Nezapomenutelné písně (kdysi a po letech)

Někteří hudebníci se proslavili jedním hitem, který je pak provází celou kariérou a žádný koncert bez něj není představitelný. Mnozí to těžce snášejí, podobně jako herci svázaní s jednou rolí či typem by chtěli vyskočit z této obruče a zaujmout dalšími písněmi či hereckými polohami. Na druhé straně nahrávky hudebníků ve starším věku díky bohatším aranžmá, lepším nástrojům a kvalitnějšímu záznamu mohou být i zajímavější než v raném podání, i když třeba hlasově toho již tolik ve vysokých polohách nezvládnou.    

Původně jsem chtěl navázat dalším dílem na Zapomenuté písně (1) českých hudebníků, tentokrát zaměřeném na zahraničí, ale název se sem nehodí, protože sice jde o starší písně, ale nezapomenuté a pro mě i nezapomenutelné, u většiny uvedu (pokud možno) původní nahrávku a provedení po mnoha letech. Inspirací mně také byl výborný článek Po 45 letech na stejném místě ...., kde VendyW píše o dvou koncertech Pink Floyd v Pompejích z jejich začátků a ve zralém věku. 

Ze starší a novější verze je pro mě ta zajímavější zařazena v podobě vloženého videa a druhá jen odkazem na něj, někdy však má přednost živá nahrávka. Většinou vynechám skupiny a skladby, které by se sem sice také hodily, ale už jsem je zmiňoval v jiných článcích.  

1. The Animals - House of the Rising Sun 

Skupina The Animals existovala jen krátce v polovině 60. let a známá je především skladbou House of the Rising Sun. Každý, kdo tehdy hrál na kytaru, musel znát harmonické schéma Ami C D F, Ami C E, Ami C D F, Ami E Ami. Výraznou složkou zvuku kapely vedle hlasu Erica Burdona byly v rockové hudbě trochu nezvykle varhany Alana Priceho.  

Eric Burdon rozsahem náročnou píseň celkem zvládá málem i půl století poté. Záznam je však dobré posunout až na čas 2:58, protože předcházející kytarový úvod za moc nestojí.

 

2. Procol Harum - A Whiter Shade of Pale

I v této skladbě z r. 1967 hrají důležitou roli varhany, však se také skupina inspirovala hudbou Johanna Sebastiana Bacha a bývá řazena mezi představitele barokního rocku. Klávesista Gary Brooker u hraní ještě dokázal zpívat. I když jsem znal jednotlivá slova názvu, poslední však místo přídavného jména ve vzdáleném významu podstatného jména, nedával mně smysl, ale v době Googlu lze vše najít, a to i celý text. A záhada se objasnila: Bělejší odstín bledé.       

Ani na koncertu v r. 2018 nemohla chybět.

3. The Moody Blues - Nights in White Satin 

Skupina The Moody Blues rovněž zazářila ve zlatých 60. letech a přispěl k tomu hit Nights in White Satin. Zatímco Procol Harum se inspirovali Bachem, The Moody Blues nahráli rockovou verzi Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. I v zařazené skladbě se zobcovou flétnou a sborovým zpěvem je patrné, že vážná hudba jim byla blízká.   

Skladba je z r. 1967 a v r. 2018 si na ni zpěvák, kytarista a její autor Justin Hayward stále troufá. 

4. Paul Simon & Art Garfunkel - Sounds of Silence 

Originální nahrávka Sounds of Silence (anebo také v jednotném čísle The Sound of Silence) s krásným textem výhradního autora amerického dua Paula Simona pochází z r. 1964. 

Simon & Garfunkel se v r. 1970 rozešli, Garfunkel se věnoval herectví, občas se ale ještě sejdou, památné je jejich vystoupení v Central Parku v New Yorku v r. 1981 před půl milionem diváků. Stačilo několik málo tónů Simonovy kytary a všichni už věděli, že přijdou slova „Hello darkness, my old friend, I've come to talk with you again.“

Štěpán Turek z Hvězdné pěchoty prvního ročníku Superstar se možná v textu svého „hitu“ Stávka dýdžejů a slovech „ticho se valí z repráků“ Paulem Simonem trochu inspiroval.

5. Vanilla Fudge - You Keep Me Hangin‘ On

Americká skupina Vanilla Fudge je představitelem psychedelického rocku a v záznamu písně You Keep Me Hangin‘ On z r. 1968 hudebníci (zejména bubeník a baskytarista) také působí, jako kdyby utekli z psychiatrické léčebny. Název se překládá Necháváš mě čekat, ale slovo hang má také význam viset a oběsit a při pohledu na kapelu bych spíš věřil překladu Necháváš mě viset (a ani mě neodřízneš).   

Na jubilejním koncertu k 50 letům od založení skupiny v r. 2016 zazněla také. Skladbu znám i proto, že je v repertoáru mé oblíbené brněnské skupiny Progress Organization/Progres 2 patrně jedinou převzatou.

6. Eric Clapton - Cocaine 

Věhlas Erica Claptona má prvopočátek v 60. letech, za rockovou klasiku je považováno dvojalbum Wheels of Fire skupiny Cream, kde se Clapton prezentoval dlouhými kytarovými sóly, jedno mělo 15 minut. V Cream zpíval baskytarista Jack Bruce a „božský“ Eric, který v té době soutěžil s Jimi Hendrixem o neformální titul nejlepšího kytaristy na světě (v anketách se střídali), se osmělil ke zpěvu až později.     

Sem ale vyberu skladbu Cocaine, kterou Clapton převzal od J. J. Calea.   

Claptonovo podání v odkazu je z r. 1977, skladbu však hraje dodnes, snad i na památku všech hudebníků, kterým se drogová závislost stala osudná.   

A hrál ji i na koncertu ke svým sedmdesátinám v r. 2015 v Royal Albert Hall v Londýně.

7. Santana - Black Magic Woman

Mexičan Carlos Santana se od mnoha jiných špičkových kytaristů odlišuje tím, že vystupuje s početnou doprovodnou skupinou s nejrůznějšími bubínky a kastanětami, vždy si však najde prostor k vyniknutí. Na albu Abraxas z r. 1970, které jsme měli na vinylu, se mně vedle instrumentálky Samba Pa Ti nejvíce líbila zpívaná Black Magic Woman. 

V záznamu z r. 2011 Santana nechá kytarovým sólem předvést se i jednoho ze spoluhráčů.

8. Shocking Blue - Venus

Holandská skupina Shocking Blue v r. 1969 dobyla hitparády celého světa s písní Venus. Melodický rock s pohlednou zpěvačkou Mariskou Veres oslovil nejen posluchače, např. skupina Nirvana s Kurtem Cobainem na svůj první single nahrála píseň Love Buzz z repertoáru Shocking Blue.

Na YouTube je řada videí s touto skladbou, a to i z posledního roku života zpěvačky. Zemřela v 59 letech a devítka se stala osudnou i dalším, bubeník zemřel ve 49 a baskytarista v 69, zůstal jen sólový kytarista Robbie van Leeuwen. Kdyby vás zajímalo, kterým akordem Venus začíná, je to H7sus4 (v anglosaském světě se místo H používá B).

Připomeňme si je v době, kdy všichni byli mladí a krásní.          

A místo videa z pozdější doby ještě jeden hit z jejich mladých let - Never Marry a Railroad Man.  

9. The Who - Behind Blue Eyes

Skupina The Who patří mezi největší legendy rockové historie a z alba Who's Next z r. 1971 se stala hitem píseň kytaristy Peta Townshenda Behind Blue Eyes, se kterou v r. 2003 měli úspěch i Limp Bizkit. The Who byli známí i tím, že na koncertech ničili své hudební nástroje. Tato scéna se pak objevila ve slavném filmu Zvětšenina Michelangela Antonioniho z r. 1966, ale v něm se jí ujali Yardbirds a kytarista Jeff Beck. A je tam s ním i Jimmy Page, který se později proslavil v Led Zeppelin.  

Místo originální nahrávky se podívejme na živé vystoupení z r. 1979.     

V r. 2017 z původní sestavy vedle Townshenda zbyl už jen zpěvák Roger Daltrey. Oba však vždy byli pro zvuk skupiny nejdůležitější, a tak není divu, že i po 36 letech zní takřka stejně.  

10. Sting, The Police - Every Breath You Take

Sting v letech 1977-1984 působil ve skupině The Police a z té doby pochází hit Every Breath You Take, kdy se při zpěvu hodně nezvykle doprovázel na kontrabas.

Skladba na YouTube má už 803 milionů zhlédnutí, a proto také nemůže být opomenuta na příležitostných koncertech s The Police, jako např. tomto z r. 2008, ani na Stingově sólové dráze. 

Letos jsme ho měli vidět na koncertu v zahradě zámku ve Slavkově u Brna, ale kvůli pandemii byl přeložen na příští rok, doufejme, že v něm to už vyjde. 

11. Alphaville - Forever Young 

V 80. letech se v populární hudbě stále více začaly využívat technické vymoženosti, zpěv i doprovodná hudba z playbacku a se syntezátory, umožňujícími různými rejstříky zvuků věrně napodobit libovolný nástroj a naprogramovat automatického bubeníka, stačili k vystoupení třeba jen 2 hudebníci, zpěvák a klávesista (v tanečních kavárnách to někdy zastal i jediný člověk), a vše ostatní přidala technika. Typickým představitelem tohoto směru je německá skupina Alphaville. Vedle vybrané skladby z vystoupení v r. 1984, kterou do repertoáru pod názvem Být stále mlád převzal Karel Gott, se nadčasovým hitem stala i píseň Big in Japan.  

A zpěvák Alphaville Marian Gold si v r. 2009 (tedy po čtvrtstoletí) skladbu na koncertě v Praze společně s Karlem Gottem připomněl.  

12. AC/DC - Highway to Hell

Na koncertech se mně líbí, když hudbu vizuálně dotváří obraz a světelné efekty. Nejvyššího mistrovství v tomto směru dosáhli Pink Floyd, ale působivé je také provedení skladby Highway to Hell australské rockové skupiny AC/DC na stadionu River Plate v Buenos Aires v r. 2009. V potemnělém prostoru skupinu není vidět, ozvou se elektrizující tóny kytary, na pódiu šlehají plameny a sloupy kouře a do toho z podzemí (z pekla) vyjede na povrch kytarista Angus Young s rohy na hlavě, jehož vzezření a pohyby samy o sobě dovedou fanoušky strhnout. A k tomu ta „highway“ do nitra stadionu a expresivní zpěv Briana Johnsona. 

Skladba je však mnohem starší, byla nahrána na stejnojmenné album v r. 1979 a původně ji zpíval Bon Scott (a také se na ní autorsky podílel), který ale rok na to zemřel na následky drog a nadměrného požití alkoholu, když zůstal v chladné londýnské noci v autě, neschopen se dopravit na pokoj.   

Brian Johnson má zase problémy se ztrátou sluchu a na jedné koncertní šňůře za něj zaskakoval Axl Rose ze skupiny Guns N' Roses. Jedinou jistotou a posledním ze zakládajících členů je Angus Young, bez jehož trhavých pohybů (a původně i školní uniformy, viz první odkaz) si AC/DC ani nelze představit. Skupina vystupovala i u nás, ale 7500 Kč za vstupenku mně přišlo hodně nadsazené a koncert jsem oželel.    

13. Europe - The Final Countdown

Jestliže si něco zaslouží označení megahit, pak je to nepochybně skladba The Final Countdown švédské skupiny Europe. V květnu jsem ji mohl vidět v Brně společně s Whitesnake Davida Coverdalea, koncert však v době covidové (na rozdíl od Stingova slavkovského) byl bez náhrady zrušen. Nahrávka z r. 1986 má na YouTube již přes 816 miliónů zhlédnutí a 185 tisíc komentářů.

Melodický hardrock s hymnickým zvukem kláves, pěkné kytarové sólo, sympatičtí blonďáci, fanynky musely šílet.  

A takto zní po více než 30 letech. 

14. Omega - Gyöngyhajú lány/The Girl with the Pearl's Hair

Maďarská skupina Omega dokázala o sobě dát vědět i za hranicemi země už v socialistické éře a také pro hudební dlouhověkost si vysloužila přezdívku Rolling Stones východu. Její hit Gyöngyhajú lány do repertoáru převzali Scorpions a u nás Aleš Brichta s Arakainem.  

Záznam písně z koncertu k 50 letům existence skupiny je (podle mě) ale mnohem působivější. 

V minulých týdnech zemřeli hned dva členové kapely – klávesista László Benkő a baskytarista Tamás Mihály – a těžko říct, nakolik to poznamená její budoucnost.  

15. Pavol Habera a Team - Reklama na ticho

Pavola Haberu není třeba představovat, v r. 1991 se stal posledním československým Zlatým slavíkem. Písní, kterou na sebe v začátcích nejvíce upozornil, byla Reklama na ticho. 

I když mně roztleskávání diváků na koncertním záznamu z r. 2008 hodně vadí, hudebně vysoce převyšuje nahrávku o 20 let dříve. Vedle Simona a Garfunkela je to další píseň o tichu, hard rockový zvuk má však k tichu hodně daleko.    

San Francisco (3), New York (8) - čínské čtvrti

Americký prezident Donald Trump si v programu America First vytkl jako jeden z cílů zabrzdit rozlet Číny, protože to by tak hrálo, aby třeba IT firma Huawei byla úspěšnější než Apple a v Evropě navíc budovala 5G sítě, do Německa vedl další plynovod z Ruska, když mnohem dražší břidlicový plyn lze dovážet z USA, a jen tak někdo se pokoušel něco do USA exportovat, aniž by si pořádně připlatil na clech. Liberalizace obchodu ano, ale jen odsud potud.    

Myslím, že v případě Číny jsou veškeré snahy marné, někdejší rozvojová země se neuvěřitelným vědeckotechnickým rozvojem změnila ve světovou velmoc a je jen otázkou času, kdy USA ve většině parametrů předstihne. Kritici sice tvrdí, že vše je dáno kopírováním technologií a nedodržováním autorských práv, jenže Číňané jsou velmi učenliví, pracovití a houževnatí, jejich univerzity, vědecké instituce a technologické firmy už hrají první ligu, doba, kdy New York oslňoval svět 300m mrakodrapy, je dávno pryč, v Číně jsou stejně běžné a v Šanghaji i mnohem vyšší a architektonicky nápaditější, k tomu můžeme přidat rychlovlaky, gigantické mosty a přehrady, letiště na umělém ostrovu v moři, lety do kosmu, jaderné zbraně, …

Zde se ale zaměřím na jinou stránku čínské povahy, zdánlivou skromnost a trpělivost, která Číňanům umožňuje nenápadně expandovat a usazovat se v důležitých městech, až zde nakonec vyrostly celé čínské čtvrti. Že je najdeme v Singapuru a v malajské metropoli Kuala Lumpur, nepřekvapí, je to „blízko“, ale jsou i v San Franciscu a New Yorku, městech, která jsou výkladní skříní USA, a první evropskou vlaštovkou je Čínská čtvrť v Londýně.  

Čínská čtvrť (Chinatown) v San Franciscu má mnohem delší historii, než by se mohlo zdát ze stejnojmenného filmu, který Roman Polanski (v Los Angeles a okolí) natočil v r. 1974. První Číňané sem přišli již v polovině 19. století a dnes je jich asi 80 tisíc.

Aby bylo hned jasné, že vstupujeme na svébytné území, je nutné projít slavnostní branou (Ceremonial Gateway) s čínskými nápisy a typickými stříškami s dvěma draky na horní z nich. 

Prvky tradiční čínské architektury je „vyšperkován“ i jinak obyčejný rohový obchodní dům Sing Chong Building.

Nápisy v angličtině ale také nechybí, chodí sem totiž spousta turistů a těm je třeba vyjít vstříc.

Chvílemi si připadáme jako na lampionovém průvodu.

A trochu překvapivě se zde nachází i první římsko-katolická katedrála v Kalifornii - Old Saint Mary's Cathedral, postavená v r. 1854 v novogotickém slohu. Později už však nepostačovala svou velikostí, stala se farním kostelem a statut katedrály převzal nový kostel v San Franciscu.  

Do čtvrti zajíždí i staré tramvaje. 

A jehlovitý, 260 m vysoký mrakodrap Transamerica Pyramid je hned „za rohem“.

V New Yorku se čínská čtvrť nachází na Manhattanu, poblíž nájezdu na  Brooklynský most.

Z textu na kamenné bráně (v překladu: „Na památku Američanů čínského původu, kteří přišli o život při obraně svobody a demokracie“) je zřejmé, že i v New Yorku jsou usídleni delší dobu. Stejně jako v San Franciscu jsou zde přibližně od poloviny 19. století a v New Yorku jejich komunita má již 150 tisíc členů a na západní polokouli je nejpočetnější. 

S Číňany bývalo také úzce spojeno pěstování a distribuce opia, a proto ve vlastním zájmu udržet se v hostitelské zemi sami museli proti šíření drog bojovat. Lin Ze Xu (1785-1850) byl jedním z těch, kdo se o to zasloužil, a připomíná ho socha v nadživotní velikosti.

Pro čínské čtvrti jsou charakteristické restaurace s exotickými pokrmy, obchůdky se vším možným – zejména oblečením, ovocem, kořením a mořskými plody.  

A k fitness centru v čínském provedení patří i bojová umění.

Uvnitř buddhistického chrámu jsme nebyli, a tak jsme přišli o pohled na sochu Buddhy, těch jsme si však užili víc než dost v Bangkoku. 

Budova na konci ulice v následujícím snímku je radnice (City Hall) a v záběru v mírně posunutém uhlu vidíme štíhlý mrakodrap 8 Spruce Street od Franka Gehryho, v detailu uvedený v článku o Brooklynském mostu.  

O Američanech je známo, že se neučí cizí jazyky, protože přece všichni musejí znát anglicky, ale zdá se, že Číňané jsou v tomto ohledu podobní, s angličtinou tam takřka nepochodíme. Přesvědčil jsem se o tom několikrát, např. na letišti v Šanghaji při hledání stanice rychlovlaku Maglev, v metru v Pekingu a dokonce i před Čínskou čtvrtí v San Franciscu, když jsme nemohli najít vstup a zeptali se na ulici jedné Číňanky, kudy se tam jde, odpovědí bylo jen pokrčení ramen (byli jsme od něj vzdáleni jen asi 100 m). Stejně jako se v Africe rozšiřuje poušť, tak se zvětšují i území obývaná Číňany. Přitom k tomu nepotřebují dobyvačné války či nelegální migraci a teroristické útoky, stačí jim mravenčí práce, finanční kapitál a při jejich trpělivosti možná do konce století se naši potomci, aby obstáli, budou muset učit čínsky. 

Drahanská vrchovina (1) - Babí lom (skály, rozhledna a odlelkování)

V Brně máme štěstí, že bydlíme u lesa a můžeme chodit na několikakilometrové vycházky do přírody, aniž bychom museli někam cestovat, příliš však neznáme širší okolí, a proto jsme rádi přivítali nápad jít s rodinou mladšího syna na výlet k Babímu lomu, který se nachází asi 13 km na sever od centra města mezi Kuřimí a Adamovem. 

Jde o jeden z vyhledávaných vrchů Drahanské vrchoviny (v užším vymezení Adamovské vrchoviny a v širším Brněnské vrchoviny), kam je tradicí chodit na Nový rok. Místo si oblíbil také Petr Bezruč, vždy 1.11. zde zapaloval svíčky na památku zesnulých přátel.

Babí lom je skalnatý hřeben se dvěma vrcholy (severní má výšku 562 m n. m. a jižní 521 m n. m.), pojmenovaný podle ježibab, které letěly nad krajinou s balvany v náručí, protože však byly příliš těžké, neudržely je a spadlé kameny vytvořily místy až 20 m vysoký a stovky metrů dlouhý skalní masiv. 

Z možných výchozích míst jsme vybrali obec Lelekovice (312 m. n. m.), zaparkovali u fotbalového hřiště a u hospody zahnuli směrem ke kopci, na němž je vidět rozhledna Babí lom, postavená v r. 1958 na nižším vrcholu. 

Podle kronik koncem 19. století na obou vrcholech stály dřevěné vyhlídky a nedaleko nich i chata, kde bylo možné se občerstvit, vše však vzalo za své během druhé světové války. 

Úvodní část cesty je po rovině, stoupání začíná až od rozcestí s dřevěným altánem, který nabízí posezení a možnost vybalit svačinu s dvojitým chlebem a řízkem či paštikou. 

Za altánem je první pozoruhodnost trasy – Lelkovadlo. V dřívějších dobách ptáčníci lovili ptáky tak, že lepidlem pomazali dřevěnou desku, rozsypali na ní návnadu, ptáci se pak přilepili a stačilo je posbírat. Jenže u lelka (ptáka velikosti kosa) chytání na lep se ukázalo zcela neúčinné, protože lelek je aktivní až v noci a loví létající hmyz. Chytání lelků je tedy zbytečná ztráta času a přeneseně jej chápeme jako zahálčivost.

A v Lelkovadle (trojici trámů spojených v horní části deskou, na níž se lelci chytají i bez lepidla) se můžeme odlelkovat (zbavit se lenosti) podle přesně popsaného postupu. V koláži vpravo dole je pohled na desku ze spodní strany.

Jak se v návodu píše, postup je třeba alespoň jednou ročně opakovat (asi bych potřeboval i častěji).   

Odlelkováni plni nového elánu pokračujeme mírným stoupáním k rozcestí Babí lom. 

Odtud je na vyšší vrchol již jen 100 m a na nižší s rozhlednou 500 m. Protože se však k vyššímu leze po skalách a nechtěli jsme riskovat zranění vnuček (v červnu měly 4 roky), šel jsem tam sám, že ostatní brzy doženu. 

Ještě několik skal a jsme na nejvyšším místě (562 m. n. m.).

Vyhlídkám však brání stromy.

Je proto čas se vrátit k rozcestí. Jenže výstup opačným směrem k nižšímu vrcholu s rozhlednou překvapivě není o nic jednodušší. Chvílemi jsem myslel, že jdu špatně, zbytečně lezu po skalách a měla by podél nich vést pohodlnější cesta k rozhledně. 

Červená značka však tudy vedla, a to i přes průrvy s kořeny. Ve výhledu se konečně objevila rozhledna.

Rozhledna je vysoká 15 m, na vyhlídkovou plošinu ve 12 m vede 46 schodů a vystoupaly na ni i naše vnučky. Otevřena je celoročně, vstup je zdarma.

Výhledům odtud již stromy nepřekáží a jak už se na podobných místech stává tradicí, údajně při zvlášť dobrých podmínkách jsou vidět Alpy. 

A co z rozhledny v nejbližším okolí opravdu uvidíme? Samozřejmě skály v závěrečné části trasy a vyšší vrchol uprostřed snímku, jehož skalní bloky jsou však ukryty mezi stromy.

Také 3 km vzdálený Vranov, který je dalším možným výchozím místem.

A zde je Kuřim a vpravo průmyslová zóna.

Poslední pohled je v jižním směru, v popředí jsou Lelekovice a na horizontu vzadu Brno.

Celý okruh i s odbočkou k nejvyšší skále má pouhých 5,5 km a převýšení je 250 m. Na mapě v úvodní části z Lelekovic vede po cyklostezce a poté po červené přes nižší vrchol se vracíme pozvolně klesající cestou lesem do výchozího místa. 

Michelangelo Merisi da Caravaggio - malíř naturalistických výjevů a psanec

Zatímco v rockové hudbě se mluví o Klubu 27, kam patří hudebníci, kteří zemřeli ve 27 letech (Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Gary Thain, Kurt Cobain, Amy Winehouse, …), Michelangelo Merisi da Caravaggio (1573-1610) by mohl s Raffaelem (1483-1520), Antoinem Watteau (1684-1721) a Vincentem van Goghem (1853-1890) utvořit Klub 37 mezi malíři.     

Jméno, pod nímž je v dějinách umění zkráceně uváděn, je odvozeno od obce Caravaggio, ležící asi 40 km na východ od Milána, kde se údajně narodil. V novějších pracích se ale již častěji dočteme, že se ve skutečnosti narodil jinde a o něco dříve: v Miláně r. 1571. Ať to však bylo jakkoliv, malíř se při svém způsobu života ani nemohl dožít vyššího věku. Nejasnosti ale panují také u roků, kdy Caravaggio obrazy namaloval, protože s výjimkou jednoho je nesignoval, v různých pramenech tak najdeme odlišné odhady a u některých je jeho autorství nejisté.

Umělec se narodil do neklidné doby. V umění doznívalo období renesance, představující návrat k antice a odklon od středověkých náboženských dogmat, v obrazech a sochách se projevila inspirace příběhy z řecké mytologie, ve středověku nemyslitelné zobrazování nahých těl (Botticelli, u Michelangela dokonce i v dílech s náměty z bible, benátští malíři Tizian, Giorgione, Tintoretto, …), růst vlivu šlechty a bohatnoucích měst severu Itálie se promítl do podpory významných umělců, kteří již nebyli odkázáni jen na církev a její zakázky. 

Proti papežem z Říma centralizovaně řízené katolické církvi se navíc začala vymezovat protestantská hnutí, Martin Luther přišel s rozsáhlou kritikou činnosti církve, např. prodávání odpustků, vystoupil proti bohoslužbám v latině i církevním rituálům (např. zádušní mše měla být věnována jen skutkům zesnulého), moc církve nebyla po chuti ani mnohým panovníkům,  Jindřich VIII., když nedostal od papeže souhlas k rozvodu s první ze svých šesti manželek, si založil anglikánskou církev a sám se prohlásil za její hlavu a také si mnohé církevní statky „znárodnil“.

Snahy o oslabení vlivu katolické církve (z mnoha nesourodých a regionálně rozprostřených směrů tam vedle luteránů patří také kalvinisté a již v počátcích 15. století naši husité, později i názory definující víru jako soukromou záležitost každého jedince, nepotřebujícího k tomu žádnou církevní instituci) se označují reformace, katolická církev zareagovala protireformací a násilnou rekatolizací. Významně jí v tom pomohlo, že část rozdrobené Itálie byla pod nadvládou španělské větve Habsburků (celý jih i střed včetně Říma), která společně s jezuitským řádem a inkvizitory prosazovala rekatolizaci.

Přestože knihtisk byl objeven již v 15. století, knihy byly dostupné převážně jen vzdělanějším a bohatším, značné množství lidí bylo ještě negramotných a nábožensky zaměřené obrazy vedle bohoslužeb byly jedinou možností, jak církev na tyto vrstvy mohla působit.  

A jedním z „nájemných“ náboženských malířů se nakonec stal i Caravaggio, i když k tomu svým povahovým založením neměl žádné předpoklady.   

Ještě v dětském věku strávil několik let jako pomocník v milánské dílně nevýznamného malíře, v r. 1592 přešel do Říma k dalšímu, pro něhož maloval zátiší s ovocem a kytice. Získané dovednosti pak využil v samostatných obrazech, např. Nemocný Bakchus z r. 1593 a Bakchus (1595), oba jsou reprodukovány v článku Bakchus (Caravaggio) i s podrobným výkladem. Bohužel v obou galeriích bylo původně zakázáno fotografovat. U dalších obrazů jsem měl větší štěstí, 10 jich je ze společné výstavy se sochařem Berninim ve Vídni na přelomu let 2019/2020 a zbývající z kostelů a dalších galerií v Římě při návštěvě v r. 2024. 

Již v raných obrazech se projevil Caravaggiův smysl pro neidealizované pojetí, v obrazech Bakcha zcela chybí bezstarostnost poživačného boha, jeden je ztrápený nemocí a v košíku druhého je napůl shnilé jablko. Chlapec kousnutý ještěrkou (1594-1595, National Gallery, Londýn) ukazuje hocha vyděšeného z neškodného tvora, tak vzdáleného od obrazů s neohroženými hrdiny.

Obraz Loutnista (1595, Metropolitan Museum of Art, New York) patří k těm, kde se diskutuje, zda je autoportrétem, portrétem některého z malířových přátel, anebo dokonce zobrazením děvčete. 

Kající se Marie Magdalena (1594-1596, Galleria Doria Pamphilj, Řím) na rozdíl od obvyklého pojetí námětu zpodobňujícího dámu z bohatých kruhů v roli Magdaleny zobrazuje obyčejnou trpící dívku.  

Biblický příběh o útěku Svaté rodiny do Egypta po varování andělem, že král Herodes chce zabít narozeného Ježíše, Caravaggio v obraze Odpočinek na cestě do Egypta (1564-1596, Galleria Doria Pamphilj, Řím) pojal rovněž nezvykle. Anděl otočený zády rodině hraje na housle. 

V obrazu Věštkyně (1595-1598, Musée du Louvre, Paříž) si mladík od cikánky nechává číst z ruky, omámený jejím smyslným pohledem si nevšiml, že mu přitom sundala z ruky prsten.

Zlom v Caravaggiově životě znamenal obraz Extáze sv. Františka (1595-1596, Wadsworth Atheneum Museum of Art, Hartford). Zaujal kardinála del Monte, který si obraz koupil a na dlouhou dobu malíři poskytl střechu nad hlavou a finančně ho podporoval. 

Sv. František (František z Assisi) byl mnich žijící na přelomu 12. a 13. století, který viděl smysl života v absolutní chudobě a lásce k Ježíši Kristu. Tím prvním ovšem těžko mohl někoho nadchnout, proto odešel do lesa, kde kázal zvířatům. Je považován za jejich patrona. 

Podle legendy František chtěl poznat utrpení Ježíše Krista, odešel do divočiny, kde se mu Ježíš zjevil a proudy krve z jeho ran probodly Františkovy ruce a nohy a způsobily mu stejná zranění (stigmata) jako Ježíšovi na kříži. Na tomto obraze však ještě na rozdíl od mnoha budoucích zranění a krev vidět nejsou, František, který ztratil vědomí, je jemně podpírán andělem.       

Tomuto svatému Caravaggio o 10 let později věnoval ještě další dva obrazy se stejným námětem: Sv. František při meditaci (1605-1606, Museo Civico Ala Ponzone, Cremona) a Sv. František při meditaci (1606, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím).

Mistrovským dílem je Povolání sv. Matouše, které pro kapli římského kostela francouzské kolonie San Luigi dei Francesi a za peníze z dědictví francouzského kardinála Cointrela (Contarelliho) namaloval v r. 1600. Sv. Matouš byl původně výběrčím daní, Kristus si ho ale nečekaně vybral za jednoho ze svých 12 učedníků (apoštolů) a ten pak později sepsal Evangelium podle Matouše, popisující život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Caravaggio na rozdíl od tradičního znázorňování scény ve vnějším prostoru ji umístil do hospody. Matouš se svými společníky přepočítává denní výnos, Kristus vstupuje zprava a ukazuje na Matouše, který s nevěřícným gestem se ptá, zda opravdu on. Všichni jsou ztuhlí v němém úžasu. 

V umění byla v tu dobu již známa technika šerosvitu, spočívající v kontrastech světla a tmy, Caravaggio ji však rozvinul v temnosvit (tenebrismus), kdy scéna je nasvícena kuželem světla ze skrytého vnějšího zdroje. Na obraze je patrný nad hlavami postav. 

Podle legendy Matouš odešel do Etiopie a protože tamějšímu králi zakázal sňatek s neteří, král ho nechal zabít.  

Mučení sv. Matouše (1600) je dalším z Caravaggiových obrazů v kostele San Luigi dei Francesi. V drastické scéně Matouš leží na zádech a úpěnlivě zvedá ruku, nad ním se sklánějící kat s mečem ale nemá slitování.   

V kostele je ještě třetí umělcův obraz: Inspirace sv. Matouše (anebo také Sv. Matouš s andělem, 1602). Přítomnost anděla symbolizuje boží inspiraci při psaní evangelia.

Další dva Caravaggiovy náboženské obrazy, Ukřižování sv. Petra (1601) a Obrácení sv. Pavla (1601), jsou k vidění v Bazilice di Santa Maria del Popolo v Římě.  

Sv. Petr byl první z Kristových učedníků a po Kristově smrti převzal jeho roli. Rostoucí počet Kristových stoupenců se ale nezamlouval králi, obvinil je ze založení velkého požáru v Římě, Petra nechal zatknout a odsoudit k trestu smrti ukřižováním. Petr se necítil hoden stejné smrti jako Kristus, a nechal se proto ukřižovat hlavou dolů. Důstojnost starce na kříži kontrastuje se špinavými nohami katova pomocníka.  

Sv. Pavel byl z židovské rodiny a původně patřil mezi pronásledovatele křesťanů, při výpravě do Damašku zatknout křesťany z nebes zazářilo světlo a ozval se hlas Ježíše: „Pavle, proč mě pronásleduješ?“ Pavel pak konvertoval ke křesťanství a podnikl několik misijních cest s cílem jej šířit. Stejně jako sv. Petr byl nakonec příkazem krále zatčen a sťat mečem.     

Caravaggio Pavla zachytil v okamžiku, kdy oslněn světlem spadl z koně.  

Obraz Večeře v Emauzích (1601, National Gallery, Londýn) zachycuje okamžik, kdy se vzkříšený Ježíš v podobě bez vousů zjevuje dvěma učedníkům Lukášovi (vlevo) a Kleofášovi (vpravo) ve městě Emauzy. Ti ve chvíli, kdy Ježíš žehná pokrmu, ho poznávají. Kleofáš v údivu roztahuje ruce do tvaru kříže, překvapený Lukáš chce vstát z křesla. Ovoce má symbolický význam – jablka a fíky připomínají prvotní hřích v Edenu, hrozny a z nich vyrobené víno symbolizují Krev Páně a granátové jablko Vzkříšení, jeho semena jsou zárodkem budoucího života.

Na obraze Sv. Kateřina Alexandrijská (1597, Thyssen-Bornemisza, Madrid) je světice zobrazena s kolem, na němž podle legendy měla být za trest umučena, protože si dovolila odmítnout nabídku k sňatku od egyptského císaře. 

Zatčení Ježíše Krista (1602) je chloubou National Gallery of Ireland v Dublinu, obraz je také reprodukován na titulní straně průvodce galerií.

Korunování trním (1603, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) zachycuje scénu, kdy vojáci Krista před ukřižováním ponižují nasazením věnce z trní na jeho hlavu, představujícího parodii na korunu židovského „krále“, a jako „žezlo“ mu do rukou vložili rákos.  

Předpokládá se, že ze stejného r. 1603 pochází i obraz Kladení Krista do hrobu, který byl zamýšlen jako oltářní obraz pro římský kostel Santa Maria in Vallicella a dnes je vystaven ve Vatikánských muzeích (Musei Vaticani). Zaujal řadu dalších malířů, kteří jej pak kopírovali, mezi nimi Rubens, malíř rokoka Fragonard a dokonce i postimpresionista Cézanne. Naopak některým církevním hodnostářům vadilo málo důstojné vzezření apoštolů, nesoucích bezvládné Kristovo tělo.    

O Caravaggiově autorství u následujícího obrazu Narcis (1600, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím) se trochu pochybuje, stejně jako u výše uvedeného obrazu Korunování trním.

David s hlavou Goliáše (1600-1601, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je jeden z mnoha Caravaggiových naturalistických obrazů s odříznutými hlavami. Podle biblického příběhu se David v boji Izraelitů proti Pelištejcům postavil obávanému obrovi Goliášovi a přemohl ho tak, že jej zasáhl do hlavy kamenem z praku a omráčenému usekl hlavu. Hlava Goliáše je malířovým autoportrétem.   

Obrazy Vítězný Amor (1602, Gemäldegalerie, Berlín) a Sv. Jan Křtitel (1602, Museo Capitolino, Řím) a zženštilé tváře mladých mužů zavdaly k dohadům o malířově sexuální orientaci. Na prvním sebevědomý, drzý kluk šlape mezi rozházenými hudebními nástroji a v druhém bychom asi sotva hledali asketického kazatele, který v Jordánu křtil věřící a mezi nimi i Ježíše Krista. 

Sv. Jan Křtitel (1603-1606, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím) je další verzí kazatele v jinošském věku.

Na Portrétu Maffea Barberiniho (1606) ze soukromé sbírky je kardinál, který se později stal papežem a přijal jméno Urban VIII. 

Růžencová Madona (1606, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) znázorňuje při modlitbě sv. Dominika, kazatele a zakladatele řádu z přelomu 12. a 13. století, později pojmenovaného dominikáni. Dominik drží v ruce růženec (šňůrku s korálky a křížkem), který modlícím se usnadňoval odpočítávání dílčích modliteb.  

Dobré živobytí u kardinála a zájem o jeho obrazy malíři zvedlo sebevědomí a dalo také průchod jeho prchlivé povaze. Se svým sluhou, který mu nosil meč, se procházel ulicemi Říma a vyhledával záminky k rvačkám. Jeho výtržnosti neměly konce, obscénním způsobem urážel ženy, kamením rozbíjel okna, ale co horšího, při potyčkách způsobil i krvavá zranění a r. 1606 jednoho protivníka zabil a musel z Říma uprchnout. Nějakou dobu se ukrýval u svého známého v Neapoli a odtud pak r. 1607 odjel na Maltu. Tam se stal členem Řádu maltézských rytířů a namaloval několik obrazů. 

Portrét maltézského rytíře Antonia Martelliho (1607-1608) vlastní Gallerie degli Uffizi ve Florencii. 

Rozměry 361 x 520 cm největší a jediný signovaný Caravaggiův obraz Stětí sv. Jana Křtitele (1608) je umístěn v Katedrále sv. Jana ve Valettě. V drastickém výjevu jak na jatkách Jan Křtitel má už částečně odříznutou hlavu a Salome s talířem čeká, aby ji tam mohla položit.  

Podle biblického příběhu král Herodes byl při oslavě svých narozenin okouzlen tancem Salome a slíbil jí odměnu podle jejího přání. Salome na radu své matky požádala o hlavu Jana Křtitele, který si dovolil kritizovat její vztah s Herodem, ačkoliv byla manželkou Herodova bratra. 

A dokonaná akce je na obraze Salome s hlavou Jana Křtitele (1609-1610, National Gallery, Londýn). Výše uvedený obraz David s hlavou Goliáše vypadá jako detail tohoto obrazu a i zde hlava na talíři je malířovým autoportrétem. 

Vedle Davida a Goliáše, Salome a Jana Křtitele i biblický příběh Judity a Holoferna končí odříznutím hlavy. Podle něj se Judita nechala zajmout velitelem vojska Holofernem, dobývajícím město Betulii s cílem jej zničit, Judita ho však oklamala a usekla mu hlavu, vojsko pak bez svého velitele odtáhlo a město bylo zachráněno. Caravaggio mu věnoval obraz Judita stíná hlavu Holofernovi (1599) a totéž v reliéfu Judita a Holofernes (1598-1600), obě díla vlastní Galleria Nazionale d'Arte Antica v Římě.

Ve zmíněné katedrále ve Valettě je ještě jeden Caravaggiův obraz, Píšící sv. Jeroným (1607), v malířově představě křesťanského spisovatele a teologa, který ve 4. století přeložil bibli do latiny. 

Malíř se při své násilnické povaze nevyhnul problémům ani na Maltě, po jedné potyčce byl uvězněn, z vězení uprchl, dostal se na Sicílii, odtud se vrátil na italskou pevninu, potuloval se po hostincích a nevěstincích, v Neapoli byl pobodán maltézskými rytíři a při čekání na loď do Říma v nesnesitelném vedru na pobřeží umírá.

Tím se předčasně uzavřelo dílo malíře, který do umění přinesl nové pojetí v technickém výrazu (temnosvit) a zpracování námětů. Zatímco dřívější malíři zobrazované postavy idealizovali, např. Raffaelovy madony musely být výhradně mladé a krásné, Caravaggio si dovolil namalovat Pannu Marii podle známé prostitutky, jindy postarší a vrásčitou, jeho světci často působí jako nuzáci, některé obrazy mají hororový charakter, kdy z podříznutých hrdel prýští krev. Patří mezi největší umělce baroka (někdy bývá řazen i k manýrismu, přechodné éře mezi renesancí a barokem) a svým dílem, které jeho soudobí konkurenti a kritici viděli jako likvidaci umění, ovlivnil řadu dalších mistrů, např. Rembrandta, Vermeera i naše malíře Škrétu a Brandla.