Leonid Nikolajevič Andrejev - Propast (a jiné povídky)

Ruský spisovatel Leonid Nikolajevič Andrejev (1871-1919) je představitelem literárního expresionismu a stejně jako v obrazech Arnolda Böcklina i jeho dílem prostupují ponurá existenciální témata na pomezí života a smrti. Bylo to i tím, že na něj silně zapůsobila pesimistická filozofie Arthura Schopenhauera a nihilismus Friedricha Nietzscheho. 

Andrejevův oduševnělý portrét od Ilji Repina je ze sbírek Treťjakovské galerie v Moskvě. I když jsem tam před dvěma a půl roky vyfotografoval víc než 30 Repinových obrazů, tento mezi nimi není (zřejmě nebyl vystaven), proto je převzat ze stránek Wikipedia Commons.    

Andrejev se původně po absolvování studia práv krátce věnoval advokátní praxi, ta ho přivedla k psaní reportáží ze soudních síní do moskevských deníků, poté své zaměření rozšířil o fejetony a recenze a v prvních letech 20. století se již plně soustředil na psaní povídek, které ho nejvíce proslavily, přestože později napsal i několik divadelních her.  

Jeho povídky jsem poprvé četl někdy v 80. letech a divím se, že vůbec mohly vyjít. Pokud autor zrovna nebyl na indexu, o jeho existenci se nemluvilo a ve škole neučilo, protože odsoudil Velkou říjnovou socialistickou revoluci a v stati Zachraňte mimo jiné napsal: „po půldruhém roce vlády bolševiků v Rusku, po záchvatech bolševictví v Německu i v jiných zemích pouze šílenec může nevidět a nechápat v celé šíři ony síly zla a rozvratu, jaký natropili v Evropě tito primitivové, vzbouřivší se proti její kultuře, jejím zákonům a jejímu morálnímu kodexu.“ Tehdy se také názorově zcela rozešel s Maximem Gorkým, kterého předtím považoval za svého přítele a učitele.

V r. 1996 pražské nakladatelství Maťa vydalo výbor Propast a jiné povídky a i když je rozebraný, přes antikvariátní e-shop se mně podařilo jej sehnat a znovu přečíst. 

Povídka Fixní idea (z r. 1902, v originále Мысль, v překladech uváděná také jako Mysl či Rozum) je monologem lékaře, chladně popisujícího, jak si připravoval vraždu svého přítele, protože se nemohl vyrovnat s tím, že žena, která se vysmála jeho citům, se právě za přítele provdala a byla s ním šťastná. Přítel byl právník, ale současně i literárně činný (nápadná shoda s Andrejevem). Lékař z něj vymámil záměry na další díla a protože usoudil, že jde vesměs o bezcenné náměty a lidstvo o žádné literární skvosty nepřijde, rozhodl se vraždu neodkládat. Aby však za ni nemusel pykat, ještě předtím několikrát na veřejnosti sehrál scénu záchvatu šílenství. S psychiatrickým vyšetřením potvrzenou diagnózou šílence na návštěvě přítele před zraky manželky několika údery kovovým těžítkem do hlavy zabije. Před soudem se pak soudní znalci nedokážou shodnout, zda je za čin odpovědný, nebo se jej dopustil v pominutí mysli.  

V povídce V mlze (В тумане, 1902) čtenář nahlédne do života dobře situované rodiny, úspěšný otec, pozorná matka, studující dcera Lili a syn Pavel (17letý). Spolužáci a přátelé Lili občas docházejí na návštěvy a baví se, mezi nimi Káťa, do níž se Pavel zamiloval, ale neodvažuje se své city projevit. Nenaplněnou lásku řeší útěchou u prostitutek a nakazí se tehdy nevyléčitelnou chorobou. V depresích se straní od rodiny, zamyká se v pokoji, všichni se snaží vyzvědět, co se děje, ale Pavel se uzavřel do sebe. Jednou v noci se vytratí z domu a zase skončí u prostitutky, líbá ji a šeptá „Kátěnko,“ to však není jeho láska, ale nehezká žena, z níž je cítit alkohol, při dohadování a zápase Pavel uchopí kuchyňský nůž a z posledních sil ji bodne. A pak ještě několikrát.   

V povídce Mlčení (Молчание, 1900) je stěžejním motivem sebevražda dcery, kterou despotický otec nemůže pochopit, a protože matka dostala mrtvici a ochrnula, nic není schopen zjistit. Obraz dcery, její náhrobní deska i němé oči manželky mu odpovídají jen mlčením.

Propast (Бездна, 1902) začíná vycházkou mladé dvojice, 21letého studenta techniky Němoveckého a o 4 roky mladší gymnazistky Ziny, mají ještě platonický vztah a vykají si. Je pozdě odpoledne, stmívá se a cesta domů je ještě dlouhá. Jsou však zabráni do hovoru a příliš to nevnímají. Krajina se změnila, jdou přes pole plné jam, kde ještě pracují špinavé, sedřené ženy. Zneklidněná dívka se zeptala: 

„Víte, kde jsme? Já ne. Já jsem tu poprvé v životě.“

„Vím. Támhle za tím návrším je město.“ 

Pomohl dívce přeskočit příkop a dotek bělostné ruky a pohled na poodhalenou nožku mu rozbušil srdce. 

Pochopil, že asi zabloudili, ale snažil se nedát to najevo: „Teď projdeme támhle tím lesíkem a za ním už bude brána a město.“ 

Cesta vedla přes paseku, kde u vypité láhve seděli tři muži – chlap s vyholenou bradou, obrovitý tlusťoch a holohlavec s prořídlou zrzavou bradkou, který mladou dvojici hned zhodnotil: „Vyžle, hanba si s ním špinit ruce. Zato slečinka jak cumel, pánbůh nám ji požehnej.“   

Hoch si uvědomil hrozivou situaci a snažil se ji zachránit tím, že se slušně zeptal na cestu k bráně. Obr ho však popadl za rameno a úderem pěsti do hlavy omráčil. Dívka se dala na útěk a za ní se rozběhl holobradý. Obr si to zamířil cestou necestou přes křoví jak medvěd tam, odkud se ozval přidušený výkřik. A zrzkovi, který byl chatrného zdraví a měl pohmožděné koleno, „bylo líto, že nápad s tou holkou měl první on a teď ji dostane poslední.“    

Když mladík přišel k sobě, všude bylo ticho a tma. Zoufale volal Zinočku, zmatené pobíhal kolem, až po rozhrnutí keře jeho „ruka zavadila o nahé tělo, hladké, pružné a studené, ne však mrtvé.“

…

„Natáhl ruku jiným směrem, ale kam sáhl, všude nahmatal jenom to nahé ženské tělo, hladké a pružné, které jakoby se pod doteky jeho dlaní pozvolna zahřívalo.“

… 

„Slečno Zinaido! Proč se to muselo stát?“

„Ztýrané tělo však neodpovídalo a Němoveckij s nesouvislým blábolením klesl na kolena. Prosil, vyhrožoval, že se zabije, snažil se dívku probudit, tiskl ji k sobě a div ji nedrásal nehty. Zahřáté tělo se mu měkce poddávalo, poslušně reagovalo na každý jeho pohyb.“

…

„Dál a dál se vrhal na tělo, které nekladlo odpor, líbal je, plakal, cítil, že se každou chvíli zřítí do jakési temné, hrozivé a svůdné propasti.“     

…     

„Přisál se tak pevně k jejím rtům, až pocítil, jak se mu její zuby zaryly do masa, a bolest dravého polibku ho připravila o poslední zbytky zdravého rozumu. Měl pocit, že se dívčiny rty pohnuly. Na zlomek vteřiny oslnil jeho myšlenky žhavý záblesk hrůzy a odhalil před ním černou propast. 

A černá propast ho pohltila.“

Příběh hromadného znásilnění mladé dívky třemi pobudy, kterou polomrtvou nakonec zneužil i její ctitel, vyvolal skandál. Sofie Tolstá, manželka spisovatelské ikony Lva Nikolajeviče Tolstého, povídku označila za „první ruskou pornografii“. 

Andrejev v jednom časopise pak zveřejnil jiný závěr, kdy ctitel dívku odvede domů a slíbí ji věčnou lásku, ale už se tam potom neukáže a dívka mu píše zoufalé dopisy. A k tomu se svými přáteli vymýšlel pobouřené reakce veřejnosti, parodující „útlocitnost“ Sofie Tolsté. 

Andrejevovo dílo mělo velký ohlas v USA, kde si vysloužil označení „ruský Edgar Allan Poe“. 

Ovlivnil také Pavla Kohouta, který na námět Andrejevových povídek napsal tři divadelní hry: August, August, august (1967) je inspirován povídkou Ten, který dostává políčky (Тот, кто получает пощечины), Ubohý vrah (1972) výše zmíněnou Fixní ideou, premiéru měl v New Yorku v divadle na Broadwayi, hra Ruleta (1976) vychází z povídky Tma (Тьма) a premiéru měla ve švýcarském Luzernu.  

***

Docela se mně líbí komentáře Mariana Kechlibara a to, že každý svůj text končí hudební tečkou. Podle jeho vzoru sem jedno hudební video vložím – píseň o starém pánovi, který svůj život ukončil skokem z mostu. Se skupinou T4 ji zpívá můj nejoblíbenější rockový hudebník Roman Dragoun (Progres 2, Futurum, T4, His Angels, sólová dráha), tuto píseň však na text Marka Ebena složil kytarista skupiny Stanislav Kubeš.

Jezero Bohinj a vodopády Savica

Nejznámějším slovinským jezerem je Bled (bude v samostatném článku), atraktivní nad ním se tyčícím hradem a ostrůvkem s kostelíkem, oblíbený i jako místo veslařských soutěží (např. v r. 2011 se zde konalo mistrovství světa), na druhé straně je již značně zkomercionalizován množstvím hotelů, které na březích vyrostly jako houby po dešti, a s tím souvisejícími davy turistů, že si zde připadáme jako na Václavském náměstí.     

Naproti tomu jezero Bohinj (anebo také Bohinjské jezero) si zákazem výstavby uchovalo ráz nenarušené přírody. Jezero je ve Slovinsku největší, na délku má 4350 m, šířku 1250 m a hloubku 45 m.  

Bohinj je součástí Triglavského národního parku, na sever od jezera se vypínají vrcholy Julských Alp, jimž dominuje majestátní trojvrchol nejvyšší slovinské hory Triglav (2864 m n. m.), horský masiv v jižní části má necelých 2000 m n. m. Samotné jezero se rozkládá v nadmořské výšce 525 m. 

Představu získáme z mapy, kde Triglav je zakroužkován červeně, na západní straně jsou modře vyznačeny vodopády Savica, o nichž se zmiňuji v druhé části textu, a na jihu je žlutě zvýrazněna lanovka do skiareálu Vogel (v němčině „pták“). Kdysi jsme o něm uvažovali, ale nakonec vyšší cena a menší počet sjezdovek nás odradil a raději jsme za lyžováním znovu jeli do Dolomit.    

Triglav byl vždy mým turistickým snem. I když jej vrcholoví horolezci zvládnou i za den, vzhledem k délce túry se doporučuje jako 2-3denní, nejméně s jedním noclehem na chatě při výstupu, vhodný je ale i po zdolání vrcholu na sestupové trase. Větší počet exponovaných míst, zabezpečených řetězy, ji činí navíc velmi nebezpečnou při bouřkách, kdy řetězy se stávají hromosvodem. V tomto životě se tam už asi nevydám. 

Zhruba 12 km dlouhou procházku kolem jezera si lze zkrátit vyjížďkou výletní lodí či ve vypůjčeném člunu. 

Nejlepší náhled na jezero je shora, kam se snadno dostaneme lanovkou Vogel. 

Nevyužili jsme ji však, protože počasí bylo pošmourné, byl konec srpna, kolem půl čtvrté odpoledne, a nechtěli jsme riskovat, že k vodopádům se dostaneme za tmy. 

V jezeru je povoleno se koupat, teplota vody v letních měsících dosahuje 22 °C.

Vodopády Savica jsou od jezera Bohinj vzdáleny 4 km, cesta mírně stoupá po kamenném chodníku a je na ní třeba překonat 560 schodů. Vstup je placený, stál 3 EUR. 

Vzhůru vede i méně pohodlná cesta po kamenech kolem říčky Savica, do níž se vodopády vlévají, a která svou pouť končí v jezeře.

I když se lesní porost zdá velmi hustý, místy se otvírají výhledy na jezero.

Konečně jsme u vodopádů. Větší má 78 m a menší (Mali Savica) 25 m. 

Na snímku z většího odstupu je patrné, že až k vodopádům se nedostaneme, cesta končí plošinou se zábradlím, kde se tísní skupiny turistů, chtivých co nejlepšího záběru. 

Větší vodopád původně dosahoval výšky 130 m, ale v r. 2008 sesuvem hornin se hrdlo vyvěrající vody posunulo níže. 

Kdo jde k vodopádům po druhé straně říčky, musí v závěrečném úseku počítat s úzkým chodníkem nad skalní stěnou, nezabezpečeným zábradlím.

U vyhlídkového altánu je kamenný erb s královskou korunou, zařadit jej ale neumím. 

Andy Warhol - pop art

Andy Warhol (1928-1987) se jako Andrew Warhola narodil v Pittsburghu do rodiny emigrantů z východního Slovenska a vyrůstal v době Velké hospodářské krize. Byl nejmladší ze tří synů, jejich sestřička v dětském věku zemřela. Andy byl také často nemocný, v 8 letech onemocněl tancem sv. Víta (choreou), neurologickou poruchou způsobující třes, a byl mnoho týdnů upoután na lůžko a prostonal následující 2 roky. Jeho psychiku těžce poznamenalo i nečekané úmrtí otce, když mu bylo 14 let. Celý život jej pak pronásledoval strach z nemoci a smrti. 

Vztah k výtvarnému umění získal od matky, která pracovala jako grafická designérka a v Andyho prvních reklamách vytvořila většinu nápisů. Andy se však za její venkovský vzhled a styl oblékání styděl, a když si již jako slavný umělec mohl dovolit koupit honosný dům v New Yorku, matku umístil do suterénního bytu, aby ji nikdo neviděl.     

Na střední škole exceloval a získal pak stipendium ke studiu na prestižním Carnegie Institute, kde r. 1949 získal bakalářský titul v oboru obrazového designu. Prostředí školy se spolužáky z bohatých rodin mu dodalo sebevědomí, pořídil si oblek na míru a drahé boty, záměrně se však stylizoval do ležérního dandyovského vzezření. Je to patrné i na fotografiích z pozdější doby. Mnohokrát ho zvěčnil Helmut Newton, následující fotografie je z r. 1974 a byla k vidění na pražské výstavě Helmut Newton in Dialogue v Museu Kampa v r. 2019.

V 50. letech pracoval v obchodě s luxusním zbožím a aranžoval výlohy. Problémy v osobních vztazích kompenzoval voyerským pohledem na svět přes skla výloh. 

Jako komerční výtvarník pak navázal spolupráci s módními časopisy, např. Glamour, Vogue a Harper´s Bazaar. 

Ve své tvorbě úplně potlačil představu jedinečného znázornění objektu uměleckými prostředky a dokud byla inkoustová kresba ještě vlhká, mnohokrát ji obtiskl. Když dostal zakázku na nakreslení reklamy na kozačky se smluvní cenou za jeden pár, nakreslil plátno s desítkami bot, různě natočených a v různých barvách. Opakovaný motiv se projevil i na obrazech Havárie oranžového auta (1963, Sammlung Ludwig, Aachen), herecké hvězdy 10krát Liz Taylorová (1963, Musée national d'art moderne, Paříž) a závodního automobilu Mercedes-Benz Formel Racing Car W125 (1987, Albertina, Vídeň).

Warhol patřil mezi nejvýznamnější umělce pop artu (je zkrácením spojení popular art), kteří se v protikladu k intelektuálně zaměřeným abstraktním expresionistům zabývali zcela obyčejnými věcmi, kreslili obaly plechovek s polévkou a colou, etikety alkoholu, sprchové závěsy, ledničky, … Jeden z nich, Claes Oldenburg, byl již zmíněn v článku Weil am Rhein, Vitra Campus - dostaveníčko světových architektů s fotografií velkých kleští a šroubováku podpírajících kladivo. 

Odstup od elitářských postojů uměleckých celebrit, předstírajících neobyčejnou hloubku děl, vyjádřil výrokem: “If you want to know all about Andy Warhol, just look at the surface of my paintings and films and me, and there I am. There's nothing behind it.” („Pokud chcete vědět všechno o Andym Warholovi, jen si prohlédněte mé obrazy, filmy a mě, a to jsem já. Není nic za tím.“)

Warhol také v četných variacích maloval květy, následující Flowers (1965) jsou ve sbírce Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu.

Vděčným námětem mu byli slavní umělci (zpěváci, hudebníci, herci a herečky, např. John Lennon, Mick Jagger, David Bowie, Elvis Presley, Marlon Brando, výše uvedená Liz Taylorová, …) a z nich především Marilyn Monroe, kterou maloval opakovaně. Tento portrét je vystaven v Museum of Modern Art v New Yorku.

A maloval i sebe, Self-portrait z Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu je z r. 1967.

Podobné provedení ze stejného roku, ale v červené, je k vidění v Pinakothek der Moderne v Mnichově.

Warhol se nevyhýbal ani světu politiky. Na následujícím portrétu je „železná lady izraelské politiky“ Golda Meirová (1975, The Israel Museum, Jeruzalém), ministryně zahraničních věcí z let 1956-1966 a premiérka 1969-1974. 

Čtveřici portrétů Chelsea 4 (1964, The Israel Museum, Jeruzalém) Warhol vytvořil podle fotografií Jacqueline Kennedyové před a po atentátu na jejího manžela Johna Fitzgeralda Kennedyho, prezidenta USA, v Dallasu v r. 1963. V první dvojici před atentátem je šťastná a smějící se, ve druhé dvojici je zachycena truchlící během pohřebního ceremoniálu.

Namaloval i komunistické symboly Kladivo a srp (1977, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím).

Vedle grafiky a reklamy pro módní domy také spolupracoval s hudebníky a byl autorem návrhu obalu jejich alb. K nejznámějším patří první album americké skupiny The Velvet Underground se zpěvačkou Nico z r. 1967, jíž dělal i manažera a jejich koncerty obrazově doprovázel svými filmy. Název alba The Velvet Underground & Nico se na obalu vůbec nenachází, je tam jen Warholovo znázornění žlutého banánu. Po odtržení obrázku banánu se pod ním objevil oloupaný růžový banán. I když skupina nedosáhla komerčního úspěchu, kritici její alba i obal debutové desky vysoce hodnotili. A také kvůli náhledu na něj si poslechněme alespoň jednu píseň: I'll Be Your Mirror (Budu tvým zrcadlem).

Naopak album Sticky Fingers (Lepkavé prsty) britské skupiny The Rolling Stones z r. 1971 je jedním z nejúspěšnějších v její dlouholeté kariéře a ta s ním jako prvním se dostala na vrchol žebříčku jak ve Velké Británii, tak v USA.  

Na prvních výtiscích alba byl na obalu skutečný zip, po jehož rozepnutí se objevilo spodní prádlo znázorněného muže. Protože však zip poškozoval vinylovou desku, byl v dalších edicích vypuštěn.

A druhá strana alba, převzatá z webu, vypadá takto:

Warholova filmová tvorba byla velmi nezvyklá, např. Spánek z r. 1963 je 6hodinovým záběrem spícího muže, Polibek ukazuje objímající se a líbající se dvojice a 8hodinový Empire State Building zachycuje měnící se úhel dopadajícího světla na budovu mrakodrapu.    

V rodném kraji rodičů Andyho Warhola v Medzilaborcích bylo zásluhou umělcových příbuzných a Ministerstva kultury Slovenské republiky v r. 1991 otevřeno Muzeum moderního umění Andyho Warhola. Protože průvodce muzeem není opatřen copyrightem, muzeum v zastrčeném koutu Slovenska je ztrátové a mohl jsem prezentovat jen 10 vlastních fotografií Warholových děl, dovolím si několik dalších odtud nakopírovat. Lze to chápat i jako propagaci muzea. V koláži jsou Campbellova polévka, Absolut vodka, Ohrožené druhy, Hlava krávy a úplně vpravo portrét herečky Ingrid Bergman.

A na závěr ještě doplním, že jeden text o Warholovi s další fotografií se již na blogu objevil. Článek Warholův prostřílený Mao hvězdou na aukci ;) napsala Zuzana, spoluautorka z let 2012-2013, popisuje kuriozní „zhodnocení“ obrazu čínského vůdce Mao Ce-tunga (v angličtině Mao Zedong) prostřelením dvěma kulkami.  

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi, vypadalo to na scény z katastrofického filmu. Město bylo izolováno od ostatního světa, ale záhadný virus se již předtím stačil leteckým spojením přenést do ostatních světadílů, např. čínští dělníci si jej přivezli s sebou do italských továren, lyžaři z italských a rakouských hor do svých domovů a ten bez ohledu na počasí a roční dobu „dobýval“ jednu pozici za druhou a dnes je takřka všude. 

Od března minulého roku se tak potácíme mezi nouzovými stavy a chvilkovými rozvolněními, politici všech barev ze situace chtějí vytřískat politický kapitál – není důvod nosit roušky, pak zase se situace podcenila a měly se nosit, podnikatelům se má hradit ušlý zisk, o chvíli titíž lidé kritizují nárůst dluhů na úkor příštích generací, nouzový stav ne, a když není, hejtmani žádají vládu, aby ho zavedla, protože by se zodpovědnost přenesla na ně a už by nemohli jen poukazovat na „chaos“ a nemuset přitom nic dělat. Někteří křičí, že nastupuje nová totalita, a svolávají demonstrace, jiní sepisují podněty k Ústavnímu soudu (za 3 a půl roku na ně možná dojde) a další se chtějí soudit za poškození podnikání, objednávky vakcín byrokratickým aparátem Bruselu připravené s velkým zpožděním a zásluhou naivně formulovaných smluv bez sankčních položek nejsou plněny, a když někdy něco dojde, vázne distribuce, navíc se tam mimo pořadí vetřou známí a známí známých. Když Evropskou komisi vede zcela neschopná osoba, která se jako německá ministryně obrany „proslavila“ tím, že vymýšlela uniformy pro těhotné tankistky, Němci ji pak raději poslali do Bruselu, kde doplnila podobné duchovní „giganty“ jako naše Jourová a předtím Špidla, a podle toho to vypadá.  

Vakcíny AstraZeneca a Sputnik V

A pak se nakoupí vakcína AstraZeneca, která má účinnost jen 60 %, u starších není ověřená a řada států ji nedoporučuje pro osoby 55+, ve Švýcarsku vůbec není povolená, v Jihoafrické republice se AstraZenecy chtějí zbavit (prodat či vyměnit ji za jiné, protože na jejich mutaci je neúčinná), ale protože ji schválili v Bruselu, náš SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv) ji také schválil bez omezení. Mnohem účinnější ruskou vakcínu Sputnik V v Bruselu dosud neschválili, a proto ani SÚKL ji neschválil. Máme tu zase jednu zcela zbytečnou eurohujerskou instituci, která jen odezírá ze rtů bruselských úředníků, neschopná vlastního úsudku. Jak trefně poznamenal poslanec Zdeněk Ondráček, SÚKL by se mohl zrušit a jeho úředníky převést na jinou práci (třeba do výroby, dodávám).

AstraZeneca využívá adenovir ze šimpanzů, Sputnik V dva lidské adenoviry, v dvoudávkovém očkování se použije vždy jeden a tím se účinek násobí. Před časem se mluvilo o tom, že AstraZeneca vzhledem k nízké účinnosti bude svou vakcínu „míchat“ se Sputnikem V, ale když je již v Bruselu schválená, může ji prodávat i bez toho. 

V Německu se AstraZeneca stala ležákem. I když se pan senátor a lékař v jedné osobě v odkazovaném článku v plátku ODS snaží problém bagatelizovat, stačí si v něm přečíst informaci, že „z více než 736 000 ampulí jich podle údajů Institutu Roberta Kocha v Německu aplikovali pouhých 64 869.“ 

Uvažuje se, že by se jí očkovali učitelé a ministr Blatný se ji prý chystá propagovat. To je ten pravý, tím se důvěra pohřbí úplně. Za mě: nemám zájem a očkujte jí třeba šimpanze. 

Z duše mně mluví chorvatský prezident, který po Maďarsku jako druhý v EU chce nakoupit Sputnik V: „Kdyby to bylo možné, koupil bych vakcíny i od čečenské mafie. Pokud jde o mé občany, Brusel mě nezajímá.“  

U nás však bez Bruselu ani krok. A v tomto marasmu žijeme a trneme, jestli také nás si jako hostitele nevybere neviditelný útočník a když se mu podaří uchytit, jestli budeme mít štěstí v zápase o život mu nepodlehnout.   

Covid v rodině

Mladší syn byl v rámci Ph.D. studia v srpnu a září 2019 na univerzitě v Taipei na Taiwanu a odtud se také vydal právě do Wu-chanu na konferenci, tedy 2-3 měsíce předtím, než tam vypukla epidemie. Virus ho ale dostihl doma, v britské mutaci, a jako prvního v naší rodině. I když bude mít za měsíc teprve 29 let, hned v těžké formě, teploty 39,5 °C, když v sobotu 6.2. doma omdlí, vyděšená snacha zavolá záchranku, syna odvezou a hned mu nasadí ventilátor (více než polovině pacientů už nepomůže a zemřou), má oboustranný zápal plic, dostává remdesivir a kortikoidy.

Protože dva dny předtím u nás oba byli a nechali nám vnučky (dvojčata 4,5 roku) na víkendové hlídání, zůstávají u nás i dál a manželka s nimi 10.2. jede do Dětské nemocnice na test, zda virus na ně také nepřeskočil, přitom ho udělají i jí. Všechny jsou negativní. 

Jenže 11.2. snaše zjistí, že je také nakažená, manželka musí jít s vnučkami na nový test, aby se ověřilo, jestli se i u nich virus neprojevil se zpožděním. Děvčata mají i teď negativní výsledek, choť však již pozitivní. Zatím jsme všichni bezpříznakoví, jen starší syn (31 let), který s námi žije ve společné domácnosti, pokašlává a obvodní lékařka mu posílá doporučení k testu. Já si ho pro jistotu také vyřizuji, test rezervuji na pátek 19.2. Mám nařízenou karanténu do 25.2., pokud se neprokáže nákaza.        

Dostávám SMS: „Dne 15.2. jste byl/a v epidemiologicky významném kontaktu s COVID-19 pozitivní osobou, od které jste se mohl/a nakazit. Dodržujte pravidla KARANTÉNY ke snížení rizika šíření COVID-19. Kontaktujte praktického lékaře pro další instrukce. Více info na https://covid.gov.cz/rk“

Volají z Krajské hygienické stanice a v nahrávaném a obsáhlém rozhovoru se mě ptají, jak se cítím, zda beru nějaké léky, chodím do práce, …

Snacha si přijede pro děti, svezeme je ke vchodu, sama si je přebírá. 

16.2. má pozitivní test i starší syn. Nová SMS s totožným zněním, jen datum se mění, další hovor s hygienickou stanicí, snažím se vysvětlit, že všechny údaje jsem poskytl předchozí den, i tak je ale musím sdělit znovu.

Stav mladšího syna se naštěstí postupně lepší a 16.2. ho propouštějí z nemocnice. Na manželku však mezitím příznaky dolehnou v plné síle, teploty přes 38 °C, třeští ji hlava, už pátý den nevstává z postele, ale přivolání lékařské pomoci odmítá.     

19.2. jdu na test já. V čase 9-9:30 jsem objednaný na odběrové místo ve Fakultní nemocnici v Brně Bohunicích. Za závorou je dřevěná budka, kde si ověří mé jméno a čas rezervace a vydají mně sáček s ampulí na odběr. Ten se provádí o pár metrů dál ve stanu. Zatím však musím počkat, než vyšetří toho, kdo přijel přede mnou.

Přichází řada na mě.

Popojíždím do stanu, kde ve skafandrech jsou připraveni muž a žena, muž mně odebírá vzorek z nosu a úst a pak ho předává kolegyni. 

Dostanu potvrzení o provedeném testu a informaci, že do 48 hod se dozvím výsledek.  

20.2. ráno je choti již tak špatně, že voláme pohotovost. Muž ve skafandru jí změří teplotu, má 39 °C, promluví s ní několik vět a sdělí, že když bude chtít, odvezou ji do nemocnice, ale tam by byla na pokoji s dalšími těžšími případy nakažených, všichni vydechují viry a mohlo by to pro ni být ještě horší než doma. Bere si občanku a kartičku pojišťovny a za přibližně 10 minut se vrací se zprávou plnou cizích slov, asi hlavní v ní je, že vyšetřená není v bezvědomí a komunikuje. V případě zhoršení stavu je třeba volat. 

Téměř po 40 hodinách (v neděli 21.2. v 0:40) mně přichází zpráva:

„Dobrý den, osoba Miloš … byla nahlášena do registru infekčních chorob jako pozitivně testovaná na COVID-19. Nabízíme Vám samoreportování epidemiologicky závažných kontaktů na stránce covidlab.cz, zadejte kód ….. Vyplněním zrychlíte epidemiologické šetření. Na SMS neodpovídejte. Děkujeme!“

Od 24.2. je manželka v nemocnici a dostává nitrožilní výživu. 

2.3. je propuštěna na doléčení domů. Já mám zápal plic a beru antibiotika. 

8.3. jsem dobral antibiotika a všichni již máme onemocnění zdárně za sebou.

Korfu (v únoru a s koupáním)

Korfu (v řečtině Kerkyra a v angličtině Corfu) patří mezi nejseverněji položené řecké ostrovy v Jónském moři a téměř na polovině území má blíže k břehům Albánie než Řecka. Délka ostrova mezi nejvzdálenějšími místy v severojižním směru je 60 km a největší šířka je 30 km. Žije zde něco málo přes 100 tisíc obyvatel. 

Text o ostrovu, kam se jezdí na letní dovolené za koupáním, vypadá v tuto roční dobu nepatřičně, ale já jsem tam před několika roky byl právě v únoru a koupání jsem také vyzkoušel. Avšak zážitek z plavání ve vodě s 11 °C mě z úmyslu vstoupit do „klubu“ otužilců nadobro vyléčil.    

Korfu má pestrou historii, která se podepsala i na architektuře. Ostrov byl pod nadvládou Římské říše, po jejím rozpadu přešel pod správu Byzantské říše, od konce 14. století do začátku 18. století patřil Benátské republice, v době Napoleonovy slávy jej okupovali Francouzi, po nich Britové a teprve r. 1884 s ostatními ostrovy v Jónském moři připadl Řecku. 

Historická část ostrova byla v r. 2007 zapsána na seznam UNESCO. Její dominantou je Stará pevnost z 10. století, postavená proti nájezdům barbarů. Nedaleko od ní v 16. století byla Benátčany vybudována Nová pevnost.  Obě jsou vidět v následujících dvou záběrech z opačných stran, starší je na vyšším kopci. Údajně je spojuje řada tajných chodeb.

Stará pevnost je od města oddělena hradním příkopem a most bylo možné zvednout.

Hlavní město s přibližně 35 tisíci obyvatel má stejné jméno jako samotný ostrov, tedy Korfu (Kerkyra). Esplanáda (Spianada/Esplanade), velká plocha se stromy (a květinami) ve francouzském stylu a s významnými budovami po obvodu a v blízkém okolí, má atmosféru lázeňských kolonád, kam návštěvníci míří za procházkami a oddechem. Říká se, že je největším náměstím na Balkáně.    

Pasáže Listón s kavárnami a restauracemi byly postaveny během francouzské nadvlády v r. 1807 ve stylu Rue de Rivoli v Paříži.

Benátčané naučili obyvatele Korfu pořádat karnevaly a zrovna na jeden jsem natrefil. 

Maitlandova rotunda byla postavena r. 1821 na počest Thomase Maitlanda, britského generála, který v dobách, kdy Velká Británie byla koloniální mocností, působil jako guvernér na Cejlonu (dnešní Srí Lance), poté na Maltě a současně byl i vrchním komisařem pro Jónské ostrovy. Altán se špičatou střechou je pódiem pro hudebníky při letních koncertech.  

Palác sv. Michaela a sv. Jiří s neoklasicistním průčelím byl postaven v letech 1818-1823 jako sídlo britské správy a po odchodu Britů jej k letním pobytům využívala řecká královská rodina. Jeho část je dnes vyhrazena pro Muzeum asijského umění (především čínského a japonského). 

Před palácem stojí socha britského vrchního komisaře pro Jónské ostrovy Fredericka Adama, následníka Thomase Maitlanda v této funkci, jemuž Korfu vděčí za vybudování dodnes funkčního vodovodního systému. 

A třetí britský vrchní komisař Howard Douglas na Korfu založil Jónskou banku, Jónské gymnázium, nemocnici a vybudoval silnice a na jedné z křižovatek stojí obelisk (The Douglas Column) s jeho pamětní deskou.    

Jónská banka a Muzeum bankovek sídlí v budově ve starorůžové barvě. 

Britský protektorát byl pro ostrov přínosný, Frederick North zde v r. 1824 založil Jónskou akademii, sice pod patronací Velké Británie, i tak ale jde o první univerzitu v novodobých dějinách Řecka. Proto i on zde má sochu, tentokrát v poloze vsedě a s náhledem na Starou pevnost.

V následující koláži vlevo je socha Joannise Kapodistriase (1776-1831), slavného rodáka z Korfu, který zastával vysoké funkce (včetně ministerských) v tzv. Sedmiostrovní republice v letech 1801-1807 a r. 1827 se stal prvním prezidentem nezávislého řeckého státu, v občanské válce 4 roky na to byl však zavražděn. Řecký básník Dionysios Solomos (1798-1857), autor textu řecké hymny (v koláži vpravo), naopak na Korfu zemřel a má zde bustu. A uprostřed je další rodák z Korfu, Georgios Theotokis (1844-1916), v první dekádě 20. století 3krát zvolený premiérem Řecka.  

Na Esplanádě se nachází i řecký ortodoxní (pravoslavný) kostel z 18. století, zasvěcený Panně Marii a sv. Pantaleonovi.  

Na dalším snímku je chrám sv. Spiridona z r. 1590 s nejvyšší zvonicí na Korfu a ortodoxní bazilika sv. Spiliotissy z r. 1577.

Sv. Spiridon (psáno i v podobě Spyridon) je patronem ostrova. I když pocházel z chudé venkovské rodiny a živil se jako pastýř, po příklonu k víře se stal mnichem a nakonec byl zvolen biskupem. Jsou mu přisuzovány zázraky, kdy Korfu ochránil před morem, hladomorem a  před Turky. 

Kostel sv. Jásona a Sosipatra je na Korfu nejstarší. Byl postaven v byzantské éře kolem r. 1000.

Poblíž se nachází archeologické památky.

Díky všudypřítomné zeleni je Korfu označováno smaragdovým ostrovem. I v únoru zde rostou olivy, pomeranče, citrony a rozvíjejí se květy. 

Ikonickým místem Korfu je dvojice ostrůvků u poloostrova Kanoni (název pochází z doby, kdy francouzská vojska sem umístila dělostřeleckou baterii). V popředí je Vlacherna s malým klášterem Panny Marie, druhý se jmenuje Pondikonissi, známější je však jako Myší ostrov, kde mezi cypřiši je skryta kaple. 

A poblíž je také letiště. Pohled je přímo z oken hotelu.

I k vodě bylo blízko, kvůli chladu jsem ale uplaval jen asi 100 m. Přítomnost chobotnic mně také nebyla příjemná, i potopená loďka nevěstila nic dobrého.

K vyhledávaným místům Korfu patří také zámeček Achilleion, asi 10 km jižně od hlavního města, který si zde nechala postavit rakouská císařovna Alžběta (zvaná Sissi), manželka císaře Františka Josefa I. Ostrov si zamilovala a jezdívala sem na jaře a na podzim. Sissi byla v mládí vyhlášenou krasavicí, méně známé je, že jezdila na koni a účastnila se lovů. Císařovnin oblíbený mytologický hrdina Achilles má u zámečku dvě sochy a objevil se i v jeho názvu. U něj jsem ale nebyl, podrobnosti i s fotografiemi interiéru a zahrad se sochami jsou na stránce anglické Wikipedie.

Z architektonického hlediska Achilleion není příliš ceněn, protože neoklasicistní budova směšuje řadu nesourodých stylů, zdaleka však ne v takové míře jako u dříve popsaného paláce Pena v Sintře. 

A na konec ještě východ Slunce.