Druhé výročí blogu, o Autorském klubu a pár čísel

Druhé výročí tento blog měl před dvěma měsíci, přesně 4. listopadu 2013, takže článek přichází s křížkem po funuse, ale protože 1. listopadu byl přijat do Autorského klubu (AK) a byl ve "zkušební době", kdy se komentátoři mohli vyslovit, zda vůbec tam má zůstat, na oslavy nebyl ten správný čas a později jsem už na výročí zapomněl, takže teď ho můžu spojit i se statistikami za uplynulý rok.

Musím přiznat, že informace správce Blog.cz Stanislava Rulce, že by blog mish-mash (m-m) do AK rád přidal, mě příjemně překvapila a oceňuji jeho velkorysost. Předtím jsem se totiž o úrovni AK několikrát vyjádřil s despektem, o členství jsem nestál, protože jsem v něm žádný elitní klub neviděl, ale když mnozí (a často sotva průměrní) členové dávali nepokrytě najevo, že se za elitu považují, plnili všechny viditelné stránky serveru, v kombinaci s naštvaností nad úrovní některých nově přijímaných jsem přihlášku do AK také podal a do doprovodné věty, vyjadřující motto, napsal: "Smyslem přihlášky je zvýšit úroveň AK." Aby se pozornost nesoustředila jen na tuto větu a blog nebyl zadupán do země hned v první půlhodině, požádal jsem pak S. Rulce, aby ji raději v přijímacím článku vypustil. I tak to bylo napínavé, protože jsem si v představení blogu neodpustil ironii na deníčkáře. Já totiž opravdu nechápu, proč jedna blogerka vždy, když se přejí (je i přiléhavější slovo), informuje o tom, jak jí funguje tlusté střevo, přemítá, zda má nebo nemá jít na kolonoskopii, co manžel, děti a vnoučata; jiná, která někde prodává, se musí neustále dělit o své zážitky se zákazníky; další by asi nepřežila, kdyby některý den na titulní stránce chyběla její fotografie, i kdyby měla vyfotit strom před domem, kde bydlí, nebo mraky na obloze; spousta jich lamentuje nad počasím (horko, zima, prší, klouže to, ještě nenasněžilo), jak se špatně vyspali, k tomu ty úkoly ve škole, nevědí o čem psát… Koho to může zajímat?
Přestože několik komentátorů mělo k mým výrokům dost výhrad, k úrovni blogu připomínky nebyly a v anketě nakonec s vysoce aktivním skóre uspěl.

Názor na AK jsem ale poopravil, našel jsem v něm výborné blogy a poslední dobou jsou také velmi dobré přijímány, mými hvězdami mezi muži jsou Čerf, TlusŤjoch a vencisák, z žen mám nejradši pro jejich humor Ivet, Blouda, moc se mi líbila i jemná ironie a sarkasmus Andie, už se však blogu nevěnuje, a nadějným objevem je Mlok. Bohužel hodně výborných blogů v AK zatím (doufám, že ne navždy) chybí, viz všichni mí oblíbení, z nich zmíním alespoň tři typově odlišné: Robka (všestranná autorka skvělého hudebního blogu, která však umí psát také poutavé povídky, básně i cestopisy), Macin (autorka fotografií oslňujících ne technickou kvalitou či atraktivitou zobrazovaných míst, ale nezvyklými náhledy a okouzlujících svou poezií), naneštěstí jeden ze svých dvou blogů zrušila, a Pižlík1 s úchvatnými záběry z vysokohorské turistiky nad 4000 m a články o vážné hudbě.

M-m se několikrát dostal na titulní stránku, poprvé v týdenním přehledu jako Blog dne se Zuzaniným článkem Krize v českém zdravotnictví?, ve výraznějším pohyblivém panelu (s "Články dne") se pak objevily dva z turistiky - o výstupu na Slavkovský štít ve Vysokých Tatrách a Malých Karpatech a konečně má polemika k "módnímu" minimalismu. Mělo to krátkodobý dopad na návštěvnost, u posledního článku se denní počet návštěvníků vyšplhal na 257 a výsledkem je i rekordních 59 komentářů.

Zajímavější jsou ale dlouhodobější statistiky za celý rok 2013. Ukazují je následující kopie obrazovek z Google Analytics. Nejvíc přístupů bylo na úvodní stránku, díky mým milým pravidelným návštěvníkům, z článků pak zmíněný minimalismus (asi hlavně díky propagaci ve splashi), trvalkou jsou starší články o sexuální turistice, vynálezech Leonarda da Vinci a novější (ze začátku září 2013) o kupování titulů. Na ty nejvíc směřují přístupy z vyhledávačů.

Po oprášení nástrojů a občasném koncertování jsou také dost vyhledávány články o skupinách Citron a Synkopy 61, které znali už jen pamětníci.

Největším překvapením pro mě ale je, že na třetím místě mezi články je přehled Oblíbené blogy a v poslední době také úspěch článku o jeskynních termálních lázních Miskolc-Tapolca, který přitom spadá do počátečního období, kdy blog nikdo neznal a prvních 30 článků bylo bez komentáře.

Velmi úspěšné (návštěvností i počtem komentářů) jsou Zuzaniny články se zdravotnickou tématikou, jeden už jsem zmiňoval v souvislosti s výběrem jako Blog dne, dále např. o negativním působení prášků proti bolestem, citovém vyhoření, vztahu vzdělání k hrozbě demence ve stáří. Z článků o umění pak největší ohlas měly Objekty jako stopy naší minulosti a text o konceptualistovi Josephu Kosuthovi.

Velmi slušnou návštěvnost mají také pouhé náhledy do obsahu jednotlivých rubrik, nejvíc do rubriky Sex (překvapuje to někoho?), následují rubriky Výtvarné umění, Cestování, O nás a Hudba.

Poslední obrázek ukazuje, že z 15654 návštěvníků v minulém roce bylo 3588 unikátních, průměrná doba návštěvy byla 3 a čtvrt minuty na necelých dvou stránkách, 64 % jich blog hned opustilo (nic je nezaujalo, nebo zjistili, že na blogu nic nového není, mohlo jít také o cizince, kteří zabloudili omylem a českému textu nerozumí). Necelých 21 % z nich tvoří noví návštěvníci, téměř 80 % jsou věrní, kteří se vracejí.

Ještě jedno číslo, které v Google Analytics není. Protože jsem téměř 3/4 roku čekal na chvíli, kdy se objeví první komentář, začal jsem si pak komentátor(k)y zapisovat, od začátku k dnešnímu dni jich je 132.

Ten náš divný, báječný svět (a PF 2014)

S koncem roku se symbolicky uzavře zase jedna číslem ohraničená životní etapa a celkem přirozeně nás svádí k bilancování a předsevzetím do roku přicházejícího za bouchání špuntů šampaňského, rachejtlí a světelných efektů ohňostrojů.
Říkáme si, kam jsme došli a kam spějeme - my osobně i celý svět.

Tomu je věnována i řada hezkých písní.
Louis Armstrong v písni What a Wonderful World vidí svět jako nádherné místo s modrou oblohou, barvami duhy, kde se lidé mají rádi a děti se naučí mnohem víc, než co my kdy budeme vědět.
John Lennon v Imagine už takový optimista není, jen sní o světě, kde lidé žijí v míru, kde není hlad, nerozděluje víra a majetek a všichni celý svět sdílejí.
Tyto dvě písně jsou velmi známé a také dost obehrané, proto přidám ještě další.

Polský zpěvák, klávesista, skladatel a textař Czesław Niemen (1939-2004), který je svou tvorbou řazen k rocku i soulu, nahrál pozoruhodné album Dziwny jest ten świat (Divný je tento svět), které si pod předchozím odkazem můžeme celé poslechnout. Album dostalo název podle stejnojmenné písně, která je na něm zařazena jako sedmá od začátku. Byl k ní natočen klip, šokující brutalilou a dokumentárními záběry válečných konfliktů, kde člověk je jen bod na kříži zaměřovače střelce, který ho zmáčknutím knoflíku vymaže z množiny živých.

Poselstvím Niemenovy písně je: "nadešel nejvyšší čas zničit v sobě nenávist."

Americký zpěvák a skladatel James Brown (1933-2006) je také částečné počítán k soulové hudbě. Jeho nejznámější písní je It's a Man's World, která dokonce má i svou stránku v anglické Wikipedii. Nahrávek písně na YouTube koluje bezpočet, jako kdyby Brown nezpíval nikdy nic jiného. Hodně zvláštní je provedení s Lucianem Pavarottim, kde slavný operní tenor zpívá úplně jinou melodii.

Text písně od Brownovy přítelkyně Betty Jean Newsome popisuje, co všechno vytvořil muž, např. auta, vlaky, elektrické světlo, loď jako Noe archu, aby umožnil jízdu po silnici, přepravu těžkého nákladu, zbavil nás tmy, mohli jsme se plavit po vodě, …, ale ten mužský svět by byl nic bez ženy nebo dívky, přeneseně bez blízkého člověka, který nás má rád a my jeho.

Vám všem, kteří jste si k nám našli cestu, bych chtěl vedle spřízněné duše popřát do nového roku také zdraví, štěstí, hodně úspěchů, zkrátka vše nejlepší.

(Zimní scenérie je z březnové lyžařské dovolené v rakouských Alpách, ze střediska Katschberg.)

Nepečený dortík s jablky, datlemi a vlašskými ořechy

Zde je (třeba i vánoční) recept na (imho) velice dobrý a zároveň zdravý, nepečený desert, který kromě manganu a mědi obsahuje i slušnou dávku mastné kyseliny omega 3 (2.84 g). 15 dkg porce má 340 kalorii.

Zuzana

Příprava trvá kolem 30 minut, chlazení asi 60 minut.

Přísady: napřed udělejte krustu. K tomu potřebujete 25 dkg vlašských ořechů, 15 dkg datlí a špetku mořské soli.

Náplň do krusty: 3 zelená jablka, šťáva z jednoho citronu v 1/2 litru vody, 1/3 čajové lžičky skořice, 1/2 čajové lžičky nového koření, 1/8 čajové lžičky hřebíčku, (nové koření a hřebíček roztlučené), 2 polévkové lžíce medu, 1, 5 dcl jablečného džusu a 10 dkg hrozinek.

Příprava

1. Vlašské ořechy a vypeckované datle dejte do procesoru a dobře je rozmixujte. Mají být dobře rozemleté, ale ne zcela hladké, směs má být spíš hrubší. Směs potom rovnoměrně rozprostřete do asi 23 cm (v průměru) dortové formy. Krustu ve formě dejte chladit do ledničky.
2. Jablka nakrájejte na čtvrtky, zbavte je jádřince a čtvrtky jablek nakrájejte na asi 6 mm plátky. Nakrájená jablka přelijte citrónovou vodou a proceďte v cedníku.
3. Nakrájená jablka dejte do pánve s ostatními přísadami a vařte asi 10 minut za střední teploty a neustále míchejte.
4. Vyndejte jablka z pánve lžící s drážkami, dejte je do misky a nechte kompletně zchladnout.
5. Zredukujte tekutinu na pánvi na polovinu a nechte ji rovněž zchladnout.
6. Vychlazenou krustu v dortové formě vyplňte zchladlými jablky a zredukovaný zchladlý sirup z pánve rozetřete na jablka.

A pozor: Krusta je vynikající, pokud je připravena správně. V první řadě je důležité vybrat pevné datle, které nejsou příliš lepivé. Zde jsou doporučovány datle Zahidi. Krustu je lepší procesovat ve dvou dávkách a nerozmixovat moc do hladka. Jedna dávka by se neměla procesovat déle než 40 vteřin. Jestliže krustu rozmixujete příliš, bude mazlavá a kašovitá - nebude mít žádoucí konzistenci. Na druhé straně - není-li rozemletá dost, nebude držet pohromadě. Takže návod 40 vteřin na jednu dávku je třeba dodržet přesně. Můžete zkusit odhadnout konzistenci krusty podle uvedeného obrázku.

Enjoy!

Přeji všem hezké vánoční svátky a dobrý, zdravý rok 2014. A pozor na kocovinu! ;)

Betlém v Rajecké Lesné

Vánoce jsou na dosah a s nimi se na mnoha náměstích a v kostelích objeví betlémy, které okouzlí bohatým zpracováním motivu narození Ježíše Krista v městě Betlém (Bethleem/Betlehem) v Palestině, precizností vyrobených figurek, zvířátek a chaloupek.

Betlémy však můžeme obdivovat i celoročně, např. v Muzeu Vysočiny v Třebíči nebo v Rajecké Lesné nedaleko Žiliny, kde v účelově postavené budově, nazvané Dům božího narození, se nachází pozoruhodné dílo místního lidového umělce Jozefa Pekary. Jeho betlém má šířku 8,5 m, výšku 3 m, hloubku 2,5 m a tvůrce na něm pracoval 15 let.

Jeden profesor ze Žilinské univerzity mistra znal a viděl betlém i ze zadní strany. Líčil důmyslné řešení mechanických táhel, která se skrývají v nitru díla a zajišťují pohyb vozíků a postaviček, a také skromnost umělce, kterému arabští šejkové za betlém nabízeli milionové částky, ten by ho však neprodal ani za miliardu.

Pekara do betlému zakomponoval nejen chudobnou maštal, kde se Ježíš údajně narodil, ale především významná místa Slovenska, např. vlevo nahoře je Bratislavský hrad, uprostřed nejvýraznější štít západní části Vysokých Tater Kriváň a vpravo Dóm sv. Alžběty v Košicích.

Na následujícím snímku rozpoznáme zámek Bojnice a hrad v Trenčíně, nad zámkem jsou katedrály v Trnavě a Nitře. Trochu nepatřičně zde působí novodobá stavba, extravagantně vyhlížející, asymetricky zavěšený Nový most v Bratislavě, spojující starou část města se sídlištěm Petržalka.

Autor nezapomněl ani na vinaře, řemeslnické a keramické dílny, včetně ručního zdobení, tkaní a pletení.

Na koněm taženém povozu jede i harmonikář, aby se cestující nenudili.

Slovenské dřevěné kostelíky se dostaly v r. 2008 na seznam UNESCO, tento se nachází v Bardejovských kúpeľov, v areálu Múzea ľudovej architektúry.

Ayutthaya (1) - se slonem na vrabce

Metropolí Thajska je 9milionový Bangkok, nebylo to tak ale vždy, v letech 1350-1767 hlavním městem Siamské říše (Siam je dřívější název Thajska) byla Ayutthaya, kde žilo asi milion obyvatel, což v 18. století bylo přibližně 3krát více než v Londýně. Ve válce s Barmou město však po dlouhém obléhání bylo vypáleno a zůstala zde jen torza chrámů, které navzdory tomu poutají zájem turistů a místo také patří na seznam UNESCO.

Naší první starostí (manželčinou a mou) bylo, jak se tam dopravit. Ayutthaya leží asi 80 km od Bangkoku a z možností autobus-vlak jsme dali přednost vlaku. A u vlaků byly také dvě možnosti - buď jet 2 hodiny za 20 THB (THB - thajský baht = asi 0,60 Kč), nebo 1,5 hod za 315 THB. Tak velký rozdíl v ceně nás zarazil, ale zvolili jsme levnější variantu, protože nás zajímalo, jak může vypadat vlak, kterým se jede 2 hod za pouhých 12 Kč. Vlak se ale kupodivu nijak nelišil od těch, na které jsme zvyklí od nás, ten skoro 16-krát dražší musel pak asi mít úroveň Orient Expressu. Jen průvodčí měl poněkud akčnější vizáž, vypadal spíš jako šerif, myslím, že měl dokonce pistoli, na mou odvážnou žádost ale ochotně zapózoval, stále se však tvářil přísně.

Bangkokem jsme projížděli téměř hodinu a nestačili jsme zírat. Byl to úplně jiný svět než skvostné chrámy, plné zlatých Buddhů, k nimž se dá přijet i lodí po deltě řeky Chao Praya, mrakodrapy, velká obchodní centra a životem kypící čtvrti s blikajícími neony jak na Times Square v New Yorku a podniky, kam míří sexuální turisté. Z okna vlaku se naskýtal pohled na slumy, chatrné dřevěné domky, které jen silou vůle držely nad vodou na několika kůlech, a na neskutečný nepořádek.

Areál bývalé metropole je velmi rozlehlý, pěšky by bylo nemyslitelné ho obsáhnout, naštěstí před nádražím čeká spousta taxikářů, kteří zajistí projížďku po místě. Jejich vozítkům se říká tuk-tuk a jde o vlastně o motorem poháněné rikši. Vzadu jsou dvě kola, vpředu jedno a na korbu s dvěma lavicemi po stranách by se určitě vešlo nejméně 10 lidí. Řidič se přitom vůbec neptá, kam chceme jet, jen na kolik hodin si ho objednáme. Podle toho pak sám určí trasu, ten náš byl skutečně výborný, podle vyhlédnutého zpátečního vlaku jsme zvolili 4 hodiny. jeli jsme s ním sami a on nám popisoval navštěvovaná místa jako kvalifikovaný průvodce a k tomu přidával i užitečné informace, např. kde se dá najíst, levně nakoupit, kde je záchod zdarma, domluvil čas a místo, kde se zase sejdeme, když si něco budeme chtít prohlédnout sami. Možná jsou ale takoví všichni.

Hned v začátku našeho výletu nás řidič zavezl k stáji slonů s dotazem, zda se nechceme na slonu projet. O to jsme projevili opatrný zájem, protože zvířecí kolosy vzbuzovaly respekt, uklidňovali jsme se však představou, že na slona nasedneme, ten udělá pár kroků, někdo nás vyfotí a zase slezeme. Na to tam však nebyli zařízení, mohli jsme si vybrat vyjížďku na 20 nebo 30 minut. To nás poněkud zaskočilo, říkal jsem si, aby slonu něco nepřelétlo přes nos (vlastně přes chobot) a pak nás nerozdupal, i kratší čas nám připadal bezpečný asi jako vlézt do řeky plné krokodýlů.

Ze stojanu jsme sice na slona pohodlně nastoupili a uvelebili se v sedačce, jezdec si sedl před nás na krk slona a chodidla opřel o jeho uši, jako když cyklista zapře nohy do pedálů, jenže projížďka už pohodlná příliš nebyla, sedačka se přes rozvážnou chůzi několikatunového chobotnatce houpala a nakláněla na všechny strany a jet na něm 3 hodiny, asi bychom dostali mořskou nemoc. Když jsme procházeli kolem jednoho stromu, náš jezdec slona zastavil, zpod deky vytáhl prak a vystřelil do koruny stromu. Na zem spadl malý ptáček, který už ale nebyl schopen vzlétnout a se zoufalým štěbetáním poskakoval po chodníku a nakonec se schoval v křoví. Ani to mu však nepomohlo, znenadání se objevila žena s klackem, kterou jsme do té doby neviděli, a nešťastného ptáčka se snažila z křoví vydolovat. Když se jí to podařilo a natahovala po něm ruku, odvrátil jsem se a co s ním bylo dál, už nevím.

Turisté, míjející se na slonech, si podávají fotoaparáty a vzájemně se fotografují. Také máme 3 fotky, jenže nepovedené, na žádné z nich není slon celý a co je nejhorší a všiml jsem si to až na hotelu, že nás trochu ošidili, náš slon neměl kly!

Když jsme se pak z "výletu" na slonu vraceli do stáje, u stromu stál další lovec, jeho střelecké pokusy však, alespoň co my jsme viděli, už úspěšné nebyly.

P.S. O památkách v Ayutthayi zase někdy jindy.