Molière - Lakomec v Městském divadle v Brně

Francouzský dramatik (a herec) Molière (1622-1673), vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se stal nesmrtelným satirickými hrami, zesměšňujícími hloupost, pokrytectví, lakotu, nemravnost, náboženské svatouškovství a snobství. Nejznámějšími jsou Tartuffe (1664), Don Juan (1665), Misantrop (1666), Lakomec (1668) a Zdravý nemocný (1673). Poslední se mu stala osudnou, po skončení představení, kde hrál hlavní roli, zkolaboval a ještě tentýž den pozdě večer zemřel.

Matně si pamatuji, že Lakomce jsem kdysi viděl ve filmové adaptaci s Františkem Filipovským jako Harpagonem, ztvárnil ho i Louis de Funes, kterého Filipovský tak skvěle daboval, na divadelních prknech ho u nás hráli např. Ladislav Pešek, Miloš Kopecký, Jan Skopeček, Petr Nárožný a my jsme ho nedávno viděli s Bolkem Polívkou v Městském divadle v Brně. 

Protože v divadlech se během představení již několik let nemůže fotografovat, vkládám sem jen několik fotografií fotek z vestibulu divadla.  

Hlavní postavou hry je bohatý a lakotný vdovec Harpagon, který v obavě ze ztráty naškudlených peněz na zahradě zakopal truhlu se zlaťáky a stále se strachuje, aby ji nikdo nenašel. Vypočítavě se staví i ke svým dospělým dětem – dceru Elišku by chtěl provdat za starého boháče Anselma a syn Kleantes by si měl vzít bohatou vdovu. Jenže Eliška je zamilovaná do Harpagonova správce Valéra, který riskoval život a zachránil ji z rozbouřených vln, a Kleantes miluje krásnou Marianu, dívku z chudé rodiny žijící jen s nemocnou matkou, o níž se stará.   

Valér se snaží pochlebováním Harpagonovi získat jeho sympatie.

Lakomý Harpagon své děti překvapí odhalením, že se mu líbí jedna dívka a rád by se s ní oženil. „Je tu jeden menší problém, bojím se, že nemá dostatečné věno.“ Když doplní, že jde o Marianu, Kleantes je v šoku: „Nějak mi najednou není dobře. Potřebuju na čerstvý vzduch.“

Harpagon Valérovi sděluje, že dceru Elišku ještě dnes večer provdá za Anselma, který navíc ani nežádá věno. Valér předstírá, jaká je to výhodná partie. Rozčarovaná Eliška, nechápe, co to má znamenat. Ale Valér ji vysvětlí, že „jsou typy, které nesnáší jakýkoliv vzdor, které pravda akorát tak rozčílí. Když je chceš někam dostat, tak jen tak, že až po cestě je nenápadně směřuješ a natáčíš, jak potřebuješ.“ Eliška namítne, že svatba má být už dnes večer. Valér ji poradí: „Musíš se ji pokusit oddálit. Předstírej, že jsi nemocná.“

Kleantes si chce na svatbu s Marianou půjčit 15 tisíc franků a půjčku nechává sjednat svému sluhovi Flokovi. Nabídne se Harpagon s lichvářským úrokem 25 %, navíc z této částky 3 tisíce franků bude tvořit haraburdí, kterého se chce Harpagon zbavit. Když se Kleantes dozví, že lichvářem je jeho otec, Harpagon jej osočí, že „chce mrhat majetkem svých rodičů“, a Kleantes, že Harpagon se nestydí „zahanbovat své jméno tak ostudnými obchody“.

Na scénu vstupuje dohazovačka Frosina, která Harpagonovi lichotí, že „pětadvacetiletí mládenci by vedle něj vypadali jako starci“. A také, že „Marianu vůbec nezajímají muži mladší 60 let“. „Ani si neumíte představit, jakou bude mít radost, až vás uvidí. Přála bych si, abyste viděl, jak byla u vytržení, když mě slyšela o vás vykládat. Její oči přímo zářily radostí. A teď už se nemůže dočkat, aby už byla vaší ženou.“ Když ale požádá Harpagona o finanční výpomoc, Harpagon dělá, že neslyší, má moc práce, „musí ještě napsat několik depeší“.

Harpagon organizuje svatební hostinu a sluhům klade na srdce: „Budete nalévat hostům, ale jen pokud budou mít žízeň. A ne abyste je přímo provokovali nabídkami a vyzývali k pití! Počkejte, až si o víno řeknou opakovaně a nezapomeňte do něj přilévat hodně vody.“

Svému sluhovi (a současně kočímu) Jakubovi nařídí, aby „připravil bohatou hostinu za málo peněz“. „Bude nás osm nebo deset, ale počítej s osmi. Když je jídla pro osm, nají se jich i deset.“  

Frosina přivádí Marianu do Harpagonova domu, představit ji nastávajícího manžela. Mariana je zděšena a nic nepomáhá chlácholení dohazovačky, že Harpagon brzy zemře (odhadem do tří měsíců) a pak bude bohatě zaopatřena. Frosina Harpagonovi namlouvá, že Marianina zaraženost spočívá v tom, že „je z Harpagona celá pryč“. 

Objeví se lakomcův syn Kleantes a Mariana poznává, že na tohoto mladíka si tajně myslí. A Kleantes ji zastřeně vyznává svou lásku: „Dovolte, abych se tu na chvíli vtělil do svého otce a abych vám řekl, že jsem nikde na neviděl nic tak okouzlujícího, jako jste vy. Nic se nemůže vyrovnat štěstí líbit se vám, a moci být vaším manželem bych nikdy nevyměnil za největší poklady světa.“ Pak jako stále se z citu vyznávající otec mu stáhne prsten s diamantem a věnuje ho Marianě. Harpagon je tím zaskočen a po straně synovi spílá do zmetků a krys, Mariana ho také chce vrátit, ale Kleantes rafinovaně k otci promluví: „Otče, že si zajisté přejete, aby si slečna nechala ten prsten na důkaz vaší lásky?“ I Frosina se přidává: „Nechte si ten prsten, když si to pán tolik přeje.“ 

Harpagon na Kleantovi vyzvídá, jak se mu líbí jeho budoucí macecha. Ten, aby otce od Mariany odradil, ji znevažuje, že „krásy moc nepobrala a chytrá bude podprůměrně“. 

Na námitku, že ji přitom vychvaloval, odpověděl, že „to bylo jen jménem otce a sám k ní žádnou náklonnost necítí“.   

Harpagon mudruje: „Najednou jsem si uvědomil, kolik je mi let. A že by mě lidi mohli pomlouvat, kdybych se oženil s tak mladou osobou. Tak jsem si myslel, že kdybys k ní neměl takový odpor, mohl by sis ji vzít za ženu ty.“ Kleantes se naoko zdráhá: „No sice není úplně podle mého gusta, ale jestli vám to, otče, udělá radost, vezmu si ji. Z lásky k vám se přemůžu.“

Harpagon: „Ne, ne. Manželství bez lásky nemůže být šťastné. Kdybys k ní cítil alespoň nějakou náklonnost, s radostí bych ji dal za ženu tobě, ale když tomu tak není, musím si ji vzít sám.“

Kleantes se nakonec přizná, že „Marianu miluje od chvíle, kdy ji zahlédl na procházce“. Harpagon se rozčílí, že mu syn leze do zelí a chce ho praštit holí.

Kleantův sluha Flok najde Harpagonovu truhlu se zlaťáky a dává ji Kleantovi. Mezitím Harpagon zjistil, že truhla je pryč a hroutí se mu svět: „Jsem zničen, zavraždili mě!  Ukradli mi mé peníze! … Běda! Chudinky mé peníze, moji chudáčci, mí drazí přátelé, vzali mi vás! S vámi jsem ztratil svou jedinou oporu, svou útěchu, svou radost.“ 

Ale brzy se sebere a přivolá policejního komisaře, aby vyšetřil, kdo truhlu ukradl. Podle Harpagona jsou podezřelí úplně všichni. Uhodí na svého správce Valéra: „Pojď blíž. Pojď a přiznej se k tomu nejstrašnějšímu zločinu, který kdy byl spáchán.“ Valér myslel, že Harpagon ví o jeho lásce k lakomcově dceři Elišce a přiznává se, že jeho láska k největšímu pokladu, co Harpago má, je čistá. Harpagon to chápe jako lásku k jeho truhle se zlaťáky. Když Valér prozradí, že se s Eliškou zasnoubil, Harpagon je zdrcen, kromě toho, že byl Valérem okraden, ještě navíc jeho dcera byla svedena takovou nulou. Po policejním komisaři žádá pro Valéra trest smrti. 

Eliška: „Ach! Otče, prosím vás, mějte slitování! Vždyť právě tento Valér mě tehdy zachránil před utonutím v rozběsněných vlnách.“ 

V závěru se vše k dobrému obrátí. Ukáže se, že ve zmíněné strašné bouři se zachránili i Valér a Mariana se svým otcem, kterým není nikdo jiný než starý boháč Anselm.

Kleantes přijde za Harpagonem, že „dostane truhlu se zlaťáky, pokud mu dá Marianu za ženu“. Harpagon si truhlu pečlivě zkontroluje a když Anselm řekne, že zaplatí výdaje za svatbu Kleanta s Marianou a Valéra s Eliškou, Harpagon je navýsost spokojen a rozplývá se štěstím se svou milovanou truhličkou.     

A takto se herci po představení rozloučili s diváky. Z hlavních postav po levé ruce Bolka Polívky stojí Alena Antalová, která hrála dohazovačku Frosinu, po pravici Světlana Janatová (dcera Eliška) a Jiří Mach (správce Valér), ještě dále po pravici Michal Isteník (Harpagonův kuchař a kočí) a Zdeněk Junák (boháč Anselm). Po levici Aleny Antalové je Dagmar Křížová (Mariana, láska Kleanta i Harpagona) a Kristian Pekar (Kleantes).    

Na posledním snímku na sebe přátelsky gestikulují Bolek Polívka a Zdeněk Junák. 

***

Zajímavé je, že samotná hra zpočátku neměla úspěch, chudý lid do divadla nechodil a bohatí měšťané v textu viděli zesměšňování sebe sama. Nakonec i u nás v interpretaci hry převažoval výsměch „kapitalistickému mamonáři“. 

Městské divadlo v Brně ke všem hrám za pouhých 99 Kč vydává skvělou brožuru, kde kromě celého textu hry je popsán vznik hry v kontextu doby a přiblížen její autor, kdo kdy se v rolích proslavil, kdo ji přeložil a režíroval, vše doplněno bohatou obrazovou přílohou. V tomto svazku na jeden a půl straně byly navíc uvedeny citáty vztahující se k penězům. Alespoň některé vyberu.

Horatius: Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat, cnost přijde po penězích. 

Korejské přísloví: S boudou plnou peněz může se i ze psa stát pan Haf Haf.

Jules Renard: Říká se, že peníze nedělají člověka šťastným – tím se jistě myslí peníze těch druhých.

Victor de Kowa: Skrblíci jsou nepříjemní současníci, ale příjemní předkové. 

H. G. Wells: Peníze jsou šestým smyslem umožňujícím plně těžit z ostatních pěti. 

François de La Rochefoucauld: Pohrdání bohatství u pánů filosofů byla jen oklika, jak získat vážnost, když se jí nemohli těšit pro bohatství. 

Voltaire: Když jde o peníze, všichni jsou téhož náboženství.

Baruch Spinoza: Nejlepší kvalitou peněz je jejich kvantita.

Karel Gott: Peníze nejsou všechno. Jsou ještě cenné papíry a zlato.

Bratři Ebenové - Brno, 9. října 2025

Bratry Ebenovy jsem nikdy nevyhledával, k folku mám vcelku chladný vztah a co jsem od nich slyšel, se mně vždy zdálo hudebně málo zajímavé, hlavní osobnost skupiny a téměř výhradní skladatel hudby a textů Marek Eben má dost malý rozsah hlasu a písně proto znějí jednotvárně, kdyby texty recitoval, bylo by to skoro stejné. V textech, v rané tvorbě často humorných, je ale největší hodnota jejich tvorby. Zájmu o skupinu samozřejmě výrazně pomáhá to, že Marek Eben je oblíbeným moderátorem (Star Dance, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary), z doby, kdy jsem se ještě trochu díval na televizi, si pamatuji jeho diskusní pořad Na plovárně. Navíc byl také jedním z kmenových herců Studia Ypsilon.

V průběhu koncertu jsem si většinu skladeb z Markova představování poznačil a k téměř všem dohledal odkazy na YouTube. Zazněly následující: 

1. Tichá domácnost

V nahrávce na desce zpívá i Iva Bittová, ta však na koncertu nevystupovala.

2. Nikdy to není tak horké  

Z textu: „Jenomže nic není tak horký, jak se upeče/A každá kalná voda jednou odteče/A každý chladný vítr jednou dofičí/A každá mánička jde někdy k holiči/I oceán má někde svoje okraje/A i nejdelší deska jednou dohraje/I dálný východ není zas tak daleký/A jenom láska ta vytrvá navěky“

3. Jarní 

Marek Eben píseň uvedl výkladem: „V této písni najdete takový poměrně zřídkakdy se vyskytující hudební útvar, a to je tzv. programní sólo. My samozřejmě známe programní skladby, jako je např. Má vlast Bedřicha Smetany. Ale programní sólo se vyskytuje málokdy, tady ho uslyšíte uprostřed písně, bude ho hrát David. V první části toho sóla uslyšíte lehký názvuk secího stroje, zatímco druhá část je spíš lamentaci zemědělce nad tím, co vzešlo.“

4. Nikdo to nebere  

„Sníh poletuje/Ta zima konce nemá/A králům ujel/přímý spoj do Betléma/A podle všeho je jim to celkem putna/Volaná srdce jsou dočasně nedostupná/Volaná srdce jsou dočasně nedostupná/Zvoní to/Vyzvání/A běda/Nikdo to nebere/Nikdo se nehlásí/Nikdo to nezvedá/Nikdo to nezvedá“

5. Mám dny  

Vcelku pesimistická píseň o tom, že v životě převažují špatné dny. „Je to možný, že dva dny seš nahoře a potom tři tejdny dole?“ 

6. (o vakcínách) „Já měl Astru Zenecu, měl někdo Pfizer a snad Modernu, tu uměleckou vakcínu? Kdo dostal Sputnik a přežil, nikdy nedostane ani opar.“ Píseň, která následovala, se mně nepodařilo identifikovat.

7. Zapomeneš  

V posmutnělé písni se zpívá: „Když přijde noc, jen tiše lež/Zapomeneš/A i když svíčku nezhasneš/Zapomeneš/Není se důvod ohlížet zpět/Když tam nic nenajdeš/Když přijde noc/Jen tiše lež/Zapomeneš“

8. Clafoutis  

„Nikdy jsme neměli na desce instrumentální skladbu, ale na poslední ji máme, napsal ji David.“ Clafoutis je třešňová bublanina, tradiční francouzský moučník. 

9. Divadlo  

Text jako kdyby se vyjadřoval k původně libereckému Studiu Ypsilon, které po smrti zakladatele Jana Schmidta bojuje o přežití.  

„Zvláštní divadlo na malé oblasti, zvláštní příběhy dává. Herci, publikum, všichni v jedné pasti, návštěva žádná sláva. Kolikátá je to už sezóna, žádný velký třesk se nekoná.“ 

Následovala přestávka.

10. Na šňůře  

„Nehrajeme hard rock, ale na poslední desce je jedna tvrdší skladba.“ V ní se předvedl kytarista Pavel Skála (dlouhodobě hraje v Mišíkově skupině Etc… a dříve i ve skupině Marsyas s Petrem Kalandrou a zpěvačkou Zuzanou Michnovou). U této skladby se víc než jinde uplatnila barevná světla, jak se sluší pro rockové koncerty, myslím, že na koncertu zněla mnohem víc hardrockově než na desce.

11. O filmových milovnících  

Při představování písně Marek vzpomněl Jiřího Bartošku.

12. Píseň tiskového mluvčího (odkaz na YouTube jsem nenašel) 

Hlavním motivem písně byla „odpověď" mluvčího „k ničemu se nevyjádřím“.

Mezi skladbami Marek Eben popisoval své zážitky seniora.

Mladá fanynka u podepisování desky: „Pane Eben, to jsem ráda, že Vás ještě vidím živého.“

Když vyřizoval důchod, poslali ho nejdříve na pracák, protože je ošetřující osobou manželky upoutané na vozík. „Řeknu Vám, tam je nebezpečno, ty menšiny, a těch je tam většina.“ 

13. Tý jo 

Odkaz je i s průpovídkou v záznamu koncertu v Milevsku. 

14. Sportka (?)

Jde o metaforický text o zmařené naději a hledání štěstí. I přes naději na velkou výhru, nevyšlo to. Ve skutečnosti se spíše jedná o zamyšlení nad životem. 

15. Hey by  

Z textu: "Horko jak na partajní schůzi/Natoč mi ještě jedno, Zuzi/Co teda provedem s tou fúzí/Holky už rozepínaj blůzy/Všecky se tak krásně hejbaj" (= Hey by)

16. Chlebíčky  

Před zahráním písně Marek komentoval zvyk pořadatelů nachystat hudebníkům do šatny chlebíčky. Evidentně si představovali něco lákavějšího. 

17. Zpěvák, skladatel, textař a hráč na kytaru a klávesy Marek Eben ve verších představil členy skupiny, kromě něj ji tvoří jeho bratři David, saxofonista, a Kryštof, klávesista, které doplňují výše zmíněný kytarista Pavel Skála, kontrabasista Jaromír Honzák a bubeník Jiří Zelenka.

Zde je Marek za klávesami. 

Poté se s diváky rozloučili. 

Ti si však samozřejmě vytleskali přídavky. Prvním byla píseň:

18. Je to taková  

„Musíš aspoň trochu vědět, co máš dělat, jestli, jak bych to řek, jestli chceš bejt in. Když si vezmeš blbý boty, k tomu blbý džíny, navrch blbej mobil, tak seš out! Je to taková, taková...pokleslá, je to taková, pěkná...taková pokleslá.“

Druhý přídavek uvedl slovy, že nebývá zvykem, aby hudební skupiny mezi přídavky zařazovaly nové písně a kdo to udělá, už obvykle nehraje. Oni to přesto zkusí a zahrají píseň z posledního alba Co my víme.

19. Hezké to bylo  

Tento bilancující text bychom si mohli v mírně upravené podobě říct také:

„Jak nám ten život rychle ubíhá/Člověk má pocit, že nic nestíhá/Vždyť já měl tolik věcí v úmyslu/Dokázat v tom zábavním průmyslu/Například nemám žádnou Thalii/A nevím, za co by mi dali ji/Myslím, že z toho, co jsem předvedl/Si nikdo na zadnici nesedl/.

I když z těch velkých cílů toho moc nezbylo/Stejně vám řeknu/Hezké to bylo/Moc hezké to bylo“

Antoine Watteau - galantní slavnosti, móda rokoka i smutek klaunů

Antoine Watteau (1684-1721) se narodil v provinčním městě Valenciennes na pomezí Francie a Vlámska, kde získával základy malířství u nevýznamného umělce, r. 1702 odešel do Paříže a zde si nejvíce odnesl během působení v dílně dekoratéra a kustoda Lucemburského paláce Clauda Audrana, kde měl možnost poznat díla Petera Paula Rubense z Medicejského cyklu, které jsou dnes v Louvru, a také obrazy benátských mistrů. Rubens se mu stal vzorem a později jej ovlivnil i způsob zachycení světla klasicistním malířem Nicholasem Poussinem a světelných efektů na zřasených drapériích benátského renesančního malíře Veroneseho.    

Watteau se prosadil jako „malíř galantních slavností“ a s touto charakteristikou byl r. 1717 přijat za člena Akademie. I když je zasazoval do přírody, působí jako výjevy z divadelních představení, kde příroda zastupuje dekorativní kulisy. (Protože většina fotografií je z Musée du Louvre v Paříži, budu odkaz na něj zkracovat na Louvre.)

Typickými příklady jsou obrazy Zahradní slavnost (1718-1719, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), Elysejská pole (Champs Elysées) (1717, Wallace Collection, Londýn), Setkání v parku (1716-1717, Louvre) a Společnost pod širým nebem (1720, Gemäldegalerie, Berlín).

Na obraze Svátek lásky (1718-1719, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany) milostnou atmosféru podtrhuje sousoší Venuše s Amorem. 

Ne vždy však láskyplný cit je opětován, obraz Faux pas (1716-1718, Louvre) zachycuje trapas, kdy nápadník obejme dívku svého srdce, ale ta ho odstrkuje. 

Malíř měl k divadlu blízký vztah a postavy z divadelních her mu byly inspirací, jako je tomu např. u obrazů Italská komedie (1715-1717) a Francouzská komedie (1715-1717), oba z Gemäldegalerie v Berlíně.

Vrcholným Watteauovým dílem je Nalodění na Kythéru (1717, Louvre), který mu zajistil přijetí do Akademie. Malíř na „ostrově lásky“ několikanásobně zachytil jednu dvojici milenců v různých chvílích jejich vztahu od radosti až po nostalgii. Obraz z Louvru je nedokončen, malíř pak ale na objednávku pruského krále Fridricha Velikého namaloval repliku v dokončené podobě, která je uchovávána na zámku Charlottenburg v Berlíně.  

Watteau společně s Françoisem Boucherem (1703-1770) a Jean-Honoré Fragonardem (1732-1806) patří k nejvýznamnějším malířům rokoka, protože však jeho umění je námětově pestřejší a v obrazech klaunů zachycuje i psychologii postav, v dějinách umění je z nich hodnocen nejvýše. K tematicky odlišným obrazům patří 3 obrazy z Louvru: Podzim (kolem 1715), Krajina s kozou (kolem 1715) a Portrét šlechtice (1715-1720).

Na obraze Dvě sestřenice (kolem 1716, Louvre) mladá žena přijímá růži od svého obdivovatele, což symbolizuje opětovanou lásku. Stojící, zády otočená sestřenice taktně odvrací zrak. 

K zábavě galantní a flirtující společnosti patří také muzicírování, jak už bylo vidět na obraze Společnost pod širým nebem, čtvrtém shora. Obraz Umělecká dívka (1717, Louvre) je alegorií hudby, zobrazuje mladou hudebnici hrající na theorbu, basovou loutnu ze 16. století s dlouhým krkem, pražci a 14 basovými strunami. Mladá žena je namalována jako neosobní, fantazijní postava. 

Stejný nástroj je i na obrazech Aby nám dokázal, že je to krásné (1717-1718) a Hudební slavnost (1719), oba ve Wallace Collection v Londýně.

A k hudbě patří také Tanec (1718-1721, Gemäldegalerie, Berlín).

Obraz Chcete zvítězit nad krásnými ženami? (1714-1717, Wallace Collection, Londýn) kombinuje idylickou pastorální scénu s divadlem. V černé masce je harlekýn, herce představují postavy s bílými límci a loutnista se chystá ke hře podle partitury, v níž listy otáčejí dvě ženy. 

Watteau zachycením bavící se společnosti uchoval pro budoucnost tehdejší módu rokoka. Patřil k ní (mimo jiné) na zádech zřasený volný splývavý plášť. 

Watteau trpěl tuberkulózou a jeho špatnému zdravotnímu stavu uškodil také pobyt ve vlhkém podnebí Londýna, kde sice měl velký umělecký úspěch, ale po návratu do Paříže brzy zemřel ve věku nedožitých 37 let. V posledních letech života navázal intimní vztah se svou služkou, která se mu stala inspirací k obrazu Nymfa a Satyr (alternativně Jupiter a Antiopa) (1715-1716, Louvre). 

A pravděpodobně i k znázornění mytologického příběhu Paridův soud (1718-1721, Louvre), kde Paris měl rozsoudit tři bohyně, která je z nich nejkrásnější. Údajně je zachycena také ve výše uvedeném obrazu Nalodění na Kythéru.  

Obraz Lhostejný (1717, Louvre) je znám i pod názvem Náhodný milenec. Mladík v lesklém hedvábném oděvu se chystá provést taneční krok. 

K oblíbeným Watteauovým námětům patřili klauni. Malíř je však nemaloval jako zábavné figurky, ale jako opotřebované stárnoucí postavy se smutkem ve tváři a žijící v bídě, které byly terčem brutálního posměchu diváků.  

Můžu představit jen jeden obraz tohoto druhu, ale za to ten nejslavnější – Pierrot (často uváděný podle jména postavy Gilles) (1718-1719, Louvre). Paradoxní je, že o obrazu se veřejnost dozvěděla až v okamžiku prodeje o 100 let později, kdy obchodník jej propagoval slovy: „Pierrot by byl rád, kdyby se mu podařilo se vám zalíbit“. Jako neznámé dílo se prodal za 150 franků. A dnes je jedním z největších lákadel Louvru. Údajně tvář Gillese i Lhostejného je vlastní podobiznou malíře.  

***

Klauny z té smutné stránky zvěčnili i čeští hudebníci. 

Petr Novák se skupinou George and Beatovens v r. 1968 nahrál svou píseň Klaunova zpověď na text Ivo Plicky. 

A Roman Dragoun se skupinou Futurum v r. 1986 na album Jedinečná šance zařadil svou píseň Klaun na text Milana Prince. 

 

Klášter Melk

Asi 20 km za St. Pöltenem směrem na Linz je z dálnice viditelná impozantní budova kláštera Melk. Ta je tak nápadná, že si v první chvíli ani neuvědomíme, že nejde o osamocenou stavbu, ale součást městečka Melk s asi 5 a půl tisíci obyvatel. 

Původně šlo o sídelní hrad Babenberků, první rakouské vládní dynastie, ti jej však opustili a přesídlili do Vídně a r. 1089 předali benediktinům, kteří se zasloužili o přestavbu hradu na klášter v románském slohu. R. 1297 byl klášter těžce poškozen požárem a začátkem 14. století obnoven v gotickém slohu. Během protireformace se klášter stal majetkem Habsburků, znovu poškozen byl při vpádu Turků a po jejich porážce začátkem 18. století získal konečnou barokní podobu. Představuje největší komplex sakrálních budov v Rakousku a od r. 2000 je na seznamu UNESCO.

Klášter uchvátil italského spisovatele Umberta Eca (1932-2016) a do jeho kulis zasadil svůj historický detektivní román Jméno růže (1980). A jeho skvostnou knihovnu vzpomíná i ve Foucaultově kyvadle (1988). 

Při snaze v Melku zaparkovat jsme se dostali až do vyšších míst obce a odtud se nám otevřel pěkný výhled na celý klášter a jednolodní klášterní kostel sv. Petra a Pavla s dvěma věžemi a kupolí.

Pěkné náhledy jsou ale také zespodu od silnice.

A stejně tak z mostu přes řeku Melk, která se za městem vlévá do Dunaje.

Vstupní branou se dostaneme na nádvoří, kde můžeme obdivovat kašnu i venkovní fresky.

Strop vstupního schodiště zdobí gotické klenby.

V interiéru Melku není povoleno fotografovat, ale brzy jsem zjistil, že se tím návštěvníci vůbec neřídí a personál přitom nikoho nenapomíná, proto jsem se také osmělil a několik fotografií mobilem tam pořídil. 

Na terase si můžeme zblízka prohlédnout obě hodinové věže.

A samozřejmě se také rozhlédnout po městě a okolí. Na prvním snímku se vyjímá kostel Nanebevzetí Panny Marie z konce 15. století.

Právě z tohoto mostu přes řeku Melk byly pořízeny 2 snímky (6. a 7.). 

Na dalších dvou snímcích je vidět soutok řeky Melk s Dunajem.

Ale vraťme se do interiéru, konkrétně do knihovny. Celá klášterní knihovna s přibližně 100 tisíci svazků zabírá 12 místností, přístupný je sál s 16 tisíci knih, který zdobí nástropní freska barokního malíře Paula Trogera (1698-1762).  

V náhledech do hlavního sálu klášterního kostela je oltář, stropní freska, balkon a varhany.

Z následující čtveřice obrazů první dva – Klanění tří králů a Sv. Michael s mečem a štítem strhává padlého anděla do propasti – vytvořil rakouský barokní malíř Johann Michael Rottmayr (1656-1730), a další dva – Utrpení sv. Šebestiána a Sv. Mikuláš (znázorňující anděly vedoucí sv. Mikuláše a nesoucími jeho insignie) – další rakouský barokní malíř Paul Troger (1698-1762). 

Kromě kláštera stojí za to navštívit sousedící park s barokním zahradním pavilonem z r. 1750.

Ten má i bohatou vnitřní výzdobu.