Renzo Piano (a Richard Rogers) - vyhřezlá architektura

Zhroucení části železobetonového Morandiho mostu v Janově v srpnu 2018 patří k nejtragičtějším událostem posledních let způsobených zanedbáním dozoru a selháním techniky, vyžádalo si 43 obětí, velké materiální škody a obyvatelé z domů pod ještě stojící částí mostu se museli vystěhovat. Netrvalo však dlouho a byla vypsána soutěž na stavbu nového mostu.

Z přihlášených návrhů byl vybrán projekt Renza Piana (1937), laureáta Pritzkerovy ceny (nejprestižnějšího ocenění, které architekt může získat) z r. 1998 (mimo jiné) za halu letiště Kansai v Osace. A i když se soutěže zúčastnil další slavný architekt Santiago Calatrava (v článku o Malmö je zmíněno jeho Turning Torso), jinak to snad ani dopadnout nemohlo, protože Piano je navíc janovským rodákem.

Nás, zvyklé na šnečí tempo stavebních prací, udiví, že most s rozpětím 1100 m má být postaven do konce r. 2019, tedy za necelý rok, a to ještě nejdříve musí být zbouráno torzo starého mostu.

U několika již realizovaných děl věhlasného architekta se zastavím blíže (a mohlo jich být více, kdybych je cíleně vyhledával).

Prosadit moderní architekturu v metropolích s dlouhou historií je velmi obtížné, bouří se památkáři a brzdí ji konzervativní politici (a panovníci) a často i místní obyvatelé. Zajímavé ale je, že v Paříži se do podpory výstavby avantgardních budov v sousedství historických památek aktivně zapojili i francouzští prezidenti Georges Pompidou a Francois Mitterand. Druhý má na svědomí skleněnou pyramidu, kterou se vstupuje do rozlehlého suterénu k pokladnám světoznámého muzea Louvre, a s prvním je spojeno Centre Georges Pompidou (nebo také Pompidou Centre). Otevřeno bylo ale až po skončení jeho mandátu v r. 1977 a zrekonstruováno v r. 2000. Stavba je společným dílem Renza Piana a britského architekta Richarda Rogerse (1933).

Působí industriálním dojmem, jako kdybychom se dívali do střev technologických rozvodů budovy, v jednom průvodci je dokonce přirovnávána k ropné rafinerii. Rozvody jsou barevně zvýrazněny, jako tomu bývá např. u potrubí přivádějícího plyn.

Ve venkovních "rourách" však neproudí ropa, plyn ani voda, ale slouží jako chodby a jsou v nich i pohyblivé schody.

Centrum v horních patrech hostí sbírky umění 20. století (zejména malířství). V sálech se fotografovat nedalo, v předsálí byl Chagallův Dvojportrét se sklenkou vína (je zařazen do článku Marc Chagall - ve stavu beztíže) a několik moderních soch.

Protože však odtud řada děl byla zapůjčena na výstavu Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně v Praze, na doplnění článku František Kupka - otec abstraktního malířství několik vyberu. Z období těsně předcházejícímu Kupkově přerodu k abstraktní tvorbě jsou Modrá stužka, Děvčátko s míčem, Voda (koupající se), Žlutá škála, Pasák a Plochy podle barev (Žena v trojúhelnících).

Abstrakci zastupují obrazy Tvar oranžové, Tvar rumělky, Víření, Čáry, plochy, prostor III, Soumrak a světlo (Gotické kontrasty), Synkopovaná sklenice piva I (Staccato I) a Intimní událost.

Richard Rogers r. 1986 v obdobném duchu jako Pompidou Centre realizoval budovu pojišťovny Lloyd's v Londýně (Lloyd's Building), narazil však na tvrdou kritiku prince Charlese, který se vyjádřil (volně řečeno) v tom smyslu, že něčím tak ohavným nebyly ani ruiny po bombardování Londýna německým Luftwaffe v 2. světové válce ("You have to give this much to the Luftwaffe," he remarked at the time. "When it knocked down our buildings, it didn't replace them with anything more offensive than rubble.")

Obslužné části budovy (schodiště, skleněné výtahy, kabeláž) jsou opět umístěny z vnějšku, aby se maximalizoval vnitřní prostor.

Rogers nakonec do značné míry za tuto budovu také dostal Pritzkerovu cenu, ale až v r. 2007, tj. více než 20 let po jejím dokončení. Princi Charlesovi z toho asi musela hrozit mrtvice, protože ji má na seznamu "deseti obludných hnisavých ložisek" (10 monstrous carbuncles) pod číslem 10.

Pozoruhodné je ještě další Rodgersovo dílo v Londýně - Millennium Dome - z doby přechodu do nového tisíciletí, jak i jeho název napovídá. Stojí poměrně daleko od centra a mám jen fotky zoomem, přímo u něj jsem nebyl. Zdálky připomíná obrovskou jitrnici propíchnutou spoustou špejlí, ve skutečnosti má ale kruhový půdorys. Problém je však s jeho využitím, občasné výstavy velký prostor s průměrem 365 m a výškou středu 50 m neuživí. Během londýnské olympiády v r. 2012 byl využíván k soutěžím v gymnastice a basketbalu.

Ale co by to bylo za architekta, kdyby nenavrhl nějaký mrakodrap? A nejlépe rovnou ten nejvyšší.

Když v Londýně r. 2012 slavnostně otevřeli Pianův mrakodrap The Shard (Střep), byl v tu dobu nejvyšší budovou v Evropě. Ale jen krátce, v moderní části Moskvy v následujících letech vyrostly hned tři vyšší a loni převzal primát Petrohrad se 462m mrakodrapem Lachta Center.

Vlevo od špičatého The Shard stojí oválná budova nové radnice (City Hall) z r. 2002 od Normana Fostera.

Piana inspirovaly špičky kostelů na obrazu Londýna od italského malíře Canaletta, vystupující z tehdy ještě "plochého" panoramatu města. Stavba ale opět vzbudila nelibost prince Charlese, ještě před jejím dokončením prohlásil: "Ve finančním centru Londýna už máme obří okurku (narážel na Fosterovu The Gherkin), teď to vypadá, že budeme mít také ohromnou slánku." ("We already have a giant gherkin in the City, now it looks as if we are going to have an enormous salt cellar as well.")

A "slánka" je (zatím ještě) odevšud viditelná.

V New Yorku od Piana mají mrakodrap The New York Times Building (někdy je v názvu místo Building uváděno Tower, stavěl se v letech 2004-2007) a jeho kolega Rodgers se podílel na návrhu budovy 3 World Trade Center na místě zničených "dvojčat" WTC. The New York Times Building zespodu ve spleti jiných výškových budov nijak nevyniká, ale při pohledu z horní terasy na Empire State Building je patrné, že je nejvyšší alespoň v lokálním měřítku, na následujícím snímku je mírně vlevo od středu. Střechu má ve výšce 228 m, opláštění jej zvyšuje o 28 m a špička antény je v 319 m.

Renzo Piano a Richard Rogers spojili svůj um i v 90. letech po sjednocení Německa při rekonstrukci Postupimského náměstí (Potsdamer Platz) v Berlíně. Společně s nimi se na ní podíleli ještě Georgio Grassi, Arata Isozaki a Rafael Moneo.

Vznikl komplex moderních budov s kancelářemi společností Daimler Benz, Asean Brown Boveri (ABB), Sony, .... , s nákupním centrem, bary a restauracemi, hotely, kinosály (Cinemax pojme 3500 diváků) a je zde i koncertní síň a kasino (největší v Německu).

A nakonec dvě Pianova díla z Holandska.

Zcela atypickým je Nemo Science Centre (1997) v Amsterdamu, nedaleko hlavního nádraží. Vědecké centrum má podobu velké lodi (snad by s ní Jules Verne a kapitán Nemo byli spokojeni) a uvnitř se nachází 5 podlaží, kde je možné svět vědy a techniky poznávat zábavnou formou. Je proto přitažlivé i pro děti.

Z "paluby" je pěkný výhled do okolí.

96 m vysoká budova KPN Telecom Tower (2000) v sousedství Erasmova mostu v Rotterdamu je sídlem telekomunikační společnosti. Její nakloněná stěna je podepřená ocelovým sloupem.

Celá stěna je vybavena diodovými svítidly a večer se rozzáří jako obrovský reklamní poutač.

Moskva (1) - Muzeum kosmonautiky

Porážka Německa v 2. světové válce přinesla výraznou změnu poměrů ve východoevropských zemích. Původní protinacistická koalice západních mocností USA, Velké Británie a Francie se Sovětským svazem se rozpadla a podle Churchillova příměru se vytvořila "železná opona" mezi "Západem" a "Východem".

Ve východních zemích, osvobozených Rudou armádou, totiž významně vzrostl vliv komunistických stran (např. v československých volbách v r. 1946 KSČ dostala 40 % hlasů) a všechny tyto země se dříve nebo později dostaly do područí Sovětského svazu, a to nejen politického a ideologického, ale i vojenského (bylo dáno přítomností sovětských vojsk ve většině východních zemí a formálně stvrzeno r. 1955 v paktu Varšavská smlouva se sovětským velením) a ekonomického (Rada vzájemné hospodářské pomoci, 1949).

Oba ideologicky protikladné bloky se snažily získat vojenskou převahu pro případ nového válečného konfliktu. A ve vojenské výzbroji důležité místo vždy měla raketová technika. Američanům se sice po skončení 2. světové války podařilo do svých služeb zapojit Wernhera von Brauna, konstruktéra obávaných raket V-2, mocné zbraně nacistického Německa, ale protože již disponovali vojenskými základnami po celém světě, nepotřebovali rakety s dlouhým doletem a mnohem více se zaměřili na modernizaci letectva. Naopak Stalin v raketách viděl nosiče atomových bomb a jejich vývoj mocensky prosadil jako prvořadý úkol. Podceňovaní Rusové tak s týmem vedeným Sergejem Koroljovem (1907-1966) na tomto poli Američany brzy předstihli.

Přímé použití jaderných zbraní pro potenciální hrozbu zničení celého světa bylo však těžko představitelné a místo toho se soutěžení bloků transformovalo na "studenou válku". Ta měla mnoho podob - zahrnovala např. podporu převratů ve třetích zemích s cílem nastolit vládu k obrazu svému, dodávky zbraní podporované straně (a jako vedlejší efekt jejich testování v bojových podmínkách), vojenskou a ekonomickou špionáž a v neposlední řadě i důraz na propagandu. A k ní byly potřebné výrazné úspěchy. Stalinem preferované množství tun oceli (ruské slovo stal je v češtině ocel) na hlavu obyvatele jeho nástupce Nikita Chruščov nepovažoval za hlavní trumf a v jako nové prioritě se vzhlédl ve využití raket k vynášení družic na oběžnou dráhu Země v kosmickém prostoru (tj. ve vzdálenosti víc než 100 km od povrchu Země), což mělo dokázat, že socialistické zřízení je zárukou pokroku i v oblasti vědy a techniky (vedle dalších, o nichž se nepochybovalo).

Historii (především sovětských úspěchů) kosmonautiky zachycuje Muzeum kosmonautiky v Moskvě.

Počátky raketové techniky jsou spojeny s teoretickými pracemi Konstantina Ciolkovského (1857-1935). Vědec kromě toho už v r. 1903 vizionářsky navrhl i model rakety pro meziplanetární lety. Raketa je rozdělena do několika sekcí. Horní byla určena pro řízení letu, disponuje panelem s měřicími přístroji a otočnými židlemi pro posádku, spodní slouží jako obývací pokoj.

Dnešní kosmické lodě jsou konstruovány jako vícestupňové se samostatnými motory a palivem. Tím se umožní docílit větší rychlosti. Spodní stupně se po vyčerpání paliva oddělí. První stupeň rakety Kosmos, poprvé použité v r. 1962, byl poháněn čtyřkomorovým motorem RD-214.

Jako první vypravili umělé těleso na oběžnou dráhu Země Sověti. Stalo se tak 4. října 1957 vypuštěním družice Sputnik 1.

O měsíc později, 3. listopadu 1957, ji následoval mnohem větší (508,3 kg vážící) Sputnik 2 s prvním živým tvorem na palubě, psem Lajkou. I když se počítalo s týdenním letem, nebohý tvor upoutaný v postroji po několika hodinách letu následkem stresu a přehřátí pošel.

V následující koláži jsou oba Sputniky v horní řadě a dole je Sputnik 3. Je patrné, jak se konstrukce proměnila od koule k aerodynamickému tvaru. U poslední jsou už i solární články.

Největším úspěchem Sovětů byl první let člověka do vesmíru, 12. dubna 1961 se tam v lodi Vostok 1 dostal Jurij Gagarin. A první žena ve vesmíru byla také ze Sovětského svazu, byla jí Valentina Těreškovová v r. 1963. Při letu se ze strachu nervově zhroutila, což se samozřejmě tajilo, její mise byla vydávána za velký úspěch a ona sama se stala propagandisticky využívanou celebritou.

Američané Sověty napodobili 20. února 1962, kdy se na oběžnou dráhu Země vypravil John Glenn s lodí Friendship 7. Být druhým však Američanům bylo málo a už 25. května 1961 při projevu v Kongresu prezident John Fitzgerald Kennedy prohlásil, že "USA by se měly zavázat k dosažení cíle, že před koncem tohoto desetiletí člověk přistane na Měsíci a bezpečně se vrátí na Zemi." ("US should commit itself to achieving the goal, before this decade is out, of landing a man on the Moon and returning him safely to the Earth.")

Cíl to byl smělý, protože Měsíc je od Země vzdálen přibližně 384 tisíc km a vesmírná loď s Gagarinem při svém jediném, 108 minut trvajícím oběhu Země se pohybovala v rozmezí 181 až 327 km nad jejím povrchem.

Bez lidské posádky se Sovětům podařilo s vesmírnou sondou Luna 3, vypuštěnou 3. října 1959, přiblížit Měsíci na necelých 8000 km a pořídit první fotografie jeho povrchu, včetně odvrácené strany. Jak je vidět, energie pro sondu byla dodávána i solárními panely.

Luna 9 uskutečnila první měkké přistání na Měsíci. Dosedla na něj 3. února 1966. Vedle kvalitních snímků povrchu dalším přínosem bylo zjištění, že povrch Měsíce je pevný a je možné se po něm procházet, což ještě více podnítilo zájem o let na Měsíc s lidskou posádkou.

Sonda Veněra 1, jejíž model je na dalším snímku, byla vypuštěna do vesmíru v r. 1961, ale po týdnu ze vzdálenosti 2 miliony km přestala komunikovat a zřejmě ve vesmíru létá dodnes.

U kosmických letů se však nezapomínalo ani na vojenské využití. Vesmírná stanice Almaz měla za úkol monitorovat vojenské cíle.

8. března 1965 Alexej Leonov během letu kosmické lodi Voschod 2 jako první člověk vystoupil z lodi do volného prostoru. Ve skafandru Berkut (na snímku vlevo) se tam zdržel 24 minut. U staršího typu skafandru SK-1 (vpravo) jsou vidět hadice otevřeného ventilačního systému.

Vesmírné závody a tlak politiků chtivých okamžitých úspěchů spolu s mnoha technickými problémy však přinesly první oběti. V lednu 1967 Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee z americké posádky Apollo 1, vybrané k letu na Měsíc, uhořeli v kabině lodi na startovací rampě a o tři měsíce později zahynul Vladimír Komarov, který byl připravován k přistání na Měsíci ruským týmem. Při přistávacím manévru lodi Sojuz 1 selhalo brzdění padáky a loď se při prudkém nárazu roztříštila.

Nakonec se úsilí přistát na Měsíci podařilo korunovat Američanům. 20. července 1969 Neil Armstrong a Edwin Aldrin z posádky Apollo 11 se na něm jako první pozemšťané prošli.

Poté se zájem obou kosmických velmocí rozdělil, Sověti se zaměřili na budování vesmírných stanic pro dlouhodobý pobyt posádek a Američané přišli s projektem raketoplánu (Space Shuttle). Ten startuje vertikálně stejně jako ostatní kosmické lodě, ale přistává jako letadlo a může být použit opakovaně. Raketoplány také mnohonásobně použity byly, ale i je provázely tragédie. V r. 1986 raketoplán Challenger se 7 astronauty na palubě minutu po startu ve vzduchu explodoval a r. 2003 naopak pouhou čtvrt hodinu před přistáním se rozpadl raketoplán Columbia a o život přišlo dalších 7 astronautů.

Raketoplán zkonstruovali i Sověti v rámci programu Eněrgija-Buran. Uskutečnil jeden úspěšný plně automatizovaný let bez posádky a poté byl program ukončen. Jeho model ale samozřejmě v muzeu nemůže chybět.

A takto vypadá orbitální stanice Mir a její vnitřek.

Americkou techniku v muzeu reprezentuje raketa Saturn 5, která Neila Armstronga a Edwina Aldrina vynesla na Měsíc, a raketoplán.

Doplnění 1. ledna 2019:

Po přistání na Měsíci se další metou stal Mars. Má od Země průměrnou vzdálenost 225 milionů km (podle polohy obou planet na oběžné dráze kolem Slunce se mění od 54 do 401 milionů km), což je téměř 600-krát dál než Měsíc a let přes kosmické rychlosti lodí k němu trvá nejméně čtvrt roku, jak ukazuje přehled letů amerických sond do r. 2011.

V posledních letech se do dobývání kosmu intenzivně zapojila Čína a plánuje výsadek robotického vozítka na Marsu a mluví se také o Indii a letu k Venuši.

Měsíc a planety Sluneční soustavy jsou inspirací umělcům, skladby z vážné hudby, rocku a popu jsem zmínil v článku Hudební výlet na Měsíc (s anketou), ale podnětné byly i samotné lety.

Dirigent Gustav Brom nazpíval Pozdrav astronautovi (nebo také Dobrý den, majore Gagarine). Označení v názvu je ale nepřesné, protože Sověti (Rusové) své poutníky ve vesmíru nazývají kosmonauty, astronauti je označení Američanů a Číňané jim říkají tajkonauti.

Skupina Mefisto zase vzdala hold americkým vesmírným letům ve skladbách Start Gemini a Návrat Gemini. Zvlášť v druhé skladbě zaujme Karel Svoboda u klavíru a kytarové sólo Oty Jahna.

Přistání Američanů na Měsíci bylo zpochybňováno v konspiračních teoriích a dokonce byl i natočen film (název si nepamatuji), kde měsíční krajinu zastoupila nevadská poušť.

Nejnovějším filmovým příspěvkem je První člověk (First Man) z r. 2018.

***

Kdysi dávno v 80. letech jsem byl na folkovém koncertu Jana Buriana a Jiřího Dědečka a jeho součástí bylo i okénko pro dotazy diváků. V tu dobu se v televizi vysílal propagandistický pořad zaměřený proti našim emigrantům, uváděný Milošem Kopeckým, a jeden z diváků v návaznosti na něj se folkařů zeptal: "Co si myslíte o lidech, kteří opouštějí naši zem?"

Jiří Dědeček odpověděl: "My si kosmonautů velmi vážíme."

Sedmé výročí blogu (a PF 2019)

4. listopadu uplynulo už 7 let od založení blogu a teď je navíc i čas na bilanci končícího roku 2018.

Stejně jako v minulých letech se držím předsevzetí každý měsíc přispět třemi články, což mně často kvůli nedostatku času či pobytu mimo dosah internetu dělalo problémy, v květnu, červnu a srpnu jsem druhý a třetí článek měsíce vkládal v posledních třech dnech.

Letos jsem se snažil trochu snížit zaostávání některých rubrik a teď už v devíti z nich mám nejméně 20 článků a u rubriky Věda a technika toho chci brzy také dosáhnout. Jen u Sexu přibyl jediný (Hamburk - St. Pauli, Reeperbahn a The Beatles) a 20 je v nedohlednu.

V tabulce vpravo Z značí Zuzanu, spoluautorku z prvních dvou let, M mě a čísla ve sloupci M+Z celkové počty článků.

Nebudu vypočítávat všechny články, ale cením si, že rubrika výtvarného umění se rozrostla o další velká jména (např. Pieter Bruegel starší, Vincent van Gogh, Georges Seurat, Oskar Kokoschka), literární rubrika dokonce o 6 děl (např. o divadelní hru Ubu králem a román Amerika), v hudební rubrice jsem mohl přiblížit koncert legendárních Deep Purple a mých oblíbených The Rasmus), …

Vždy mě potěší, když se někde objeví odkaz na některý můj článek z oblasti umění. Server Právě dnes 19.3. zmínil text Norman Foster - skleněná architektura.

Blog se jednou objevil v pohyblivém panelu na titulní stránce s článkem Loutka na Hrad? Zase to nevyšlo a bylo k němu 79 komentářů.

Mohlo jich být i víc, ale později jsem se z diskuse raději stáhl, aby článek zcela mimo zaměření blogu nepřekonal aktuální rekord 86, který kupodivu drží jiný polemický text Umíme diskutovat a sneseme kritiku?

Podle počtu komentářů větší pozornost získal i článek Londýn (1) - demonstrace za práva zvířat (a o chování davu), kde jsem také zabrousil do politiky. Další výlet tímto směrem ale už nechystám.

Dva roky po Rozhovoru s Vencou jsem se odvážil k Rozhovoru s Bloudem. Well Bloudem a Egopedem a jejich velmi zajímavé a vtipné odpovědi jsou opět skvělým obohacením.

Roky s osmičkou na konci pro Československo často byly přelomem (1918, 1938, 1948, 1968) a tento, 100 let od vzniku Československa, byl pro mě výrazný i v osobním životě. Viděl jsem řadu atraktivních míst (Alpy s Dachsteinem, lyžařské svahy Les Orres ve Francii, Národní park Durmitor v Černé Hoře, Boku Kotorskou, města Hamburk, Hallstatt, Tirana, Moskva, …), pěkná divadelní představení, výstavy a koncerty, přečetl zajímavé knížky, synové úspěšně dokončili další školy (jeden je Ing., druhý Mgr. Ing. a navíc je v 2. ročníku Ph.D. studia) a pracují, rekonstruovali jsme letní sídlo v Bučovicích, vnučky rostou a jejich objevování světa a nezbednosti jsou pro nás zdrojem neustálých překvapení a zábavy.

Leccos z cestování a umění se objevilo v příslušných rubrikách (příklady jsou v úvodu a v předchozím odstavci), něco ještě bude v dalších textech, ne však všechno. Psát po oscarovém filmu Miloše Formana o představení Amadeus (tj. milovaný Bohem) v Divadle Husa na provázku a sváru průměrnosti s genialitou, jak ho do své hry (a pak i scénáře Formanova filmu) vtělil Peter Shaffer, by bylo nošením dříví do lesa, proto jen zmínka: Salieriho ztvárnil Miroslav Donutil s patřičnou odpudivostí a hejska Amadea jeho syn Martin.

Pop music příliš nevyhledávám, ale abych projevil toleranci, byli jsme také na koncertu Mira Žbirky. Křtil tam novou desku, kterou nahrál v Anglii, ale upřímně řečeno novinky mě moc nenadchly a myslím, že i publikem byly nejvděčněji přijaty hity Biely kvet a Atlantida (byla jedním z přídavků) ze začátku 80. let, kdy díky nim Miro Žbirka přerušil dlouhou sérii Zlatých slavíků Karla Gotta.

U křtu asistoval Peter Brown, který v 60. letech napsal několik textů pro superskupinu Cream (tvořili ji kytarista Eric Clapton, baskytarista Jack Bruce a bubeník Ginger Baker), ale také sám zpívá. Na tomto koncertu do úvodního bloku 6 písní zařadil i známé skladby Sunshine of Your Love a White Room z éry Cream a s jeho texty.

Dalším hostem byla Martha, s Mirem zazpívala Čo bolí, to prebolí.

Samostatný článek nebude ani z výstavy obrazů Kamila Lhotáka v Obecním domě v Praze. Fotografování tam bylo zakázáno, i když dohled občas přimhouřil oči, ale velmi mě zklamalo, že nebyl vystaven žádný obraz se vzducholodí, které mám s malířem úzce spojeny. Za to balonů tam bylo dost, jak je vidět z prvního ze dvou náhledů do sálu.

Obraz na posledním snímku z Lhotákovy výstavy autor pojmenoval Vodomet (= vodotrysk) a je z r. 1941, zapůjčen byl z Alšovy jihočeské galerie.

V knize Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (ve vydání nakladatelství Atlantis z r. 2015, na str. 288) mě zaujala myšlenka "Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval."

Autor ji pak blíže rozvedl takto:

"První kategorie touží po pohledu nekonečného množství anonymních očí, jinak řečeno po pohledu publika." (Patří tam zpěváci, herci, sportovci, novináři.)

Novinář, kterému po obsazení Československa r. 1968 zrušili týdeník, byl znovu šťasten, až když zjistil, že je odposloucháván. "Oslovoval teatrálně mikrofony ve zdi. Našel v policii ztracené publikum."

"Druhou kategorii tvoří ti, kteří potřebují k životu pohledy mnoha jim známých očí. Jsou to neúnavní pořadatelé koktejlů a večeří."

"Potom je třetí kategorie těch, kteří potřebují být na očích milovaného člověka."

"A pak je tu ještě čtvrtá kategorie, nejvzácnější, těch, kteří žijí pod imaginárním pohledem nepřítomných očí. To jsou snílci."

Druhá kategorie je mně zcela cizí, nikdo ze známých, kolegů ani širší rodiny o blogu neví. Jsem ale samozřejmě rád, když na blog někdo zavítá, takže s první kategorií bych se uměl ztotožnit. Jenže návštěvnost proti loňskému roku je sotva poloviční. Blogování všeobecně už tolik netáhne, já také (avšak i z časových důvodů) mnohem méně čtu jiné blogy a možná časem návštěvnost klesne k nule, jak byla prvního tři čtvrtě roku. Přejdu tak do čtvrté kategorie a budu si představovat, že tři články měsíčně nejenže procvičí mé mozkové závity, ale třeba něco přinesou těm, kteří by snad někdy v budoucnu sem čirou náhodou zabloudili.

Kdybych teď měl udělat inventuru za celou existenci blogu, pak podle TOPlistu sem přišlo 152 a půl tisíce návštěvníků, podle FLAGcounteru, kde se během dne přístup z každé IP adresy započte jen jednou, přes 113 tisíc (z Česka a Slovenska 100), byli ze 114 zemí, a přesně 400 návštěvníků zanechalo komentář (jejich přehled je v Návštěvní knize i s "pořadovým" číslem zápisu). Velké díky všem.

Milí blogoví přátelé a návštěvníci, přeji Vám veselé Vánoce a vše nejlepší v novém roce 2019, pevné zdraví a výdrž v plnění všech předsevzetí.