New York (9) - Empire State Building

Mrakodrap Empire State Building v New Yorku byl po 1,5 roku výstavby dokončen v září 1931 a s 381 m výšky až do r. 1973 držel primát nejvyšší budovy světa. Nejdříve ho překonala Dvojčata (Twins) World Trade Center, jejichž věže měly 417 a 415 m, a brzy poté ještě Willis Tower (442 m) v Chicagu.  Dvojčata však 11. září 2001 byla zničena teroristickými útoky islámských sebevražedných pilotů ze Saudské Arábie, kteří unesli dopravní letadla Boeing 767. 

Výškové rekordy se od 70. let měnily mnohem častěji a v současnosti je nejvyšším mrakodrapem Burj Khalifa v Dubaji s 828 m z r. 2009, který by měl překonat rozestavěný Jeddar Tower v Džiddě v Saudské Arábii s plánovanou výškou více než 1000 m a dokončením v r. 2028.  

Empire State Building má 102 pater a architektonicky patří (stejně jako Chrysler Building) k reprezentantům dekorativního stylu art deco.

V lesu mrakodrapů na Manhattanu se Empire State Building nedá pořádně vyfotografovat a náhledy jsou jen z ulic a většího odstupu.  

V interiéru zaujme hliníkový reliéf budovy.

Na obrázcích je vidět vstup do budovy (v první řadě vpravo) a to, že (výrazněji v horní části) se mrakodrap pyramidovitě zužuje.

Vyhlídkové terasy se nacházejí v 80., 86. a 102. patře. Byli jsme tam v r. 2011, v panoramatu města tak chyběly věže World Trade Center a nový mrakodrap Freedom Tower (1WTC – One World Trade Center) byl teprve rozestavěný a zakrytý jinými, dnes je novou dominantou Manhattanu, měří 541 m a je nejvyšší budovou na západní polokouli.  

Z vyhlídky je dobře vidět i na anténní systém Empire State Building. 

Na následujících fotografiích je několik náhledů na Manhattan a řeku Hudson, na prvním vlevo je patrná špice mrakodrapu Chrysler Building.

Empire State Building se 2 roky po dokončení proslavil i ve filmu King Kong. V příběhu filmu se režisér vydá se štábem a nic netušící půvabnou herečkou, křehkou blondýnkou, na tajuplný ostrov, kde žijí dinosauři a také obří gorilí samec King Kong, aby tam získali záběry pro Krásku a zvíře. Domorodci však herečku unesou a chtějí ji obětovat King Kongovi. Ten ji ale nezabije, naopak štábu se ho podaří omámit a odvézt do New Yorku, kde upoután v řetězech je vystaven jako atrakce. King Kong se z řetězců vytrhne a ničí vše, co mu přijde pod ruku. Při pronásledování šplhá na Empire State Building, jenže tím si nepomůže, protože na něj zaútočí letka dvojplošníků a nakonec ho z vrcholu mrakodrapu sestřelí.  

Film z r. 1933 na svou dobu udivil triky a v r. 2005 režisér Peter Jackson (obdivovaný za zfilmování trilogie Pán prstenů a oceněný Oskarem) natočil remake s mnohem většími technickými možnostmi, v respektu k původní verzi ale zachoval děj i historické dvojplošníky. Ve videu na YouTube si závěrečné scény můžeme pustit.  

Neil Simon - Bosé nohy v parku v Divadle Bolka Polívky

Neil Simon (1927-2018) byl americký dramatik, který navíc psal i scénáře k filmům a libreta muzikálů. Divadelních her napsal tři desítky a před 8 lety jsme v podání Petra Nárožného a Simony Stašové v brněnském Semilassu viděli jeho hru Poslední ze žhavých milenců (Last of the Red Hot Lovers) (1969). Jde o konverzační komedii, kde postarší majitel rybí restaurace v New Yorku po 27 letech spořádaného manželství zatouží po nevěře, protože má pocit, že si nic neužil a život mu utíká mezi prsty. 

Nemám text této hry, proto můžu sem vložit jen fotografii herců.  

 

***

Letos jsme v Divadle Bolka Polívky (provizorně působícím v Bílém domě v Brně) navštívili jedno z mnoha dalších pohostinských představení pražských herců, tentokrát v nastudování Simonovy hry Bosé nohy v parku (Barefoot in the Park) (1963). Patří k autorovým nejznámějším, o což se zasloužilo i filmové zpracování z r. 1967 s Jane Fondovou a Robertem Redfordem v hlavních rolích.

I. dějství

Mladí novomanželé Corie a Paul Brotterovi po 6 dnech v hotelu, kde trávili líbánky, se mají stěhovat do pronajatého bytu. 

Ten se nachází v 5. patře pod střechou na Manhattanu, v baráku bez výtahu, jde o jednopokojový byt, ložnice má velikost šatny s rozměry 2 x 1,5 m, k tomu minikoupelna jen se sprchou, kuchyň se starým sporákem, ledničkou a otlučeným dřezem. Topení nefunguje a vikýř netěsní, do bytu protahuje a dokonce hrozí, že tam bude pronikat sníh, je únor.  

Do bytu se první dostane Corie, nechá zavést telefon a přinést kufry, jen nábytek před příchodem manžela nestihne. Ten složil advokátní zkoušky a zítra má mít u soudu první případ. Když utrmácený zdolá schodiště, na intimnosti s manželkou nemá pomyšlení, přestože chce vařit v bikinách a vzala si s sebou černou krajkovou noční košili. Musí totiž k soudnímu jednání nastudovat spisy.

Do beznadějné situace – i manžel zjistí, že radiátor nehřeje, ve vikýři je díra, v noci má sněžit – se ozve zvonek a místo toho, aby přivezli nábytek, přichází Coriina matka Ethel Banksová. Paul po Corii chce, aby ji rychle vystrnadila, protože se musí připravit na zítřejší jednání u soudu.  

Matka popadá dech a posadí se na kufr, nábytek zatím chybí, a předstírá, že se jí v bytě líbí. Zdržovat se ale nechce, že už musí jít, ale Corie pošla Paula pro whisky a aby ještě koupil sýr, že si přiťuknou, ten ji probodává zrakem, protože tak se tchyně brzy nezbaví.  

Matka rozdělává krabice s dárky, které manželům koupila ke svatbě, je v nich budík a kávovar.  

Pavel se vrátil s lahví whisky a je také plný nových informací od prodavače kořalky, kdo v domě žije. Kromě homosexuálů a různých podivínů, kteří ani nevycházejí z bytu, je největším překvapením, že ještě nad nimi někdo bydlí, a sice Viktor Velasco, který obývá půdu. Má 58 let, lyžuje a leze po horách, je znám jako Modrovous ze 48. ulice. 

Paul se odebere do ložnice, kde chce pracovat, s Corií se loučí: „Kdyby sem nahoru něco přišlo, jako třeba nábytek nebo teplo, tak mi dej vědět.“  

Do pokoje vstoupí Velasco, Corie se vyděsí. Velasco má problém, že nemá peníze a kvůli čtyřměsíčnímu zpoždění nájemného se nedostane na zavřenou půdu a jedinou možností je vylézt na půdu oknem přes ložnici manželů.   

Přitom navíc projevuje velký zájem o Corii, je na mladé zajíčky, a rád by také přišel na večeři.  

II. dějství

O 4 dny později je byt již zařízen, uprostřed pokoje je pohovka, po stranách starodávné lenošky, před pohovkou kávový stolek, vedle něj servírovací stolek, pod okny psací stůl, k tomu židle, po pokoji rozmístěny lampy, v ložnici je postel. Je sice pro jednoho, ale když oba leží na boku a otáčejí se současně, vejdou se na ni.      

Corie přinesla dvě láhve (vermut a gin), má na sobě koktejlky k večírku, který na dnešek naplánovala.  

Po nekonečných schodech se jako první vydrápe Paul a padne na pohovku. U soudu vyhrál, jeho klient obhájil své dobré jméno, ale náhrady škody žádná a Paul také nic nedostal.     

Jako další přijde matka, přijela autem a vyčerpaná ze schodů se zhroutí do lenošky a nutně potřebuje podat růžové pilulky, aby se vzpamatovala.

Corie domluvila, že přijdou i Paulovi rodiče a telefonicky to matce sdělila, ale zamlčela přitom, že navíc tam bude i nájemník z půdy Velasco, o němž se ví, že byl 3krát ženatý. Matka lituje, že se lépe neoblékla, kvůli Paulovým rodičům chtěla vypadat jednoduše.   

Velasco přijde vyšňořený ve dvouřadovém obleku a v pánvičce jako předkrm přináší speciální jídlo, které prý získalo 2. cenu na Jídelním festivalu v Benátkách. Velasco se pochlubil členstvím ve Společnosti labužníků, kam patří švédský král, princové a osobnosti filmového průmyslu. Z popisovaných ingrediencí – kousky soleného úhoře, strouhané olivy, koření, sušenky s cibulovou příchutí, … – se matce dělá nevolno, má totiž problémy se žaludkem. O to horší je to po ochutnání. 

Z večeře nic nebude, protože sporák po prvním zapnutí shořel. Velasco navrhne přesunout se do albánské restaurace na ostrově.

V restauraci bylo veselo – moucha v talíři a číšník si při jejím vytahování v polévce smočil celou dlaň.   

Matka je z jídla v restauraci i cesty do ní a schodů do bytu zničená, už ani nemá své růžové pilulky a chce jít domů (do New Jersey) umřít. Velasco se nabídne, že ji tam sveze, na námitku, že pak už nejezdí žádné autobusy, aby se dostal zpět, odvětí, že to bude řešit až v New Jersey. A když mají spolu strávit večer, měli by si tykat. Corrie hned pochopí, že u matky chce přespat. Na jedné straně má o matku strach a na druhé je ráda, že třeba najde partnera. Paulovi je to úplně jedno a Corie se s ním pohádá, že v něm není špetka touhy po dobrodružství. „Ne že bys byl škrobený panák, ale jen se přemrštěně korektní a důstojný díváš… Jsi vždycky správně oblečen, vždycky správně vypadáš, vždycky říkáš to pravé. … Jakživa jsem tě neviděla bez saka. Než jsme se vzali, tak jsem byla přesvědčena, že spíš s kravatou. … A odmítls chodit se mnou bos v parku.“ 

Paul to dál nechce poslouchat a jde spát. „Teď nemůžeš jít spát, teď se hádáme.“ „Ty se hádáš. Až skončíš, tak zhasni.“ „Já se z tebe zblázním. Ty i svůj vztek dovedeš ovládat.“ 

Corrie lká, že se k sobě vůbec nehodí: „Teď nepůjdeš spát. Zůstaneš tady a budeš se hádat, abys zachránil naše manželství.“

Ani to na Paula nezapůsobí, ale když Corie prohlásí, že se chce nechat rozvést, Paul ožije a chce to s právnickou precizností řešit. Po dalším dohadování, jde Corie s pláčem a prásknutím dveřmi do ložnice. K Paulovým nohám pak vyhodí přikrývku, prostěradlo a polštář a ten si ustele na pohovce. 

Dlouze zvoní telefon, Paul vzteky vytrhne kabel ze zdi a konečně si lehne. V noci z vikýře mu sněží na hlavu.

III. dějství

Přijde opravář telefonů, napojuje vytržený kabel, nikdo se s ním nebaví, manželé mají tichou domácnost. Paul je nachlazený, zatím si žádný jiný pokoj nenašel a musí tu zůstat další noc.    

Volá teta Kateřina, že Coriina matka se nevrátila domů a v její posteli nikdo nespal. Paula to nevzrušuje: „třeba ji trápila záda a lehla si na žehlící prkno.“

Corie šílí, že matka je nezvěstná a na Paula zlostí bez sebe vyjede: „Nechtěl bys zmizet? Vypadni už z mého života a plav!“ Vyběhne o patro výš, aby zjistila, co je s matkou.  

Paul se začne balit a do kufříku nahází kravaty. Obává se, že chytil chřipku, a proto se musí něčeho silnějšího napít.  

Na chodbě potká Corii, ta si ho nevšímá. „Corie… Co se děje? Nějaké neštěstí?“

Najednou otevřenými dveřmi do bytu vlétne matka, má na sobě pánský koupací plášť, o mnoho čísel větší její postavy. Corii popsala, že když vyšli s Velascem ven, ze všeho pití se jí zamotala hlava, Velasco pak spadl na schodech a nahoru je sousedé museli vynést. A když se u Velasca probudila, měla na sobě jeho koupací plášť. 

Ten se objeví s holí a nohou v silné bílé punčoše, má zlomený palec. I když se matka styděla a nechtěla Velasca vidět, po chvíli roztála a nechala si vypravovat, co všechno se minulé noci stalo, oblečení má v čistírně, protože byla celá mokrá a prokřehlá, museli jí ho svléct. To ji vyděsilo, ale Velasco ji uklidnil, že ji svlékl soused doktor Gonzalez (doktor filozofie).  

Matka je šťastná, ale Coriin Paul je pryč. Corie ho chce jít hledat, ještě předtím se ale objeví opilý u dveří i s kufrem. Ale tak jednoduché to není, Paul se vrátil s tím, že Corie má vypadnout, protože byt je psaný na něj a také platí nájem. 

„Paule jsi studený jako led … jako rampouch … Cos dělal?“ „Co myslíš, že jsem dělal, procházel jsem se bos po tom zatraceným parku.“

Corie má strach, že Paul dostane zápal plic. Paul se začne chovat nepředvídatelně, chce, aby si vlezli do postele, Corie se schová v koupelně a Paul mezitím vyleze z vikýře na římsu a málem spadne na ulici. 

Vyděšená Corie se ho snaží uklidnit: „Miláčku, nehýbej se! Vylezu tam a přijdu si pro tebe.“     

A jaké bylo obsazení hry? Novomanžele hráli Anna Kameníková (dcera Jitky Asterové) a Radúz Mácha, její matku Veronika Freimanová a Velasca Rudolf Hrušínský. 

Francis Bacon a Lucian Freud - moderní malíři slavných jmen

Malíři Francis Bacon (1909-1992) a Lucian Freud (1922-2011) zaujmou už svými jmény, na první pohled nás napadne, že ta jsme už někde slyšeli v jiné souvislosti a jestli se k nim vztahují. 

Francis Bacon (1561-1626) byl anglický filozof, zakladatel anglického materialismu a empirismu, nikde jsem však přes úplnou shodu jména a příjmení nenašel, že by byl předkem malíře. Za to Lucian Freud byl vnukem slavného lékaře, neurologa a psychoanalytika Sigmunda Freuda (1856-1939), který je pro nás zajímavý i tím, že se narodil v Příboru na úpatí Beskyd.    

Oba malíři prožili téměř celé 20. století, ale ve změti malířských stylů si našli své místo, především se vymezili vůči abstraktnímu umění a přednost dali figurativní tvorbě. Oba se také dobře znali a Bacon Freuda portrétoval.   

Bacon se narodil v Dublinu, byl tedy irské národnosti, rodina se ale po vypuknutí 1. sv. války přestěhovala do Londýna a malíř sám v dospělosti hodně cestoval, žil mimo jiné v Berlíně, Paříži, Monte Carlu, kam ho svedla hráčská vášeň, Římě a Madridu, kde zemřel. Jeho život byl hodně neuspořádaný, daný i homosexuální orientací, která dlouho byla považována za úchylku a někde i důvodem k trestnímu stíhání. 

Jeho malířskému stylu se dostalo označení nová figurace, postavy umisťoval do trubkovitých a skleněných konstrukcí a v pozměněné (až znetvořené) podobě. Příkladem jsou obrazy Studie pro portrét (1953, Kunsthalle, Hamburk) a Muž v modrém IV (1954, Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien (Mumok), Vídeň).

Sedící postava (1960, Albertina, Vídeň) se vznáší ve vzduchu a připomíná rozjařené opilce Chaima Soutina. 

V Studii k portrétu Luciana Freuda (1964, The Israel Museum, Jeruzalém) se portrétovaný přítel asi těžko poznal.

Bacon se často inspiroval starými mistry, např. Grünewaldem a Velázquezem, ale i Vincentem van Goghem, a od těch nejstarších převzal triptych, který byl populární v době renesance.   

Tři studie u nohou Ukřižování (1944, Tate Britain. Londýn) malíř sice pojmenoval podle postav, které jsou svědky Ježíšovy smrti, sám k tomu však dodal, že ve skutečnosti zobrazil Fúrie, římské bohyně pomsty a kletby. Bacon obraz poprvé vystavil v dubnu 1945 jako memento válečných hrůz. Ve vyjádření zděšení se projevila inspirace obrazem Výkřik norského expresionisty Edvarda Muncha a filmem Křižník Potěmkin ruského režiséra Sergeje Ejzenštejna.  

Obraz Ukřižování Bacon poprvé veřejnosti představil na výstavě v Londýně v r. 1933 a i když byl prodán, neúspěch na jeho samostatné výstavě o rok později způsobil, že labilní umělec většinu svých děl zničil. 

K tématu se vrátil v r. 1965 a nová verze Ukřižování je ve sbírkách Pinakothek der Moderne v Mnichově (fotografie je však bohužel s mnoha odrazy).

Poslední triptych má název Tři studie k portrétu (1973, The Israel Museum, Jeruzalém).

Z Velázquezových obrazů na Bacona silně zapůsobil Portrét papeže Innocenta X. (1650, Galleria Doria Pamphilj, Řím) a v první polovině 50. let namaloval kolem 40 variací. Žádnou z nich na fotografii nemám, můžu ale přidat Velázquezův originál. Ve zmíněné římské galerii se velmi špatně fotografuje, protože v ní nejsou velké prostorné sály a při procházení chodeb vidíme obrazy v několika řadách nad sebou, takže ty výše umístěné nelze zachytit bez efektu kácení svislic. Velázquezův obraz zde však má privilegované postavení, nachází se v samostatné místnosti. 

***

Lucian Freud se narodil v Berlíně, ale v jeho 10 letech se rodiče přestěhovali do Londýna a umělec tam strávil zbytek života. Společně s Francisem Baconem je počítán k Anglické škole malířů.

Freud maloval realisticky, ale snad i pod dojmem učení jeho dědečka se v obrazech projevuje snaha vyjádřit stav duše a pocity osamění.

Vzpomínka na Londýn (1940, National Gallery of Ireland, Dublin) působí strašidelně, jako kdyby malíř zachytil Jacka Rozparovače. 

Obraz Přemítání s dvěma dětmi (1965, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) má alternativní název Autoportrét.

Z uvedeného madridského muzea jsou i zbývající ukázky.

Freud maloval také akty, ale výhradně jen těch osob, které dobře znal, své přátele, ale dokonce i dospělé dcery. Podobně jako Egon Schiele přitom nevynechával ani intimní detaily. Na dalším obraze Velký interiér, Paddington (1968-1969) je jedna z dcer ještě v dětském věku, s čímž by dnes mohl mít problémy a být podezříván z pedofilie. (Paddington je čtvrť v městské části Westminster v centru Londýna.)

V 70. a 80. letech namaloval řadu zádumčivých portrétů své matky, která prožívala velké trauma po smrti manžela, Lucianova otce. Je i na Posledním portrétu (1976-1977).

Na závěrečné fotografii je Portrét barona H. H. Thyssen-Bornemisza (1981-1982), holandsko-švýcarského průmyslníka a sběratele umění, zakladatele pravděpodobně největšího soukromého muzea umění na světě.

Trondheim - historické sídlo norských králů

Trondheim je po Oslu a Bergenu třetím největším městem Norska, žije v něm přibližně 215 tisíc obyvatel. 

V r. 997 jej založil vikingský král Olaf Tryggvason (později přijal jméno Olaf I.), tehdy se ale město jmenovalo Nidaros, a zvolil jej také za své královské sídlo, odkud násilně šířil křesťanství. R. 1000 však zemřel v bitvě proti Švédům a Dánům a stejně tak na bitevním poli r. 1030 zemřel jeho následník Olaf II. 

Nejvýznamnější památkou Trondheimu je Nidaroský dóm (norsky Nidarosdomen), který současně se 102 metry délky a 50 metry na šířku je největším gotickým chrámem ve Skandinávii. S jeho výstavbou se začalo kolem r. 1070 po stržení staršího chrámu sv. Klimenta, kvůli sporům o architektonickou podobu a také požáru ve 14. století celkem trvala téměř 300 let. 

Dóm je místem posledního odpočinku norských králů a od r. 1814 do r. 1957 se zde konaly i jejich korunovace. Po změně ústavy noví králové jen skládají přísahu v budově Parlamentu v Oslu, ale i tak do Trondheimu dál jezdí a v dómu je jim požehnáno. 

Kamenný kostel Panny Marie (Vår Frue kirke/Church of Our Lady) se podobá středověkým kostelům z 12. století, byl však postaven na přelomu 17. a 18. století. 

Trondheim je přímořským městem a protéká jím a do moře ústí řeka Nidelf (Nidelva). Přesněji ne do otevřeného moře, ale do 130 km dlouhého fjordu (mořského zálivu) Trondheimsfjorden. Je vidět i na posledním snímku s dómem, uvnitř města často se základy domů ve vodě připomíná Amsterdam a Kodaň. 

Starý městský most (Gamle Bybro/Old City Bridge), dokončený r. 1861, je dílem Carla Adolfa Dahla. Zvedací část připomíná Zvedací most v Arles na obrazu Vincenta van Gogha.

Na kopci se vypínající pevnost Kristiansten (Kristiansten Festning/Kristiansten Fortress) byla postavena r. 1681 a odolala i nájezdu Švédů.

Z pevnosti je pěkný náhled na město.

V dalším náhledu je v moři nezřetelně vidět ostrůvek. 

Takto vypadá z bližšího pohledu.

Ostrov se nazývá Munkholmen a nalézá se na něm torzo někdejšího kláštera z 11. století, Munkholmen také znamená Ostrov mnichů. Později sloužil jako pevnost s vězením. Dá se na něj dostat přívozem, který v sezóně vyjíždí každou hodinu.  

Podle židlí v interiéru je patrné, že dnes je možné ho využívat i ke kulturním akcím.

Nejlepší vyhlídky na Trondheim nabízí 85 m vysoká televizní věž (Tyholt-Tårnet) s otáčivou restaurací v horní části.   

Sloup na hlavním náměstí se sochou zakladatele města Olafa Tryggvasona z let 1917-1921 od Wilhelma Rasmussena má celkovou výšku 18 m.    

Fontána Vodní hudba (Water Music) z r. 1981 je dílem sochaře Fritze Røeda. Sochař do ní začlenil několik muzikálních faunů (mytologických postav s napůl lidským a napůl kozlím tělem).

Trondheim je také sportovním a univerzitním centrem Norska. Fotbalový klub Rosenborg BK (Ballklub) je v Norsku s počtem titulů nejúspěšnějším a také pravidelně hraje evropské fotbalové poháry.

Nejvýznamnější univerzitou v Trondheimu je Norská univerzita vědy a technologie (Norges Teknisk-Naturvitenskapelige Universitet, NTNU/Norwegian University of Science and Technology), která v aktuálním celosvětovém žebříčku World University Rankings má lepší postavení než Univerzita Karlova. Hlavní část univerzity sídlí ve starobylé budově se špičatými věžemi.

A takový je i její interiér.

V Trondheimu jsou k vidění i dřevěné domky a domy s dřevěnými doplňky.