Jean Tinguely - kinetické umění

Zachytit pohyb bylo vždy touhou umělců (i dokumentaristů), příkladem jsou četné obrazy Edgara Degase s baletkami a jezdci na cválajících koních (v ukázkách jsou obrazy Dvě tanečnice, Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech, Tanečnice při cvičení ve foyer, Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani a Na závodech, Musée d'Orsay v Paříži), sochař Auguste Rodin jej vdechl do sochy Kráčejícího muže (Kunstmuseum v Basileji), Henri Rousseau do obrazu Hráči ragby, cirkusové artisty zobrazil Georges Seurat, …, fotografové zachycují sportovce při vrcholných výkonech, ale to vše je „jen“ záznam prchavého okamžiku.

Alespoň zdánlivý pohyb vnesli do svých děl umělci op-artu (blíže viz dřívější článek Victor Vasarely - geometrická abstrakce + optický klam = op art), ale až díla kinetického umění vykazují skutečný pohyb. Někdy je způsoben přírodními silami, např. k rozpohybovaní plíšků některých artefaktů Alexandera Caldera umístěných v přírodě stačí vánek a v interiéru průvan (blíže v textu Alexander Calder - mobily a stabily), jindy jsou vybaveny aktivním prvkem, v konstrukci skrytým motorem. Výrazným představitelem posledního typu je švýcarský sochař (a malíř) Jean Tinguely (1925-1991).

V Paříži vedle budovy Centre Pompidou je umístěna Stravinského fontána (La Fontaine Stravinsky/The Stravinsky Fountain). Tinguely ji r. 1983 vytvořil společně s druhou manželkou Niki de Saint Phalle (1930-2002). Těžko říct, která skladba Igora Stravinského tvůrce inspirovala, vzhledem k barevnosti nejspíš ty, jež skladatel napsal podle ruských pohádek a lidových her (např. balety Pták Ohnivák a Petruška). 

Víc fotografií nemám, protože mě vždy zajímala hlavně extravagantní budova Renza Piana a Richarda Rogerse a v ní uložené sbírky obrazů,  pěkně si ji ale můžeme prohlédnout ve videu z YouTube.

Stejně tak loni v Curychu jsem si sice všiml pohyblivého monstra na druhé straně  výběžku Curyšského jezera, ale jen jsem ho přiblížil zoomem v mobilu a blíž k němu nešel. Dílo z r. 1972-1973 autor nazval Heureka (podle Archimedova nadšeného zvolání, když ve vaně přišel na svůj slavný zákon o síle, kterou je vytlačováno těleso ponořené do kapaliny).

A v pohybu vypadá takto:

Až letos při pětidenním pobytu v Basileji jsem Tinguelyho pořádně „objevil“. Umělec se narodil ve Fribourgu a zemřel v Bernu, vyrůstal však v Basileji a žil zde do r. 1952, kdy se odstěhoval do Paříže. Město mu vděčí za humornou Karnevalovou fontánu (Fasnachtsbrunnen) před Městským divadlem (Stadttheater), vytvořenou mezi roky 1975 a 1977 z deseti „postav“ vyplivujících proudy vody.

Každá má vlastní jméno a před šesti z nich stojí titul doktora. V akci si ji můžeme prohlédnout ve videu.  

A naopak Basilej umělci posmrtně vzdala hold zřízením muzea, kde je soustředěno 55 jeho děl, darovaných vdovou Niki de Saint Phalle. Budovu muzea realizoval architekt Mario Botta (1943) a otevřeno bylo v říjnu 1996.  Stojí u ní další Tinguelyho fontána – Plovoucí vodní plastika (Schwimmwasserplastik, 1980).

Tinguelyho sochy, tvořené spoustou „hejblátek“, jsou satirickým vyjádřením, kam vede přemíra automatizace, a vzbuzují asociaci na Chaplinův film Moderní doba (Modern Times).

Největším exponátem muzea je Grosse-Méta-Maxi-Maxi-Utopia (1987), do jehož soustrojí lze po žebříku vstoupit.

K velkým patří také Klamauk (1979), traktor, který se projevuje i zvukovými efekty, a Hannibal II.  Číslovka II je namístě, protože vojevůdce Kartága ještě děla na přelomu 3. a 2. století před n. l. ve výzbroji mít nemohl, jeho hlavním trumfem byli sloni. Malé kolečko táhnoucí těžký stroj symbolizuje marné snažení Hannibala přes řadu dílčích vítězství Římany definitivně zlomit. 

Tinguely přispěl ke kinetickému umění také sebezničujícími sochami (self-destroying sculptures). I když výbuch byl jednorázovým pohybem, budil tím velkou pozornost. 

Při autodestrukci většího počtu strojů na akci nazvané Hold New Yorku (Homage to New York, 1960) zaměstnal i sbor hasičů. Část toho, co zbylo, uchovává tamější Museum of Modern Art, další pod názvem Homage to New York (Klaxon) je v Basileji. Kdo ví, zda tímto „holdem“ neinspiroval teroristy z 11. září 2001. 

Tinguely byl velkým fanouškem závodů Formule 1, a to se odrazilo v díle Pit-Stop (1984). Termínem se označuje zastávka v boxech, kdy mechanici jezdcům bleskurychle mění sjeté pneumatiky.  

V těchto závodech jde často o život a chrup lidožravého žraloka v díle Žijte levně a dělejte umění (Live Cheap & Make Art) také nevěstí nic dobrého. 

Všechna díla muzea sem zařazovat nebudu, protože je i v pohybu najdeme ve videích na YouTube, např. v následujícím.

Když jsem ale začal Degasovými baletkami, můžeme jimi i skončit, ne však éterickými krasavicemi, ale Tinguelyho vyjádřením Baletu chudých (Ballet des Pauvres, 1961). 

Foucaultovo kyvadlo - Paříž (3), Kroměříž (1)

Pohyb kyvadla působí magickým dojmem, dovedu celé minuty pozorovat jeho srdce, jak se blíží bodu zvratu a v něm změní pohyb k protilehlé poloze, kde mu ale také dojdou síly a znovu vyhrává původní směr, aby to však vždy bylo jen na omezenou dobu.

Není divu, že Edgar Allan Poe mu v povídce Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum) přisoudil hlavní roli, a to dokonce vražedného nástroje. 

Uvažujeme-li zjednodušený případ matematického kyvadla, kdy hmotnost závěsu je zanedbatelná a veškerá hmotnost je soustředěna v srdci kyvadla, které si představujeme jako hmotný bod, a když dále neuvažujeme odpor vzduchu při pohybu kyvadla a tření v závěsu, počáteční výchylka z rovnovážné polohy je malá a sinus závislosti výchylky j na čase t lze tak aproximovat lineární funkcí (tj. sinj(t)»j(t)), pak pro kyvadlo s délkou závěsu l z 2. Newtonova pohybového zákona pro rotaci lze odvodit (to však vynechávám) pro periodu kmitů T vztah

kde p je Ludolfovo číslo přibližně rovné 3,14 a g je tíhové zrychlení, které pro Zemi má hodnotu přibližně 9,81 m/s² (na různých místech Země se liší jen nepatrně o setiny), odtud tedy plyne, že doba kmitu závisí pouze na délce závěsu a hmotnost kyvadla na periodu kmitu nemá žádný vliv.

Pro velké výchylky kyvadla uvedený vztah pro periodu kmitu ale neplatí a protože odvození vede na eliptický integrál, který nelze sestavit z elementárních funkcí, v tomto případě přesné analytické řešení v uzavřeném tvaru neznáme.  

Kyvadlo však není perpetuum mobile, vlivem odporu vzduchu a tření v závěsu, které ve skutečnosti není nulové, pohyb kyvadla z vychýlené polohy by bez dodatečné energie postupně zmenšoval výchylku až do úplného zastavení. 

Jean Bernard Léon Foucault (1819-1868) využil kyvadlo k důkazu otáčení Země kolem své osy. V r. 1851 v pařížském Pantheonu, kde jsou pohřbeny významné osobnosti francouzské historie (např. spisovatelé a vědci), do kopule na 68 m dlouhém laně nad středem desky pokryté jemným pískem zavěsil kyvadlo s hmotností 28 kg, opatřené ve spodní části hrotem, který v písku kreslí stopu. 

Kyvadlo se pohybuje ve stále stejném směru vzhledem k hvězdám ve vesmíru, ale vůči Zemi rovinu kyvu mění, stopa v písku závisí na pootočení Země kolem své osy a zeměpisné šířce místa, kde je kyvadlo zavěšeno.

Úhel pootočení stopy hrotu kyvadla a je dán vztahem a=wt sinb, kde w je úhlová rychlost otáčení Země (360°/24 hod=15°/hod), t je čas a b zeměpisná šířka místa s kyvadlem. 

Zeměpisná šířka udává, na jaké rovnoběžce se místo nachází, to znamená, jaká je jeho úhlová vzdálenost od rovníku. Zeměpisná šířka rovníku je 0°, pro severní pól 90° (90° severní šířky) a pro jižní pól -90° (90° jižní šířky). Protože sin(0°)=0, na rovníku je a=0, a tedy stopa v písku je stále stejnou úsečkou, všude jinde se mění. Pro severní pól sin(90°)=1 a za 24 hod dojde k pootočení o 360° proti směru otáčení hodinových ručiček a pro jižní pól sin(-90°)=-1 se rovina kyvu otočí o 360° ve směru otáčení hodinových ručiček. V Pantheonu ve shodě s prvním vzorcem je perioda kmitu 16,5 sec a pro jeho zeměpisnou šířku 48,5° je sin(48,5°) přibližně roven 0,75, a tak k pootočení do stejné stopy jako v okamžiku spuštění kyvadla dojde vždy za přibližně 32 hod, za 1 hodinu se pootočí o 11°14’.    

Na následujícím snímku je vidět zlacená koule, představující srdce kyvadla, závěs je bohužel nezřetelný, stupnice na prstenci kolem středové desky umožňuje sledovat, jak se během dne mění pootočení stopy hrotu kyvadla. Druhá fotografie z většího odstupu ukazuje i kupoli. 

Slavný Foucaultův pokus lze jednoduše demonstrovat na laboratorním modelu kyvadla, které je upevněno na stole a kmitá nad rotujícím kruhem, simulujícím otáčení Země (anebo opačně kruh stojí a otáčí se stůl s kyvadlem). Stopa, kterou hrot zanechává, se liší podle toho, jestli je kyvadlo uvedeno do pohybu z vnější strany, anebo ze středu. V prvním případě hrot vykresluje hvězdicový vzor a v druhém případě květinový. 

Vše je vidět ve videu Katedry fyziky a astronomie Univerzity v Padově. 

A snad by se slušelo ukázat i klasicistickou budovu Pantheonu, kterou navrhl architekt Jacques-Germain Soufflot (1713-1780). 

Z pohřbených osobností alespoň Voltaire a náhrobky Victora Huga a Alexandra Dumase. 

Hugo jako jeden z mála byl pohřben přímo v Pantheonu, většinou byly ostatky uctívaných osobností sem přeneseny až mnoho let po jejich smrti, mezi nimi i architekt Soufflot a jako jediná žena Marie Curie-Sklodowská, která získala dvě Nobelovy ceny (za fyziku a chemii). 

A k Pantheonu úplně na závěr ještě pohled do interiéru na freskovou výzdobu.

Nejznámější konstrukcí Foucaultova kyvadla u nás je kyvadlo umístěné v barokní rotundě v Květné zahradě v Kroměříži. 

Rotundu postavil r. 1671 italsko-švýcarský architekt Giovanni Pietro Tencalla (1629-1702). Uprostřed ní je kamenný stůl pokrytý sklářským pískem a nad ním na 25 m dlouhé struně je zavěšeno 30 kg těžké srdce kyvadla. V r. 1908 jej zde instaloval profesor fyziky z kroměřížského gymnázia dr. František Nábělek.  

Protože zeměpisná šířka Kroměříže 49°18’ je podobná údaji pařížského Pantheonu, podobné jsou i časy pootočení, o 360° (a tedy do stejné stopy) se otočí za 31 hod 39 min a za jednu hodinu o 11°22’.

Aby rovina kyvu nebyla ovlivněna nevhodným spuštěním kyvadla, kyvadlo je ve výchozí poloze drženo lankem přivázaným ke sloupku a samo se spustí po přepálení lanka plamenem svíčky. 

Rotunda má bohatou výzdobu (sochy, fresky, obrazce na dlažbě, …) a je jí věnován výklad s průvodcem, ale to je již mimo téma textu, proto jen jeden záběr na strop s freskami.

Zámek se skvostnou galerií (je v ní i nejcennější obraz na našem území, Apollon trestá Marsya od Tiziana) a zahrady jsou od r. 1998 na seznamu UNESCO a zaslouží si samostatný článek.

P.S. Foucaultovo kyvadlo je také název druhého románu Umberta Eca (1932-2016), kde autor v historických událostech se snaží najít zákonitosti ve spiknutí tajemných řádů, které veškeré dění řídí podle Plánu.

Pálava - vápencovým pohořím k zříceninám středověkých hradů

Vápencové pohoří Pálava (Pavlovské vrchy) přes malou nadmořskou výšku je výraznou dominantou Jižní Moravy na cestě z Brna do Vídně. Jeho obrysy jsou dobře vidět z Kamenného vrchu v Brně, od zhruba 40 km vzdálených vodních nádrží Nové Mlýny i z Mikulova na hranicích s Rakouskem.

První snímek je z Pasohlávek od jednoho z jezer, kdy se tam konaly tradiční závody dračích lodí, s vyznačením míst Dívčích hradů, Děvína (nejvyššího vrchu Pálavy, 549 m n. m.) s vysílačem a Sirotčího hrádku.  

Na další fotografii je náhled na pohoří z druhé strany ze Svatého kopečku nad Mikulovem a bez Dívčích hradů, které jsou mimo záběr za korunami stromů.

I když Pálava je chráněnou krajinnou oblastí a částí Biosférické rezervace Dolní Morava s vzácnými živočichy a květenou, vedou jí značené turistické stezky, jak ukazuje výřez mapy. 

Zaparkovali jsme v Horních Věstonicích (210 m n. m.), po kratším úseku přešli na modře značenou trasu a ve směru červených šipek stoupáme k Dívčím hradům. Pokud si vybavíme Věstonickou venuši (psáno s malým „v“, protože venuší se myslí zpodobnění ženy a ne jméno), pak ta byla nalezena jinde, u Dolních Věstonic. 

Brzy se naskytne náhled na Novomlýnské nádrže a vinice, na prvním z následujících snímků je patrná i hráz mezi dvěma jezery, po níž vede silnice z Dolních Věstonic do Strachotína.

Dívčím hradům (428 m n. m.) se říká také Děvičky a někdy i Děvín, poslední označení je však matoucí, protože Děvín je současně název nejvyššího vrchu Pálavy se zdaleka viditelným vysílačem (retranslační věží), a pak Devín (bez háčku) je hrad na periferii Bratislavy, na skále nad soutokem Moravy a Dunaje, zmíněný v článku Hrad Devín - od Sandbergu přes Devínskou Kobylu. 

K názvu hradů se pojí řada pověstí, podle jedné tři skály ve svahu pod hrady představují zkamenělé dívky, neposlušné zámecké dcery, zakleté svou matkou. Podle další byly do hradeb jako rituální oběti zazdívány panny, aby uchránily hrady před dobytím.

Větší z hradů má věž s kruhovým půdorysem a menší se čtvercovým. 

  

Oba jsou dobře vidět z nadhledu ve směru cesty k vysílači a obec na druhém snímku vpravo u jezera je Pavlov, podle něhož Pálava má i rozvitější název Pavlovské vrchy.

První písemná zmínka o Dívčích hradech je z r. 1222. Během dlouhé historie několikrát změnily majitele, patřily např. šlechtickým rodům Lichtenštejnů a Ditrichštejnů. Když ale zajdeme „dovnitř“, s překvapením zjistíme, že se zachovala jen malá část obvodových zdí. Přes stáří to nemá na svědomí zub času, ale Švédové, kteří během třicetileté války hrady dobyli, vyplenili a nakonec podpálili.   

Výhledy z návrší a oken zřícenin však stojí za to.

Ze silnice jsou na hřebenech Pálavy nejvýraznější vápencová bradla, část svahů je však zalesněna, a to i v blízkosti vysílače na vrchu Děvín (549 m n. m.).

Ani vápencové útvary nejsou prosty vegetace.

S bohatstvím pálavské květeny se nejlépe seznámíme v článku Jarní procházka Pálavou. Na následujícím snímku by podle něj měl být hlaváček jarní. 

Některá místa mají ráz vysokohorských oblastí Tater a Alp.

Skalnatým terénem sejdeme do obce Klentnice (334 m n. m.).

Působivé jsou i pohledy z obce zpět k Děvínu s vysílačem.

Místo návratu do Horních Věstonic si z Klentnice uděláme ještě zacházku jižním směrem do dalšího mírného kopce k Sirotčímu hrádku (425 m n. m.).

V polovině 13. století jej založil rytíř Siegfried Sirotek z odnože rakouského šlechtického rodu Wehingenů a později, stejně jako Dívčí hrady, jej získali Lichtenštejnové a po nich Ditrichštejnové.

Majitelé ho však nechali zpustnout a zachovalejší je jen jedna 8 m vysoká a 2,5 m tlustá zeď a oblá část s dvěma úzkými okny.     

I k Sirotčímu hrádku se váže pověst, kterou by se také dal vysvětlit jeho název. Podle ní na hradě jako kastelán sloužil a se svou manželkou spokojeně žil rytíř templářského řádu. Jenže do idylky, kdy se manželům zrovna narodil synek, přišel povolávací rozkaz. Rytíř jej neuposlechl a za zradu řádu byl popraven, manželka zemřela žalem a zůstalo jen osiřelé novorozeně. 

Pak již scházíme dolů a vracíme se do Horních Věstonic. Z této strany Sirotčí hrádek vypadá jako vykotlaný zub.

Ještě než tam dojdeme, míjíme 70 m vysokou a 130 m širokou skalní stěnu Martinka, která je rájem (horo)lezců.  

A nakonec ještě poslední pohled na vápencový hřeben s vysílačem na Děvínu. 

Celá trasa byla vcelku nenáročná, převýšení mezi nejnižším a nejvyšším bodem bylo 339 m, délka přibližně 16 km.