Třetí výročí blogu (a pozdrav půlhvězdičkářům)

Před třemi roky jsem do systému Blog.cz nesměle vložil první "pokusný" článek (blog založil den předtím) a tím začal můj zdejší blogový život. Protože na druhé výročí jsem pozapomněl a vrátil se k němu až začátkem tohoto roku, omezím se na posledních 10 měsíců.

Základní změnou je, že už na blog nepřispívá Zuzana a absence jejích skvělých textů o moderním umění je nenahraditelnou ztrátou. Zuzana je také výhradní autorkou rubriky Věda a zdraví. Zatímco k výtvarnému umění můžu občas přidat svůj amatérský příspěvek o galeriích či některém umělci, k tématu zdraví nemám co říci a k němu už žádný nový článek nepřibude.

A co má znaménko +?

• Poprvé jsem vyzkoušel soutěž (po mém jubilejním 100. článku) a ta po dramatickém průběhu měla 4 vítěze se stejným počtem bodů (stali se jimi Vencisák, Čerf, Gabi a Robka).

• Jako účastník Robčiny hudební soutěže jsem (přiznávám, že s velkou pomocí Googlu) vyhrál říjnové číslo časopisu Rock&Pop.

• Občas přispívám hudebním tipem k tématům rubriky Forum Musicum, mé nejoblíbenější na stránkách Autorského klubu, kterou po Rory převzala Robka, a všem hudebním příznivcům doporučuji zapojit se také.

• Po řetězových akcích 11 otázek a odpovědí, kdy se mě ptaly Otavínka, valin a Vendy, jsem zkusil ptát se sám v rozhovoru s Čerfem (Petrem Vápeníkem). Petr pak zajímavé odpovědi ještě doplnil v dalším článku na svém blogu.

• Na Petrově výstavě fotografií v Praze jsem se potkal s prvními blogery - s autorem a Ilonou-pižlíkem. Vedle toho, že oba patří mezi mé největší blogové oblíbence, jsou i lidsky velmi příjemní a sympatičtí a jsem velmi rád, že jsem je mohl alespoň trochu poznat.

• Jednou jsem se odvážil vyjádřit i v textu na politické téma - k volbám do Evropského parlamentu. Ohlas byl dost rozpačitý, protože na politiky mám veskrze negativní náhled, a tak jsem se musel dotknout oblíbenců některých čtenářů. Už si to raději odpustím a příště se omezím na komentáře u Čerfových Nedělních miniglos (asi k jeho velké radosti :)).

• Na titulní stránce Blog.cz se v pohyblivém panelu objevily 3 články. Bylo to už dost dávno a zřejmě naposledy (zase jsem byl drzý na "šéfa" a vyjádřil se s despektem k některým obzvlášť "povedeným" výběrům do Autorského klubu). Nijak mně to nevadí, protože mám mnohem raději návštěvníky, kteří blog navštěvují sami anebo si ho sami najdou, než ty, kteří jen mechanicky klikají na všechno, co uvidí na titulní stránce, a víc se už neukáží.

• K často vyhledávaným textům o sexuální turistice, vynálezech Leonarda da Vinci, kupování titulů a minimalismu přibyl článek o ženském klínu v umění. Klíčová slova pro vyhledávání raději neuvádím.

• Stránky blogu otevřeli návštěvníci z 80 zemí (i když např. ti 3 ze Senegalu si asi moc nepočetli), v Google Analytics se však vyskytují i přístupy k článkům (např. o sochaři Henrym Mooreovi) s atributem /en (to znamená, že stránku si návštěvník překládá do angličtiny?). 190 čtenářů zanechalo komentář (jsou uvedeni v Návštěvní knize, která se kupodivu stala nejkomentovanějším příspěvkem, i když jde jen o statistiku).

Průvodním jevem blogovací sféry jsou návštěvníci, kteří se neprojevují slovně, ale velmi rádi rozdávají pětky novým členům Autorského klubu u přijímacího článku hned po jeho zveřejnění, kdy je jasné, že blog neměli čas blíže prozkoumat, či půl hvězdičky v hodnocení článků.
Texty jim už věnovali David a Destinaetus, kteří s půlhvězdičkáři mají bohaté zkušenosti, a protože jsem k nim napsal komentář, nějaký dobrák si všiml i mě a do všech článků na hlavní stránce (tehdy jsem jich tam měl ještě 10) nasázel půlhvězdičky.

Občas se vrací, je to ale hokna sledovat, když nové články přibývají nepravidelně a s bídou 3-krát za měsíc :).

Někdy v létě r. 1986 (nebo 1987) jsem pod širou oblohou na nádvoří brněnské radnice viděl výborný koncert skupiny AG Flek, tehdy ještě s Vlastou Redlem, který byl hlavní hvězdou a také jednotlivé písně průvodním slovem uváděl.
Když hráli píseň Anonymní přátelé, kde se zpívá "anonymní přátelé, ústa v kapesníku," zaškrčelo v mikrofonech a pak už nebylo nic slyšet. Asi po 10 minutách laborování se technikovi podařilo aparaturu zase oživit a skupina skladbu zahrála znovu od začátku.

Nevím, jestli to bylo nachystáno předem, ale bylo to velmi působivé. K tomu ta atmosféra - teplý letní večer, hvězdy nad hlavou, plno krásných děvčat, …

Marx a Engels kdysi napsali, že "Evropou obchází strašidlo komunismu", blogy obchází půlhvězdičkáři.

Milí půlhvězdičkoví přátelé, nový článek je zde, tak směle do díla.
A abych nezapomněl, děkuji za návštěvu :-)

Bezdomovcem v Praze

V posledním roce jsme naše poznávání obohatili o využívání slevových nabídek různých společností na krátkodobé výlety s maximálně dvěma noclehy. Na našem území jsme si vystačili s autem, do zahraničí jeli s autobusem cestovní kanceláře. Těm posledním byly společné nástupy v Praze, my ale bydlíme v Brně. Odjezdy ve večerních hodinách byly bez problému, jenže poslední do Německa (Mnichov, zámky Neuschwanstein a Linderhof a kostel ve Wiesu) měl odjezd od autobusového nádraží Florenc naplánován na 5:30.
Z Brna se nabízelo autobusové i vlakové spojení kolem jedné hodiny s dojezdem na Florenc v 3:30 a na Hlavní nádraží po čtvrté hodině. Přes větší čekání se mně autobus zdál výhodnější, nemusí se přecházet z vlakového nádraží a o noční zkušenost s proslulým "Sherwoodským parkem" před nádražní budovou jsem také nestál.

Autobus dojel přesně na čas, nečekaným překvapením však bylo, že hala na Florenci byla zavřená. Choť po obvyklých výčitkách, že už se mnou nikam nepojede (znám to z mnoha situací, kdy ty strašně výhodné letenky do vzdálené destinace, co jsem unáhleně koupil, neměly plynule navazující let a museli jsme strávit noc na letišti), se znenadání málem rozběhla. Kufr držela ve vzduchu, ani nevyužívala jeho kolečka. Zaskočen tím jsem na ni zavolal: "Kam letíš?" "To je jedno, přece tady nezmrznu!"
Šla směrem k Masarykovu nádraží, zdálo se mně to jako dobrý nápad, tam bychom si mohli sednout do čekárny. Nádraží otevřeno bylo, dokonce tam seděla jedna paní v pokladně, jak jsem ale od ní zjistil, naděje na přečkání v čekárně (ta tam snad ani není) nebo nějakém bufetu byla lichá. Nejvýš jsme se mohli opřít o prkna na odložení tašky u pokladen, jak na to nakonec také několik podobných zoufalců už přišlo. Choť taková představa nijak nenadchla a dala se zase na pochod, když jsem ji na rohu u obávaného parku dostihl, podařilo se mně ji přesvědčit, abychom už dál nešli, že na Hlavním nádraží to bude stejné (obával jsem se, že nějací pobudové by mně mohli sebrat fotoaparát a přišel bych nejméně o 3 budoucí blogové články), že lepší bude jít k Palladiu, tam by mohlo být alespoň něco celou noc otevřeno jako v Tescu v Brně. Bylo zavřeno všechno, Václavák jsme už nezkusili a tentokrát bez spěchu se vydali zpět k Masarykovu nádraží, chvíli tam nabírali síly na nepohodlných prknech a pak se vrátili na Florenc, že by halu už mohli otevřít, když jezdí tramvaje. Otevřeli ji v 5 hod.

Zájezd se vydařil, v Mnichově bylo dost volného času, abychom mohli navštívit i Alte Pinakothek a před ní jsem natrefil na další sochu Henryho Moorea a hned ji doplnil do článku Henry Moore - společník na cestách, drobnou vadou bylo jen to, že účastnicí zájezdu byla paní s postiženýma nohama, která se belhala o holích, ale protože nic si nechtěla nechat ujít, na všech srazech byla pozdě, půl hodina pro ni nebyla žádná míra.
Průvodce byl výborný, zato řidič byl bambula, jen kroutil volantem, o cestě neměl téměř ponětí a průvodce mu musel dělat navigátora. Největším překvapením pro mě bylo, když při zpáteční cestě po výjezdu od pumpy u Plzně na prvním rozcestí se dal odbočkou na Rokycany, místo toho, aby se vrátil na dálnici. Naštěstí průvodce to bystře zaregistroval a řidič se pak couváním do kruhového objezdu vrátil do správného směru.

Do Prahy jsme zásluhou milé spoluúčastnice místo plánových 22 hod dorazili 10 minut před půlnocí, poslední autobus do Brna byl vyprodaný, další jel v 3:30, jenže se dalo těžko věřit, že na něj budou volná místa v pondělí ráno, vlak s odjezdem 23:45 byl už pryč.
Zase jsme se dali směrem k nádražím, navrhoval jsem, že bychom se mohli ubytovat v hotelu a jet ráno, první, na který jsme narazili, byl Hilton naproti Masarykova nádraží (nejmenoval se náhodou dřív Renaissance?), to choť hned zavrhla, že ubytování by tam bylo dražší než celý zájezd a stejně by už neusnula. Došli jsme až na Hlavní nádraží, koupili si lístky a o půl jedné se ozvalo hlášení, že všichni mají budovu opustit, protože se bude uklízet a budova se zavře. Náš vlak odjížděl ve 4:39.

Tentokrát jsme zvolili Václavské náměstí a kousek od koně našli spásu - KFC, otevřený až do 3 hod. Podnikům tohoto typu (KFC, Burger King, Mc Donald) se vyhýbám, v životě jsem nejedl hamburger, tady v obrázkových nabídkách převažovala jídla s hroudami, které vypadaly jako smažený květák, ale zřejmě se pod smaženým nánosem skrýval kousek umělohmotného kuřete. Choť si nakonec objednala twister, já k tomu doplnil jako přílohu (ve skutečnosti pro sebe) hranolky a Pepsi Colu.

Sedli jsme si do zadní části místnosti, protože dveře se při velkém pohybu osob téměř nezavřely, abychom v tom průvanu nebyli jak na ulici. Po pár minutách si k vedlejšímu stolu přisedly 4 slečny, podle nápadného líčení a minisukní zřejmě příslušnice cechu nejstaršího řemesla.
Jedna s kulatým obličejem a šikmýma očima, typ Mongolky, měla asi 15 cm vysoké podpatky, aby však nepřepadla, měla zvýšenou i přední část bot a vypadalo to, jako kdyby šla na chůdách. Další byla blondýna s dlouhým pleteným copem i vlasy jako Julie Tymošenková (někdejší ukrajinská premiérka, toho času v kriminálu), co má hlavu jak vánočku, třetí byla překvapivě vysoká a štíhlá Asiatka (snad z Thajska nebo Číny) a poslední působila jižanským (anebo balkánským) dojmem a pořád klikala na mobilu a k tomu se pudrovala a rtěnkou krášlila rty, zřejmě se nevzdávala naděje, že se tu noc ještě "provdá".
Nejspíš tam byly pravidelnými hosty, mladík, který pracoval jako uklízeč a odnášel podnosy a zametal, s nimi konverzoval lámanou angličtinou jako se starými známými. Když však slečny odešly, natáhl gumové rukavice a stůl, kde seděly, vystříkal nějakým sprejem a pečlivě vytřel.

Kromě opravdu obskurní a rychle se měnící sestavy návštěvníků, které by člověk nechtěl potkat v podchodu, tam byla i jedna "normální" návštěvnice - v rohu seděla dívka s kufrem a taškou a četla si knížku.

Z našeho místa bylo také dobře vidět na samoobslužný dotykový panel s nápoji. Po chvíli jsem si všiml, že někteří návštěvníci si ho oblíbili a vracejí se. Např. jeden klátící se týpek vždy na ex vypil dva kelímky a se třetím si odešel sednout a pak to ještě několikrát opakoval. Nápad znovu vyzkoušet bezedný nápojomat nás ale rychle přešel, když z ulice přišla dvě individua, strčila hlavu pod trysky a načepovala si rovnou do krku.

I v přístupu na WC se projevily rozdíly, znalí se neobtěžovali vhazováním mincí do turniketu, otočili tyč k sobě a prošli bez placení. Když nás napadlo ho také využít, už to nešlo, protože čtvrt hodiny před zavřením uklízeč strčil napříč smeták a přístup uzavřel.

Ve 3 hodiny jsme se vydali na Hlavní nádraží. Bylo tam už otevřeno, vedle nás si sedla naše "známá" z KFC - dívka s knížkou, dokonce v provozu byl i Burger King, toalety se však otevíraly až v 6 hod. My jsme v krizi nebyli, hůř na tom byl muž v bílých plátěných kalhotách a tričku, který asi přicestoval z teplých krajů, několikrát vyběhl do haly a své dva kufry nechal bez dozoru, intervaly mezi tím se zkracovaly a nejspíš nakonec vzal za vděk parkem.

Když se konečně na panelu objevilo číslo nástupiště našeho vlaku, s úlevou jsme se tam přesunuli, vlak však nikde, vyfukovalo tam jak na severním pólu a po 10 minutách čekání jsme byli tak zkřehlí, že až do Brna jsme v kupé seděli zachumlaní v bundě/kabátu a nesundali ani šálu z krku.

Svatý Mořic (1), Tirano - ledovcový vlak Bernina Express

Švýcarsko je země s čtyřtisícovými horami, řada měst jim leží na dohled a v zimním období se do nich dostat po silnici přes vysoko položené průsmyky je velmi obtížné a často pro nesjízdnost i nemožné. A protože pro svá lyžařská střediska jsou tyto oblasti turisty velmi vyhledávané, bylo třeba vybudovat schůdnější spojení s těžko dostupnými kouty země. Ražbu desítek tunelů a mostů proto doprovodila výstavba vysokohorské železnice. První práce byly zahájeny už začátkem 20. století, avšak světové války a hospodářská krize způsobily, že významnějšího pokroku se dosáhlo až v jeho druhé polovině a nakonec vzniklo obdivuhodné dílo, jehož 122 km dlouhý úsek, spojující Thusis s italským městem Tirano, je od r. 2008 pro své technické a architektonické řešení v sepětí s přírodou na seznamu UNESCO.

Vysokohorských tratí je ve Švýcarsku více. Vlak Glacier Express vyjíždí z Davosu nebo ze Svatého Mořice, obě větve se pak spojí a svou pouť končí v Zermattu pod Matterhornem, Bernina Express jezdí na trase z Churu přes Thusis a Svatý Mořic do italského Tirana. I na tuto trasu je možné se napojit z Davosu. Tratě provozuje železniční společnost Rhétská dráha (Rhätische Bahn/Rhaetian Railway).

Svatý Mořic (St. Moritz), který je oběma tratím společný, je lázeňské město a současně významné centrum jihovýchodní části Švýcarska. Leží u jezera St. Moritzersee v nadmořské výšce 1775 m a v zimě nabízí bohaté možnosti lyžování na okolních svazích hor. V letech 1928 a 1948 se zde dokonce konaly zimní olympijské hry a město se je snaží získat potřetí. (Někdy se mu budu věnovat v samostatném článku.)

A právě ve Sv. Mořici jsme nastoupili do vlaku Bernina Express s cílem trasy v Tiranu. Jízda trvá asi 2 a půl hodiny a vlak se během ní v Ospizia Bernina dostane až do výše 2253 m n.m., cílová stanice Tirano je přitom v pouhých 429 m n.m. Velmi případný je proto reklamní slogan, že vlak doveze cestující od švýcarských ledovců až k italským palmám.

Přestože sklon trati je místy až 70 promile (převýšení 70 m na 1000 m), není použit systém ozubnice, který známe i z Vysokých Tater.

Vagóny vlaku jsou z velké části prosklené, což umožňuje panoramatický výhled do krajiny.

K fotografování se ale příliš nehodí, protože se na skle odráží vnitřek vagónů s cestujícími. Vyšel jsem proto do chodbičky mezi vagóny, kde bylo otvíratelné okénko. Takový nápad však mělo víc cestujících. Do okna strčila hlavu, loket a fotoaparát s velkým objektivem sličná dívka a přes ni se snažil asi čtvrtinu volného okenního prostoru využít starší muž. Naštěstí brzy odpadl, protože mu ve fotoaparátu došly baterie, a tak jsem ho hned vystřídal.

V úvodních částech ještě na vlak mávají kolem trati stojící lidé, ale brzy začne šplhat na dohled zasněžených alpských velikánů, kde jsou svědkem jen kamzíci a sem tam otužilý cyklista na souběžně vedoucím chodníku.

První výhled na ledovce se otevře v údolí Morteratsch (1896 m). V prodloužení ve směru za údolí by na horizontu měla být vidět nejvyšší hora oblasti Piz Bernina (4049 m). Bohužel tomu brání mraky.

Trať je velmi klikatá, proto je z okna možné pozorovat přední vagóny vlakové soupravy.

Špičatý vrchol na dalším snímku se jmenuje Piz d'Arlas a má výšku 3375 m.

Asi nejpůsobivější částí trasy je úsek vedoucí kolem jezera Lago di Bianco.

Vrchol vlevo na pozadí jezera je Sassal Mason (3031), uprostřed je Piz Caral (3421) a špičatý profil vpravo od něj patří štítu Piz Cambrena (3602).

Poblíž stanice Alp Grüm stojí menší hotel s restaurací a naskýtá se odtud krásný výhled (místo se také jmenuje Belvedere) na kaskády vodopádů napájených tajícím sněhem z okolních vrchů. Ten vlevo se jmenuje Curnasel (2808) a v bílých mracích se ztrácí Piz Varuna (3453) a Piz Palü (3901), podle něhož má jméno Palü i malé jezero na úpatí.

Největší atrakcí závěrečné části trasy je kruhový viadukt Brusio.

Z vlaku lze vyfotografovat jen menší část, proto sem vkládám letecký snímek převzatý z knihy Bernina Railway Line, kterou v r. 2010 vydalo nakladatelství Nous srl.

A tady už vidíme cíl cesty - město Tirano.

Petrodvorec - ruské Versailles

Ruská šlechta, vzdělanci, významní spisovatelé a hudební skladatelé vždy měli úzký vztah k Francii, znát francouzsky se považovalo za známku dobrého vychování a návštěvy Paříže a jejího okolí byly samozřejmostí. Zde se také ruský car Petr I. Veliký (1672-1725) vzhlédl v sídle francouzských králů, zámku Versailles, a zatoužil si postavit stejně honosné sídlo v blízkosti metropole, kterou se r. 1712 stal Petrohrad, založený Petrem o pouhých 9 let předtím při ústí řeky Něvy do Finského zálivu na dobytých územích Švédska.
Sídlo dostalo název Petrodvorec (rusky Петергoф, anglicky Peterhof) a bylo postaveno relativně rychle - od prvotních plánů z r. 1714 k slavnostnímu otevření uplynulo jen 9 let.

Na výsledné podobě se podílelo široké společenství umělců z Itálie, Holandska, Rakouska, Pruska i Ruska (např. sochař Carlo Bartolomeo Rastrelli, jeho syn Bartolomeo Francesco Rastrelli, dvorní architekt carského dvora, a mistr na výstavbu fontán Paul Sualem) a svými nápady do ní promluvily i 3 ženy, které se po smrti Petra Velikého postupně staly carevnami a celkem vládly Rusku více než 30 let (a to ještě po nich na 34 let usedla na trůn Kateřina II. Veliká). Jeho manželka Kateřina I. Ruská vybrala místo v lesnaté oblasti, obklopené bažinami, asi 30 km od Petrohradu, díky Anně Ivanovně, Petrově neteři, je součástí Dolního parku Velká kaskáda, soubor 75 fontán, a Petrova druhorozená dcera Alžběta I. Petrovna prosadila své pojetí vybavení, výzdoby a architektonického řešení paláce.

Těžkou ranou pro Petrodvorec (a podobně i další sídlo carské rodiny Carské Selo s Jantarovou komnatou) byla 2. světová válka. Hitlerův plán vojensky dobýt Petrohrad (tehdy se jmenoval Leningrad) a vymazat jej z mapy světa se sice nezdařil, ale při téměř 900 dnů trvajícím obléhání města německá armáda obsadila Petrodvorec i Carské Selo a když se konečně dala na ústup, ze skvostných paláců a parků zůstaly trosky a všechny cennosti byly rozkradeny.

Rekonstrukce sídel trvaly desítky let a nejsou úplně dokončeny ani dnes, a to především v Carském Sele, kde velká část paláce je zahalena plachtou, pod níž se skrývá lešení, v Petrodvorci je to patrné na vzdálenějších místech Dolního parku. Velký palác a fontány však už dávno září v plném lesku a r. 1990 byl Petrodvorec zapsán na seznam UNESCO. Dá se bez nadsázky říci, že Versailles v mnohém překonává.

Vstupní branou do Petrodvorce se dostaneme do Horního parku s otevřeným výhledem na Velký palác, postavený v barokním a neoklasicistickém slohu.

Než se k paláci dostaneme, projdeme kolem tří jezírek (a ještě další dvě jsou na okrajích). V prvním našly zalíbení kachny, kterým nijak nevadí rybí příšery, jimž z tlamy tryskají proudy vody. V druhém jezírku kraluje Neptun, bůh moří a vodních živlů, vyzbrojený trojzubcem.

A za třetím je vidět detail pravého křídla paláce se zlatými věžičkami.

Nejpůsobivější pohled se návštěvníkům naskýtá hned za Velkým palácem, který odděluje Horní a Dolní park. Odlišení v názvech je přiléhavé, protože Dolní park leží o mnoho metrů níže než horní část.

Nerovnosti terénu stavitelé důmyslně překlenuli dvojitým schodištěm k oběma břehům kanálu pod Velkým palácem, k němuž přes oddělující pásy trávy přiléhají terasy Velké kaskády s fontánami a množstvím zlacených soch bohů a mytologických hrdinů.

Mezi nimi dominuje socha Samsona, který svou obrovskou silou dokázal přemoci lva i celou armádu bojovníků. V sousoší Samson otvírá tlamu lva, což zde symbolizuje vítězství Rusů nad Švédy v bitvě u Poltavy (Švédsko má ve velkém státním znaku 2 lvy a Samson představuje samotného cara). Z lvího chřtánu tryská gejzír vysoký 21 m.

A zde je Perseus s hlavou Medúsy a ve výřezu vpravo Galatea, dcera mořského boha Bérea.

Z horní terasy je přes kanál vidět až na moře.

Celková plocha Petrodvorce má 1000 ha a je skoro nemyslitelné jej během jedné návštěvy celý projít.

V následující koláži je Římská fontána a v pozadí za květinovými záhony Dračí (anebo také Šachová) kaskáda. Z obou stran kaskády vedou schody, ale ty jsou umístěny příliš nízko a na draky není moc vidět.

Carovou oblíbenou částí Dolního parku byl zábavní komplex Monplaisir (= francouzské vyjádření pro "my pleasure"). Patří sem několik zahrad s fontánami, už zmíněná Dračí kaskáda, na dalším snímku je Sluneční fontána, žertíky (hlavně pro děti), např. Deštník, posezení s kruhovou stříškou, kde když si sedneme, začne znenadání pršet z okrajů, podobné překvapení čeká i na široké cestě v parku, trysky jsou ukryty na okrajích.

Je tu i bludiště, voliéra a palác Monplaisir u mořského břehu s další sochou Neptuna.

V Dolním parku je ještě řada dalších budov, fontán a soch, např. pavilon Ermitáž blízko moře (dříve byl jídelnou), palác Marli u většího umělého jezera, Lví kaskáda s antickým sloupovím, fontána Adama a Evy a také realistická socha Petra I. Velikého. Pozlacená socha představuje jednu z Danaid, 50 dcer Danaa (syna egyptského krále), které byly donuceny k sňatku, ale až na jednu své manžely o svatební noci zabily a za trest musely naplnit vanu vodou, aby smyly svůj hřích, vana však neměla dno, a tak se jim to nemohlo podařit.

Nakonec ještě jeden pohled na Velkou kaskádu, tentokrát z mostu přes kanál.

P.S. A jak se k Petrodvorci dostat? Při procházce na Něvském prospektu v Petrohradu téměř na každém kroku se setkáváme s nabídkami na výlet do Petrodvorce, Carského Sela, Pavlovska a dalších atraktivních destinací v jeho okolí. První, co nás překvapí, že ceny jsou dvojí, cizinci ji mají zhruba o 500 rublů vyšší než Rusové, vyjde je tak na 1800 až 2000 rublů. Najdeme i levnější nabídky, v nich však chybí návštěva Dolního parku, a tedy to nejhlavnější.
Mnohem levnější je dopravit se tam sami. Stačí zajet metrem na stanici Avtovo (samostatná jízda metrem stojí 28 rublů) a odtud některým z početných autobusů (minibusů), směřujících do Petrodvorce, cesta autobusy 224 nebo 424 stojí 55 rublů.
Dá se jet i lodí Raketa od Zimního paláce. Ta je poněkud dražší, stojí 650 rublů, proto jsme ji využili jen při zpáteční cestě.
Vstup do Horního parku je zdarma, do Dolního parku cizinci platí 500 rublů a domácí 300.
(Ceny odpovídají září 2014.)

Oldřich Veselý (1) - Synkopy 61 (3), Blue Effect

V článku o první dekádě existence brněnské skupiny Synkopy 61 a zpěváku Michalu Polákovi jsem už zmínil, že hudbu většiny skladeb složil Oldřich Veselý na texty Františka Jemelky. Na naší hudební scéně Synkopy 61 byly svým dokonalým vícehlasým zpěvem nejlepším reprezentantem tehdy populárního stylu west-coast, který se v rockové hudbě prosadil zásluhou amerických skupin ze západního pobřeží (a odtud získal i název), zejména The Beach Boys a The Mamas and the Papas.

Z Veselého skladeb stojí za pozornost Suita pro J. S. Bacha, Žárlivá dívka, Marťan, Válka je vůl (tu však nezpíval Michal Polák, ale Pavel Váně), Hej, pane můj, Casanova, Zelená louka (na text Milana Hanáka).

Začátkem 70. let s nástupem hard rocku se west-coast dostal na vedlejší kolej. U nás vše navíc zkomplikovala politická normalizace a rocková hudba, která svůj původ měla v zemích za železnou oponou, se stala nežádoucí a vymizela z televize a zelenou dostal (většinou zcela bezduchý) pop.
Pro Synkopy 61 to bylo období tápání, na nějakou dobu se vzhlédly ve skupině Uriah Heep a převzaly jejich největší hity, které nazpíval Pavel Pokorný (i toho jsem vzpomínal v úvodu zmíněném článku).

Pro skupinu mnohem významnější však bylo, že Oldřich Veselý ze skladatelského závětří konečně vystoupil na pódium - jako klávesista a zpěvák. Překvapil svými hlasovými dispozicemi, kdy bez fistule zvládal tenorové výšky.
Na miniLP (deska malého formátu s počtem skladeb odpovídajícím zhruba polovině LP) Xantipa se poprvé představil v písni Ptačí sonáta. Ve vícehlasém refrénu jsou ještě patrné dozvuky vlivu The Beach Boys, celkově však skupina už byla úplně jinde.

Ještě větší prostor jako zpěvák Veselý dostal na dalším miniLP Formule 1 z r. 1975. Ze 4 skladeb na první straně desky sice zpíval jen své Poselství dětem (na text Milana Hanáka), ale patřila mu celá druhá strana, kde pod shrnujícím názvem Touhy se skrývají 3 skladby: Vnuk Amundsenův, Epitaf Julese Verna a Atomový věk. Touhy byly předzvěstí jeho pozdějších tématicky komponovaných projektů, kterým se po vzoru Pink Floyd vznešeně říkalo rockové opery.

Jednou z mála možností pro rockové skupiny, jak se dostat do televize, bylo přihlásit se na Bratislavskou lyru. Lyra byla největším hudebním festivalem v Československu a pro každého, kdo v naší hudbě něco znamenal, bylo prestižní záležitostí se na ní ukázat. Např. Olympic na ní byl snad 15-krát, Synkopy 61 se sem přihlásily právě se skladbou Poselství dětem. Do soutěžního kola byla vybrána, jenže když se ukázalo, že Veselý svou vizáží s dlouhými vlasy a vousy připomíná Krista a do nablýskaného festivalu se příliš nehodí, dramaturgové festivalu Synkopám 61 vystoupení nepovolili a nechali skladbu přezpívat Karlem Zichem a ten se s ní dostal do finále. V jeho podání jsem ji nikdy neslyšel, nedovedu si ho ani představit, protože hlasově na ni neměl, buď musela být posazena do nižší tóniny, anebo Zich vynechal exponovaný závěr.
Originál je zde:

Na Poselství dětem je také zajímavá instrumentální stránka skladby. Aranžmá složil Lubomír Klapka a od času 1:47 zde zazní pěkné klávesové sólo, za které by se nemusel stydět ani Johann Sebastian Bach.

L. Klapku jsem znal osobně, protože mě na jedné VŠ učil fyziku, později jako docent působil na Slezské univerzitě v Opavě. Je všestranně nadaný, hrál v té době v jedné brněnské skupině na klavír, umí mimo jiné perfektně zahrát celý Čajkovského koncert b moll a Beethovenovu Měsíční sonátu, také krásně maluje a má absolutní sluch. Z hlavy mně na počkání napsal pěkné klavírní transkripce písní Beatles Fool on the Hill a Hey Jude.

Veselého koncertní a skladatelské směřování neuniklo pozornosti kytaristy Radima Hladíka, naší rockové legendy, který pak Veselého zlanařil do své skupiny Blue Effect (tehdy z donucení vystupující pod počeštělými názvy Modrý efekt nebo M Efekt). Veselý zde nahradil Leška Semelku a později, když odešel baskytarista Fedor Frešo, ve skupině hráli oba a přes stejné role (zpěv a klávesy) se výborně doplňovali jak pěvecky, tak v souhře.
Prosadit se na desky v Supraphonu, který se držel oficiální linie a rocková hudba u něj neměla na růžích ustláno, bylo těžko průchodné, proto se Blue Effect (ještě s Frešem, který byl z Bratislavy) obrátil na rockové hudbě mnohem otevřenější slovenské vydavatelství Opus. Tam však měli podmínku, že by na desce měly být slovensky zpívané písně. Skupina požadavku vyhověla přípravou alba Svitanie, kde stejnojmenná, bezmála 20-minutová píseň, zabírající druhou stranu, byla až na pár slov téměř celá instrumentální, na první straně 2 instrumentální skladby měly jen slovenské názvy (Vysoká stolička, dlhý topol a V sobotu popoludni) a celé to zachránila lidová píseň Ej, padá, padá rosenka. Jde sice o moravskou lidovou, ale zřejmě vzhledem k nářečí působila na vydavatele dostatečně slovensky :-) Ve Veselého procítěném zpěvu se z ní stal rockový hit. Krásná je i po instrumentální stránce, Hladíkovo více než 2-minutové kytarové sólo, které začíná v čase 2:59, považuji v naší rockové hudbě za vůbec nejlepší.

Svitanie se objevilo na pultech obchodů r. 1977 a o dva roky později Blue Effectu vyšlo album i v Čechách, ne však v Supraphonu, ale v menším nakladatelství Panton. Jmenuje se Svět hledačů a opět obsahuje více než 10-minutové kompozice, z těch kratších jsou asi nejznámější Hladíkovy Rajky na text Pavla Vrby. 

Leškovi Semelkovi přestávalo rockové ústraní stačit a chtěl se prosadit i v mainstreamu. Prvním takovým počinem bylo, že pro Karla Gotta složil píseň Bloudím pasáží. Ta celkem měla úspěch a povzbuzen tím se Semelka se svou písní Šaty z šátků přihlásil na ročník 1979 Bratislavské lyry. Oldřich Veselý byl ze Semelkových popových "úletů" hodně rozladěný a odmítl Semelku na Lyře doprovázet (otázkou je, jestli by ho tam teď pustili). Píseň Lyru dokonce vyhrála, ale napětí ve skupině se vystupňovalo a Hladík Veselého za nekolegialitu z Blue Effectu vyhodil. Později toho litoval, protože zanedlouho odešel Semelka a Blue Effect od té doby už pořádně nechytil dech.

Veselý se pak vrátil do Brna a se Synkopami nahrál svá vrcholná díla Sluneční hodiny a Křídlení a částečně se podílel i na posledním společném projektu Synkop s textařem Pavlem Vrbou Zrcadla.
Ale to je už jiná kapitola.