Constantin Brâncuși - soudně uznaný moderní sochař

K pestré společnosti umělců, tvořících počátkem 20. století v Paříži, a proto neformálně nazývané Pařížská škola, kromě malířů patřili i sochaři. Jedním z nejvýznamnějších byl Constantin Brâncuși (1876-1957). 

Narodil se v Rumunsku do prosté venkovské rodiny pastýřů, ale již v dětském věku projevoval talent na řezbářské práce, jimiž se po opuštění domova příležitostně živil (údajně z rodného domu odešel v 11 letech), v Craiově studoval uměleckoprůmyslovou školu, odtud přešel do Bukurešti, pokračoval v Mnichově a nakonec zakotvil v Paříži, kam došel pěšky. Krátkou dobu pracoval v ateliéru Augusta Rodina, mnohem více jej však ovlivnilo umění primitivních národů a svůj sochařský styl pak pod jeho dojmem zjednodušil na pouhý náznak znázorňovaného objektu. Jeho dílo Polibek z r. 1907-1908 je považováno za první moderní sochu a předznamenání kubismu v sochařství. 

Nejslavnějším Brâncușiho dílem je Pták v prostoru (1919), kterého vytvořil celkem 28 verzí. Následující z r. 1928 je vystavena v Museum of Modern Art v New Yorku.

Další verzi s neurčitým datováním 1932-1940 vlastní Peggy Guggenheim Collection v Benátkách. (V pozadí jsou obrazy surrealistických malířů Salvadora Dalího a Yvese Tanguyho.)

Když Edward Steichen, sběratel evropského abstraktního umění, přivezl jedno z provedení Ptáka v prostoru do New Yorku a chtěl využít amerického bezcelního opatření pro dovoz uměleckých děl, dostal se do sporu s celníky, kteří v něm viděli jen kus opracovaného bronzu z kategorie kuchyňského příslušenství a vyměřili pro něj clo 210 dolarů. Spor měl soudní dohru, kde sběratele podporovala sochařka Gertrude Whitney(ová), novináři se bavili tím, zda socha připomíná spíš hřídel či vrtuli, ornitologové marně „hledali“ druh ptáka, k němuž by se dílo dalo přiřadit, zesměšňovali jej mnozí intelektuálové, naopak zastání našlo u dalších výtvarníků a představitelů galerií. Až po dlouhých dvou letech případ Brâncuși versus Spojené státy americké skončil verdiktem, že se jedná o umělecké dílo a clo není třeba platit.  

Pro Brâncușiho jsou typické hladké formy s náznaky ilustrujícími ztvárněné objekty. Socha Maiastra (1912, Peggy Guggenheim Collection, Benátky) je další z říše ptactva. Slovo „maiastra“ v rumunštině představuje bájného ptáka s oslňujícím opeřením a uzdravujícím zpěvem. 

Lesklé povrchy, někdy zlacené, mají nevýhodu, že se nedají fotografovat bez rušivých odlesků, zvlášť je to patrné na soše Mademoiselle Pogany I (1913, Speed Art Museum, Louisville), zapůjčené jako doprovodné dílo na loňskou výstavu Amedea Modiglianiho ve Vídni. Znázorňuje maďarskou malířku krajin Margit Pogany(ovou), Brâncușiho múzu.

Hladký ovál naležato představuje Spící múzu (1925, Kunsthaus, Curych). Tentokrát ale byla modelem baronka Renée-Irene Frachon(ová).

Na dalším snímku je dvojice děl z Museum of Modern Art v New Yorku – Blonďatá černoška II (1933) a Kohout (1924). 

Další verze Blonďaté černošky z téhož roku 1933 je k vidění v Albertině ve Vídni.

V poslední dvojici soch je Ptačí mládě (1928, Museum of Modern Art, New York) a v mramoru vyvedený Pták (mezi 1923 a 1947, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen).

Tak jako někteří malíři okrajově tvořili i sochy, např. Edgar Degas, Pablo Picasso a Max Ernst, sochař Brâncuși občas něco namaloval.

Dáma s hřebenem (nebo také Profil ženy s drdolem) z r. 1912 je ze soukromé sbírky v Paříži.

Studie prvního kroku (1913, Museum of Modern Art, New York) a První krok (1914, David Grob Gallery, Ženeva) ale víc připomínají nákresy budoucích soch.

Hamburk (2) - Herzog & de Meuron, Labská filharmonie

Nedávno se v tisku objevila zpráva o výsledku mezinárodní architektonické soutěže na stavbu nové koncertní budovy v Praze. Vítězný návrh Vltavské filharmonie dánského ateliéru Bjarke Ingels Group i další z první pětice si je možné prohlédnout např. v tomto článku. Po Tančícím domu Franka Gehryho a Vlada Miluniće, Zlatém Andělu Jeana Nouvela a chystaném komplexu u Masarykova nádraží z ateliéru již nežijící architektky Zahy Hadid půjde o další moderní budovu významných zahraničních tvůrců v jinak konzervativním hlavním městě ČR. 

O ní však nemá smysl víc psát, protože hotova má být za 10 let a jak je u podobných staveb běžné, bylo by malým zázrakem, kdyby se termín podařilo dodržet.

Místo toho se podívejme na Labskou filharmonii (Elbphilharmonie) v Hamburku, jejíž název Vltavská filharmonie nepokrytě napodobuje. 

Budova ve tvaru mořské vlny je dílem dvojice věhlasných architektů Jacques Herzog a Pierre de Meuron (zkráceně Herzog & de Meuron) z Basileje, laureátů Pritzkerovy ceny z r. 2001, mimo jiné autorů olympijské haly Ptačí hnízdo v Pekingu a Allianz Areny v Mnichově, jejichž dvě menší stavby jsem už představil v článku Weil am Rhein, Vitra Campus - dostaveníčko světových architektů. 

Budova má impozantní rozměry, na délku víc než 100 m, špičky zvlněné střechy jsou ve výšce mezi 85 až 110 m, vyčnívá proto nad ostatní zástavbu a je zdaleka viditelná.

Stavba byla zahájena r. 2007, otevření plánováno na r. 2010, po mnoha posunech termínů k němu však došlo až v lednu 2017, náklady v přepočtu původně odhadované na zhruba 8 miliard Kč se nakonec vyšplhaly na více než 23 miliard a z toho 90 % bylo z rozpočtu Hamburku, což asi 10krát převýšilo počáteční plán. V obyvatelích města to budilo velkou nespokojenost, tehdejší starosta Hamburku Olaf Scholz však situaci ustál a dnes je kancléřem. Hamburčané si budovu postupně oblíbili a jak se příšeře z jezera Loch Ness říká Nessie, Labská filharmonie si vysloužila podobné familiární označení Elphie.  

Skleněný krystal budovy filharmonie je postaven na cihlovém podloží bývalého přístavního skladiště a na jeho střeše ve výšce 37 m je ochoz s volným vstupem návštěvníků a výhledem na přístav.  

Blízkost přístavu a jeho hluk (např. houkání lodních sirén) si vyžádaly dvojitou vrstvu odhlučnění. Úpravu má i skleněná fasáda, je opatřena sítí bodů, které slouží k orientaci radarům lodí, aby nedošlo k nežádoucí srážce.  

Jsou zde dva koncertní sály, velký pro 2100 posluchačů a menší pro 550 návštěvníků. Získat lístek na koncert je však téměř nemožné, protože je stále vyprodáno. Náhledy do sálů jsou např. na stránkách Archiweb. Je zde také vidět, že budova nemá obdélníkový půdorys, ale rozevírá se jako nůžky, z jedné strany vypadá překvapivě štíhle. Není ale jen kulturním stánkem, její větší část je 5* hotelem. 

Další vysokou stavbou v blízkém okolí je gotický kostel sv. Mikuláše, po ničivém požáru v 19. století postavený nově.

Z jeho ochozu se dá na Labskou filharmonii podívat v úrovni střechy, i když ve výhledu bohužel cloní vystupující sochy.

A na druhé straně je radnice Hamburku, i ta byla nově postavena v 19. století.

A konečně ještě dva náhledy od přístavu, z míst, odkud je jen „pár kroků“ do čtvrti St. Pauli s proslulou ulicí Reeperbahn, plnou erotických podniků a nejrůznějších klubů, odkud ke své hvězdné kariéře vykročili Beatles.

Labská filharmonie se stala se ikonou Hamburku, obdobnou Opeře v Sydney, a díky ní se výrazně zvýšila návštěvnost města, podle statistik v prvním roce po otevření zde zaznamenali 13 milionů noclehů z řad návštěvníků.  

***

P.S. Tento text je na blogu můj 401., a tedy zahájil 5. stovku, pokud půjde vše jako dosud (3 za měsíc), 500 by mělo být za dva a tři čtvrti roku. 

Javorníky (1) - Veľký Javorník, Malý Javorník, skiareál Kohútka, kostel ve Velkých Karlovicích

Pohoří Javorníky se rozkládá na hranicích Moravy a Slovenska a na turistických stezkách podle hraničníků označených písmeny C (Česko) a S (Slovensko) si můžeme všimnout, že na několika kilometrech mnohokrát překročíme hranici, nebýt Schengenu, bez pasu bychom se zde neobešli. Nejvyšší vrch Veľký Javorník (1072 m n. m.) leží na slovenské straně (proto je v názvu „měkké ľ“), na moravské straně je nejvyšší Malý Javorník (1 019).

Oba se snadno dají zvládnout v rámci jednoho výletu. Jako výchozí místo jsme zvolili obec Kasárne (905), která je známá lyžařským areálem Kasárne Javorníky a odkud je na Veľký Javorník jen asi 4 km. 

Úvodní část vede lesem a míjíme přitom malou studánku.     

Netrvá to dlouho a jsme na otevřeném prostranství, kterým dojdeme k rozcestí na sedle Gežov (1040) s malým přístřeškem a informační tabulí o Javorníkách, které se hodí i k opékání špekáčků.

Ve stejném směru bychom pokračovali na Malý Javorník, ale odbočíme téměř do protisměru a cestou po vyšší vrstevnici, než jsme šli dosud, postupujeme k Veľkému Javorníku. 

Cestu lemují borůvkové keře a lokalitu si k vybudování svých příbytků vyhlédli i mravenci.  

Na vrcholu Veľkého Javorníku je plno (cyklo)turistů a slovenský dvouramenný kříž. 

Odtud se vrátíme na sedlo Gežov a pokračujeme v původním směru do mírného protikopce, v dáli na obzoru se rýsující vrchy Beskyd. 

Přibližně na polovině cesty mezi Veľkým a Malým Javorníkem je vrch Stratenec (česky Ztracenec, 1055 m n. m.) s památníkem 3 vojáků, kteří padli při osvobozování Velkých Karlovic na konci 2. světové války, má podobu tří křížů. 

A stojí zde také dřevěná rozhledna.

Zbývající část k Malému Javorníku vede již převážně lesem bez výhledů a na samotném vrchu, na kamenitém plácku, kromě ukazatelů turistických tras nic není. 

Odtud jsme se vrátili k autu do obce Kasárne (bez zacházky na Veľký Javorník) a podle krokoměru v mobilu to celkem představovalo 18 km. Vzdálenosti jsou zde na ukazatelích uváděny kupodivu v časech a ne v kilometrech, i když převýšení jsou velmi malá. 

Kdysi jsme pokračovali dál až do skiareálu Kohútka, ale tehdy jsme tam byli autobusem a nemuseli se vracet do Kasární, bylo však pošmourné počasí, proto tuto část doplním fotografiemi z jiného dne, když jsme šli naopak z Kohútky na Malý Javorník a zpět. Téměř celá cesta prochází lesem a výhledy se otevřou až před horským hotelem Portáš (původní význam slova „portáš“ je „celník“).   

A Kohútka (913) je od Portáše již jen asi 1 km. 

Z Kohútky na Malý Javorník a zpět bylo přibližně 12 km.

I když je dávno po sezóně, přidám alespoň dvě zimní fotografie skiareálu Kohútka, byli jsme tam před 4 roky.

A z letoška stojí za zmínku i kulturní památka z r. 1754, dřevěný barokní kostel Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích. Zastavili jsme se u něj při cestě do obce Kasárne. 

Na rozdíl od dříve uvedeného dřevěného kostela v Kunčicích pod Ondřejníkem jsme se tentokrát mohli podívat i dovnitř. 

Riga (1) - secese na pobřeží Baltu

Riga, metropole Lotyšska, je ze všech hlavních měst pobaltských republik bývalého Sovětského svazu největší, má víc než 600 tisíc obyvatel (v širším vymezení se uvádí tři čtvrti milionu) a odlišuje se i architekturou. Trochu překvapivě se zde prosadila secese, která, pomineme-li Gaudího stavby v Barceloně, méně výrazné příklady v Paříži a v Bruselu, je více zastoupena hlavně ve střední Evropě, zejména ve Vídni, u nás v Praze i v Brně, a to nejen v architektuře, ale i v malířství zásluhou Gustava Klimta a Alfonse Muchy.

A začít není možné ničím jiným než ikonou Rigy, Domem (cechu) Černohlavců (Melngalvju nams/House (of the Brotherhood) of Black Heads) na Radničním náměstí.

Dům byl postaven ve 14. století a patřil cechu svobodných kupců, během 2. světové války byl však bombardováním poničen a do dnešní podoby přestaven v r. 1999. Název budovy se vysvětluje dvojím způsobem, buď podle černých pokrývek hlavy, které členové cechu nosili, anebo podle sv. Mořice, patrona cechu, který byl Maurem.

A sv. Mořic také stojí u vchodu do budovy.

O kupcích se povídají legendy, že zde pořádali sexuální orgie, kam tajně chodívali králové a vysoká šlechta, účastnicí údajně byla i sexuálně náruživá carevna Kateřina II. Veliká. 

Na náměstí je také socha statečného rytíře Rolanda, který padl mučednickou smrtí v jedné z bitev ve službách krále Karla Velikého z přelomu 8. a 9. století. Symbolizuje spravedlnost a s jeho sochami se setkáme ve více městech, na blogu se již objevil v článku o Dubrovníku. Zde kromě meče drží štít se znakem Rigy.

Na protější straně náměstí se nachází budova radnice. Byla postavena znovu, dokončena r. 2004, částečně podle původní budovy ze 14. století, zcela zničené v 2. světové válce. 

Nejvýznamnější secesní objekty v Rize se pojí s architektem Michailem Ejzenštejnem (1867-1920), otcem slavného režiséra Sergeje Ejzenštejna. Je jich asi 20, bohužel jsem je nezaznamenal, proto alespoň odkážu na stránku architekta, kde jsou i detaily.

Velmi pěknými secesními objekty jsou také Opera Hotel & Spa z r. 1886 a Astor Riga Hotel (dnes Radisson Old Town Riga Hotel) z r. 1876 od architekta Janise Baumanise (1834-1891). 

Janis Baumanis je autorem i Knihovny Lotyšské university (skryté za stromy) a rohové budovy vlevo za Památníkem Svobody. 

Metropole Hotel z r. 1871 je dílem architekta Apollona Edelsona (1827-1896).

Novoklasicistní budova Lotyšského rozhlasu (Latvian Radio) byla postavena v r. 1913 podle projektu Paula Mandelstamma (1872-1941) a dekorativní secesní výzdobou se sochami zaujme horní část fasády pod trojúhelníkovým štítem. 

K secesní architektuře bezpochyby patří následující ukázka, bohužel nic bližšího o ní nevím. 

Známým symbolem Rigy je i Kočičí dům. Podle pověsti jeho majitel, bohatý lotyšský kupec, nebyl přijat do cechu, protože tam mohli být členy jen němečtí obchodníci. Kupec na protest na střechu umístil sošky koček a natočil je zadní částí směrem k sídlu cechu. Nakonec se vše vyřešilo smírem, kupec kočky otočil, aby vážené členy neurážely, a byl pak přijat mezi ně.  

Nezvyklou barevností oplývá i evangelický luteránský kostel Srdce Ježíšovo. 

A na závěr ještě soudobý doklad obliby obyvatel Rigy v pestrosti – stěna domu pokrytá znaky lotyšských měst a velké graffiti.  

A k barevnosti přispěla i společná výstava Salvadora Dalího a Pabla Picassa.

O stavbách historických i úplně nových zase jindy.