Kréta je největším řeckým ostrovem, na šířku má asi 250 km, leží ve Středozemním moři přibližně 200 km od břehů Afriky. Ostrov je velmi členitý a některé vrcholy hor převyšují 2400 m. Kréta je významná i archeologickými nálezy, z nichž nejznámější je palác Knossos. Kréťané věří, že labyrint pod palácem je místem, kde podle antické mytologie Theseus zabil Minotaura, obludu s lidským tělem a býčí hlavou, a pomocí nitě od Ariadny, kterou si při průchodu bludištěm odvíjel, z něj našel cestu ven.
Kréta má však kouzlo i pro turisty, v pekelné výhni (v létě kolem 40 °C) se sice málokomu chce šplhat do hor, o to větším lákadlem je ale soutěska Samaria (Samaria Gorge) mezi horskými masivy, která svou délkou 13 km je nejdelší v Evropě. Soutěska je národním parkem s placeným vstupem. Trasa začíná na náhorní plošině pohoří Lefka Ori (Bílé hory) ve výšce 1250 m mezi vrcholy vyššími než 2000 m. Schází se dolů a po průchodu celým národním parkem následuje ještě 2,5 km vesnicí Agia Roumeli k přístavu na břehu Libyjského moře, kde čekají lodě na odvoz turistů. Je však možné postupovat i opačně od moře nahoru, ale nikoho takového jsem nepotkal. Pokud by se přesto někdo takový našel a došly mu síly, nabízí se na poslední stoupání využít místní taxík, představovaný oslem.
V nejužším místě soutěsky, zvaném Železná vrata, je rozestup skal pouhé 3 m.
V soutěsce žijí kozy, nazývají se kri-kri, jsou však vidět velmi vzácně, pohybují se totiž ve skalách a údajně mezi nimi přeskakují i v několikasetmetrové výšce. A zřejmě se jim to daří, protože zatím nebyl zdokumentován případ, že by někomu koza spadla na hlavu. Jedna zvědavá se na mě přišla podívat.
Občas cestu protíná potůček a lze se také svlažit u kohoutku s vodou, vzpomínám si ale jen na jeden, hned na začátku trasy. Naštěstí jsou po několika kilometrech rozmístěna malá občerstvení, kde měli velmi chutné džusy z červených pomerančů. Ta jsou spásou pro vyprahlé turisty, protože vedro je opravdu nesnesitelné. Asi týden před mým výletem tam na následky dehydratace zahynuli 4 Poláci, kteří sešli z cesty a zabloudili ve skalách. Já jsem šel sám a chvílemi jsem také váhal, kudy jít. (Soutěska se nachází v jihozápadní části ostrova a my jsme bydleli v Agios Nikolaos na severovýchodě, vzdáleném asi 200 km, na úzkých silnicích to představovalo snad 4 hodiny cesty, vstávání ve 4 hodiny ráno a o to nikdo z našeho hotelu (ani manželka) neprojevil zájem.)
Odměnou v cíli je vykoupání v moři. V botách je ale nutné přijít až k vodě. Místo písčité pláže, svlažované přílivovými vlnami, turisty čeká rozpálený štěrk sopečného původu.
Zajímavá je i další část výletu - cesta lodí podél pobřeží se zastávkami v přístavech lemovaných hotely.
A na závěr ještě pár kilometrů autobusem do vnitrozemí a rozvoz turistů do jejich hotelů.
Před časem jsem psala v článku Jak může vitamín D ochránit proti rakovině o potřebě a užitečnosti vitaminu D, který člověk nejsnáze získá pobytem na slunci. Dnešní článek ale ukazuje, že ač je pobyt na slunci kvůli potřebě zmíněného vitamínu doporučován, měl by být pouze minimální, skutečně stačí jen těch několik minut.
Zuzana
Přehnané slunění způsobuje rakovinu kůže, z níž nejnebezpečnější forma je maligní melanom. Jsou tu ale nové, nadějné zprávy:
Dle posledních výzkumů a testů - pilulky na pokročilou rakovinu kůže pro pacienty se speciálním genetickým složením mají dramatické účinky. V 80 procentech pacientů, kteří jsou novými pilulkami léčeni, se jejich nádory zmenšily. Vybraní pacienti měli mutace v BRAF genu, což se stává ve 40 až 60 procentech pacientů s kožní rakovinou.
Zmínění pacienti měli maligní melanom, který se začal šířit. Lék, zvaný PLX4032 potlačuje chybný BRAF, a tak předchází stimulaci rakoviny. Hlavní výzkumník Dr. Paul Chapman z Memorial Sloan-Kettering Cancer Centre v New Yorku řekl, že vidí spoustu nádorů, které se rapidně zmenšují a u některých pacientů dramatické zlepšení kvality života. Dle jeho názoru jsou to začátky personálně přizpůsobené medicíny v případech maligního melanomu. Celkem 87 pacientů se účastnilo druhé fáze studie a bylo léčeno zvětšenými dávkami PLX4032. 2 kompletní odezvy a 24 částečných odezev bylo patrno u 32 pacientů, kteří byli léčení plnými dózami nového léku. Zmenšení nádorů bylo patrno na všech místech, kde rakovina byla přítomna, včetně jater, tenkého střeva a kostí.
Momentálně se experimentu stále účastní 16 pacientů a výsledky jsou publikovány v New England Journal of Medicine. Experiment se posunuje k třetí fázi. Lékaři prohlašují, že nikdy předtím neviděli 80 procentní úspěch, pokud jde jak o maligní melanom, nebo kterýkoliv jiný celistvý nádor a považují dosavadní výsledky za pozoruhodné. Ve třetí fázi se bude zjišťovat, zda výsledky jsou dlouhodobé a zda tento druh léčení skutečně může dlouhodobě zlepšit pacientovu kondici a jeho šanci na přežití. Doufají, že vyvinou další lék, kombinaci PLX4032 s dalším 'anti-melanoma' lékem, který by účinky ještě umocnil.
Na maligní melanom umírá ročně spousta lidí. Nemoc je způsobena přehnaným sluněním. Jestliže se najde až v pozdějším stadiu, rakovina je smrtelná a šance na vyléčení nepatrná. Bevis Man z British Skin Foundation řekl, že pokud jde o boj s rakovinou, dosavadní výsledky jsou jistě důvodem k velkému optimismu. Nicméně nedává nikomu zelenou, aby riskoval na slunci jen proto, že se našel lék. Fakt je, že maligní melanom zabije ročně kolem 2000 lidí jenom v UK.
Prozatím je nutno soustředit se hlavně na prevenci, takže varování ohledně přehnaného slunění zůstává prioritou.
Začátky 70. let byly u nás pro rockovou hudbu dobou temna, nastupující normalizátoři měli spadeno na hudbu, která neplnila roli jen nenáročně pobavit pracující lid a kromě propracovaných hudebních kompozic oslovovala posluchače i texty, které byly na hony vzdáleny optimistickému ladění písní středního proudu. V dlouhých vlasech hudebníků a anglických názvech hudebních skupin kulturní tajemníci spatřovali nebezpečí nežádoucích západních vzorů a koncerty chápali málem jako shromáždění protistátních živlů. Je samozřejmé, že narazit v televizi na rockovou hudbu bylo nemožné a když v soutěži Zlatý slavík zavedli rubriku nejlepší skupina, vyhrával v ní Orchestr Ladislava Štaidla, který doprovázel Karla Gotta, protože posluchači, kteří nechodí na koncerty, nic jiného neznali.
Skupiny byly donuceny anglické názvy přejmenovat na české a navíc se zavedlo jakési komisionální prověřování způsobilosti hudebníků vystupovat. Zkoumala se nejen znalost hudebních základů (např. stupnice), ale i orientace ve společensko-politickém dění, a tak se několika souborům podařilo zmařit působení na hudební scéně, protože jejich členové si nemohli vzpomenout, kdy vypukla Velká říjnová socialistická revoluce, jak se jmenuje generální tajemník KSSS apod., a s takovými zásadními neznalostmi neskýtali záruku ideově nezávadného působení na mládež, která především rock poslouchala.
V 1. části o Pavlu Váněm jsem přiblížil album Progress Organization z r. 1971, které mělo podivný podtitul Barnodaj, ale tento název pak začala používat i samotná skupina, aby vyšla požadavku zbavit se anglického názvu, a pod ním v r. 1978 natočila album Mauglí.
Sedm let mezi oběma alby se hudebníci skupiny protloukali, jak se dalo, doprovázeli např. popové zpěvačky Marthu a Tenu a Boba Frídla. I Olympic se tehdy načas vydal podobným směrem, angažoval jako zpěváka Jiřího Korna, který sice ještě hrál na basovou kytaru, ale od rockového působení v Rebels už dávno přesedlal na pop a Olympic tím málem pohřbil. Naštěstí však snad i díky nespokojenosti mladých posluchačů se přece jen po letech trochu "povolily šrouby", na burzách bylo možné koupit alba zahraničních skupin, leccos se dalo slyšet na Radio Luxembourg. Korn z Olympicu odešel, ten se pak vzpamatoval, a hudebníci skupiny Barnodaj si v koncertech s Marthou a Tenou vyhradili malé okénko rocku, které se postupně zvětšovalo, až se nakonec znovu postavili na vlastní nohy.
Z alba Mauglí je určitě nejznámější titulní píseň, kterou nejen zpívá, ale na text Pavla Kopty také složil Pavel Váně, klip je však z pozdější doby než album, klávesistu Jana Sochora, který emigroval, zde vystřídal Karel Horký, proti sestavě z r. 1971 je nový i baskytarista, Emanuela Sideridise nahradil Pavel Pelc. Velmi pěkná je také píseň Osud stejných autorů, kde je slyšet sitár, který se v rockové hudbě objevil zásluhou Briana Jonese z Rolling Stones a po návštěvě Indie ho do několika skladeb zařadili i Beatles. Většina písní alba Mauglí byla inspirována Knihou džunglí Rudyarda Kiplinga, ale nápad sestavit koncepční album byl nepochybně odrazem celosvětového úspěchu rockových oper Pink Floyd.
Skupina pak částečně oprášila původní název Progress Organization a začala vystupovat pod názvem Progress 2, aby to však nedráždilo, psala jej s jedním "s". Do sestavy navíc přibyl další kytarista Miloš Morávek a v r. 1980 vydala své asi nejslavnější album Dialog s vesmírem. Koncert na brněnském výstavišti byl u nás událostí, protože po vzoru Pink Floyd již nešlo jen o komponovaný pořad, ale koncert měl i svou vizuální stránku, kdy na stěnu za hudebníky byl promítán obrazový doprovod, který umocňoval dojem z hudby. Koncert jsem bohužel neviděl, protože tehdy jsem ještě poslouchal hlavně jinou brněnskou skupinu Synkopy 61, naštěstí však Progress 2 občas vystupuje na vzpomínkových koncertech a na jednom z nich - 30 let po premiéře - skupina zahrála celý program i s původní audiovizuální technikou a ten jsem už viděl. Texty Dialogu složil Oskar Man a na hudbě se podíleli všichni členové skupiny.
Nejlepší je poslechnout si Dialog s vesmírem celý. Jak jsem již psal v článku Amsterdam (1) - zkušenost s drogou, cenzoři kvůli zmínce o heroinu neschválili text písně Planeta Hieronyma Bosche II, členové skupiny ale odmítli skladbu nazpívat s novým textem a na album zařadili verzi, kde zpívají jen samohlásky, to kupodivu prošlo. Původní text si můžeme poslechnout v živé nahrávce Planeta Hieronyma Bosche II z r. 2008 z koncertu ke 40 letům od založení skupiny Progress Organization.
Z alba je také velmi populární Píseň o jablku s pěkným sólem Zdeňka Kluky na flétnu, kterou složil Pavel Pelc. Skupina po několika desítkách let natočila klip, vybrala si však k tomu nevhodnou roční dobu, kdy již jablka na stromech nerostla, v klipu byla na stromy proto přilepena či přivázána na šňůrkách. ;)
Na dalším komponovaném programu Třetí kniha džunglí se Váně již nepodílel, ze skupiny Progress 2 ještě před jeho natočením odešel, protože měl dojem, že jde o stejné téma jako na albu Mauglí, dalším důvodem byla i rivalita s bubeníkem Zdeňkem Klukou, kdo je tím pravým frontmanem skupiny.
Pavel Váně si pak založil 3člennou skupinu Bronz. Neměla ale dlouhého trvání, v r. 1983 totiž v časopise Tribuna vládnoucí KSČ byl zveřejněn článek "Nová vlna se starým obsahem", který odsuzoval tzv. novou vlnu v rockové hudbě a mezi jinými tam jmenovitě uvedl i Bronz. To bylo v podstatě likvidační, koncerty skupiny byly rušeny a o rok později skupina zanikla. Po nástupu Gorbačova a jistém uvolnění Váně nahrál v domácím studiu album Zimní království, které v r. 1986 vyšlo v Pantonu. Z něj se mně nejvíce líbí píseň Černobílá.
P.S. 20. června 2013: V článku jsem uvedl, že Brian Jones z Rolling Stones jako první použil v rockové hudbě indický nástroj sitár a po něm to byli Beatles. Robka mě však vyvedla z omylu, pořadí bylo opačné, první byli Beatles zásluhou George Harrisona, podrobněji viz její komentář [4].
V létě 2010 byla v New York City otevřena velká umělecká výstava. Zúčastnilo se jí 103 'street art artists' z celého světa. Jejich práce byly většinou velké malby na stěnách galerie.
Zuzana
Byla to jedna z největších exhibic uměleckých děl tohoto druhu, která se kdy shromáždila na jednom místě. Účastníky byly známé postavy jak ve světě 'street art', tak v komerčních živnostech, které se kolem umění točí. Téměř nikdo výstavu neviděl. Galerie, jejíž existence byla přísně střežena jako tajemství, zavřela hned po otevření. Výstava byla známa participujícím umělcům jako "Underbelly Project", místo, které porušuje jakékoliv normy galerijní scény. Sběratelé nemohli díla koupit a veřejnost nemohla výstavu vidět. Vidět ji mohli jen ti, kteří se potloukají po skrytých městských infrastrukturách, nebo zaměstnanci Metropolitan Transportation Authority.
Důvod byl ten, že výstava byla instalována v dlouhé, opuštěné stanici metra. Zatuchlá prostorná hala se zdá být mnohem vzdálenější od zářivě bílých výstavních místností districtu v Chelsea, než ve skutečnosti je. Což je více méně pointa: toto je výstava, která šla do extrému a nechtěla být součástí uměleckého světa a vůbec světa všeobecně.
Kurátoři výstavy, 'street art artists', odhalili výstavu na jednu noc a umožnili několika málo reportérům, možná dokonce jen jednomu, dvě a půl hodinovou prohlídku. Aby uchránili tajemství, nabídli prohlídku pod podmínkou, že nebudou publikovány žádné detaily, které by mohly identifikovat místo výstavy a dokonce ani prostředky a způsob, jak se dostávají umělci na místo i ven z něj. A protože umělci se vážně obávali žaloby, souhlasili s prohlídkou pouze za okolností, že použijí jenom své pseudonymy pouličních umělců.
Opuštěné stanice jako je tato - a v NYC je jich pěkná řádka - jsou pro ty, kteří se dívají po skrytých místech ve městě, neodolatelné, navzdory tomu, nebo i kvůli tomu, že je to ilegální a potenciálně nebezpečné. Stanice, o niž se jedná, ve skutečnosti nebyla nikdy dokončena. Nejsou tam koleje, eskalátory, ani schody. Není tam elektrika. Mluvčí za New York Transit Charles F. Deaton už se nechal slyšet, že je to nedovolené vkročení na cizí majetek. Je to tedy protiprávní, a tudíž trestné.
Participující umělci si stěžovali, že se vytratilo něco fundamentálního. Starý smysl pro dobrodružství a punk-rocková energie nějak vymizela. Zkouší ji tedy znovu zachytit. Nazývají výstavu "věčná výstava bez publika". Nikdy nepociťovali potřebu vzít svoje obrazy a ukázat je publiku. Umělci ale nemají nic proti tomu, aby jejich projekt byl publikován. Na otázku, proč hledali nezávislého reportéra, jenž by napsal článek o výstavě, odpověděli, že chtějí zachovat druh jakési posvátné, duchovní kvality toho místa. A chtějí se stát součástí folklóru urbanistické umělecké scény. Když dali věc dohromady a začali pracovat na místě, pracovní podmínky byly víc než nepříjemné. Obrovská vlhkost prostředí práci se štětci a 'wheat-pasting' hodně komplikovala a dělala z ní doslova dřinu. Jeden z umělců ale řekl: 'Určité typy umělců milují nebezpečí stejně, jako milují umění. Kde jinde než tady může kreativní člověk riskovat legálně, finančně, fyzicky a tvořivě?
Ačkoliv většina uměleckých děl může přežít i několik dekád, vlhkost některé práce hodně ničí. Nicméně kurátoři říkají, že některá díla mohou přežít až dvě nebo tři dekády, když budou ponechány na pokoji. Pravděpodobnější ale je, že budou objeveny dopravními autoritami dřív.
Zdroje: vlastni text, New York City (art life), The New York Times art section.
Jeden z našich několikadenních turistických výletů zamířil do oblasti Súľovských skal s úchvatnými soutěskami a Strážovských vrchů, které zase nabízí z výšky kolem 1200 m krásné výhledy na zalesněné kopce, na jejichž úpatí jsou vidět louky s pasoucími se ovečkami a rázovité vesničky, kde jezdí trakaře a vládne tam klid, jako bychom se ocitli v čase o pár století zpět a daleko od civilizace.
Oblast spadá do Žilinského kraje a sousedí s Malou Fatrou. Strážovské vrchy mají jméno podle svého nejvyššího kopce Strážov s nadmořskou výškou 1213 m. Stoupání na něj je dost prudké, na krátké trase je třeba zdolat převýšení téměř 600 m. Pod Strážovem leží malebná vesnice Čičmany s nápaditou dřevěnou architekturou, vyzdobenou pestrými ornamenty. Ta má v kraji několikasetletou tradici a domky vypadají jako z pohádky o Perníkové chaloupce. Ornamenty jsou tak husté, že vedle estetické stránky současně chrání dřevo před povětrnostními vlivy a zkrášlen je i můstek přes potok. Stavby zaujaly slovenského architekta Dušana Jurkoviče (1868-1947), představitele secese, který se lidovou architekturou ve svém díle inspiroval.
Původní dřevěná výstavba se bohužel nedochovala, protože v první polovině minulého století padla za oběť požárům. To pak zákonitě vedlo k rozmachu výstavby zděných domů, ale naštěstí se zásluhou projektu Dušana Jurkoviče podařilo postavit řadu domů v původním stylu a jeho význam si nakonec uvědomili i památkáři a od r. 1977 jsou Čičmany památkovou rezervací lidové architektury. Na rozdíl od většiny jiných skanzenů (např. Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm) jsou však Čičmany živým skanzenem, bydlí v nich lidé a jsou volně přístupné. Výjimkou jsou pouze dva objekty, Radenův a Gregorův dům, kde expozice Povážského muzea v Žilině připomíná lidové kroje, pracovní nástroje, lidové zvyky a vybavení bytů roubených domů.
Pro srovnání Jurkovičovy stavby Libušín a Maměnka na Pustevnách v Beskydech (na snímku uprostřed a vpravo) a z dvou pohledů Jurkovičův dům u kolonády v Luhačovicích.
,%20National%20Gallery,%20Lond%C3%BDn.jpg)
,%20Sz%C3%A9pm%C5%B1v%C3%A9szeti%20M%C3%BAzeum,%20Budape%C5%A1%C5%A5.jpg)
