Svatý Mořic (2) - s turistikou

Malebné švýcarské město Svatý Mořic (St. Moritz) jsem už kdysi vzpomínal jako nástupní místo pro ledovcový vlak Bernina Express, který na 2 a půl hodinové trase z nadmořské výšky 1775 m vystoupá na dohled zasněžených třítisícových vrcholů a poté sjíždí až do italské nížiny s cílem v městě Tirano. Teď si Svatý Mořic prohlédneme blíže a navíc s převýšením kolem 250 m vyjdeme nad něj do oblasti, kam za zimními sporty směřují sjezdoví lyžaři a snowboardisté. 

Ještě předtím si ale můžeme prohlédnout město s přibližně 5 tisíci obyvatel, rozkládající se na břehu jezera Moritzsee. 

Po noční jízdě autobusem jsme se tam dostali v ranních hodinách a hory se teprve probíraly z mlhy. 

Jak bývá v horských střediscích obvyklé, budovy často mají dřevěné terasy a dřevem vykládané stěny, zde však mnohdy v kombinaci s kamenným obložením.

Totéž platí i pro vyhlášený 5* Badrutt's Palace Hotel (na snímcích z obou stran). 

Hotel má jméno po Johannesi Badruttovi (1819-1889), obchodníkovi, hoteliérovi a restauratérovi, který se zasloužil o to, že Svatý Mořic se stal vyhledávaným cílem anglických turistů a byla zde také založena první cestovní kancelář ve Švýcarsku. V městě ho připomíná i busta. 

Kamenem je obloženo i nákupní středisko Coop St. Moritz Bellevue a budova knihovny (Leihbibliothek St. Moritz/Bibliothek St. Moritz) s hodinovou věží.

Anglikánský kostel sv. Jana (Englische Kirche St. John/English Church St. John's St. Moritz) je celý z kamene.

Svatý Mořic má i svou šikmou věž (Schiefer Turm/Leaning Tower of St Moritz), je 33 m vysoká a odklon činí 5,4 stupně.

Město je charakteristické tím, že každá z budov je jiná a žádné shluky řadových domů zde nenajdeme.  

Ve Sv. Mořici se dvakrát konala zimní olympiáda (r. 1928 a 1948) a zimní sporty symbolizuje bronzová socha jezdce na saních od Davida Wynneho, kterou městu věnoval Sáňkářský klub Sv. Mořice (St. Moritz Tobogganing Club) k oslavám 100. výročí.  

V městě je samozřejmě řada dalších soch, v následující koláži vlevo je fontána sv. Mauritia (St. Mauritius Fountain) z r. 1910, připomínající vůdce římské legie (300 n. l.) a místního svatého Mauritia.

Nechybí ani moderní artefakty, u rybí restaurace krabí klepeta a v kopcích stylové sochy vyřezané ze dřeva.

Cestou vzhůru míjíme oválnou vilu Chesa Futura (Dům budoucnosti), vzpomínanou v článku o architektu Normanu Fosterovi, který si ji zde postavil pro sebe a své přátele jako víkendové sídlo s vyhlídkou na jezero a okolní hory. Dřevěnou fasádu tvoří šindele z modřínu a dům stojí na 8 ocelových pylonech, aby se zabránilo nasávání vlhkosti od sněhu.

Brzy se objeví lanovka a vláček směřující do hor s nadmořskou výškou přes 3000 m. 

Přes značkou výšku vrcholových partií skiareálu všechny sjezdovky jsou střední složitosti (značené červeně).

Horskou květenu identifikovat neumím.

Zurčí tady i vodopád, při jarním tání jistě vydatný.

Se stoupající výšku jsou stavení v kopcích čím dál skromnější, k tomu trakař, jelení paroží a na nejvyšším místě, kam jsme došli, byly i dětské prolézačky a skluzavky. 

Jestli to bylo ještě výše než informace ukazatele Salastrains (2048 m n. m.), si už nepamatuji. Corviglia je název skiareálu podle hory Piz Corviglia (3060 m n . m.), kromě stanice vlaku piktogram překvapivě ukazuje, že zdatní sportovci (asi v létě) se tam mohou vydat i na kole.  

Odlišnou cestou dolů jsme se mohli pokochat náhledy na jezero a nakonec i město.