Zpívající bubeníci

Zpěváci jsou vždy nejviditelnější částí hudebních souborů, mají proto také vyhrazené místo v první řadě (a většinou) uprostřed. Dost často přitom hrají na kytaru, výjimečně na klávesové nástroje, ale najdou se i zpívající bubeníci, které za hradbou bicích nástrojů někdy není ani moc vidět a kteří přes fyzicky náročné hraní se při zpěvu nemohou zadýchávat a mikrofon jim navíc ve hře překáží.

Dlouhý seznam zpívajících bubeníků je v článku The Best Singing Drummers, včetně několika žen (zařazení Britney Spears nechápu), na naše tam kupodivu zapomněli, a i proto vznikl tento článek. A začít není možné jinak než Beatles a Ringo Starrem.

1. Ringo Starr, The Beatles
Ringo Starr v Beatles hrál druhořadou roli, protože se na repertoáru autorsky nepodílel a ani hlasem se nemohl měřit s ostatními členy, ale John Lennon a Paul McCartney mu občas nechali nazpívat jednodušší píseň, na kterou hlasově stačil. K těm patří Octopus's Garden (jak vidno, zpívá ji dodnes), With a Little Help from My Friends, kterou převzal a zpopularizoval Joe Cocker, a asi nejznámější je Yellow Submarine. Ta se pak po A Hard Day's Night a Help! stala titulní písní třetího (tentokrát kresleného) filmu s Beatles.

Nedávno jsme byli v Dubrovníku a tam mají legrační ponorky - žlutou a červenou - vozí turisty kolem hradeb. Ale nepotápějí se :).

2. Micky Dolenz, The Monkees

Skupina The Monkees dnes asi málokomu něco říká, vznikla v 60. letech z muzikálně založených herců, vybraných konkursem pro televizní seriál o hudební skupině. Uměle vytvořená skupina však přesáhla rámec sitkomu a začala fungovat i mimo něj, členové se podíleli na tvorbě repertoáru a zásluhou několika chytlavých skladeb získali velkou popularitu, v USA srovnatelnou s Beatles. I když zpívali všichni (např. David Jones v písni Valleri s pěkným sólem kytaristy Mikea Nesmitha), bubeník Micky Dolenz nebyl jen zpěvákem do počtu, ale nazpíval hity I'm a Believer a Randy Scouse Git (někde s názvem Alternative Title).

3. Jiří Rybář, Synkopy 61
Synkopy 61 byly díky krásným vícehlasům po vzoru Beach Boys dlouhou dobu mou nejoblíbenější skupinou u nás (v rubrice Hudba jsou jí věnovány 4 články) a předevčírem jsem byl na koncertu při příležitosti 55 let od jejího založení (tehdy pubertálními hochy). I když profesionální éra skupiny se uzavřela koncem 80. let a každý z hráčů se věnuje něčemu jinému než hudbě, dva jsou inženýři, před několika roky zesnulý baskytarista Jan Čarvaš byl vystudovaný veterinář (MVDr.), bubeník Jiří Rybář je obchodníkem s obrazy a má "na svědomí" několik aukcí, kde padly rekordy za vydražená díla našich malířů, občas se sejdou na vzpomínkovém koncertě. Rybář s Čarvašem tvořil motor skupiny, složil hudbu k několika písním a také je nazpíval, např. Venuše (na jejím začátku zpívá Michal Polák, Rybář se zapojí až později), Chci děvče stálý a Formule 1.
Na koncertu v moderní budově SONO centra v Brně bylo nabito a pánům i ve vyšším věku to stále hraje a zpívá jak zamlada.

4. Don Henley, Eagles
Skupina Eagles svým působením spadá do 70. let a jejím největším hitem byl Hotel California. Je pozoruhodný velmi dlouhým a složitým textem, jehož autory jsou bubeník Don Henley, který ji i zpívá, a Glenn Frey, hudbu složil kytarista Don Felder. Píseň má dokonce samostatnou stránku ve Wikipedii s mnoha výklady jejího textu, k čemuž přispěl Henley různými výroky, co jím chtěl říct. Hotel California je metaforou amerického snu o úspěchu a zbohatnutí, které střídá poznání dekadence a vyhoření, korupce, drogy a zákon džungle v životě i hudebním průmyslu - ztráta iluzí.
Skladba je oceňovaná i pro svůj závěr, kde kytaristé Don Felder a Joe Walsh (v šátku) jako kdyby soutěžili, kdo předvede lepší sólo.

5. Vítězslav Vávra, Maximum Petra Hanniga
Podobně jako Kroky Františka Janečka s Michalem Davidem a spol. i skupinu Maximum Petra Hanniga každý jen trochu náročnější posluchač ignoroval, ale skutečností je, že její zpívající bubeník Vítězslav Vávra byl v 80. letech (hlavně u dívek) velmi populární a podle jeho tvrzení se dokonce měl stát zlatým slavíkem, jenže komunisté ho prý o prvenství připravili, protože vyhrát mohl jen Karel Gott.

Dívka z heřmánkové návsi patří k nejznámějším, opakem je Stěhovák, který podle aranžmá zní, jako kdyby byl převzat z repertoáru Smokie, ale hudbu si složil zpěvák sám. Dlouho o něm nebylo slyšet, v poslední době se však zase vynořil a snaží se vzkřísit zašlou slávu. Ve videu k písni Citrónová holka je i s bicími.

6. Ľubomír "Kyslík" Stankovský, Modus
Skupinou Modus prošla řada známých slovenských hudebníků - Miroslav Žbirka, Marika Gombitová, Ján Lehotský, Laco Lučenič a teď s ní začal vystupovat i kytarista Elánu Ján Baláž, který Modus s bubeníkem Ľubomírem Stankovským založil.

Většinu hitů skupiny složil klávesista Lehotský, skladbu Sklíčka (Ty, ja a môj brat) nabídl kytaristovi Marianovi Grexovi, diskotékový popěvek se však rockerovi nezdál dost dobrý, a tak píseň z nouze nazpíval bubeník Stankovský. Grexa později litoval, protože se stala hitem a barové skupiny ji mají v repertoáru dodnes. V posledních letech jsem ji 2-krát slyšel i na plesech.

7. Jan Antonín Pacák, Olympic
V Olympicu odjakživa otěže autora hudby a zpěváka drží Petr Janda a prosadit se vedle něj se spoluhráčům podařilo jen sporadicky. Několik písní složil bubeník Jan Antonín Pacák a i díky coververzi Petra Muka a skupiny Shalom se evergreenem stalo Bonsoir, mademoiselle Paris. Pacák v tomto videu s Olympicem vystupuje už jen jako host koncertu k 20-letému výročí založení skupiny. Profesionální dráhu rockového hudebníka totiž pověsil na hřebík a dal přednost kariéře akademického malíře. Později se k hudbě ještě vrátil, stylově však zcela odlišné, doprovázel Ivana Mládka v countryových estrádách.

8. Petr Hejduk, Olympic, Balet
Několik písniček v Olympicu složil i Petr Hejduk, Pacákův nástupce u bicích, z nich ale žádná nezískala větší ohlas. Hejduk po dlouhých letech ze stínu Petra Jandy vystoupil a založil Balet s Ivetou Bartošovou, pro niž složil diskotékový hit Hej, pane diskžokej, ta však záhy odešla a nahradila ji Blanka Šrůmová. Z olympické éry stojí za zmínku Konec konců.

9. Zdeněk Kluka, Progress 2
Zdeněk Kluka je legendou brněnského rocku, hrál s Hanou a Petrem Ulrychovými ve skupině Atlantis, pak s Pavlem Váněm založil Progress Organization a po několikaleté přestávce, kdy hudebníci skupiny jen doprovázeli zpěváky pop-music, ji znovu obnovil pod názvem Progress 2. V první české rockové opeře Dialog s vesmírem zpívá společně s Pavlem Váněm a baskytaristou Pavlem Pelcem v známé skladbě Planeta Hieronyma Bosche II. Kluka však také výborně hraje na flétnu a Píseň o jablku, další hit z Dialogu s vesmírem, ozdobil pěkným sólem (od 3:20 do 4:25). Obě předchozí videa jsou ze vzpomínkového koncertu v r. 2008, tj. 30 let od nahrání desky. V Třetí knize džunglí hlavní pěvecký part převzal klávesista Roman Dragoun a v poslední rockové opeře Mozek z r. 1984 kytarista Aleš Bajger. Jednou z nejvýraznějších písní tohoto projektu je Klukovo Kdo je tam? Skupina jí zpravidla končila koncerty. Zařazené video je opět "novodobé".

10. Eric Carr, Kiss

Skupina Kiss na sebe strhla pozornost pomalovanými tvářemi, oblečením supermanů z komiksů a sci-filmů a tvrdou verzí glam rocku, na hony vzdálenou od Smokie, Slade, Davida Bowieho a dalších, kteří jsou sem také řazeni. Dobře to ilustruje video k písni I Was Made for Loving You, kterou zpíval Paul Stanley a na bicí hrál Peter Criss.Criss občas také zpíval (a mohl by zde tedy být uveden samostatně), v letech 1980-1991 ho však ve skupině nahradil Eric Carr a kromě Crissových písní zpíval i další. V jeho podání jsou na YouTube mimo jiné dostupné skladby Young and Wasted a Black Diamond. V té době už skupina vystupovala bez maskování, tvrdý styl ale stále převažoval. Jednou z mála lyrických písní je Crissova Beth, zařazené video je v novém nazpívání Ericem Carrem.

A nakonec bubeníci, kteří od bicích zběhli.

11. Phil Collins, Genesis
Když r. 1975 skupinu Genesis opustil zpěvák Peter Gabriel, konkurs na nového zpěváka nebylo nutné vypisovat, protože dobře zpívajících členů měla dost, např. kytarista Mike Rutherford své schopnosti prokázal později na sólové dráze, ale poměrně nečekaně se mikrofonu hlavního zpěváka chopil do té doby se jen sporadicky pěvecky projevující bubeník Phil Collins a vydržel zde 21 let. S ním se Genesis od složitých kompozic posunuli k hudbě přístupné širokému publiku a Collins pak ještě víc na sólové dráze - Another Day in Paradise. V pozdějších vystoupeních mu to někdy nedalo, aby si vzpomněl na mladší roky a uprostřed písně se posadil k bicím, jako třeba v In the Air Tonight.
Pro mnoho fanoušků je Collinsova éra vrcholem Genesis a z ní velmi rád poslouchám píseň No Son of Mine z alba We Can't Dance z r. 1991 (tedy až na její refrén, kdy melancholický zvuk kláves Tonyho Bankse a kytary Mikea Rutheforda vystřídá poněkud kolovrátkový nápěv, zvláště ve slovech názvu písně). Text popisuje příběh chlapce, který tíživé zážitky z dětství ("I couldn't stand to hear the crying of my mother") řeší útěkem z domova a když se chce vrátit, otec ho odmítá přijmout zpět. Podle Collinsova výkladu je text záměrně neurčitý, lze si v něm domyslet zneužívání dítěte i tyranii otce vůči matce.

12. Dave Grohl, Nirvana, Foo Fighters
Dave Grohl hrál na bicí ve skupině Nirvana poslední 3 roky její existence, kterou ukončila sebevražda vůdčí osobnosti, zpěváka a kytaristy Kurta Cobaina. Na albu Nevermind, kde se poprvé představil, je jeho výrazný styl nepostradatelnou složkou kultovních skladeb Smells Like Teen Spirit (u ní je i spoluautorem) a Lithium.
V r. 1995 Grohl založil novou skupinu Foo Fighters a proti Nirvaně zcela změnil svou roli, od bicích přešel ke kytaře a k sólovému zpěvu. Mezi nejznámější skladby této sestavy patří Learn to Fly a The Pretender.

13. David Koller, Žentour, Lucie, Kollerband
Davida Kollera si pamatuji za bicími ve skupině Žentour, ale žádnou píseň s ním, protože v ní zpíval Janek Ledecký. V Lucii, s níž je nejvíc spojován, ho zase znám jen s kytarou, např. ve skladbách Amerika a Chci zas v tobě spát. Jedno video, kde zpívá za bicimí, jsem ale přece jen objevil, a sice se skupinou Kollerband.

O povrchním vnímání (s hádankou)

V poslední době se dost píše o Alzheimerově nemoci, prý je to nemoc chytrých žen (to asi nebude můj případ), ale ty příznaky! - mimo jiné "ztráta zájmu o okolí, zapomínání, hledání věcí, nesmyslné činnosti, …"

Čím dál víc na sobě pozoruju, že na mě zřejmě leze. Okolí vůbec nevnímám, z fotografií budov v Brně, které nejsou zachyceny celé (znázorňují detail nebo vyšší patro), málokdy dokážu určit, oč se jedná, u lidí jako kdybych se díval skrz ně, aniž bych si všiml, kolem koho jsem šel a jak vypadal (kdybych měl poskytnout svědectví při vyšetřování nějakého případu, byl bych nepoužitelný), a při závislosti na internetu, kdy ze všech stránek útočí nadsazené titulky, senzacechtivé zprávy, sex, celebrity a neštěstí všeho druhu, kolik jen těch povrchních textů jsem nesmyslně přečetl a mohl (a měl) dělat něco užitečnějšího.

Několik příkladů postupujícího rozkladu osobnosti:

1. Jdeme s chotí nádražním podchodem, když vystoupíme na ostrůvek MHD, drahá mě informuje: "Paní z toho páru, co šel před námi, je prof. Pokorná z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Podle sportovního oblečení asi byla s manželem na turistickém výletu." Musel jsem přiznat, že jsem si je vůbec nevšiml (kdyby nás míjela mladá slečna v tričku a bez podprsenky, možná bych byl víc v obraze).

2. Brněnská alternativní skupina Ještě jsme se nedohodli druhou část videa k písni Koni a žulánci natočila na střeše budovy v centru města (je to poznat podle záběrů do okolí, kde je vidět např. katedrála sv. Petra a Pavla), ale kde přesně to bylo, jsem nepoznal a musel se nechat poučit všímavějšími.

Kdo v Brně bydlí, nebo ho alespoň trochu zná, může tipovat.

3. Ve vlaku nebo MHD, aby cesta rychleji utíkala, si čtu. Po dočtení jedné knihy otvírám další, a proto se musím starat o přísun nových titulů. Čtu většinou uznávané autory, ale někdy i ty módní, abych se někde svou neznalostí neztrapnil.

Např. Charles Bukowski - přečetl jsem od něho několik knih, z těch asi 15, co měli v knihkupectví v regálu, jsem jako první vybral Zápisky starého prasáka (pamatuji si z ní nejvíc to, že prý poznal 2500 k.nd (písmenko si už domyslíte)). Ještě mně utkvělo (a tím to skoro končí), že autor doslovu s tím polemizuje, podle věrohodných zdrojů Bukowski byl plachý samotář, který první sexuální zkušenost měl ve 24 letech s prostitutkou.

Robert Fulghum - jeho knih na polici byl také větší počet. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce se mně nezdála příliš atraktivní, ale svazek Už hořela, když jsem do ní lehal vypadal nadějně. Představoval jsem si vášnivou erotiku, kdybych si ale předtím přečetl, že spisovatel byl pastorem a 25 let kázal v kostele, musel bych poznat, že jsem se těšil zbytečně. Drobná povídka popisuje záchranu staříka z hořícího bytu. Když se ho ptali, jak požár vznikl, řekl, že neví, protože postel už hořela, když si do ní lehal.

4. Filmař Woody Allen je známý skrblík, natáčí nízkonákladové filmy, herci (a to i hvězdy) mají velmi malé honoráře, ale hráli by možná i zadarmo, protože být součástí Allenových filmů se považuje za čest a Allen navíc ví, jak přilákat i diváky. Jeden z jeho nejúspěšnějších filmů se jmenuje Všechno, co jste chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat. Viděl jsem ho mezi prvními.

Trochu mě utěšuje, že příznaky duševní nepřítomnosti pozoruju i u jiných.

5. Vlakem jezdím celkem pravidelně, a proto jsem si pořídil InKartu. Průvodčí pak kontrolují, zda mám na slevu nárok. Jedna z nich, kterou potkávám dost často, vždy důkladně jízdenku prozkoumá, podívá se na mě a na fotku na kartě a pak teprve ji přiloží ke svému velmi pomalu načítajícímu strojku, z něhož na displej vyjede údaj, dokdy karta platí. Někdy ji vidím i při návratu a tehdy mám tisíc chutí jí říct, že když karta byla platná ráno, bude platit i odpoledne.

6. V naší samoobsluze Albert máme pokladní, které doma říkáme spící panna. Když koupím 10 stejných jogurtů, na čtečce odkliká každý samostatně. Kolik peněz má vrátit, nikdy nepočítá z hlavy, ale naučeným úkonem na pokladně, nesmí se jí však k tomu dát nějaká stravenka, to ji vyvede z míry, odpočítat ještě navíc např. 2-krát 70 Kč je už na ni nadlidský výkon. Tváří se přitom tak nešťastně, že ji raději napovídám.

Povrchní upoutání je základem bulvárních novin a časopisů, jenže ve snaze přežít se bulvarizují i ty tzv. seriózní listy.

7. Když jsme dřív někam cestovali letadlem, k mání byl pestrý výběr, např. New York Times, ale mám pocit, že nabídka se teď značně zúžila (anebo už příliš využíváme nízkonákladové společnosti?), vrcholem byl náš poslední let s Travel Service/Smart Wings, kde měli jen Blesk. V autobusech Student Agency k tomu už také směřují. Vzpomínám si na jeden bombastický titulek z této tiskoviny: Karel Šíp - Dohnalo ho svědomí. Říkal jsem si, co asi hrozného provedl, někoho znásilnil nebo zabil, tíží ho pocit viny a teď se přiznal? Ve skutečnosti šlo o to, že když jeho syn byl malý, bavič jezdil za kšefty a na syna neměl čas, ten se proto nestal dalším bavičem a dnes je finančníkem.

A takovými "problémy" nás denně krmí. Přirozenou obranou je nesledovat, nevnímat (TV jsem ze života vypustil před více než 5 lety), tím se však můžeme ochudit i o užitečné informace. Chce se zvolat staré heslo: "Je třeba oddělit zrno od plev!" Ale jak? Toť otázka přímo hamletovská.

P.S. 1.10.2016: Ve videu je střecha funkcionalistického paláce Alfa, postaveného v 30. letech podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse, který pasáží spojuje ulice Jánskou a Poštovskou s náměstím Svobody.

New York (6) - Donald Trump a jeho mrakodrapy

Donald Trump (ročník 1946) asi nikomu není lhostejný, jedni ho obdivují jako ztělesnění amerického snu - díky píli a podnikatelskému talentu se stal miliardářem, odpůrce dráždí arogancí, na všechno má jednoduchý recept, před nikým nemá respekt, urazil kde koho - aféru Billa Clintona se stážistkou Lewinskou využil proti Hillary: "Když neumí uspokojit manžela, jak chce uspokojit Ameriku?", o televizní moderátorce, která mu kladla nepříjemné otázky, s narážkou, že měla své dny, prohlásil: "Bylo vidět, jak jí krev teče, víte odkud", vymezuje se proti cizincům - na půdu USA nevpustí ani jednoho muslima, na hranicích s Mexikem nechá postavit 15 m vysokou zeď a Mexičany přinutí ji zaplatit, černoši také nejsou jeho krevní skupinou a podle průzkumu z nich téměř 90 % mu ve volbách nedá hlas.

Protože i mnozí republikáni se od něj distancují, na jeho zvolení prezidentem by si před rokem asi málokdo vsadil, ale on, jak Žižka, nepřátel se neleká a na množství nehledí, jako buldozer kácí jednu překážku za druhou, protože (podle jeho slov) je nejlepší, nejsilnější, ženy ho milují a na co sáhne, v tom je hned dokonalý. Dokonce i v showbusinessu se uplatnil, jako moderátor a producent sledované televizní reality show The Apprentice byl r. 2007 poctěn hvězdou na Chodníku slávy v Hollywoodu.

Donald Trump po svém otci, který měl stavební firmu, získal vztah k stavitelství a obchodování s realitami a provozuje i hotely a kasina. Pouštěl se však také do riskantních projektů a 4-krát skončil v bankrotu. Pokaždé se z problémů vyhrabal a dnes podle časopisu Forbes patří mezi 500 nejbohatších lidí na světě s majetkem asi 4 miliardy dolarů. Trump tuto částku násobí svým koeficientem sebevědomí a uvádí, že jeho majetek má hodnotu víc než 10 miliard. Hlavními položkami jsou 3 mrakodrapy v New Yorku.

Mrakodrap The Trump Building (255 m vysoký) na Wall Street se původně jmenoval Bank of Manhattan Trust Building a v okamžiku dokončení v dubnu 1930 byl nejvyšší budovou na světě, Trump ho za zlomek ceny výhodně koupil v r. 1995.

Mrakodrap Trump Tower (202 m) si podle návrhu architekta Der Scutta v letech 1979-1983 už nechal postavit sám, a to na Fifth Avenue, jedné z nejdražších obchodních tříd na světě. Předtím ale na zakoupeném pozemku nechal zbořit budovu Bonwit Teller, kterou zdobily basreliéfy antických bohyň ve stylu art deco. Historiky umění byly oceněny na 200 tisíc dolarů a Trump je nejdříve slíbil věnovat Metropolitnímu muzeu. Protože však jejich sejmutí bylo technicky obtížné a způsobilo by zpoždění stavby, nechal je zničit. Kromě mnoha kritiků "vandalismu" rozčílil i architekta Scutta, který počítal s tím, že bohyně začlení do vstupní haly nové budovy.

Mrakodrap je nápadný stupňovitými terasami se stromy. Vedle kancelářského využití a sítě obchodů jsou v něm také byty a žije zde i Trumpova rodina, Trump budovu také uvádí jako místo svého trvalého bydliště (pokud se ovšem nepřestěhuje do Bílého domu ve Washingtonu).
Atrium budovy je využíváno jako veřejný prostor, přístupné je od 8 hod ráno do 10 večer, místo toho jsme ale šli do Rockefellerova centra, které se nachází nedaleko odtud.

Přehled Trumpových výškových budov je v článku Trump Tower(s) a z New Yorku sem ještě patří mrakodrap Trump World Tower (262 m), dokončený r. 2001 a celý určený k bydlení. Na snímku z vyhlídky pod střechou Empire State Building v levé části koláže je to černý hranol, který mezi mrakodrapy s nápaditou architekturou (zvlášť vyniká Chrysler Building s jehlovitou špicí) vůbec nezapadá. S předchozím svou barvou připomene výrok Henryho Forda: "Každý zákazník si může vybrat jakoukoliv barvu auta, když bude černá." V rozporu s dnešními protiarabskými výroky Trump byty ve 45. patře prodal zájemcům ze Saudské Arábie.

Je docela možné, že Donald Trump se prezidentem stane. Ronald Reagan, herec z béčkových westernů, porazil v prezidentském klání kultivovaného Geralda Forda, kulturista a hvězda akčních filmů Arnold Schwarzenegger se stal guvernérem Kalifornie, a kdyby nebyl rodilým Rakušanem, třeba i on mohl být prezidentem USA. Američané na "siláky" dají.

Berlín (3), Kodaň (3), Ulcinj - sochy z písku

Muzea a galerie uchovávají obrazy a sochy staré mnohdy stovky let, existují však i umělci okamžiku, kteří tvoří díla s velmi omezenou životností, aniž by jim to bralo chuť činnosti s tak pomíjivým výsledkem se věnovat.

Zuzana v článku Eat your art out zmiňovala umělecké zkrášlování jídla - umění zde prochází žaludkem, děti staví sněhuláky a ty nejmenší se na pískovištích s kbelíky a lopatkami snaží uplácat hrad.

V zimních střediscích jsou občas k vidění impozantní stavby ze sněhu a ledu, modelování soch z písku se vyvinulo ve svébytné umění a dokonce se pořádají festivaly zakončené vernisáží vytvořených soch. U nás příznačně mají tradici v Písku (už 10-letou) a na internetu lze najít řadu dalších odkazů na podobné akce, např. v Lednici, Olomouci a v Obchodním centru Letňany.

Několikrát jsem na ně narazil v zahraničí, poprvé to bylo v Berlíně u vlakového nádraží směrem k Reichstagu.

V Kodani jedním naším cílem byla bronzová socha malé mořské víly a její sourozence z písku jsme viděli jen z větší vzdálenosti před moderní budovou Opery.

Při pohledu na obdivuhodně přesné detaily staveb a lidí nás přirozeně napadne, jak je možné, že písek drží tvar. Pro větší stavby je nutné mít "ostrý" písek, jehož zrnka nejsou obroušena do oválného tvaru, a proto do sebe po namočení a stlačení mohou zapadnout.

Letovisko Ulcinj v Černé Hoře se může pochlubit 12 km dlouhou písečnou pláží (proto se také jmenuje Velika Plaža) a tam jsme měli možnost "písečného sochaře" vidět při práci. Začátek jeho počínání nám vůbec nebyl jasný. Muž lopatou vyhrabal širokou jámu a do ní vylil několik věder vody. Mokrý písek pak navršil do tvaru připomínajícího oblý kopec. Na tom stále ještě nebylo nic zvláštního a ani mě nenapadlo ho přitom fotografovat, i když se vše odehrávalo ne víc než 5 m od nás.
Pak ale začal z tohoto kopce pomocí nože odškrabovat a začal se rýsovat tvar delfína. Pomáhal mu syn, který dílo kropil, upravoval hlavu, vyhloubil dýchací otvor na její horní straně a hlavně pak vymodeloval ocasní ploutev.

Na prvních obrázcích byly vidět mnohem větší sochy, pro ty je třeba písek připravit do bloků v dřevěném bednění a udusat jej (nejlépe strojně), z bloků vystavět pyramidu a pak bednění odshora postupně odstraňovat a modelovat tvar sochy. Ta se tedy tvoří shora dolů. Dosud nejvyšší hrad z písku, který je zapsán v Guinnessově knize rekordů, má bezmála 14 m.

Nezastřešené sochy, vyztužené lepidlem, vydrží až 4 měsíce. Ulcinjský sochař se však vyjádřil, že jeho sochy "přežijí" jen do dalšího dne, kdy zase vytvoří jinou.

Ladislav Smoček - Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho na nádvoří Staré radnice v Brně

V létě mají divadla prázdniny stejně jako školy, aby však umění chtiví diváci nestrádali, chytré hlavy vymyslely Shakespearovské slavnosti. Letos jsme je ale vynechali, převažovaly komedie a jejich humor je spíš k pláči, např. v Zkrocení zlé ženy, které jsme viděli loni, je strašně "vtipné" to, že jedna z žen neposlouchá na slovo manžela a projevuje vlastní rozum (v dnešním vyjádření je emancipovaná), tragédie zastupovalo trápení pubertálních milenců (z toho jsme už dávno vyrostli) a příběh žárlivého černocha (ke škrcení jsme ještě nedorostli), Richarda III. jsme navštívili předloni, další známé hry Hamlet, Král Lear, Macbeth na programu chyběly, a proto jsme byli moc rádi, že Bolek Polívka přišel s konkurenční nabídkou her spřátelených divadelních souborů z Prahy a Bratislavy, které místo prken Divadla Bolka Polívky situoval na nádvoří Staré radnice v Brně. Štěstím bylo, že do našich volných dnů se strefil s hrou Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, v níž už čtvrtstoletí baví v Činoherním klubu v Praze, a že jsme získali lístky.

Hru napsal Ladislav Smoček v r. 1965 a v prvním nastudování jako režisér hlavní roli svěřil tehdy mladému a z filmů populárnímu Vladimíru Pucholtovi. Moc si ho nedovedu představit, protože doktor Zvonek Burke má být postarší podivín, vědec-amatér (podle vlastních slov něco jako Goethe), lidumil a panic, který více než 20 let bydlí v jednom pokoji v podnájmu a je zvyklý na svůj zaběhnutý jednotvárný styl života. Na stěnách má pověšeny podobizny Alexandera Dumase staršího a Ladislava Čelakovského a v jeho rozmáchlých gestech a patetickém vyjadřování je také patrný vliv romantismu a knižního jazyka obrozenců.

Když jeho host, mladší kolega Tichý (podobný exot, hraje ho Pavel Liška), nadaný filatelista, se má k odchodu, Burke pronese: "Všichni jednou půjdeme na cestu dalekou, předalekou, ať už nemocí nebo zločinu."
Své bydlení popisuje takto: "Klidný, tichý, neposkvrněný časem, stojí tu nehnutě tento dům na povrchu Země."

Burke ve svém lidumilství pojme nápad učinit šťastnou nevzhlednou dceru Svatavu (v podání Šárky Vaculíkové) jeho bytné a kolegu Tichého ji dohodit jako ženicha, protože Svatava "nepije, nekouří, nekrade a ačkoliv jí bylo víc než 40, dosud není vdaná. Zdalipak to není zajímavý přírodní úkaz?"
Tichý se tomu také diví.
Burke: Já konstatuji, že jsme se probrali k jádru věci.
Tichý: Cožpak se nenajde nikdo, kdo je osamocený?
Burke: Trčí uschlý strom a pastýř v dáli troubí na šalmaj.
Tichý: … Dělejme něco. … Jsme slepí, nevidíme bolest kolem nás, jenom se domníváme, že vidíme.
Burke: Je třeba vidět, vidět semknuté zástupy, jak pochodují pod tlakem mravní síly k oltáři obětnímu.
…
Je nasnadě vzkřiknout, že tady ta dívka bude s vámi šťastná.
Tichý: Ale, mistře.
Burke: Kolego, vykupiteli!

Bytná (vousatý Radim Fiala, analogie Jiří Pechy v Babičce Boženy Němcové) vede řeč s Burkem, kde se mu snaží naznačit, že jeho podnájem brzy skončí, ten však nechápe, lékaři mu přece říkali, že je zcela zdráv a bude tu ještě mnoho let. Uklidňuje ho, že nejde o něj, ale dceru. Svatava si udělala známost. Nápadníkem je 50-letý vdovec z Chodska. Ale manželé potřebují byt, "alespoň jeden svůj pokoj, kde by se mohli vydovádět, … a já jsem si hned říkala, že pan Burke, ten dobrák, co má Svatavu tak rád a přeje jí a vodí sem na ni se dívat kamarády, ten to jistě pochopí, ten ví, co je oběť. Děkujeme mockrát. Kamarádi jsou už, zaplať pánbůh, zbyteční, už neplaťte činži, zeťák říkal, že vám všechny ty vaše krámy zadarmo odveze, kam budete chtít."

Burke: Ještě okny dopadaly paprsky slunce do komnaty, když jedovatý sen přicválal do hradu na černém koni.
…
Chladně jste vytáhli dýku a rezavou ji vrazili starci sem, do tohoto chřadnoucího srdce. Dějiny, víte, komu jste ji tam vrazily? Víte komu? Jestli víte, tak řešte! Zajeďte hlouběji, vrahové svatého Václava.

V okamžiku, kdy se Burkemu hroutí jeho jistoty, lidumilství ho hned opustilo a snaží se zchladit nadšení Svatavy a od sňatku ji odradit.

Svatava: Já mu věřím.
Burke: Kde si nejsme jisti, nastupuje víra. Člověk by pro víru udával, vraždil.
Svatava: Po hlavě bych pro něj do kanálu skočila.
Burke: Jenže muži jsou nestálí, chtějí stále novou krásu, touží stále po nových vílách, neboť žlázy jsou všemocné a podivné, nepostižitelné je uspořádání lidského nitra, holčičko, a slepá láska dívky na to vždycky doplatí, neboť co je to člověk? Je to nebohý domýšlivý tvor, podléhající legendám a mýtům a dá se tak snadno poštvat a napálit. Nevěřte nikomu, maličká, nikomu na světě, nikomu.

Svatava: Proč jsem tak ošklivá, co jsem komu udělala?
…
Burke: Tajné úmysly člověka jsou temné, jednoho teplého večera bude se plížit ten zločinec darebný, číhavě s nožem, nebo s kyselinou, vrah ukrývá Svatavu bez jediné stopy v zinkové kádi. Jako sen, jako dech, stanete se novinovým výstřižkem. Svět zrůdných činů plný, divadlo, televize, kino. Vyhnout se propastím, nekoupat se s ním na osamocených místech, jaké je to ovšem potom manželství? Kopněte ho, vykašlete se na takovou svini. Je lepší, abyste zůstala svobodná.

Svatava se zhroutila a je bez hnutí.
Burke: Asi omdlela, anebo se ze žalu opila. V jejích rukou najde lahvičku čikuli. Čistič skvrn (Svatava si chtěla vyčistit matčin svatební závoj, zakrvácený z rvačky na svatbě, při níž byl zabit otec Svatavy), obsahuje jedovaté páry, Pane Bože, jed, jed je smrt, to jsem nechtěl, na to je šibenice, za to se, hergot, visí, cos mi to udělala, ty děvko, slyšíš? Bože, jak je to možné, nikdy jsem nikoho neuhodil, nikdy jsem se nepral, kdo mi uvěří, že jsem ji záměrně neotrávil prudce jedovatou žíravinou? Kam s tebou, prokletá nevěsto? Do kufru? Do skříně.

Přesun do skříně je Bolkovou etudou, vypomůže si deštníkem a stařeckou holí. Zrovna v tu chvíli ale klepe na dveře bytná s plechem buchet.

Bytná: Kde je Svatava? Kam se to holka, pro Krista Pána, poděla, přece nevyskočila, proboha, vždyť je tak šťastná. Není ve skříni?
Burke: Co by dělala ve skříni?

… Vyhání bytnou, ta si s hrůzou ve dveřích všimne zabodnutý nůž, který tam Burke předtím ve vzteku zabodl. Buďte ráda, že je ve dveřích a ne ve vás, babo.

Někdo zvoní. No, co čumíš, nekoukej a maž otevřít.

Přichází kolega Tichý s kyticí růží. Rozmyslel si to a chce si Svatavu vzít. Burkeho to rozčílí, že přišel provokovat, drží ho pod krkem a lomcuje s ním. Tichý padne na zem a nehýbá se.
Burke je zaskočen: "Ve škole jsem seděl jenom v první lavici, nikdy jsem neměl dvojku z mravů, nikdy jsem nebyl na vojně, neměl jsem ještě ani jednu ženskou, vždycky jsem poslouchal své hodné, poctivé, snaživé rodiče, na Vánoce strojil jesličky, sbíral brouky, motýly, zkoumal vesmír. Já tomu nerozumím. Pět duhových kuliček jsem měl."

Ale je třeba se dát do práce a odklidit další mrtvolu. Burke ji s pomocí smetáku dostrká do skříně.

Znovu se objeví bytná s dalším plechem buchet. Burkeho popadne vztek, buchet má plné šuplíky, kamna, skříň, otevře ji, bytná spatří zkroucená těla. "Co je to tam?," vyděsí se a nakonec omdlí ve stoje.
I zde se hodí smeták.

Všemu není konec a vstupu do bytu se nekonečným zvoněním domáhá další návštěvník - ženich Václav (Petr Halberstadt). Kromě Burkeho sice nikoho nezastihl, ale k odchodu se nemá, přišel totiž na večeři a přinesl s sebou paličku na maso. Burke ho chce vyhodit, že u něj večeři nedostane. To však na zemitého chasníka nezabere: "Nemáte nic proti tomu, když tu na ně počkám, že ne? Aspoň si drobet popovídáme."
Burke: Ale já nemám čas, pane, já mám vědeckou práci.
Václav: S časem je to holt špatný, viďte. Utíká to všechno, utíká. Nevadí vám, že si tady drobet sednu, že ne?
…
Už jsem tady jako doma. Když přijde čas, rodina holt musí bejt pohromadě. Burke se podívá na skříň.
…
Copak, že je tu takový ticho? Jako po vymření.
…
Poslyšte, viděl jsem, jak sem jde ten chlap s kyticí. Není v tom nějaký veselý šelmovství? Nejsou někde schovaný? Aby ty baby sakramentský Vaška vypekly, co? Nevadí vám, že používám humor, že ne?

Promluvy Václava nemají konce a když se snaží dostat do skříně, Burke ho klepne paličkou. Z lidumila-amatéra se tak stal sériový vrah.

Burke: Je to všechno hrozné, ale není to nudné.

Hlučné bušení, Burke se domnívá, že si pro něj jde policie, ale otevře se skříň a z ní vypadne Tichý, přeběhne pokoj a chce utéct, ale Burke má zavřeno a klíč předtím spolkl.
Václav těžce vstává ze země.

Burke: Havrani krákají nad bitevním polem, vůkol se povalují mrtví v krvi.

Bytná s dcerou také vylezou ze skříně. Ve všeobecném zmatku Svatava chce jít pryč, Tichému se chce na záchod a nemůže vydržet (povzbuzuje se, že Tycho de Brahe vydržel), ale pokoj je zavřený, Václav se slovy Já nejsem primitiv se rozbíhá a chce vyrazit dveře. Ty nakonec vypadnou. Tichý se pomočí a s hanbou mizí, Burke za ním volá: "Tichý, potřebuji chirurga, portréty jsou mé a kufry."

Zůstává bytná se Svatavou a Václavem. Podstrojuje Václavovi jídlo a kmitá kolem něj, aby také neodešel. "Kdyby to viděl nebožtík táta, jakou ten by měl radost, děti zlatý."

Na závěr absurdní grotesky zazní lásko, bože, lásko, kde ťa ľudia berú (úryvek z písně Amnestia na neveru od skupiny Elán).

Povedená hra (byla už přeložena do 13 jazyků), pěkné herecké výkony, Bolkův přímo skvělý, potlesk dlouhotrvající, příchodů a návratů na jeviště nepočítaně. Krásný večer (4. srpna 2016).