Čtrnácté výročí s blogem a ohlédnutí za rokem 2025

Od 4. listopadu 2011, kdy jsem ze zvědavosti založil blog, uplynulo již více než 14 let a jako obyčejně stručnou bilanci spojím s koncem kalendářního roku. 

Již tradičně začnu statistikami počtu článků v jednotlivých rubrikách za celé období, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), a počty výhradně mých článků v jednotlivých letech. 

V žlutě vyznačeném poli je vidět, že jsem dosud zveřejnil 530 článků a překročil tak v začátcích pro mě nepředstavitelnou metu 500.   

Nejvíce textů přibylo do rubriky Výtvarné umění, každý měsíc jeden, a i při této frekvenci malířů a sochařů mám v zásobě na mnoho let dopředu, několikrát jsem proto více stylově příbuzných malířů spojil do jednoho textu. Mé „sbírky“ fotografií obrazů rozšířily návštěvy nových galerií, konkrétně The Israel Museum v Jeruzalémě, Residenzgalerie a Museum der Moderne, Rupertinum v Salcburku, a konečně i Arcidiecézního muzea v Kroměříži, kde jsem sice už dříve několikrát byl, ale teprve od letoška je tam možné fotografovat. Některé obrazy jsem doplnil do dřívějších textů, případně nahradil lepšími fotografie z minulých let.

Několik ukázek: Vincent van Gogh – Vlčí máky v pšeničném poli (1887, The Israel Museum, Jeruzalém), Auguste Rodin – Polibek (1886, The Israel Museum, Jeruzalém), Salomon van Ruysdael – Přímořská krajina s plachetnicí (po r. 1650, Residenzgalerie, Salcburk), Oskar Kokoschka – Portrét dívky (1913, Museum der Moderne, Rupertinum, Salcburk), Anthonis van Dyck – Anglický král Karel I. a jeho manželka Henrietta Marie (1632, Arcidiecézní muzeum, Kroměříž).

V Arcibiskupském zámku v Kroměříži jsme navíc zhlédli i výstavu kreseb a obrazů Josefa Mánesa, mezi nimi V létě (Červené paraplíčko) (1855) ze soukromé sbírky. 

Ve Vídni jsem pak navštívil výstavu Arcimboldo, Bassano, Bruegel. U Arcimbolda některé obrazy byly pro mě nové a do příslušného článku jsem je doplnil a u Bruegela lepšími fotkami nahradil některé dřívější. K těm prvním patří Čtyři roční období v jedné hlavě (1590, National Gallery of Art, Washington).

Architektura

Ve vile Engelsmann kdysi měla kanceláře První brněnská strojírna, dnes budova je v soukromých rukách, kromě společenských akcí je občas přístupná i v rámci komentovaných prohlídek.  

Na komentovanou prohlídku jsme se dostali i do budovy Československého rozhlasu v Brně, která je dílem architekta Ernsta Wiesnera, jemuž byl před časem věnován samostatný článek. 

V interiéru je pozoruhodné schodiště a dostali jsme se i na střechu s pěkným rozhledem (mimo jiné na katedrálu na Petrově), do dnešního studia (s naším průvodcem) i historických prostor se starou technikou.

Brněnské podzemní vodojemy se stávají novou atrakcí města a Čerf jim věnoval 2 články plné profesionálních fotografií, já přidám v koláži několik amatérských.

Divadelní představení a filmy

Dvě divadelní představení – Lakomec a Bosé nohy v parku – jsou blíže popsána v rubrice Literatura, divadlo, film. 

Hra Pavla Tomeše Až na ten konec dobrý (Městské divadlo v Brně) je humorným pohledem na život a smrt v propojení postav tří generací. Z ní mně utkvěl komentář, jak to bude po naší smrti. Věřící doufají v posmrtný život někde na nebesích, ale autor k tomu sarkasticky poznamenává, že to bude úplně stejné jako v době před naším narozením. Nebude nic. A podobné to bylo se samotnou hrou. Asi 5 minut po zahájení byla přerušena, přišel režisér či ředitel divadla s informací, že herci v hlavní roli je nevolno a čeká se, zda se vzpamatuje. Nejdřív jsme mysleli, že je to součást představení, ale nebylo tomu tak, herec nebyl schopen vystoupit a představení bylo odloženo o několik měsíců. A ten, který je na informačním panelu, v ní nakonec nehrál. Snad se nepřeměnil v nic. 

Mlčeti zlato, francouzskou komedii v hlavních rolích s Janem Čenským a Danou Morávkovou, jsme viděli v areálu koupaliště na Kraví hoře v Brně.

Z filmů byly nejzajímavější o písničkáři Jarkovi Nohavicovi, skupině Synkopy 61 a spisovateli Franzi Kafkovi.

Koncerty

Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít koncert skupiny Progres 2, podrobně popsané v několika článcích hudební rubriky. I když zakládající členové kytarista Pavel Váně a bubeník Zdeněk Kluka již přesáhli 70 let věku, hrají jak za mlada a Zdeněk Kluka stále hraje výšky ve flétnovém sóle v Písni o jablku.  

Naposled jsem z brněnské rockové scény představil Kern a v článku Kern – melodický hard rock zmínil, že zpěvák a hlavní autor skupiny Jaroslav Albert Kronek Kern opustil a založil novou kapelu Alband. A ten jsme letos poprvé viděli. Minimálně polovinu repertoáru tvoří skladby Kernu a kromě Kronka v Albandu hrají i kytarista a baskytarista z původní kapely. Na koncertu křtili novou desku a jako host vystoupil i Pavel Váně z Progresu 2.

O koncertu bratrů Ebenových více v článku Bratři Ebenové – Brno, 9. října 2025.

Po 7 letech jsme znovu viděli finskou skupinu The Rasmus. Z tehdejšího koncertu (blíže viz The Rasmus – Brno, 2. října 2018) zazněly písně Guilty, No Fear, Still Standing, Immortal, Justify, First Day of My Life, In My Life, In the Shadows, Sail Away. Ve skupině došlo k jedné personální změně, kytaristu Pauliho Rantasalmiho vystřídala Emilia "Emppu" Suhonenová. Myslím, že jí to moc neprospělo, protože Rantasalmi byl se zpěvákem Lauri Ylönenem výhradním autorem písní. Současné příliš neznám, vím jen, že skupina vyrazila na celosvětové turné s novým albem Weirdo. 

Ve videoukázkách uvedu alespoň titulní píseň Weirdo z nového alba a Love is a Bitch. 

   

Potěšilo mě, že na koncertu zazněla i skladba Shot, kterou už skupina před 7 lety měla v repertoáru, ale na koncertu chyběla. Ve starším videu na kytaru ještě hraje Pauli Rantasalmi. 

Společenské akce

Už hodně dávno jsem si koupil humoristicky pojatou knihu Jak se píší knihy od Petra Hajna, profesora Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Pan profesor letos oslavil 90 let a při té příležitosti se v aule fakulty křtila jeho nová kniha Právníkovo hudrování, kde v názvu je písmeno „h“ přeškrtnuto a opraveno na „m“. Na fotografii stojí vedle své manželky Zuzany, sexuoložky, uprostřed je vedoucí katedry, kde Hajn působil, a dále současný a dřívější děkan fakulty.

Zajímavá je i samotná aula. Zdobí ji monumentální obraz Antonína Procházky Prométheus přináší lidstvu oheň (1938). 

Dovolené

Největším cestovatelským zážitkem byla návštěva Izraele, zatím zúročená ve 3 článcích: Jeruzalém (1) – svatá místa, Pevnost Masada, oáza Ejn Gedi a Mrtvé moře a Tel Aviv – moderní metropole Izraele a architektura Bauhaus. Myslím, že Jeruzalém si zaslouží ještě jeden článek z moderní části města.

Milým překvapením byl Salcburk a okolí (články Salcburk (1) – pevnost Hohensalzburg a Salcburk (2) – turistika po masivu Untersberg), ke kterému ještě přibyly zastávky na cestě domů: Mondsee – jezero i stejnojmenná obec a Klášter Melk). 

Byli jsme také v Budapešti, v mém případě pošesté, ale kvůli zdravotním problémům jsem z toho tentokrát měl jen málo. 

Z domácích destinací jsme konečně navštívili Křtiny, proslulé velkolepým kostelem od Jana Blažeje Santiniho, z něhož alespoň malou ukázku. 

A na konci roku ještě přání do nového. 

Jacques-Louis David a Jean Auguste Dominique Ingres - dvě podoby neoklasicismu

Umělecký směr klasicismus vystřídal potemnělé baroko a podobně jako renesance se obrátil k antickému umění, inspiraci k obrazům hledal v řecké mytologii a v antické architektuře. Jeho hlavními představiteli byli Nicolas Poussin (1594-1665) a Claude Lorrain (1600-1682). Tato éra se značně překrývá s vládou krále Ludvíka XIV. (1638-1715). Na dvoře Ludvíka XV. (1710-1774) se pak rozvinul konkurenční směr rokoko, který se kromě mytologických obrazů navíc zaměřoval i na portréty osob z královského dvora (především u Françoise Bouchera (1703-1770)), zobrazovaní honosných rób a galantních scén (Antoine Watteau (1684-1721) a Jean-Honoré Fragonard (1732-1806)), přičemž Watteau k nim přidal zachycení života klaunů. 

Klasicismus však nezanikl a za kralování Ludvíka XVI. (1754-1793) se znovu připomněl v díle J.-L. Davida a J. A. D. Ingrese. Protože mezitím uběhlo přibližně tři čtvrtiny století, nový začátek se označuje jako neoklasicismus a Ingres dokonce zažil i první období impresionismu. 

Jacques-Louis David (1748-1825) se lišil smyslem pro dramatičnost a angažováním ve společenském dění. Během Francouzské revoluce byl zvolen za poslance Konventu a tam hlasoval pro popravu krále Ludvíka XVI. Bohužel jeho obraz Maratova smrt z r. 1793, vedle Robespierra a Dantona hlavního revolucionáře, kterého při koupeli proklála dýkou sympatizantka jakobínské opozice, jsem v Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique v Bruselu minul, proto je jen v odkazu pod jeho názvem. 

Po porážce revoluce David byl zatčen a před trestem smrti ho zachránilo obsazení Paříže Napoleonovými vojsky. David se hned stal jeho stoupencem a Napoleon ho jmenoval svým dvorním malířem. 

Nejznámějším obrazem je Napoleon při přechodu Alp u Velkého Svatobernardského průsmyku (1801, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). 

Jenže situace se znovu změnila po pádu Napoleona, na trůn se dostal rod Bourbonů a malíř s cejchem královraha zbytek života strávil ve vyhnanství v Bruselu.      

Pohřeb Patrokla (1778, National Gallery of Ireland, Dublin) zobrazuje pohřeb Achilleova věrného druha, který byl zabit trójským vůdcem Hektorem během Trójské války. Achilles jeho smrt pomstil a Hektora zabil. 

Většina dalších obrazů je z Musée du Louvre v Paříži a v dalším to budu zkracovat na Louvre. 

Zásah Sabinek (1799, Louvre), někdy také chybně uváděný jako Únos Sabinek, zobrazuje pozdější epizodu, kdy Sabinky se svými dětmi přišly na bojiště a snaží se ukončit boj mezi Sabiny a Římany. Hersitilie s roztaženýma rukama stojí mezi svým otcem Tatiem, který vedl Sabiny, a římským manželem Romulem, chystajícím se proti Tatiovi vrhnout kopí. Jedna ze Sabinek pozvedá své dítě proti houšti bodců sabinských bojovníků, na straně Římanů jezdec vrací meč do pochvy.   

David se věnoval portrétní tvorbě ještě před Napoleonem i po jeho pádu a tuto část reprezentují obrazy Portrét paní Charles-Pierre (1784, Louvre); Portrét Filippa Mazzeie (1790-1791, Louvre), italského lékaře, filozofa, diplomata, vinaře a obchodníka; Portrét Antoina Mongeze, ředitele mincovny a jeho manželky, rozené Angélique Le Vol (1812, Louvre); Portrét hraběnky Vilain XIII. a její dcery (1816, National Gallery, Londýn) a Portrét Alexandra Lenoir, ředitele Musée de Monuments Francais (1815-1817, Louvre). 

Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867) byl nejvýznamnějším Davidovým žákem a jeho malířským vzorem byl Raffael, i když na rozdíl od něj nemaloval madony, a právě naopak významnou část jeho díla tvoří akty, kterým se nevěnoval Raffael. Za základ považoval kresbu a barevné obrazy pro něj byly jen kolorované kresby. Za obraz Achilles přijímá Agamemnonovy vyslance získal Římskou cenu spojenou se stipendijním pobytem v Římě. Zůstal tam i po jeho konci a celkem v Itálii strávil 18 let, z toho 14 let v Římě a 4 ve Florencii. 

K antické tématice se vztahuje obraz Venuše, zraněná Diomédem, se vrací na Olymp (1803, Kunstmuseum, Basilej).

Obrazy Studie k Homérově apoteóze (1826-1827, Louvre) a Dante nabízející Božskou komedii Homérovi (kolem 1827, Ordrupgaard, Kodaň) připomínají antického básníka Homéra, autora epických básní Ilias a Odysseia.

(Význam slova apoteóza je zbožštění = přijetí člověka mezi bohy, ve slabším významu vyjádření maximálního obdivu a uznání.)

Jedinou ukázkou s náboženským námětem je Panna Maria s hostií (1841, Puškinovo muzeum, Moskva).

Hlavu církve zaznamenal v obraze Papež Pius VII v Sixtinské kapli (1819-1820, Louvre).

Ingres byl stejně jako David výborným portrétistou. V první koláži je Portrét Edme Bocheta, inspektora poplatků za kolky a nemovitosti v Římě (1811, Louvre) a Portrét Augusta Françoise, malíře a námořního důstojníka (1844, Louvre).

V druhé pak Portrét sochaře Jeana-Pierra Cortota (1815, Louvre) a Hlava vousatého muže z profilu (1807-1808, Kunsthaus, Curych).

A v poslední dvojici je Portrét paní Jacques-Louis Leblancové (1823, Metropolitan Museum of Art, New York) a Portrét paní Marie Marcottové (1826, Louvre).

Další portréty již samostatně: Portrét Charlesa Cordiera, inspektora poplatků za kolky a nemovitosti v Římě (1811, Louvre) a Pan de Norvins (1811-1812, National Gallery, Londýn). 

Na výstavě v Salonu měl velký úspěch Portrét Louise-Françoise Bertina (1832, Louvre), Ingresova přítele, francouzského spisovatele, sběratele umění a ředitele časopisu Journal des débats, blízkého králi. Z postoje 65letého Bertina vyzařuje sebevědomí, malíř však na něm realisticky zachytil i nelichotivé znaky – vrásčitou kůži a nadváhu.   

Don Pedro de Tolede, španělský velvyslanec (1832, Louvre) klečí a líbá meč krále Jindřicha IV., držený pážetem, a kolem stojí vévodové a kardinál François de Malherbe.

Z ženských portrétů je nejznámější Podobizna slečny Caroline Rivierové (1806, Louvre), která zobrazením krajiny v pozadí má styl renesančních obrazů.

Z pozdního období pochází Portrét paní Moitessierové (1856, National Gallery, Londýn) s pečlivým zobrazením vzorovaných šatů.

Ideál krásy Ingres viděl v nahém ženském těle. Jeho nejproslulejším aktem je Velká odaliska, kterou v r. 1814 namaloval ve dvou verzích. „Černobílé“ provedení je k vidění v Metropolitan Museum of Art v New Yorku a barevná verze v Louvru.  

Oslavu krásy ženského těla v nejrůznějších pozicích malíř vyjádřil v obraze Turecké lázně (1862, Louvre), namalovaným v kmetském věku.

Koupající se (1808, Louvre) a Interiér harému (1828, Louvre) zobrazují tutéž mladou ženu. 

A nakonec Angelica (1819, Louvre). Obraz je detailem jedné scény z eposu Zuřivý Roland od Ludovica Ariosta ze 16. století. Barbary unesená Angelica je svlečená přikována ke skále a ponechána jako oběť mořskému netvorovi. Zachrání ji křesťanský rytíř Ruggiero, který netvora zabije.