizoda seriálu Třicet případů majora Zemana byla tomuto tématu věnována.

Začínající normalizace rockové hudbě vůbec nepřála, Korn z Olympicu odešel a Petr Janda v krizi chtěl skupinu rozpustit. Naštěstí si to rozmyslel, znovu získat posluchače se pokusil pravidelnou účastí na popovém festivalu Bratislavská lyra. Písně Slzy tvý mámy, On (blíže o ní v dřívějším článku Olympic - na nostalgickou notu), Ty slzy dávno vpila tráva a Jasná zpráva sice u poroty neuspěly, ale zvláště první a poslední z nich se staly hity, skupina je dodnes hraje a v Brně je měla jako dva přídavky.     

 

Po delší době Olympic přišel s novým albem Marathon (1978) a na něm se objevila velmi pěkná píseň Taky jsem se narodil bos Petra Jandy a textaře Zdeňka Borovce. V zpěvníku not, akordů a textů, vydaném v r. 1994 pod názvem 99 písní Olympicu, jsou zařazeny úryvky dobových kritik a ohlasů a u písně Taky jsem se narodil bos je uvedeno, že se nesměla vysílat, protože „v naší socialistické vlasti mají všichni boty a nikdo nemusí chodit bos.“  

Petr Janda si všímal dění ve světovém rocku a na vlnu rockových oper, ztělesněných především alby The Dark Side of the Moon a The Wall skupiny Pink Floyd, zareagoval trojicí tematicky zaměřených LP desek Prázdniny na Zemi (1980), Ulice (1981) a Laboratoř (1984).  

Z Ulice se stalo hitem Okno mé lásky, dnes se pod stejným názvem v Divadle Broadway hraje muzikál sestavený z písní Olympicu, více se mně ale líbí titulní skladba.  

Z alba Kanagom (1985) je hodně hraná skladba Jako za mlada a titulní Kanagom, v následujícím videu doporučuji přeskočit prvních 30 vteřin „rozhovoru“. 

Na albu Bigbít (1986) se objevili dva noví členové: bubeníka Petra Hejduka (jehož srdce bilo spíš pro pop a písničky, které skládal, ostatní členové Olympicu nechtěli hrát) nahradil Milan Peroutka, navíc přibyl druhý klávesista Jiří Valenta. Z tohoto alba se mně nejvíc líbí Můj klid, kde je Valenta hodně slyšet.

Nad Miroslavem Berkou se začalo smrákat, na rozdíl od Jiřího Valenty nezachytil nástup syntezátorů a v Olympicu pak už zajišťoval jen „plochy“ (= držené akordy) a bylo jen otázkou času, kdy se ho kapelník Janda zbaví. Berka navíc propadl hráčské vášni, v sázení prohrával velké částky, nadělal dluhy a v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu.      

Album Když ti svítí zelená (1988) přineslo heavy metalovou titulní píseň s kuriózní vsuvkou ze Smetanovy Mé vlasti a Proč zrovna ty? bylo zjevně inspirováno megahitem The Final Countdown švédské skupiny Europe.  

Skladba Každej chvilku tahá pilku jako kdyby byla náhledem do světa politiky.   

Z alba Ó, jé (1990) je nejzajímavější instrumentální skladba Stejskání. Měla premiéru o rok dříve na koncertu v brněnské hale Rondo a po doznění posledních tónů na Petra Jandu zakřičel jeden z diváků „To jsi nám toho moc neukázal.“ (Citace je z výše uvedeného zpěvníku.) Petr Janda její vznik popisuje různě, v jednom videu mluví o vzpomínání na zesnulé členy skupiny, na posledním koncertu v Brně mluvil o ztracené lásce a přidal perličku, že „ji nedávno viděl na playlistu v krematoriu.“ 

Z dalších alb – Dávno (1994), Brejle (1997), Karavana (1999), Dám si tě klonovat (2003), Sopka (2007), Souhvězdí šílenců (2013), Souhvězdí drsňáků (2014), Souhvězdí romantiků (2015), Trilobit (2018) – mám ve velké oblibě Dávno (rovněž podrobněji zmíněné i s textem ve starším článku) a Jednou ze stejného alba, ostatní mně moc neříkají a skupina skladby z nich na koncerty většinou ani nezařazuje (alespoň podle seznamu z prvního koncertu turné v pražské Lucerně 1. 11. 2022), snad jen Já nejsem zlej ze Souhvězdí šílenců, kde Janda zpívá: „já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej,“ k níž si vedle hudby složil i text.  

V r. 2013 Milana Peroutku, který se zabil nešťastným pádem na schodech, nahradil Martin Vajgl a r. 2020 ze zdravotních důvodů ze skupiny odešel Jiří Valenta. V konkurzu z 50 klávesistů byl vybrán Pavel Březina, někdejší člen skupiny Argema.  

Ve složení Janda-Broum-Březina-Vajgl Olympic nahrál své poslední album Kaťata (2020) a koncem loňského roku se vydal na turné k 60 letům od založení skupiny, protože, jak Janda prohlásil: „mají ve skupině dva důchodce (on a Broum), berou sociální dávky, ale nějak to nestačí, a proto si musejí přivydělávat, například zde v Brně.“   

Že jim to hraje skvěle, dokládá skladba Pálím tvář z tohoto alba, kde dokonce přitvrdili.

A na závěr ještě tři fotografie z brněnského koncertu od mé snachy.

K volbám prezidenta 2023

Volby prezidenta se blíží, novináři sledují každé slovo ve vyjádřeních kandidátů a zaujímají k nim „nezávislá“ stanoviska, sázkové kanceláře vyhlašují (a také mění) kurzy podle aktuálních náznaků z průzkumů a debat i vlastních strategií neprodělat a na mrazivý leden máme tak o zábavu postaráno. 

Já jsem za přímou volbu rád, protože při dnešním složení obou komor Parlamentu by si pětikoalice pohodlně zvolila svého člověka, nejspíš nějakého tragéda ze Senátu – Vystrčila, nebo Němcovou – a myslím, že něco tak ubohého si nezasloužíme.   

I když politické články na blogu píšu jen výjimečně, tentokrát si příležitost nenechám ujít, protože do dalších voleb je daleko. Začnu těmi, kteří jsou pro mě absolutně nepřijatelní, to jsou Středula a Fischer. 

Josef Středula – myslím, že dělnických prezidentů jsme měli už dost a takový Antonín Zápotocký alespoň uměl hrát na harmoniku, o Středulových schopnostech není známo vůbec nic. Tedy kromě toho, že v dělnické profesi se dlouho nezdržel a brzy si našel teplé místo v ústředí odborů, kde za ministerský plat se jednou za rok probudí a pronese, že by se měla zvýšit minimální mzda. I když naprostou neschopností něčím zaujmout z počátečních 7 % preferencí se propadl někam k 2 % a hození ručníku do ringu bylo asi poslední možností, jak se nepropadnout k nule, čerpání sponzorských darů mu šlo, i 5 milionů od jednoho miliardáře před několika dny dokázal zkonzumovat (mimo jiné půl milionu vydal za fotografie svého majestátu) tak, že na účtu zůstaly jen 3 tisíce. Doporučením, aby jeho levicoví sympatizanti volili místo něj pravicově se deklarující Nerudovou, profil vyžírky mdlého rozumu korunoval.  

Pavel Fischer – funguje jako kolovrátek na strašení Ruskem a Čínou a soustavnou kritiku odcházejícího prezidenta Miloše Zemana, pozitivní body se snaží nahnat připomínáním, že dělal podržtašku u Václava Havla. Také by se někdy mohl podívat do zrcadla, podle hlavy vypadá jako vyhazovač z nočního podniku, ale celkově bych velkou kondici nečekal, připadá mně jako moučný červ.

Marek Hilšer – politický podnikatel, založil si stranu Marek Hilšer na Hrad o jednom členu, kterým je sám, a zásluhou toho čerpá 900 tisíc ročně na její „provoz“, které stát stranám přiděluje za každý získaný mandát. Nikde jsem přitom neviděl žádný jeho plakát, hlasy sbírat nemusel, protože stačilo obejít své kolegy v Senátu, a tím zadarmo získat možnost se ukazovat v debatách. Z politiky si udělal výnosný podnik s minimálními náklady, společně s Fischerem očividně kandiduje jen proto, aby se udržel v povědomí a byl pak zvolen na dalších 6 let do Senátu. 

Jaroslav Bašta – jeden z prvních signatářů Charty 77, který byl za své názory dokonce i vězněn, v éře předsednictví ČSSD Miloše Zemana a jeho vlády poslanec, ministr, velvyslanec; po mnohaleté pauze znovu poslanec, tentokrát za Okamurovu SPD. Pozornost vzbudil programem odvolat Fialovu vládu. Jeho výklad „precedentu“ jmenování Rusnokovy vlády je zkreslený, protože předchozí vládu Petra Nečase Zeman svévolně neodvolal, ale Nečas nejdříve podal demisi. I když se jevil jako největší outsider, možná nakonec v 1. kole skončí čtvrtý, ale to je jeho maximum, myslím, že nedosáhne obvyklých volebních zisků SPD. Vypovídající je i to, že ani Miloš Zeman, který ho do politiky přivedl, na jeho podporu neztratil slovo. Ve svém věku by časem mohl působit jako reinkarnace stařičkého mocnáře Františka Josefa či „ospalého Joea“ Bidena.

Mně nejsympatičtější z celého pelotonu kandidátů jsou Karel Diviš a Tomáš Zima.

Karel Diviš – absolvent Matematicko-fyzikální fakulty a Fakulty sociálních věd na Univerzitě Karlově, úspěšný podnikatel, zakladatel softwarové firmy, autor informačního systému letenkového portálu Letuska.cz (Letuška), dnes s působností v mnoha zemích světa, navíc má také zkušenosti z médií jako sportovní redaktor v České televizi. Bohužel ministerstvo vnitro ho původním verdiktem o nesplnění požadovaného počtu hlasů připravilo o možnost se účastnit mnoha debat kandidátů a navzdory úspěšnému odvolání k volbám již zbývá velmi málo času, aby pronikl do širšího povědomí.    

Tomáš Zima – dvě období rektor Univerzity Karlovy, předtím ještě dvě období děkan 1. lékařské fakulty UK a na rozdíl od Nerudové renomovaný vědec. Nechápu, proč má v průzkumech tak mizivou podporu. V rozhovorech, které jsem s ním četl, vždy odpovídal jasně, stručně, logicky, kompetentně a inteligentně. Možná je potíž v tom, že nebudí emoce jako Babiš a Bašta. 

A nakonec trojice favoritů.    

Danuše Nerudová – na ni se hodí slova Václava Klause na adresu Topolánka: „absolutně prázdná a falešná“. Kromě nabiflovaných frází se od ní nic nedá čekat. Kopíruje Čaputovou, přitom neopomněla uvést, že má jiný životní příběh a je „něco víc“ než aktivistka Čaputová: „Já jsem ekonomka, řídila jsem univerzitu s rozpočtem 2 mld. a 1 500 zaměstnanci. Ona (Čaputová) je právnička, která zabránila skládce.“ Když však vyplavaly problémy s univerzitou (rychlotituly pro zájemce z Rakouska bez odpovídajících publikací a navíc často s plagiáty disertačních prací), kterou tak „skvěle“ řídila, tvářila se stylem „já nic, já muzikant“. Přitom o všem musela vědět, protože internacionalizace studia je jedním z velmi sledovaných parametrů univerzit, byla v kolegiu děkana inkriminované fakulty a školitelkou jedné ze studentek s rychlým získáním titulu, na upozornění zevnitř školy několik měsíců nereagovala a když už to bylo neúnosné, najednou přišla s legendou, že „byla hajný, který chytil pytláka.“  Stejně trapné bylo, jak se distancovala od zjištění, že její manžel právně zastupoval Agrofert Andreje Babiše, prý to byla „chyba jejího týmu, že ji na to neupozornil.“ Od jednoho prorektora z Mendelovy univerzity vím, že do druhého období rektorky nekandidovala proto, že spokojenost s ní byla velmi nízká a bylo jasné, že už nebude zvolena. Její ambice totiž mnohonásobně převyšují schopnosti.

Andrej Babiš – irituje salonní pravičáky a lidi z „pražské kavárny“, protože je úspěšným podnikatelem, stal se miliardářem, aniž by něco vytuneloval (jako např. Bakala), z nuly vybudoval 30% politickou stranu (hnutí), která se již etablovala i na komunální úrovni a je součástí většiny městských koalic, jako jeden z mála politiků je schopen vystoupit na náměstí či návsi a všude je o něj zájem, je autentický svým chaotickým vystupováním, sklonem k hysterii a „neučesaným“ slovním projevem, který je blízký i „dolním 10 miliónům“, přestože k nim nepatří, k rozčarování odpůrců a nepřátelských médií byl zproštěn viny v případu Čapí hnízdo. Jenže své názory často mění podle nálad z průzkumů, i když kritizuje „Brusel“, všechno tam odkýval, aby neohrozil dotace pro své firmy.    

Petr Pavel – byl školen na špiona v imperialistickém světě v boji proti „prohnilému“ kapitalistickému zřízení (místo aby uvědoměle usiloval třeba o vyslání do Mongolska), po r. 1989 pružně otočil kabát a dosáhl vysokých postů v naší armádě a NATO a také se účastnil nebezpečných vojenských misí. Imponující (alespoň pro mě) jsou i jeho postoje v některých situacích, např. jednoznačně prohlásil, že by nevyznamenal bratry Mašíny, protože podřezali spoutaného zajatce. Když rusofobové (militantní fanatička Černochová a s ní i Nerudová a Fischer) začali vykřikovat, že Rusové vypálili raketu na Polsko, naši spojeneckou zemi v NATO, a už byli nažhaveni podpořit vyhlášení 3. světové války, Pavel se vyjádřil zdrženlivě, že je nejdříve nutné vyšetřit, jak to bylo, a ukázalo se, že raketu vystřelili Ukrajinci. Líbí se mně i jeho fyzická zdatnost – v rámci své kampaně podnikl výlet z Ostravice (418 m n. m.) na nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu (1323). Tato túra s převýšením 905 m je v Beskydech nejnáročnější, absolvovali jsme ji kdysi také, jenže Pavel ji v pohodě zvládl po šedesátce a mladí redaktoři, kteří se jí s ním zúčastnili, měli problémy mu stačit. Jeho „dohoda“ o navrácení ukradené prezidentské standarty je však hanebná a vyjádřením, že "není spokojen s rozsudkem v kauze Čapí hnízdo," se také nevyznamenal. 

Kdybych to měl shrnout, v 1. kole bych se rozhodoval mezi Divišem a Zimou, ale budu tou dobou v Budapešti, k volbám nespíš nepůjdu ani v druhém kole. Pokud se potvrdí prognózy a postoupí do něj dva z trojice Babiš-Nerudová-Pavel, Nerudová je pro mě nevolitelná a u dvojice Babiš–Pavel nejsem ani v jednom případě takovým příznivcem, abych jim dal hlas, na druhé straně vítězství kteréhokoliv z nich mně vadit nebude. Oba se na mezinárodní scéně umějí pohybovat (Babiš má dobré kontakty, jak ukázalo i aktuální setkání s Macronem), znají cizí jazyky a na známkách (zvláště Pavel) také budou vypadat docela pěkně.