Paul Klee - moderní umění v mnoha podobách

Paul Klee (1879-1940) se narodil v hudební rodině (otec byl učitel hudby, matka vystudovala zpěv) a sám byl také k hudbě veden, již v 11 letech hrál natolik dokonale na housle, že dostal pozvání hrát jako mimořádný člen hudebního spolku v Bernu. V hudebním prostředí žil i v dospělém věku, když se oženil s klavíristkou. 

Mezi jeho záliby ale patřilo i kreslení a psaní básní a do jeho malířského umění a myšlení se rovněž promítlo studium exaktních věd – matematiky (zejména geometrie) a fyziky (včetně Einsteinových prací) – i biologie a botaniky. Malířství nakonec také dal přednost a koncem 90. let se vzdělával na Akademii v Mnichově, kde se mimo jiných potkal s Vasilijem Kandinským. Zůstal zde tři roky, převažující zaměření na kresbu mu však příliš nevyhovovalo a po cestě do Itálie, kde se seznámil s Leonardovými obrazy a pestrými barvami vegetace středomořských přístavů, ze školy odešel. S Kandinským se znovu potkal ve volném sdružení umělců Der blaue Reiter (Modrý jezdec), kde navíc poznal Franze Marca a Augusta Macka, dalšího ruského malíře Alexeje von Javlenského, v Litoměřicích narozeného rakouského malíře Alfreda Kubina a francouzského abstraktního malíře Roberta Delaunayho. Jejich barevná paleta a cesta do Tuniska ho silně ovlivnily, jak je patrné z obrazů Motiv z Hammametu (1914, Kunstmuseum, Basilej) a Úplněk (1919, Pinakothek der Moderne, Mnichov).

Klee stylem malby ale vstřebal a osobitě rozvinul podněty mnoha uměleckých směrů – fauvismu, kubismu, expresionismu, abstraktního umění a surrealismu. Předchozí dva obrazy lze zařadit k abstraktnímu umění a geometrickými obrazci (obdélníky, trojúhelníky, kolečky a oblouky) se podobají některým obrazům Kandinského. Nacházíme je i v pozdějších dílech Zahradní domek (1929, Albertina, Vídeň) a Modrá noc (1937, Kunstmuseum, Basilej).

Za svůj život vytvořil téměř 10 tisíc kreseb a maleb, v textech, které se mu věnují, velmi často proto najdeme odlišné soubory obrazů, např. z těch, které mám na fotografiích, jen jediný (Ad marginem) je v 9. díle Pijoanových Dějin umění a anglická Wikipedie rovněž reprodukuje zcela jiná díla. Je to i tím, že malíř nemá výrazný obraz, jako je tomu často u starých mistrů (např. Botticelliho Zrození Venuše, Leonardova Mona Lisa, Raffaelova Sixtinská madona, Giorgionova Spící Venuše, Rembrandtova Noční hlídka, …), ale i novějších malířů (Manetova Snídaně v trávě, Monetovy Lekníny, van Goghovy Slunečnice, Klimtova Zlatá Adéla, Böcklinův Ostrov mrtvých, Munchův Výkřik, Dalího Stálost paměti, Picassovy Slečny z Avignonu, Malevičův Černý čtverec na bílém pozadí, Warholova Marilyn Monroe, …), který v žádném výběru nemůže chybět. 

Klee se narodil nedaleko Bernu a ve Švýcarsku také zemřel, občanství měl však vždy jen německé, a proto také během 1. světové války musel narukovat. Ze zdravotních důvodů naštěstí ne do první linie jako jeho přátelé Franz Marc a August Macke, kteří v ní padli. 

Některé jeho obrazy působí jako výtvory dětské fantazie s podivuhodnými bytostmi a zvířaty. Obrázek blázna (1927, Albertina, Vídeň) připomíná postavičku ze znělky našeho televizního Večerníčku. 

Pohádka o skřítkovi (1925, Kunstmuseum, Bern) by se hodila jako ilustrace k Andersenovým pohádkách či jako obrazový doprovod do Griegovy suity Peer Gynt. 

V malbě Kováře KN (1922, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž) jeho hlavu tvoří kovadlina a různě natočené výseče objektů jsou inspirovány kubismem.

Dobrodruh na moři (1927, Albertina, Vídeň) je opět výrazem představ dítěte, ovlivněného dobrodružnými romány, jako je Robinson Crusoe.

Zvířata v dětské fantazii zobrazuje Krajina s havrany (1925, Kunstmuseum, Bern) a Pohádka o dvou rybách (1937, Albertina, Vídeň).

Od r. 1921 až do r. 1931 Klee působil ve škole Bauhaus ve Výmaru (Weimar) a později v Desavě (Dessau), kterou založil architekt Walter Gropius. I když Bauhaus je znám jako ryze architektonický minimalistický sloh, architekti musejí umět i kreslit a malovat, navrhovat design budov i užitého umění, znát deskriptivu, mít technické znalosti statiky, …, proto zde uplatnění našla celá řada malířů. Klee se zde opět setkal s Kandinským a dalším kolegou byl maďarský grafik László Moholy-Nagy. Poté ještě dva roky učil na Akademii v Düsseldorfu, odkud ale byl propuštěn, protože nacisty byl společně s mnoha dalšími moderními malíři zařazen k autorům „zvrhlého umění“. Malíř se pak vrátil do Švýcarska, kde dožil.  

Název obrazu Bydlení v chatkách (1932, Kunstmuseum, Basilej) je zvláštní, protože působí spíš jako neuměle postavená zeď.

Trojice obrazů Světlo a další kromě toho (1931, Pinakothek der Moderne, Mnichov), Ad Parnassum (1932, Kunstmuseum, Bern) a Polyfonie (1932, Kunstmuseum, Basilej) zachycuje zvláštní mozaiky, do nichž se promítají nejrůznější geometrické vzory. Někdy se také označují jako příklady pointilismu v Kleeově díle, ten je však abstraktní, a tím i vzdálený malbám Georgese Seurata, otce pointilismu, který body znázorňoval přírodní scenérie i postavy.

Množstvím detailů překypují i obrazy Vily ve Florencii (1926, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Krajina mezi zimou a jarem (Rezidenční oblast, 1935, Albertina, Vídeň) a Zanesená osada (1935, Albertina, Vídeň).

Klee se sice nepovažoval za surrealistu, ale na jejich první velké výstavě v r. 1925 byl zastoupen. Řadit k nim lze např. Jižní pobřeží ve večerních hodinách (1925, Albertina, Vídeň) i pozdější díla Ad marginem (1930, Kunstmuseum, Basilej) a Okouzlující blesk (1927, Albertina, Vídeň).

A možná i obrazy Omega 5, figurína (1927, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), kde se symbolicky odráží má silueta, a Bez názvu (1933, Kunstmuseum, Basilej) ve stylu trochu připomínající díla Joana Miró.

A nakonec ještě jednu kresbu, které jej tak nebavily v učednických letech, ale k nimž se i později vracel. Nazývá se Předměstí (Mnichov sever, 1913, Lenbachhaus, Mnichov).

Sofia - na skok do bulharské metropole

Bulharsko kromě pobřeží Černého moře nikdy nebylo vyhlášeným turistickým cílem, poprvé a naposled jsem tam byl 14 dní v r. 2007, z toho týden na Slunečném pobřeží, které ale výstavními hotely, krásnými bazény a živou hudbou téměř v každé restauraci mě nečekaně okouzlilo, druhý týden byl věnován návštěvě několika měst, z toho krátce (jen několik hodin) i Sofii, bulharskému hlavnímu městu, které počtem obyvatel 1 milion 280 tisíc je srovnatelné s naší Prahou.  

Sofia ve své historii musela čelit výbojům Thráků, Římanů a Turků, dobyl ji Filip II. Makedonský a vyplenil Attila, v 19. století v rusko-turecké válce ji z turecké nadvlády osvobodili Rusové a během 2. světové války, kdy Bulharsko bylo spojencem Německa, si celou zemi podrobil Sovětský svaz. Mnohé z toho se projevilo ve stavbách chrámů různorodých náboženství. 

Město svůj název dostalo na počest svaté Sofie, patronky (= ochránkyně) města, a při příležitosti milénia byla na náměstí Largo odhalena její socha od Georgiho Chapkanova.

Nejznámější památkou Sofie je impozantní pravoslavná katedrála sv. Alexandra Něvského v novobyzantském slohu, postavená ruským architektem Alexandrem Pomerancevem jako symbol přátelství Bulharska a Ruska poté, co ruský car Alexandr II. po porážce Turků r. 1878 pomohl Bulharům získat nezávislost. Základní kámen byl položen r. 1882 a stavba byla dokončena o 30 let později. Katedrála má délku 73,5 m, šířku 52,2 m a výšku 53 m. 

Interiér je bohatě vyzdoben zlatými mozaikami, bohužel tam však není možné fotografovat. Jedinou (a nekvalitní) fotografii jsem pořídil ještě před vstupem.

I když katedrála byla postavena jako výraz vděku caru Alexandru II., název má podle sv. Alexandra Něvského, patrona carské rodiny. Car ale také nepřišel zkrátka, před katedrálou má jezdeckou sochu.  

Katedrála svaté Neděle (Sveta Nedelja) je rovněž pravoslavná a současně slouží jako katedrální chrám Sofijské eparchie. Z hlediska církevní hierarchie jde tedy o významnější stavbu než mnohem větší katedrála sv. Alexandra Něvského a má také delší historii. Prapůvod má v 10. století, mnohokrát však byla přestavována a definitivní podobu jí dali až bulharští architekti ze studia Vasiljov-Tsolov v r. 1933. Katedrála je částečně skryta ve stromoví přiléhajícího parku. 

Název chrámu odkazuje na svátost nedělního dne, dříve však byl uváděn i pod názvem Chrám Ježíše Krista. Skvostná výzdoba opět překypuje zlacením, jak je u pravoslavných chrámů obvyklé.

Chrám svatého Mikuláše Divotvůrce je pravoslavným chrámem ruské pravoslavné církve a spadá pod patriarchát Moskvy. Postaven byl ve 20. století na místě, kde původně stála mešita. Je dílem architekta Michaila Timofejeviče Preobraženského. 

Pod úrovní ulice stojí malý kostel sv. Petky Samardžijské, patronky sedlářů. Pochází ze 14. století a už tehdy byl částečně pod zemí, protože Bulharsko bylo ovládáno Osmanskou říší a křesťanské kostely nesměly převyšovat výšku vojáka na koni. 

V době turecké nadvlády byla řada křesťanských staveb zničena nebo přestavěna, a naopak postaveno několik desítek mešit. Po porážce Turků se situace otočila a dnes Osmanskou říši výrazněji připomíná jen mešita Banja Baši z r. 1576, náboženské centrum a modlitební místo sofijské muslimské komunity. 

Svatostánek židovské komunity, sofijská synagoga, je největší synagogou v jihovýchodní Evropě. Postavena byla v dekorativním neomaurském slohu v letech 1905-1909 podle projektu rakouského architekta Friedricha Grünangera. Vysoká je 31 m.  

Několik významných sofijských církevních památek mně na fotografiích chybí. Patří sem především Bojanský kostel z 10. století, který je na seznamu UNESCO, a chrám (rotunda) svatého Jiří, původně postavený jako římské lázně již v období antiky. Obojí najdeme např. na této stránce. 

Samozřejmě v Sofii nejsou jen sakrální stavby, žádnou významnější moderní architekturu zde však nenajdeme. Vládní budovy reprezentují Prezidentský palác a budovy Rady ministrů a Národního shromáždění (tj. Parlamentu).  

Finanční zdraví hlídá Bulharská národní banka a vědu (vedle univerzit) má na starosti Akademie věd.

V Sofii stála také docela pěkná budova Mauzolea Jiřího (Georgiho) Dimitrova, v níž leželo nabalzámované tělo tohoto bulharského komunistického vůdce protifašistického odboje, politika a poválečného premiéra až do jeho smrti v r. 1949. Se změnou režimu jeho kult padl, v r. 1990 bylo tělo zpopelněno a r. 1999 navíc přes většinový nesouhlas veřejnosti budova zbořena. Bližší informace i s její fotografií jsou v článku na Wikipedii.  

A dnes už v Sofii nechybí žádné vymoženosti otevřené společnosti západního typu, např. kasino s římskými sochami u vstupu.

Lev jako symbol síly je zde také.

Výlet končí na centrálním nádraží.

Drážďany (1) - výstava orchidejí

Koncem března se v Drážďanech konala výstava Svět orchidejí (Orchideen Welt), kde na 5 000 metrech čtverečních pěstitelé ze čtyř kontinentů vystavili více než 20 000 rostlin. Protože už dlouho jsem měl v plánu krásnou saskou metropoli znovu navštívit a mimo jiné v paláci Zwinger konečně vyfotografovat díla starých mistrů, která před 6 lety byla vzhledem k rekonstrukci vystavena jen ve značně redukovaném výběru, orchideje tak byly vítanou příležitostí k mému hlavními cíli přidat i bonus navíc.  

Orchideje obdivuji a občas je v květináči koupím a těší mě, že na rozdíl třeba od růží kvetou i tři měsíce. V jejich druzích se vůbec nevyznám, ale snad vybrané fotografie atmosféru akce alespoň trochu přiblíží. 

Orchideje bylo možné i koupit, většinou za desítky EUR, ale také za 250 EUR.

 

Až doma jsem si při prohlížení fotografií s překvapením všiml, že v jedné části bylo zakázáno květy fotografovat, jako tomu bývá u vybraných obrazů a soch v galeriích. 

U některých orchidejí byly proužky s „certifikáty“ Německé orchidejové společnosti (Deutsche Orchideen Gesellschaft), zřejmě byly vyjádřením unikátnosti druhů, mně jako laikovi většinou připadaly nenápadné a s menšími květy.    

Orchideje potřebují vlhkost a tu zde zastupovaly vodotrysky.

Jaký vztah k výstavě měl historický mercedes, těžko říct.

K vidění byly i masožravé rostliny, a to dokonce od našich vystavovatelů.

A nechyběly ani kaktusy.

U vstupu návštěvníky vítal „plášť“ Buddhy, do kterého asi bylo možné vlézt, ale neviděl jsem nikoho, kdo by to vyzkoušel.

Aby zde bylo také něco z Drážďan, protože podobný výstavní prostor by mohlo nabídnout mnoho jiných měst, přidám několik fotografií, náhled na halu a okolní budovy a sochy, které před nimi stojí. 

Abstraktní socha v předchozí koláži připomíná díla anglického sochaře Henryho Moorea, v jeho 193stránkovém katalogu se však nenachází a autora a název se mně nepodařilo zjistit.