Paul Gauguin - od impresionismu k syntetismu

Největším světoběžníkem ze známých malířů bezpochyby byl Paul Gauguin (1848-1903). Ještě jako malé dítě zásluhou rodičů strávil několik let v Peru, v mladém věku zbrázdil celý svět jako námořník, jako malíř nějakou dobu žil v Panamě a na Martiniku, a nakonec se 2krát vydal do Oceánie – na Tahiti a Markézy, kde jeho životní pouť v Atuoně na ostrově Hiva-Oa v nedožitých 55 letech skončila a kde je také pochován.   

Protože jeho děl jsem vyfotografoval v různých galeriích vice než 100 a k tomuto počtu přispěla i světová výstava obrazů v Kunstforum Bank Austria na přelomu let 2024/2025, budu využívat ve větší míře koláže. 

Výnosné zaměstnání Gauguin získal jako bankovní makléř, kde se mu mimořádně dařilo a během několika let nabyl značné bohatství. R. 1872 se oženil s Dánkou Mette Sophií Gadovou. Vedle vcelku nudné práce se jeho koníčkem se stalo malování, spřátelil se s bankovním úředníkem Émilem Schuffeneckerem, který se rovněž chtěl stát malířem, a společně navštěvovali Louvre. 

V r. 1874 se Gauguin dozvěděl o impresionistech a první uvedený obraz Seina od Jenského mostu (1875, Musée d'Orsay, Paříž) je ovlivněn Claudem Monetem.   

V galerii Paula Durand-Ruela se seznámil s Camillem Pissarrem, který měl rozhodující podíl na Gauguinově dokonalém osvojení impresionismu a zbavení se stop akademické malby. Pissarro Gauguinovi imponoval i tím, že všeho zanechal, aby se mohl věnovat jen umění, i když se mu nedařilo zajistit slušnou existenci. Díky sochaři Paulu Bouillotovi si Gauguin osvojil i modelování a tesání soch ze dřeva.

V koláži jsou obrazy Zahrada pod sněhem (1879, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) a dvě verze Zahrada ve sněhu (1879, 1883), obě z Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani. 

Z této kodaňské galerie je i obraz Bruslaři v Frederiksbergských zahradách (1884).

První větší umělecký úspěch Gauguin získal realistickým obrazem Akt (1880, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). Proti obvyklému pojetí aktů stavěným do často umělých póz, zobrazená žena se nenuceně zabývá šitím a úpravou svého oděvu.   

R. 1883 dal Gauguin na burze výpověď, aby se mohl věnovat jen malování. Tím nepříjemně překvapil manželku, se kterou měl 5 dětí (4 syny a jednu dceru), protože ta si zvykla na dobře zajištěný život a umění jí nic neříkalo. V koláži je manželka jako Vyšívačka (1880, Kunsthaus, Curych), Interiér s dcerou Alinou (1881, Museums Trust, Sheffield), které doplňuje Malinké se něco zdá, etuda (1881, Ordrupgaard, Kodaň).

Manželku s třemi dětmi zachytil na obraze Rodina malíře v zahradě v ulici Carcel (1884, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). Ulice se nachází v Paříži.

Gauguin žil s rodinou z nastřádaných peněz, ale uživit se uměním se mu nedařilo. Přestěhovali se do Rouenu za impresionistickým malířem Camillem Pissarrem v domnění, že tam bude lacinější živobytí a měšťané budou kupovat Gauguinovy obrazy. Odtud je trojice Cesta do Rouenu (1885, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Ulice v Rouenu (1884) a Ulice Jouvenet v Rouenu (1884), oba z Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu.

V Rouenu však o obrazy nebyl zájem a Mette s dětmi odjela do Kodaně. 

Pestrost námětů dokumentují obrazy Krajina s topoly (1875, Museum of Art, Indianapolis), Krajina s vysokými stromy (1883, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň); Ovocný sad pod kostelem v Bihorelu (1884, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), V zahradě (1885, Kunstmuseum, Bern); Krávy u vodní nádrže (1885, Galleria d'Arte Moderna, Milán); Zátiší s čínskými pivoňkami a mandolínou (1885, Musée d'Orsay, Paříž), Šeříky (1885, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Portrét malíře Achilla Granchi-Taylora (1885, Kunstmuseum, Basilej).

Komerční neúspěch Gauguinových obrazů malíře, aby se uživil, přinutil hledat jiné způsoby uplatnění, nejdříve pracoval jako zástupce firmy na výrobu nepromokavého plátna, v nabídce zákazníkům se mu ale nedařilo. Při krátkém pobytu v Dánsku došlo k roztržce s manželčinou rodinou a malíř se synem Clovisem v létě r. 1885 odjel do Paříže, kde se z nouze stal lepičem plakátů.   

V r. 1886 přesídlil do Pont-Avenu v Bretani, civilizací nejméně dotčeného koutu Francie v západní části země, oblíbeného však mnohonárodním společenstvím malířů. Tam potkal 18letého Émila Bernarda a jen o něco staršího Charlese Lavala, kteří ke Gauguinovi vzhlíželi. Z té doby pocházejí obrazy Čtyři bretaňské ženy (1886, Neue Pinakothek, Mnichov) a Hora Sainte-Marguerite v pohledu z okolí fary (1886, soukromá sbírka Marka Kaufmana, Monaco) na východě Francie.

Gauguin neustále hledal vzdušné zámky, snadno se pro něco nadchl, o to větší pak bylo zklamání. Sestra Marie mu nabídla možnost zaměstnání u svého manžela, který chtěl založit banku v Panamě v době, kdy se stavěl Panamský průplav. Gauguin si hned představil život v exotickém kraji, který nic nestojí a naplní jeho představy o svobodě zasvěcené jen umění a k odjezdu přesvědčil i Charlese Lavala. Skutečnost však přinesla deziluzi. Aby se uživili, Gauguin pracoval jako kopáč, práce se na průplavu se částečně přerušila, malíři se přepravili na ostrov Martinik, Laval onemocněl tropickou horečkou a Gauguin dyzentérií. Oba však usilovně malovali, Gauguin zde vytvořil kolem 20 pláten, mezi nimi Krajina na Martiniku (1887, Neue Pinakothek, Mnichov), Pobřežní krajina na Martiniku (1887, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Příchod a odchod, Martinik (1887, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid); Vesnice na Martiniku (1887, The Israel Museum, Jeruzalém), Krajina na Martiniku (1887, Neue Pinakothek, Mnichov), Louka na Martiniku (1887, Sammlung Kunst & Kultur, Hohenems).

Pod Bernardovým vliv, který vytvořil styl cloisonismus (cloison ve francouzštině znamená příčka, přepážka) nebo také syntetismus, který spočíval ve velkých barevných plochách s výrazným ohraničením obrysů, Gauguin opustil impresionismus, založený na pokládání barevných skvrn, které se v oku spojí v souvislý obraz. 

Výrazná Gauguinova osobnost způsobila, že se stal hlavní tváří syntetismu, což Bernard nelibě nesl a později se snažil dokázat, že Gauguin ukradl jeho objev. Gauguin však obrazům vedle této techniky do obrazů často vkládal obsah se symbolickým vyzněním. Gauguin se také nedržel realistického použití barev, maloval např. modré stromy a červené psy.  

V r. 1888 Vincent van Gogh pozval Gauguina do Arles, kde se usadil, a chtěl s ním vytvořit společný ateliér. Gauguin tam po několika měsících odkladů dorazil v říjnu. Gauguinovi se v Arles vůbec nelíbilo, vše se mu zdálo malé a nudné, krajina i lidi. K hostiteli se choval přezíravě a vnucoval mu své názory. Měli také odlišný vkus: „Vincent obdivuje Daumiera, Daubignyho, Rousseaua, oškliví si Raffaela, Ingrese, Degase, všechny, které já obdivuji. … Je romantik a já spíše tíhnu k primitivismu.“ Stupňující se napětí po dvou měsících vyvrcholilo tragédií, když se Gogh v záchvatu šílenství na Gauguina vrhl s břitvou, Gauguin se útoku vyhnul a Gogh si pak uřízl ucho, které odnesl do nevěstince. Gauguin se vrátil do Paříže bez prostředků a přístřeší, pomohl mu Schuffenecker, vzal ho k sobě a půjčil mu i ateliér. 

Na jaře r. 1889 se v Paříži konala Světová výstava a souběžně s ní v jedné umělecké kavárně výstava obrazů impresionistů a syntetistů. Měla sice velkou návštěvnost, ale většinou se setkala s posměchem a pohoršením. Na Gauguina na Světové výstavě silně zapůsobily exotické pavilony a v malíři probudily touhu se vypravit do Oceánie. 

V květnu 1889 byl Gauguin znovu v Pont-Avenu, kde však již bylo příliš mnoho malířů a Gauguinovi se tam přestalo líbit. Odešel proto nakrátko do vesnice Le Pouldu, vrátil se do Pont-Avenu a koncem září znovu do Le Pouldu. Namaloval tam vrcholná díla syntetismu z pobytu v Evropě – Žlutý Kristus, který byl inspirován sochou Ukřižovaného v kapličce nad Pont-Avenem, je ve sbírkách Albright Knox Art Gallery v Buffalu, na fotografii ho nemám, ale malíř ho později zařadil i do pozadí svého Autoportrétu se žlutým Kristem (1899, Musée d'Orsay, Paříž). Jeho protějškem je Bretaňská kalvárie, zelený Kristus (1889, Musee Fin-De-Siecle, Brusel). Národní galerie v Praze se může pochlubit ikonickým obrazem Dobrý den, pane Gauguine (Bonjour, Monsieur Gauguin, 1889), který je ironickou parafrází Courbetova obrazu Bonjour, Monsieur Courbet. Gauguin se zpodobnil jako ošuntělý tulák, zjevující se jako přízrak v krajině zalité zvláštním světlem pronikajícím bouřkovými mraky. 

Do pobytů v bretaňském Pont-Avenu a Le Pouldu časově spadají také obrazy Koupající se bretaňští chlapci (1888, Kunsthalle, Hamburk), Bretaňská žena (1888, Albertina, Vídeň); Podzim v Bretani – pastvina (1889, The Nelson-Atkins Museum of Art, Kansas City), Sklizeň, Le Pouldu (1890, National Gallery, Londýn); Rozhovor na poli, Pont-Aven (1888, Musee Fin-De-Siecle, Brusel), Seno v Bretani (1890, National Gallery of Art, Washington); Krajina v Pont-Avenu (1888, Ordrupgaard, Kodaň), Modré stromy. Tvůj čas přijde, má krásko! (1888, Ordrupgaard, Kodaň), Psi běhající na louce (1888, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid); Kupky sena (1889, Courtauld Institute of Art, Londýn), Vinobraní. Lidská bída (1888, Ordrupgaard, Kodaň), Růže a soška (1889, Musée des Beaux-Arts, Remeš), Ovoce (1888, Puškinovo muzeum, Moskva). 

Během nešťastného pobytu u Vincenta van Gogha Gauguin namaloval Kavárnu v Arles (1888, Puškinovo muzeum, Moskva).

V února 1890 se Gauguin vrátil do Paříže a bydlel opět u Schuffeneckerů. V té době se zabýval záměrem opustit Evropu. Na radu manželky malíře Odillona Redona zvolil Tahiti. Z úspěšné aukce 30 obrazů získal peníze na cestu, v březnu 1891 se v Kodani rozloučil s rodinou a 1. dubna vyplul za svým snovým rájem do Tichomoří. 

Ještě před odjezdem namaloval obrazy Dvě vázy s květinami (1890-1891, Ordrupgaard, Kodaň), Mísa s ovocem a korbel před oknem (1890, National Gallery, Londýn), Květy Francie (1891, Puškinovo muzeum, Moskva); Žena před zátiším od Cézanna (1890, The Art Institute, Chicago), Mladý muž s květinou (1891, soukromá sbírka).

Po dvou měsících dorazil na Tahiti a zabydlel se v hlavním městě Papeete. Brzy však zjistil, že původní život domorodců, jejich kultura a zvyky byly silně potlačeny francouzskými kolonizátory, kteří je také naučili pít alkohol a ždímali z nich daně z nevýhodných smluv, kterým často negramotní domorodci ani nemohli rozumět. 

Gauguin se zde sblížil s 13letou Téhurou, která byla jeho první ženou na Tahiti. Je v první koláži Tahiťanka s květinou (1891, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Tahiťanky na pláži (1891, Musée d'Orsay, Paříž) vpravo v květovaných šatech společně s kamarádkou. Další tvoří Zdrávas Maria (1891, Metropolitan Museum of Art, New York) a Jídlo (alternativně Banány, 1891, Musée d'Orsay, Paříž). 

Samostatně jsou obrazy Horská krajina na Tahiti (1891, Institute of Arts, Minneapolis), Černá prasata (1891, Hungarian National Gallery, Budapešť), Upa Upa (Ohnivý tanec, 1891, The Israel Museum, Jeruzalém), Arearea (známé i jako Radosti, 1892, Musée d'Orsay, Paříž), Scéna u řeky na Tahiti (1892, soukromá sbírka), Jmenovala se Vairaumati (1892, Puškinovo muzeum, Moskva), Parau Api, Co je nového? (1892, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany) – vlevo je Gauguinova družka Téhura, Tahitské ženy při koupání (1892, The Metropolitan Museum of Art, New York), Te aa no Areois – Semeno areoi (1892, The Museum of Modern Art, New York), Cože, ty žárlíš? (1892, Puškinovo muzeum, Moskva) a Trh (1892, Kunstmuseum, Basilej) ve stylu egyptských nástěnných maleb.

A ještě v jedné koláži Zátiší s květinami a idolem (1892, Kunsthaus, Curych) a Pozdní odpoledne (1892, Ermitáž, Petrohrad). 

Kolonizátoři o obrazy neměli zájem a ty, které posílal manželce a svým přátelům, se špatně prodávaly anebo vůbec. Malíř se potýkal s dluhy a často dlouhé měsíce mu žádná poukázka z Evropy nepřišla. Sužovaly ho také zdravotní problémy – trpěl syfilidou a navíc i vrozenou srdeční indispozicí. Za cenu zástavy několika obrazů se proto rozhodl do Evropy vrátit. V září 1893 už byl v Paříži. 

Odtud pocházejí obrazy Krajina Bretaně, mlýn (1894, Musée d'Orsay, Paříž) a ze vzpomínek na Tahiti Siesta (1893-1894, Metropolitan Museum of Art, New York) a Ležící tahitské ženy (1894, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň).

Na výletě s přáteli do Concarneau se dostanou do potyčky s námořníky, Gauguinovi v kotníku zlomili nohu a vyvrtli ho, malíř leží 2 měsíce bez hnutí a proti bolestem bere morfium. I přes velmi špatný zdravotní stav se chce do Oceánie vrátit. Prostředky získá z dědictví po strýci a v červenci 1895 vyrazí do Tichomoří. Jeho družka Téhura se mezitím vdala, brzy si však našel jinou, Pahuru, které je 13 a půl roku. Protože na Tahiti náklady stále stoupají, volí tentokrát přesun na souostroví Markézy.

Zdravotní problémy se prohlubují, bolavé má obě nohy, má je oteklé a zachvácené ekzémem, k nesnesitelným bolestem v kotnících se přidávají závratě, záchvaty, horečky, zhoršuje se mu zrak. Malíř se pokusil o sebevraždu, vypije lahvičku arzeniku, ustavičně zvrací, ale to ho zachrání. Dávení, závratě, tlak v hrudi, bušení ve spáncích trvají celý měsíc. 

Téměř výhradně již maluje figurativní obrazy: Narození (1896, Neue Pinakothek, Mnichov), Nepracujte, Tahiťanky při odpočinku (1896, Puškinovo muzeum, Moskva), Králova manželka (1896, Puškinovo muzeum, Moskva), Sen (1897, Courtauld Institute of Art, Londýn), Jmenovala se Vairumati (1897, Musée d'Orsay, Paříž), Tahitská žena (1898, Ordrupgaard, Kodaň), bohužel s mnoha odrazy od protějších oken Tahiti je nádherná země, sběr ovoce (1899, Puškinovo muzeum, Moskva), Tři Tahiťanky (1899, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Velký Buddha (1899, Puškinovo muzeum, Moskva), Faa Iheihe – Pastorále na Tahiti (1898, Tate, Londýn).

Portrét mladé ženy. Vaite (Jeanne) Goupil (1896, Ordrupgaard, Kodaň) postrádá tahitské rysy, mohl vzniknout kdekoliv. 

Zobrazení přírody Krajina (Kůň u silnice, Tahiti, 1899, Puškinovo muzeum, Moskva) a Krajina s koněm (1899, Art Museum, Saint Louis) a Zátiší (1899, The Israel Museum, Jeruzalém) jsou v této tvůrčí fázi malíře spíše výjimečné.

Prodejnost obrazů ve Francii je kolísavá, ale na začátku nového století již přece jen roste. Malíř ale kvůli zdravotním problémům již téměř není schopen tvořit, asi roku a půl nemaluje vůbec.

Z období po r. 1900 jsou obrazy: A zlato jejich těl (1901, Musée d'Orsay, Paříž), Let (1901, Puškinovo muzeum, Moskva), Adam a Eva (1902, Ordrupgaard, Kodaň), Paridův soud (1902, Národní galerie, Praha), Útěk (1902, Národní galerie, Praha), Zátiší s papoušky (1902, Puškinovo muzeum, Moskva), Krajina se psem (1903, soukromá sbírka), Zaklínání (1903, National Gallery of Art, Washington).

Namaloval ještě i Autoportrét (1903, Kunstmuseum, Basilej) a pro srovnání o 14 let mladší Autoportrét (1889, Puškinovo muzeum, Moskva).

Malíře vedle zdravotních problémů vyčerpával i boj s úřady ve prospěch domorodců. Nakonec podlehne náhlému srdečnímu záchvatu.

Jak již bylo uvedeno, vedle malby ovládl i sochařskou techniku a vyřezávání ze dřeva: Maska Tahiťanky (1893-1895, Kunsthalle, Brémy), Thérese (1902-1903, vyřezávané dřevo ze stromu portia, pozlacení a měděné hřebíky, soukromá sbírka), Váza s Hinou a Tefatou (1893-1895, Designmuseum Danmark, Kodaň). Hina je tahitskou bohyní měsíce a Tetatou bohem země. Další je Váza ve tvaru ryby (1889, Designmuseum Danmark, Kodaň).

Uzavírají je Žena s mangy (1887-1891, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Ženy s pávem (1901-1903, Národní galerie, Praha) a Nádoba s bretaňskou dívkou, ovcí a husami (1886-1887, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). 

V pražské Národní galerii je 11 původních dřevořezných stočků, pocházejících s výjimkou dvou zlomků z umělcova druhého pobytu na Tahiti a Dominique. Zásluhu na jejich získání měl Milan Rastislav Štefánik, který r. 1910 na Tahiti prováděl astronomická pozorování. U obchodníků s uměním o ně nebyl zájem, zůstaly tak ve Štefánikově soukromé sbírce, po jeho smrti přešly do Památníku národního osvobození a po 2. sv. válce do NG. 

Článek zakončím hudební tečkou Bonjour, Monsieur Gauguin. Zpívá Jaromír Majer, na text Pavla Šoltésze hudbu složil Dušan Pálka. 

Černá Hora - Černé jezero a pohoří Durmitor

O Černé Hoře jsem zde už několikrát psal – o ostrůvku Sveti Stefan, Boce Kotorské, kaňonech řek Morača a Tara, klášteru Morača a atrakci ZIP line u Djurdjevićova mostu a také o sochách z písku v letovisku Ulcinj.  

Země je ve stínu Chorvatska s dlouhým pobřežím Jaderského moře, proti němu je ale až na extrémně drahý Sveti Stefan sympatická mnohem nižšími cenami, navíc nijak nezaostává přírodními krásami. Vedle pobřeží Jadranu se známými letovisky Sutomore a zmíněným Ulcinjem, kosmopolitním městem Budva (velký koncert zde měla např. skupina Rolling Stones) a historickým Kotorem se může pochlubit i vysokými horami. V národním parku Durmitor, zapsaném na seznamu UNESCO, se nachází 48 vrcholů s nadmořskou výškou přes 2000 m, nejvyšší je Bobotovský vrchol (Bobotov kuk, 2523 m n. m.). 

Park Durmitor leží v severní části Černé Hory, a právě sem jsme v rámci výletu k atrakci ZIP line zavítali, ovšem bez horských túr, trasa na Bobotovský vrchol z obvyklého výchozího místa a zpět by si vyžádala celodenní výlet. 

Zhruba uprostřed mapy poblíž města Žabljak se rozkládá Černé jezero (Crno jezero/Black Lake) v nadmořské výšce 1416 m a na opačnou stranou vzdušnou čarou přibližně stejně daleko je Bobotovský vrchol. Zkratky MNE a BIH znamenají Montenegro (Černá Hora) a Bosna a Hercegovina, s níž oblast hraničí (v mapě jsou odděleny přerušovanou černou čarou).   

O Durmitoru přináší podrobnější informace článek na Wikipedii i s fotografiemi některých horských vrcholů, k tomu přidám několik svých fotografií od Černého jezera. 

Jezero je ukryto za stromy a před příchodem jsou stánky s přírodními produkty – medem, medovinou, bylinnými likéry, …

Dominantní horou v popředí je Velký Medvěd, Severní vrch (Veliki Međed, Sjeverni vrh, 2287 m. n. m.) a v pozadí vlevo od něj Velký Medvěd, Jižní vrch (Veliki Međed, Južni vrh, 2285 m. n. m.).

Doprava od Severního vrcholu Velkého Medvěda je Malý Medvěd (Mali Meded, 2223 m n. m.). 

A ještě dál doprava skalní hřeben za sedlem by měl být druhým vrcholem Malého Medvěda (2170 m n. m.).

Další fotografie jsou z procházky kolem jezera.

A samozřejmě zde nechybí ani restaurace.

3 roky s rakovinou v posledním stádiu

Když si přejeme k svátkům, narozeninám, k Vánocům hodně zdraví, vždy jsem to bral jako zavedenou společenskou frázi, protože nikdy jsem neměl neschopenku a zdraví je přece samozřejmost. Ale v r. 2022, v mých 70 (narodil jsem se 13. ledna 1952), jsem najednou poznal, jak naivní to byla představa. Začal jsem pociťovat bolesti v břišní krajině i v zádech, při přetočení na lůžku tělem vždy projela pronikavá bolest. Přičítal jsem to přepracování, do dneška mám plný úvazek a tehdy měl ještě vedlejší mimo Brno, ale přece jen pod tlakem manželky jsem podstoupil první vyšetření, ultrazvuk ani rentgen však nic neodhalil. Při dovolené v Beskydech jsem zjistil, že při túře s převýšením 700 m se již musím zastavovat a dýchám jak kapr na suchu. Obvodní lékařka mně doporučovala podstoupit kolonoskopii, k čemuž jsem se při znalosti, co to obnáší, neměl. Nakonec jsem ale podlehl, jenže objednání na ni znamená měsíce čekání, trochu se to podařilo zkrátit na soukromé klinice Surgal v Brně a 10. února 2023 jsem šel na zákrok. Sonda s kamerou při průchodu tlustým střevem dlouho nic negativního neviděla, ale při dosažení úplného konce střeva, hluboko v břiše, najednou doktor zvolal: „Tady je nádor!“ Utěšil mě, že ten se dá snadno vyoperovat, střevo se zkrátí a sešije a vše by zase mělo být dobré. Pro jistotu mě ale ještě urgentně objednal na CT vyšetření a když jsem si přišel pro výsledek, svět se mně otočil vzhůru nohama: metastáze v játrech a plicích, to znamená rakovina v posledním – čtvrtém – stádiu, na které (u mé diagnózy po 20 až 30 měsících, podle jiného zdroje s mediánem 34 měsíců) naváže několika-týdenní terminální stádium, kdy žádná léčba už neúčinkuje, a přichází smrt. 

Během týdne jsem se stal pacientem MOÚ (Masarykova onkologického ústavu) na Žlutém kopci v Brně. Po 3-4 týdnech jsem docházel na rozbory krve, biologickou léčbu a chemoterapie, které se projevily neuropatií – necitlivostí prstů rukou a nohou. Žádné větší problémy jsem ale necítil a připadal jsem si, jako bych byl zdravý. Jenže každá chemoterapie časem přestane být účinná, rakovinové buňky se proti ní stanou resistentní a je třeba léčebný postup změnit. 

V 2. roce léčby (2024), složení chemoterapické infúze bylo odlišné a jejím vedlejším efektem byla alopecie (vypadnutí vlasů). V tomto roce jsem se už cítil hůře, navíc odběry krve byly pro mě utrpením, mám nevýrazné a tenké žíly a než sestra našla vhodné místo pro odběr, znamenalo to až 4 pokusy, předloktí jsem měl zmodralé. Proto mně lékař doporučil chirurgické vpravení portu do těla s napojením na velkou žílu pod klíční kostí. Bohužel ránu mně nesešili, jen slepili, kůže nesrostla a v otevřené ráně se vytvořil zánět. Hrozilo, že port vyjmou a znovu budu podstupovat útrapy s odběry, ale hlavní chirurg rozhodl, že se tam nechá, jen je třeba ránu vyčistit a sešít. Nejméně měsíc se pak čekalo na zhojení bez jakékoliv léčby. 

V září 2024 mě přepadly nesnesitelné bolesti v břiše, že jsem musel být převezen sanitkou na MOÚ, příčinou byla neprůchodnost střev. Infúzemi ji rozehnali, naopak to přešlo v nekonečné průjmy. Po dvou měsících se tentýž problém opakoval. Lékař mně sdělil, že intervaly se budou zkracovat a řešením by byla operace, ta, o které mluvil lékař po kolonoskopii. Souhlasil jsem s ní, on zavolal podle něj „nejlepšího chirurga na MOÚ“, přišel mladý muž do 40 let, mohlo být tak 16 hod, podíval se na mě a řekl: „Vypadáte dobře, tak jdeme na to.“ Když jsem se vylekal, že ani rodinu jsem nestačil informovat, „uklidnil“ mě: „Ne teď, zítra v 10 hod.“   

Před narkózou na operačním sále jsem se opovážil zeptat, zda není nebezpečná, že mé tchýni při náhradě kolenního kloubu poškodila mozek a stala se dementní na úrovni 2letého dítěte. Dostalo se mně vysvětlení, že „nějaké mozkové buňky narkóza vždy zničí a může to mít až takový dopad, ale nestává se to příliš často“. Vpíchli mně něco do zad, zřejmě do míchy, a když jsem otevřel oči, pochopil jsem, že s x připojenými hadičkami, spoustou přístrojů kolem mě a displejem, kde se zobrazovala nejrůznější data, jsem na JIP. Tam jsem strávil 4 dny a dovedu si teď představit, jak smutný život mají pacienti upoutaní na lůžko.  

V 3. roce léčby (2025) se opět začalo novým druhem chemoterapie, po kontrole na CT se ale ukázalo, že nic pozitivního nepřináší a lékař přešel na nasazení léků (vedle Capecitabinu, který jsem bral už předtím, přibyl Lonsurf). Znovu se objevil problém s portem, i když jej při každé návštěvě vyplachovali, nedala se přes něj krev odebírat (zřejmě tam byla nějaká sraženina) a vrátilo se trápení s odběrem z rukou, kterého jsem se bál víc než dvouhodinových chemoterapií. Až po asi 3 měsících se funkce portu sama obnovila. Léky však nepomáhaly a lékař mně nabídl zatím ne plně akreditovaný a dosti drahý lék Fruzaqla, o který je ale třeba zdravotní pojišťovnu nejdříve požádat. Bylo léto, žádost byla odeslána možná po 14 dnech a pojišťovna (v mém případě Vojenská zdravotní pojišťovna – VoZP) podle správního řízení má měsíc na vyjádření. Když měsíc uplynul, ozvali se s tím, že potřebují doložit další zdravotní materiály a začala běžet nová měsíční lhůta. Po ní přišlo rozhodnutí, že žádost se zamítá, průkaznost pozitivního efektu léku je prý velmi malá, statisticky by lék mohl prodloužit život nejvýše o 2 a půl měsíce (a to asi v mém věku nestojí za to). Lékař na MOÚ s právním oddělením se rozhodli, že napíší odvolání. Při představě dalších měsíců čekání bez jakékoliv léčby, jsem navrhl, že si lék budu kupovat. Jedna krabička v akci byla bez pár korun za 11 tisíc (v plné ceně 4krát tolik) a za tři měsíce jsem měl 4+3+3 krabičky, celkem za 109 tisíc korun. Kupodivu odvolání bylo úspěšné a na prosinec s přesahem do ledna jsem dostal lék bez placení. Bylo mně z něj však vždy velmi špatně, zvracení na denním pořádku, ani léky proti němu nepomáhaly. Ve VoZP jsem už předtím dal výpověď a od ledna jsem u VZP. Jenže další žádost už lékař k nové pojišťovně nepodal, protože se podle CT ukázalo, že můj stav se výrazně zhoršil. Žádné další řešení už onkolog pro mě nemá (existují sice ještě další neakreditované léky, jejich schválení pro léčbu je nesmírně komplikované a nejisté včetně jejich účinků) a nyní budu podstupovat již jen paliativní péči. Nejspíš jsem již v terminálním stavu, který pro mou diagnózu trvá nejvýše 2 až 3 měsíce, a můžu se jen dohadovat, kolik z této lhůty mezitím uplynulo.                        

Před časem jsem si říkal, že bych mohl předchystat svůj nekrolog a až ucítím, že smrt už po mně sahá, ho uveřejnit. Nemusel bych to ale před kómatem stihnout, a i kdyby se to podařilo, byl by článek na titulní stránce a kdo by ji náhodně otevřel, by se mohl leknout a hned ji zavřít. Proto „nekrolog“ zveřejňuji raději teď a doufám, že ještě budu způsobilý napsat 2 články, aby se z titulní stránky odsunul.

K tomuto zdravotnímu „coming outu“ bych mohl doplnit ještě osobní. Na blogu jsem byl raději anonymní, i když zásluhou Čerfových výstav se s několika blogerkami známe, protože jsem se obával posměchu kolegů a známých, kdyby zjistili, že píšu na blog.cz, doménu, kde převažovaly pubertální dívky. Na doméně blogspot.com jsem u toho zůstal, ale teď už je to jedno a začít bych mohl fotografií. Jenže nikdy jsem se nechtěl fotografovat, proto použiji pracovní fotografie. První je z r. 2001, tehdy jsem se stal docentem (ve 49 letech, dnes to mladí vědátoři stihnou mnohem dříve, ale já jsem kvůli nestranictví a působení v praxi až ve 40 začínal Ph.D. studium) a k brožuře, představující zkrácenou verzi habilitační práce, bylo třeba dodat profilovou fotografii, jeden kolega mě k tomu účelu vyfotografoval na chodbě proti zdi. Druhá (několik málo let stará) fotografie je z aktuální stránky fakulty. 

Na poslední mě zachytila manželka z okénka auta při posledním odchodu ze školy. Mám neschopenku a už se tam nevrátím. 

Symbolicky sestupuji ze schodů, jako kdyby z obrazů Ostrov mrtvých Arnolda Böcklina na mě čekal Charón, aby mě převezl do podsvětí. 

K rozloučení v krematoriu patří hudba. Vyberu své oblíbené brněnské hudebníky a skupiny.       

1. Zelená louka, Synkopy 61 (hudba Oldřich Veselý, text František Jemelka). 

Zelená louka, slunce svítí, já umírám. Zní ptačí zpěv a voní tu kvítí, já umírám. Ptám se, proč jen musí to tak být, svět je tak krásný a já nesmím žít.

Na sluneční paprsky a zelenou louku je ještě čas, leckde dosud leží sníh, v klipu je to ale stejné.

2. Osud, Progres 2 (hudba Pavel Váně, text Pavel Kopta), z alba Mauglí z r. 1978). 

Proklínám chladný sníh a mráz, proklínám paní s bílou kosou, obchází pořád kolem nás, obchází jarní ranní rosou.

Video je z vystoupení skupiny o 30 let později a jsou zde 3 hudebníci z krátkého působení (1968-1970) první sestavy Progress Organization – kytarista Pavel Váně, klávesista Jan Sochor a bubeník Zdeněk Kluka. Jen baskytarista Pavel Pelc přišel až do Progresu 2.  

3. Oldřich Veselý byl hlavním skladatelem hudby skupiny Synkopy 61 v 60. letech, pro vícehlasý zpěv nazývané „Moravští Beach Boys“ (Suita pro J. S. Bacha – ta mě úplně oslnila a pak jsem nevynechal jediný koncert skupiny, Žárlivá dívka, Marťan, Válka je vůl, Hej, pane můj, Děvče na pořád, Casanova,  …), a když se Veselý v 70. letech objevil na pódiu jako zpěvák a klávesista (Ptačí sonáta a Poselství dětem), hned ho zlanařil Radim Hladík do Blue Effectu, kde strávil 5 let. Po návratu do Brna složil pro Synkopy mimo jiné 2 rockové opery (Sluneční hodiny a Křídlení), pak dlouhou dobu nevystupoval a vrátil se až se skupinou E-Band a krásnou písní Malý princ (hudba Oldřich Veselý, text Martin Kolář). 

Potichu odejdu ze světa, kterému zdám se tak cizím, tam, kde svítí má planeta, beze stopy zmizím.

... odcházím o vesmír výše

4. A na úplný závěr Preludium cis moll, opus 3, č. 2 od Sergeje Rachmaninova. Autor ho složil v pouhých 19 letech a interpretací jeho tří částí je bolest – vzdor – návrat k bolesti a odcházení. Velmi rád jsem ho hrával, i když ve virtuózní střední části ne tak dobře. Poučení posluchači na koncertech vědí, že hned po skončení pozvolně utlumujících se akordů se nemá tleskat, protože úplnou tečkou je několik vteřin ticha.