Umíme diskutovat a sneseme kritiku?

Na některých článcích, které vyjadřují názor k nějaké události, někomu či něčemu, mohou být doprovodné komentáře zajímavější než jednostranný náhled autora.

1. Kdo nejde s námi, jde proti nám
Někteří autoři však nic než souhlasné názory nesnesou. K tomu je ideální moderovaná diskuze, kde s nesouhlasným nebo dokonce kritickým názorem neproklouzne ani myš.
Je však jasné, že diskuze redukované na obdivné výkřiky "Ach, ty jsi úžasná," jak je miluje třeba držitelka Bludného kamene Alue, mají nulovou hodnotu.

2. Soudružská kritika ano, ale republiku si rozvracet nedáme
Jiní autoři budí zdání, že nesouhlasný názor lze vyjádřit, ovšem tato iluze nás rychle přejde, když při dalším náhledu zjistíme, že náš komentář se záhadně vypařil. Tento přístup ke komentujícím je poněkud náročnější, autor musí být ve střehu 24/7/365 jak James Bond a když se objeví "rušivý element" mimo autorovu klaku, hned ho zkrouhnout. A nejlépe rovnou zablokovat IP adresu.
Jak řady samostatně myslících řídnou, komentářová sekce konverguje k verzi Alue, kdy zůstávají jen prověřené kádry, např. jedna blogerka, která posedlá vlastní návštěvností komentuje téměř každý článek na titulní stránce (včetně článků k tématům týdne) a neopomene si šplhnout pochvalou: "Jééé, nic tak suprového jsem ještě nečetla, hned tě posílám na Blogosvět."

Pěkným příkladem takového autora je Surpan, který napsal článek Mažu komentáře a nestydím se za to! A tam mimo jiné přiznal: "chytrolíny, kteří kritizují nevěcně, prostě smáznu a zablokuju jim IP adresu."
A s chytrákem, co se hlásí z různých IP, si také poradí: "Když se připojí znova odjinud, opět jej smáznu."

Docela mě ta cenzorská zarputilost zaujala, komentář jsem raději nepsal, protože za 5 vteřin bych byl smáznut a zablokován, ale když jsem chtěl pro tento text z článku vybrat pár perel, zjistil jsem, že i ten Surpan smazal. Pomyslel jsem si: no, konečně pochopil, že chlubit se cenzurou (a navíc při výročí 17. listopadu) nebude to pravé ořechové. O to větší pak bylo mé překvapení, když se po týdnu článek na titulní stránce jako znovu vložený objevil podruhé. A k dovršení všeho byl po pár dnech navíc vybrán do pohyblivého panelu titulní stránky Blog.cz a od pátku až dodnes se vyhřívá na nejviditelnějším prvním místě, a to ještě předtím byl i ve vybraných článcích na Blogosvětě. Zřejmě jde o tak zásadní text, že je třeba ho čtenářům vtloukat do hlavy v pravidelných intervalech. V KLDR to nebude špatné, no ne?

Ještě tak definovat tu "věcnou kritiku". Jak ji Surpan chápe, ukázal u přijímacího článku do AK. Na výhrady k obsahu blogu zareagoval: "… když vidím, jací troubové … se mezi … autory najdou ….".
K tomu jsem poznamenal, že jeho argumentace je čím dál pokleslejší a nemá smysl diskuzi prodlužovat.
A obratem jsem se dozvěděl: "Tím troubou jsem myslel jen tebe …" a na rozloučenou mně ještě poradil: "Nemám si s tebou co říct, takže se běž raději věnovat svému blogu a vylepšování, což podle mě také potřebuje."
Škoda, že sám se na "věcnou kritiku" už nezmohl a já tak tápu v temnotách a nevím, jak se mám zlepšovat.

3. Nauč se číst, ty negramotný idiote!
Další skupinu tvoří autoři, kteří ani kritické názory nemažou, ale ty je natolik vytáčí, že ztrácejí nad sebou kontrolu.

Redaktor Homola v Právu napsal článek Chcu žít Brno, ale nevím, kde přesně žiju, ve kterém se podivuje, že 2 členové hnutí Žít Brno z předních míst kandidátní listiny se ucházeli o zvolení v obvodu, kde nemají trvalé bydliště. Z jeho článku jsou nejpodstatnější 3 věty:
(i) "Každý, kdo kandiduje, musí v rámci své kandidatury podepsat čestné prohlášení, ve kterém na svou čest prohlašuje, že veškeré údaje, které uvádí, jsou pravdivé."
(ii) "Žít Brno - i když případ jistě nelze zevšeobecňovat na celé hnutí - se právě proti těmto lžím vymezovala a tvrdilo nám, jak nastolí jinou, otevřenou, pravdivou a transparentní politiku."
(iii) "Ale ani tento cíl nedává nikomu právo uchýlit se už před počátkem zavádění té transparentní, morální a etické politiky ke lži."

Tato slova rozohnila blogerku Lúmenn, která zareagovala blogovým článkem Žít Brno nelžou, pane Homolo! A v něm píše: "jediné, co v čestném prohlášení figuruje, jsou stávající údaje ověřitelné podle občanského průkazu a ačkoli má kandidát povinnost provést případnou změnu bydliště, nikde čestně neprohlašuje, že tak učiní."
Ve svém "otevřeném dopisu" (zveřejněném na blogu a poslaném mailem p. Homolovi) dále vysvětluje, že jeden kandidát bydlí na dlouhé ulici a nemusel vědět, že do obvodu, kam kandiduje, číslem domu nenáleží.
Text graduje úderným závěrem:
"Váš článek, obviňující Žít Brno … ze lži je tedy chybný a k žádné lži zde nedošlo. Žádám vás, abyste tedy tento … lživý článek okamžitě stáhnul nebo jej přepsal a uvedl překroucené údaje na pravou míru, jinak se dopouštíte trestného činu pomluvy podle paragrafu 184 Trestního zákona a hrozí vám v případě podání trestního oznámení až dva roky vězení."

Přiznám se, že tento závěr mě rozesmál. Pochybuji, že p. Homolu polekalo vyhrožování, že může jít bručet až na 2 roky. Živě si dovedu představit, že buď mail po přečtení jako spam hned smazal, anebo naopak pečlivě uschoval pro pobavení kolegů a známých.
V následných komentářích jsem přesto slušně poznamenal, že je těžké kandidáty obhajovat takovým přepjatým způsobem, jako to dělá Lúmenn, a že mezi lží (k té nedošlo, občanky snad neobsahovaly zfalšované údaje) a pokusem o podvod (kandidovat někde, kam místně nepatří) není rozdíl. Ani další komentátoři se k názoru Lúmenn nepřiklonili, což ji vytočilo ještě více a napsala např.:
"kdybys to četl, tak tady nemeleš nesmysly - říká ti něco pochopení psaného textu????"
"bože můj na nebesích, všechny tyhle debilní otázky zdůvodňuji a vysvětluji v článku"
Olej do ohně přilil diskutér WTF v komentáři k Lúmenn:
"Umíš reagovat i bez toho, abys dělala z lidí negramotné blbce?
Celkově to hodně přeháníš, děláš z komára velblouda. Nic ve zlém, ale nemáš nějakou poruchu autistického spektra? Dost často máš totiž hodně zvláštní myšlenkové pochody."
A na negramotného blbce Lúmenn (asi mně) dala razítko výrokem:
"… když napíšu článek, v němž vyvrátím argumenty, které pak opět někdo použije … pak ze sebe … dělá negramotného blbce sám"

Vždyť nelhali. "A přece se točí!"

4. Jak slušně vyjádřit nesouhlas?
Lidmi s totalitními sklony ze skupin 1 a 2 nemá smysl se zabývat, proto pár slov ke skupině 3.

Máme-li odlišný názor a o názorech či přímo partneru v rozhovoru si nemyslíme nic moc lichotivého, vždy to jde vyjádřit slušnou formou - např. jako šéf (Š) při rozmluvě s podřízeným (P).
P: "Pane řediteli, jistě jste si všiml, že můj plat neodpovídá mým schopnostem."
Š: "Ale jistěže jsem si všiml, přece však nechcete, abych vás nechal zemřít hlady."

Každoročně mám potěšení být členem komisí pro obhajoby různých odborných prací či jejich oponentem a leckdy se nestačím divit, za jaký výtvor chce uchazeč získat vědeckou (či vědecko-pedagogickou) hodnost. V technických či přírodovědných vědeckých pracích by mělo být obsaženo řešení nějakého problému, na které nikdo předtím nepřišel, přístup, který vylepšuje stávající známé metody řešení, v ideálním případě dokonce nová teorie.
K nedostatečné práci samozřejmě nelze napsat, že je ubohá či přímo debilní, nedoporučení musí mít kulantní formu.
První cenu za umělecký výkon by si zasloužil jeden noblesní a hlubokým hlasem rozvážně mluvící profesor, když svůj negativní názor k disertační práci zaobalil (a my jsme při tom měli opravdu hodně starostí zachovat vážné tváře) do vyjádření přibližně tohoto znění:
"Sice se mně v práci nepodařilo najít nové poznatky, ale vyzdvihl bych to, že možná po větším přepracování by se částečně dala využít ve cvičeních v 1. ročníku bakalářského studia nebo v některém učňovském oboru, případně v zájmovém kroužku na základní škole."

Rozhovor však může být i vzrušenější a konfrontační, kdy v souboji argumentů ("argumentů") chce jeden druhému dokázat, jakým pitomcem oponent je. I v takovém případě bychom měli zůstat slušní. Klasikové v politických debatách na to jdou např. takto:
"Pane Nováku, kdybyste trochu přemýšlel, tak byste poznal, že už jsem na vaši poznámku před chvílí odpověděl, ale pokusím se vám to vysvětlit ještě jednodušším způsobem a možná to nakonec pochopíte i vy."

Trumfování argumentů však u choleričtějších jedinců může roztočit spirálu nevraživosti, kdy i političtí oponenti se nakonec chytnou pod krkem a vypukne rvačka jak mezi rozvášněnými hokejisty.

Pokusme se alespoň nepřekračovat úroveň rybářů nebo houbařů, předhánějících se tím, kdo má větší úlovek.

Berlín (2) - Erotik-Museum

Lidská vynalézavost a snaha shromažďovat předměty, aby se i další generace jimi mohly kochat, nezná mezí. A tak pro obrazy a sochy máme galerie, technická muzea schraňují od parního stroje dál všechno, co se hýbe, návštěvníci archeologických muzeí jásají nad každým pazourkem, archiváři nad zažloutlými stránkami, uchovávají se i lidi v 3D provedení (mumie, voskové figuríny a v Kremlu Lenin), a tak není divu, že se našli i takoví, kteří přišli s nápadem archivovat sex. Ne však kdo s kým, kdy a kde měl intimní styk (to je pro historiky, kteří tím vysvětlí Trojskou válku a kdejakou další dějinnou událost, a možná i nějaký Don Juan-amatér si to sám pro sebe zapisuje do excelovské tabulky), ale spíš hardware a software sexu, tj. erotické pomůcky (např. prezervativ z kůže nebo střev (jako na jitrnice)), resp. zvyky, techniky, literaturu, fotografii a film.

O muzeu sexu jsem poprvé četl v souvislosti s Kodaní. Před cestou do dánské metropole před dvěma roky jsem zjistil adresu - Museum Erotica Copenhagen, Købmagergade 24 - a také si na mapě našel, kde se nachází. K mému zklamání tam však nic nebylo, žádný vývěsní štít ani reklama či upozornění na změnu adresy. Říkal jsem si, že jsem se asi špatně díval, nebo muzeum jen přestěhovali někam vedle do většího domu. Když jsme tudy v několika dnech šli už potřetí, manželka se dost divila, co se mně líbí na tak nezajímavé ulici, muzeum ale nebylo k nalezení a až potom jsem zjistil, že je zavřeno, asi zkrachovalo.

Muzeum erotiky (Erotik-Museum) má ale i Berlín, na Joachimstaler Strasse 4.

Tato ulice je kolmá na rušnou třídu Tauentzienstrasse se známou abstraktní sochou Berlín z r. 1987 od Brigitte Matschinsky-Denninghoff, která roztrženými články řetězu měla symbolizovat rozdělení Berlína na západní a východní část. Vzhledem k blízkosti muzea v ní s trochou představivosti můžeme vidět i propletená lidská těla.

Za zmínku stojí rovněž samotná zakladatelka muzea, Beate Uhse-Rotermund (1919-2001). V 18 letech získala pilotní průkaz a úspěšně pak soutěžila v akrobatickém létání. Za 2. sv. války létala s dopravním letadlem Luftwaffe, v letadle také opustila obklíčený Berlín a po přistání na severu Německa byla zajata britskými vojáky. Protože po válce už piloti Luftwaffe nesměli létat, musela si najít jiný způsob obživy. Tím se pro ni stalo působení v sexuální osvětě. Její brožura o antikoncepci se během r. 1947 prodala ve více než 30 tisících výtisků. Později její společnost nabízela kondomy a také další "předměty pro manželskou hygienu" a r. 1962 otevřela ve Flensburgu první sexshop na světě. Kvůli tomu se podnikatelka stala terčem tisíců udání z nemorálnosti a policejních razií, její nakladatelství odmítl přijmout mezi sebe Svaz německého knižního obchodu (Börsenverein des Deutschen Buchhandels) a ji samu nechtěli přijmout ani do tenisového klubu. Pravda a láska však nakonec zvítězila a r. 1989 získala Německý kříž za zásluhy (Bundesverdienstkreuz), stala se čestnou občankou Flensburgu :) a její společnost Beate Uhse AG s erotickými pomůckami, prádlem a pornografií se zanedlouho dostala i na burzu. Úspěšné pro paní Beátu byly i další roky, ve svých 75 letech absolvovala potápěčský kurz, získala průkaz potápěče, a dva roky poté si splnila svůj sen a založila muzeum, které je předmětem tohoto článku.

Pokud chcete pokračovat, podívejte se nejdřív do občanky, jestli vám už bylo 18 let.

---

V přízemí se nachází figuríny s eroticky dráždivým spodním prádlem a obchod s erotickými časopisy.

Podle informací z webu má muzeum ve své expozici zachycovat i erotická díla v umění Asie a Evropy, obsahovat několik litografií Heinricha Zilleho a promítat první pornografické filmy, zřejmě ještě z němé éry (k čemu taky zvuk?). Na to si však nepamatuji.

Součástí muzea ve vyšším podlaží je bar, kde si je možné svlažit hrdlo (a snížit tep) a také koupit lístek do dalšího traktu muzea. Pokud si návštěvník koupí oboje, má to se slevou.

Všude jsou panely s fotografiemi nahých krásek v životní velikosti a samozřejmě kabinky pro sledování filmů, kde si najdou své i zájemci o velmi speciální praktiky, např. sex sličných dívek s lichokopytníky.

Velmi snadný přístup k pornografii na internetu je však dnes pro taková zařízení velkou konkurencí, proto nepřekvapuje aktuální informace, že berlínské muzeum je od září 2014 zavřeno a hledá novou adresu.
Snad to s ním nedopadne jako s muzeem v Kodani. Byla by to velká škoda - už jen pro ta umělecká díla.

Třetí výročí blogu (a pozdrav půlhvězdičkářům)

Před třemi roky jsem do systému Blog.cz nesměle vložil první "pokusný" článek (blog založil den předtím) a tím začal můj zdejší blogový život. Protože na druhé výročí jsem pozapomněl a vrátil se k němu až začátkem tohoto roku, omezím se na posledních 10 měsíců.

Základní změnou je, že už na blog nepřispívá Zuzana a absence jejích skvělých textů o moderním umění je nenahraditelnou ztrátou. Zuzana je také výhradní autorkou rubriky Věda a zdraví. Zatímco k výtvarnému umění můžu občas přidat svůj amatérský příspěvek o galeriích či některém umělci, k tématu zdraví nemám co říci a k němu už žádný nový článek nepřibude.

A co má znaménko +?

• Poprvé jsem vyzkoušel soutěž (po mém jubilejním 100. článku) a ta po dramatickém průběhu měla 4 vítěze se stejným počtem bodů (stali se jimi Vencisák, Čerf, Gabi a Robka).

• Jako účastník Robčiny hudební soutěže jsem (přiznávám, že s velkou pomocí Googlu) vyhrál říjnové číslo časopisu Rock&Pop.

• Občas přispívám hudebním tipem k tématům rubriky Forum Musicum, mé nejoblíbenější na stránkách Autorského klubu, kterou po Rory převzala Robka, a všem hudebním příznivcům doporučuji zapojit se také.

• Po řetězových akcích 11 otázek a odpovědí, kdy se mě ptaly Otavínka, valin a Vendy, jsem zkusil ptát se sám v rozhovoru s Čerfem (Petrem Vápeníkem). Petr pak zajímavé odpovědi ještě doplnil v dalším článku na svém blogu.

• Na Petrově výstavě fotografií v Praze jsem se potkal s prvními blogery - s autorem a Ilonou-pižlíkem. Vedle toho, že oba patří mezi mé největší blogové oblíbence, jsou i lidsky velmi příjemní a sympatičtí a jsem velmi rád, že jsem je mohl alespoň trochu poznat.

• Jednou jsem se odvážil vyjádřit i v textu na politické téma - k volbám do Evropského parlamentu. Ohlas byl dost rozpačitý, protože na politiky mám veskrze negativní náhled, a tak jsem se musel dotknout oblíbenců některých čtenářů. Už si to raději odpustím a příště se omezím na komentáře u Čerfových Nedělních miniglos (asi k jeho velké radosti :)).

• Na titulní stránce Blog.cz se v pohyblivém panelu objevily 3 články. Bylo to už dost dávno a zřejmě naposledy (zase jsem byl drzý na "šéfa" a vyjádřil se s despektem k některým obzvlášť "povedeným" výběrům do Autorského klubu). Nijak mně to nevadí, protože mám mnohem raději návštěvníky, kteří blog navštěvují sami anebo si ho sami najdou, než ty, kteří jen mechanicky klikají na všechno, co uvidí na titulní stránce, a víc se už neukáží.

• K často vyhledávaným textům o sexuální turistice, vynálezech Leonarda da Vinci, kupování titulů a minimalismu přibyl článek o ženském klínu v umění. Klíčová slova pro vyhledávání raději neuvádím.

• Stránky blogu otevřeli návštěvníci z 80 zemí (i když např. ti 3 ze Senegalu si asi moc nepočetli), v Google Analytics se však vyskytují i přístupy k článkům (např. o sochaři Henrym Mooreovi) s atributem /en (to znamená, že stránku si návštěvník překládá do angličtiny?). 190 čtenářů zanechalo komentář (jsou uvedeni v Návštěvní knize, která se kupodivu stala nejkomentovanějším příspěvkem, i když jde jen o statistiku).

Průvodním jevem blogovací sféry jsou návštěvníci, kteří se neprojevují slovně, ale velmi rádi rozdávají pětky novým členům Autorského klubu u přijímacího článku hned po jeho zveřejnění, kdy je jasné, že blog neměli čas blíže prozkoumat, či půl hvězdičky v hodnocení článků.
Texty jim už věnovali David a Destinaetus, kteří s půlhvězdičkáři mají bohaté zkušenosti, a protože jsem k nim napsal komentář, nějaký dobrák si všiml i mě a do všech článků na hlavní stránce (tehdy jsem jich tam měl ještě 10) nasázel půlhvězdičky.

Občas se vrací, je to ale hokna sledovat, když nové články přibývají nepravidelně a s bídou 3-krát za měsíc :).

Někdy v létě r. 1986 (nebo 1987) jsem pod širou oblohou na nádvoří brněnské radnice viděl výborný koncert skupiny AG Flek, tehdy ještě s Vlastou Redlem, který byl hlavní hvězdou a také jednotlivé písně průvodním slovem uváděl.
Když hráli píseň Anonymní přátelé, kde se zpívá "anonymní přátelé, ústa v kapesníku," zaškrčelo v mikrofonech a pak už nebylo nic slyšet. Asi po 10 minutách laborování se technikovi podařilo aparaturu zase oživit a skupina skladbu zahrála znovu od začátku.

Nevím, jestli to bylo nachystáno předem, ale bylo to velmi působivé. K tomu ta atmosféra - teplý letní večer, hvězdy nad hlavou, plno krásných děvčat, …

Marx a Engels kdysi napsali, že "Evropou obchází strašidlo komunismu", blogy obchází půlhvězdičkáři.

Milí půlhvězdičkoví přátelé, nový článek je zde, tak směle do díla.
A abych nezapomněl, děkuji za návštěvu :-)

Bezdomovcem v Praze

V posledním roce jsme naše poznávání obohatili o využívání slevových nabídek různých společností na krátkodobé výlety s maximálně dvěma noclehy. Na našem území jsme si vystačili s autem, do zahraničí jeli s autobusem cestovní kanceláře. Těm posledním byly společné nástupy v Praze, my ale bydlíme v Brně. Odjezdy ve večerních hodinách byly bez problému, jenže poslední do Německa (Mnichov, zámky Neuschwanstein a Linderhof a kostel ve Wiesu) měl odjezd od autobusového nádraží Florenc naplánován na 5:30.
Z Brna se nabízelo autobusové i vlakové spojení kolem jedné hodiny s dojezdem na Florenc v 3:30 a na Hlavní nádraží po čtvrté hodině. Přes větší čekání se mně autobus zdál výhodnější, nemusí se přecházet z vlakového nádraží a o noční zkušenost s proslulým "Sherwoodským parkem" před nádražní budovou jsem také nestál.

Autobus dojel přesně na čas, nečekaným překvapením však bylo, že hala na Florenci byla zavřená. Choť po obvyklých výčitkách, že už se mnou nikam nepojede (znám to z mnoha situací, kdy ty strašně výhodné letenky do vzdálené destinace, co jsem unáhleně koupil, neměly plynule navazující let a museli jsme strávit noc na letišti), se znenadání málem rozběhla. Kufr držela ve vzduchu, ani nevyužívala jeho kolečka. Zaskočen tím jsem na ni zavolal: "Kam letíš?" "To je jedno, přece tady nezmrznu!"
Šla směrem k Masarykovu nádraží, zdálo se mně to jako dobrý nápad, tam bychom si mohli sednout do čekárny. Nádraží otevřeno bylo, dokonce tam seděla jedna paní v pokladně, jak jsem ale od ní zjistil, naděje na přečkání v čekárně (ta tam snad ani není) nebo nějakém bufetu byla lichá. Nejvýš jsme se mohli opřít o prkna na odložení tašky u pokladen, jak na to nakonec také několik podobných zoufalců už přišlo. Choť taková představa nijak nenadchla a dala se zase na pochod, když jsem ji na rohu u obávaného parku dostihl, podařilo se mně ji přesvědčit, abychom už dál nešli, že na Hlavním nádraží to bude stejné (obával jsem se, že nějací pobudové by mně mohli sebrat fotoaparát a přišel bych nejméně o 3 budoucí blogové články), že lepší bude jít k Palladiu, tam by mohlo být alespoň něco celou noc otevřeno jako v Tescu v Brně. Bylo zavřeno všechno, Václavák jsme už nezkusili a tentokrát bez spěchu se vydali zpět k Masarykovu nádraží, chvíli tam nabírali síly na nepohodlných prknech a pak se vrátili na Florenc, že by halu už mohli otevřít, když jezdí tramvaje. Otevřeli ji v 5 hod.

Zájezd se vydařil, v Mnichově bylo dost volného času, abychom mohli navštívit i Alte Pinakothek a před ní jsem natrefil na další sochu Henryho Moorea a hned ji doplnil do článku Henry Moore - společník na cestách, drobnou vadou bylo jen to, že účastnicí zájezdu byla paní s postiženýma nohama, která se belhala o holích, ale protože nic si nechtěla nechat ujít, na všech srazech byla pozdě, půl hodina pro ni nebyla žádná míra.
Průvodce byl výborný, zato řidič byl bambula, jen kroutil volantem, o cestě neměl téměř ponětí a průvodce mu musel dělat navigátora. Největším překvapením pro mě bylo, když při zpáteční cestě po výjezdu od pumpy u Plzně na prvním rozcestí se dal odbočkou na Rokycany, místo toho, aby se vrátil na dálnici. Naštěstí průvodce to bystře zaregistroval a řidič se pak couváním do kruhového objezdu vrátil do správného směru.

Do Prahy jsme zásluhou milé spoluúčastnice místo plánových 22 hod dorazili 10 minut před půlnocí, poslední autobus do Brna byl vyprodaný, další jel v 3:30, jenže se dalo těžko věřit, že na něj budou volná místa v pondělí ráno, vlak s odjezdem 23:45 byl už pryč.
Zase jsme se dali směrem k nádražím, navrhoval jsem, že bychom se mohli ubytovat v hotelu a jet ráno, první, na který jsme narazili, byl Hilton naproti Masarykova nádraží (nejmenoval se náhodou dřív Renaissance?), to choť hned zavrhla, že ubytování by tam bylo dražší než celý zájezd a stejně by už neusnula. Došli jsme až na Hlavní nádraží, koupili si lístky a o půl jedné se ozvalo hlášení, že všichni mají budovu opustit, protože se bude uklízet a budova se zavře. Náš vlak odjížděl ve 4:39.

Tentokrát jsme zvolili Václavské náměstí a kousek od koně našli spásu - KFC, otevřený až do 3 hod. Podnikům tohoto typu (KFC, Burger King, Mc Donald) se vyhýbám, v životě jsem nejedl hamburger, tady v obrázkových nabídkách převažovala jídla s hroudami, které vypadaly jako smažený květák, ale zřejmě se pod smaženým nánosem skrýval kousek umělohmotného kuřete. Choť si nakonec objednala twister, já k tomu doplnil jako přílohu (ve skutečnosti pro sebe) hranolky a Pepsi Colu.

Sedli jsme si do zadní části místnosti, protože dveře se při velkém pohybu osob téměř nezavřely, abychom v tom průvanu nebyli jak na ulici. Po pár minutách si k vedlejšímu stolu přisedly 4 slečny, podle nápadného líčení a minisukní zřejmě příslušnice cechu nejstaršího řemesla.
Jedna s kulatým obličejem a šikmýma očima, typ Mongolky, měla asi 15 cm vysoké podpatky, aby však nepřepadla, měla zvýšenou i přední část bot a vypadalo to, jako kdyby šla na chůdách. Další byla blondýna s dlouhým pleteným copem i vlasy jako Julie Tymošenková (někdejší ukrajinská premiérka, toho času v kriminálu), co má hlavu jak vánočku, třetí byla překvapivě vysoká a štíhlá Asiatka (snad z Thajska nebo Číny) a poslední působila jižanským (anebo balkánským) dojmem a pořád klikala na mobilu a k tomu se pudrovala a rtěnkou krášlila rty, zřejmě se nevzdávala naděje, že se tu noc ještě "provdá".
Nejspíš tam byly pravidelnými hosty, mladík, který pracoval jako uklízeč a odnášel podnosy a zametal, s nimi konverzoval lámanou angličtinou jako se starými známými. Když však slečny odešly, natáhl gumové rukavice a stůl, kde seděly, vystříkal nějakým sprejem a pečlivě vytřel.

Kromě opravdu obskurní a rychle se měnící sestavy návštěvníků, které by člověk nechtěl potkat v podchodu, tam byla i jedna "normální" návštěvnice - v rohu seděla dívka s kufrem a taškou a četla si knížku.

Z našeho místa bylo také dobře vidět na samoobslužný dotykový panel s nápoji. Po chvíli jsem si všiml, že někteří návštěvníci si ho oblíbili a vracejí se. Např. jeden klátící se týpek vždy na ex vypil dva kelímky a se třetím si odešel sednout a pak to ještě několikrát opakoval. Nápad znovu vyzkoušet bezedný nápojomat nás ale rychle přešel, když z ulice přišla dvě individua, strčila hlavu pod trysky a načepovala si rovnou do krku.

I v přístupu na WC se projevily rozdíly, znalí se neobtěžovali vhazováním mincí do turniketu, otočili tyč k sobě a prošli bez placení. Když nás napadlo ho také využít, už to nešlo, protože čtvrt hodiny před zavřením uklízeč strčil napříč smeták a přístup uzavřel.

Ve 3 hodiny jsme se vydali na Hlavní nádraží. Bylo tam už otevřeno, vedle nás si sedla naše "známá" z KFC - dívka s knížkou, dokonce v provozu byl i Burger King, toalety se však otevíraly až v 6 hod. My jsme v krizi nebyli, hůř na tom byl muž v bílých plátěných kalhotách a tričku, který asi přicestoval z teplých krajů, několikrát vyběhl do haly a své dva kufry nechal bez dozoru, intervaly mezi tím se zkracovaly a nejspíš nakonec vzal za vděk parkem.

Když se konečně na panelu objevilo číslo nástupiště našeho vlaku, s úlevou jsme se tam přesunuli, vlak však nikde, vyfukovalo tam jak na severním pólu a po 10 minutách čekání jsme byli tak zkřehlí, že až do Brna jsme v kupé seděli zachumlaní v bundě/kabátu a nesundali ani šálu z krku.

Svatý Mořic (1), Tirano - ledovcový vlak Bernina Express

Švýcarsko je země s čtyřtisícovými horami, řada měst jim leží na dohled a v zimním období se do nich dostat po silnici přes vysoko položené průsmyky je velmi obtížné a často pro nesjízdnost i nemožné. A protože pro svá lyžařská střediska jsou tyto oblasti turisty velmi vyhledávané, bylo třeba vybudovat schůdnější spojení s těžko dostupnými kouty země. Ražbu desítek tunelů a mostů proto doprovodila výstavba vysokohorské železnice. První práce byly zahájeny už začátkem 20. století, avšak světové války a hospodářská krize způsobily, že významnějšího pokroku se dosáhlo až v jeho druhé polovině a nakonec vzniklo obdivuhodné dílo, jehož 122 km dlouhý úsek, spojující Thusis s italským městem Tirano, je od r. 2008 pro své technické a architektonické řešení v sepětí s přírodou na seznamu UNESCO.

Vysokohorských tratí je ve Švýcarsku více. Vlak Glacier Express vyjíždí z Davosu nebo ze Svatého Mořice, obě větve se pak spojí a svou pouť končí v Zermattu pod Matterhornem, Bernina Express jezdí na trase z Churu přes Thusis a Svatý Mořic do italského Tirana. I na tuto trasu je možné se napojit z Davosu. Tratě provozuje železniční společnost Rhétská dráha (Rhätische Bahn/Rhaetian Railway).

Svatý Mořic (St. Moritz), který je oběma tratím společný, je lázeňské město a současně významné centrum jihovýchodní části Švýcarska. Leží u jezera St. Moritzersee v nadmořské výšce 1775 m a v zimě nabízí bohaté možnosti lyžování na okolních svazích hor. V letech 1928 a 1948 se zde dokonce konaly zimní olympijské hry a město se je snaží získat potřetí. (Někdy se mu budu věnovat v samostatném článku.)

A právě ve Sv. Mořici jsme nastoupili do vlaku Bernina Express s cílem trasy v Tiranu. Jízda trvá asi 2 a půl hodiny a vlak se během ní v Ospizia Bernina dostane až do výše 2253 m n.m., cílová stanice Tirano je přitom v pouhých 429 m n.m. Velmi případný je proto reklamní slogan, že vlak doveze cestující od švýcarských ledovců až k italským palmám.

Přestože sklon trati je místy až 70 promile (převýšení 70 m na 1000 m), není použit systém ozubnice, který známe i z Vysokých Tater.

Vagóny vlaku jsou z velké části prosklené, což umožňuje panoramatický výhled do krajiny.

K fotografování se ale příliš nehodí, protože se na skle odráží vnitřek vagónů s cestujícími. Vyšel jsem proto do chodbičky mezi vagóny, kde bylo otvíratelné okénko. Takový nápad však mělo víc cestujících. Do okna strčila hlavu, loket a fotoaparát s velkým objektivem sličná dívka a přes ni se snažil asi čtvrtinu volného okenního prostoru využít starší muž. Naštěstí brzy odpadl, protože mu ve fotoaparátu došly baterie, a tak jsem ho hned vystřídal.

V úvodních částech ještě na vlak mávají kolem trati stojící lidé, ale brzy začne šplhat na dohled zasněžených alpských velikánů, kde jsou svědkem jen kamzíci a sem tam otužilý cyklista na souběžně vedoucím chodníku.

První výhled na ledovce se otevře v údolí Morteratsch (1896 m). V prodloužení ve směru za údolí by na horizontu měla být vidět nejvyšší hora oblasti Piz Bernina (4049 m). Bohužel tomu brání mraky.

Trať je velmi klikatá, proto je z okna možné pozorovat přední vagóny vlakové soupravy.

Špičatý vrchol na dalším snímku se jmenuje Piz d'Arlas a má výšku 3375 m.

Asi nejpůsobivější částí trasy je úsek vedoucí kolem jezera Lago di Bianco.

Vrchol vlevo na pozadí jezera je Sassal Mason (3031), uprostřed je Piz Caral (3421) a špičatý profil vpravo od něj patří štítu Piz Cambrena (3602).

Poblíž stanice Alp Grüm stojí menší hotel s restaurací a naskýtá se odtud krásný výhled (místo se také jmenuje Belvedere) na kaskády vodopádů napájených tajícím sněhem z okolních vrchů. Ten vlevo se jmenuje Curnasel (2808) a v bílých mracích se ztrácí Piz Varuna (3453) a Piz Palü (3901), podle něhož má jméno Palü i malé jezero na úpatí.

Největší atrakcí závěrečné části trasy je kruhový viadukt Brusio.

Z vlaku lze vyfotografovat jen menší část, proto sem vkládám letecký snímek převzatý z knihy Bernina Railway Line, kterou v r. 2010 vydalo nakladatelství Nous srl.

A tady už vidíme cíl cesty - město Tirano.